ECLI:CZ:US:2013:2.US.3723.12.1
sp. zn. II. ÚS 3723/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti P. Z., t. č. ve Věznici Opava, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se sídlem nám. Republiky 1, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2012 sp. zn. 6 To 293/2012 a proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 3. 2012 sp. zn. 1 T 189/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Právní věc, v jejímž rámci je ústavní stížnost podána, vychází z trestního řízení, vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 189/2005, v němž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podle §255 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v délce trvání 4 let a peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč. Usnesením okresního soudu byla jeho obhájci přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 174 772,73,- Kč. Dle poučení, stěžovatel podal návrh, aby soud rozhodl, že má nárok na bezplatnou obhajobu. Okresní soud v Bruntále usnesením č. j. 1 T 189/2005-4776 rozhodl dle názoru stěžovatele v rozporu s ustanovením §33 odst. 2 trestního řádu tak, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že úhrada nákladů ve stanovené výši je pro něj zcela likvidační a je i překážkou pro budoucí život po výkonu trestu. Stěžovatel je nemajetný, nevlastní žádnou nemovitost, osobní automobil, finanční hotovost, nemá ani žádný movitý majetek, kromě toho jsou na něj vedeny exekuce v částce vyšší než jeden milión korun. Dále má stěžovatel vyživovací povinnost na své 3 děti. Ve výkonu trestu pracuje, avšak po stržení výživného a dalších pohledávek mu zůstane pouze 737,- Kč. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací soudu, že je evidován ve statutárním orgánu společnosti Goldsteed a.s., z níž může získat finanční prostředky, jelikož společnost je ve vlastnictví jeho bratra a stěžovatel nikdy žádné finanční prostředky za členství ve statutárním orgánu této společnosti nedostal, ani nepožadoval. Za nepodloženou považuje rovněž argumentaci, že si po svém propuštění na svobodu může peníze na úhradu nákladů obhajoby vydělat prací, jelikož vzhledem ke svému věku, místu bydliště - regionu Bruntálsko a se záznamem ve výpisu z rejstříku trestů, nelze předpokládat, že by našel práci oboru finančnictví, ve kterém celý svůj život pracoval.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví a není soudem instančně nadřízeným obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudní řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčen předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva či svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud se problematikou nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu (či obhajobu za sníženou odměnu) v minulosti ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. V usnesení ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 2661/11 Ústavní soud shrnul dosavadní judikaturu obecných soudů i judikatury vlastní a uvedl:
"Podle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Podle čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy platí, že obviněný má právo se obhajovat osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, má právo na to, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.
Podle ustanovení §33 odst. 2 tr. ř., osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen náklady za poskytnutí právní pomoci uhradit. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude obviněnému poskytnuta bezplatně. Posuzování podmínek pro bezplatnou pomoc obhájce je svěřeno obecným soudům, které vždy posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavní soud pravomoc obecných soudů respektuje a zasahuje do ní pouze výjimečně, pokud je nucen korigovat zvláště závažné excesy, mající za následek porušení ústavně zaručených práv.
Ustanovení §33 odst. 2 tr. ř. je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 624/06 ze dne 17. 10. 2006 a sp. zn. I. ÚS 2824/11 ze dne 10. 1. 2012, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně. Dle Ústavního soudu přitom platí, že pokud obecné soudy spíše než na stav zcela současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejedná se o exces ani libovůli (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06 ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 2299/11 ze dne 14. 9. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).".
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že je zcela nemajetný, nesouhlasí s aplikací kritéria celkové majetkové potenciality a dovolává se rozhodování toliko podle svých současných majetkových poměrů. To však věc do ústavněprávní roviny neposouvá, což plyne - jak již bylo uvedeno - z rozhodovací praxe Ústavního soudu, která z ústavněprávních hledisek kritérium celkové majetkové potencialitu aprobovala.
Závěrem lze konstatovat, že odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je dostatečné, logické a vycházející ze shora zmíněných zásad rozhodování Ústavního soudu.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu