ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.442.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 442/2022-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného M. K. , narozeného XY, bytem v XY, proti povinnému O. B. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, pro 384 287 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 6758/2004, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. 20 Co 314/2021-73, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 24. 6. 2021, č. j. 33 Nc 6758/2004-60, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl návrh povinného ze dne 30. 10. 2020 na zastavení exekuce. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu, že zákonný důvod pro zastavení exekuce není dán. Obvodní soud přitom vycházel ze zprávy soudního exekutora, podle níž nelze nemajetnost povinného konstatovat. Lze očekávat, že vymožené plnění pokryje alespoň náklady exekuce, jestliže dosud bylo vymoženo 295 852 Kč. Uvedl také, že věcný přezkum exekučního titulu není v exekučním řízení zásadně přípustný a že úprava poplatku z prodlení je upravena právním předpisem (§2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, dále též jen „nařízení vlády č. 142/1994 Sb.“, jenž Ústavní soud shledal ústavně konformním v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 30/2004). Povinný vědomě a úmyslně dlouhodobě nehradil nájemné a služby spojené s užíváním bytu, ačkoliv si mohl a měl být vědom následků vyplývajících z §697 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 2097/17). Odkaz povinného na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/2018, nepovažoval proto za přiléhavý.
2. Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spojuje s řešením otázek procesního práva:
a) Je exekuční soud povinen v exekučním řízení k návrhu povinného posoudit výši a příslušenství pohledávky z hlediska rozporu s dobrými mravy a se zásadami demokratického právního státu s ohledem na specifika daného případu a výši konkrétního příslušenství v okamžiku podání návrhu na zastavení exekuce? A pokud ano, je exekuční soud oprávněn odepřít výkon exekučního titulu a zastavit exekuci dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu? Dovolatel uvedl, že dovolací soud tuto otázku posuzoval např. v usnesení ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020, či ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, v nichž za určitých podmínek připustil, že nelze exekuční titul vykonat zcela či částečně. Podle dovolatele měl soud zkoumat výši poplatku z prodlení v souvislosti s konkrétními okolnostmi souzené věci.
b) Je exekuční soud povinen přezkoumat výši odměny exekutora, která byla stanovena v rozporu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, v rámci rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce, a to i v případě, kdy povinný nenamítl výši odměny exekutora pomocí námitek? Dovolatel je přesvědčen, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi v úplnosti řešena.
c) Představují ztráta exekučního spisu a dlouhodobá nečinnost ze strany exekutora překážku v uplatňování práv povinného a porušení jeho práva na spravedlivý proces? Také v případě této otázky má dovolatel za to, že nebyla dovolacím soudem v úplnosti řešena.
Dále přípustnost dovolání spojil s řešením otázek hmotného práva:
d) Je v rozporu se zásadami demokratického právního státu, příčí se dobrým mravům a zakládá tak protiústavnost celková výše poplatku z prodlení vymáhaného v exekučním řízení, pokud několikanásobně přesáhne výši jistiny? Byť tuto otázku již dovolací soud řešil (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 615/2017), podle dovolatele by měla být posouzena jinak.
e) Je v rozporu se zásadami demokratického právního státu, příčí se dobrým mravům a zakládá tak protiústavnost celková výše poplatku z prodlení vymáhaného v exekučním řízení, pokud je pohledávka za povinným úplatně postupována za částku několikanásobně přesahující výši jistiny?
f) Je úplatné a opakované postupování pohledávky plynoucí z nezaplaceného nájemného, jejímž příslušenstvím je poplatek z prodlení ve výši 91,25 %, za částku několikanásobně převyšující jistinu, zneužitím institutu prodlení, který poškozuje dlužníka?
g) Jsou v případě úplatného a opakovaného postupování pohledávky plynoucí z nezaplaceného nájemného, jejímž příslušenstvím je poplatek z prodlení ve výši 91,25 %, naplněny funkce institutu prodlení, tedy motivační, sankční a kompenzační?
h) Jsou naplněny funkce institutu prodlení, tedy motivační, sankční a kompenzační, v případě, kdy nájemné bylo v okamžiku podání žaloby již zaplaceno?
i) Existuje v případě poplatku z prodlení strop, který v případě jeho překročení zakládá rozpor přirostlého poplatku z prodlení se zásadami demokratického právního státu, s dobrými mravy a v důsledku toho i jeho protiústavnost?
j) Má být poměr jistiny a výše vymáhaného poplatku z prodlení posuzovány z hlediska dobrých mravů a ústavní konformity v okamžiku podání návrhu na zastavení exekuce?
k) Je exekuční soud povinen v rámci nemajetnosti povinného a nedobytnosti pohledávky zjišťovat, zda a do jaké míry může být vymáhaná pohledávka a náklady exekučního řízení reálně uspokojeny ze starobního důchodu a dalších potenciálních příjmů povinného?
3. V případě otázek e) až j) má dovolatel také zato, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu tyto otázky nebyly dosud řešeny. Pokud jde o otázku za k) dovolatel uvedl, že tuto otázku dovolací soud v minulosti posuzoval a dovodil, že odvolací soud se musí zabývat reálnou výší očekávaných příjmů, nejen jejich hypotetickou výší, a musí posoudit, zda případné srážky postačí alespoň ke krytí nákladů exekuce. Odvolací soud se však pouze omezil na konstatování, že povinný dosud nedosáhl důchodového věku, že disponuje penzijním připojištěním a životním pojištěním, aniž by se reálně zabýval možností vymoci pohledávku v blízké budoucnosti. Dovolatel je proto přesvědčen, že odvolací soud i v tomto případě rezignoval na posouzení konkrétních okolností daného řízení a námitek dovolatele, a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel dále shrnul dosavadní průběh řízení a vyslovil s odkazem na nálezy Ústavního soudu (nález ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 1486/2020 a ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/2018) a judikaturu dovolacího přesvědčení, že exekuční titul trpí takovými vadami, že jej nelze vykonat, a to s ohledem na enormní nárůst příslušenství ve výši několika set procent z původní jistiny. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu obvodního a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
5. Předně přípustnost dovolání nemůže založit vymezená otázka a), týkající se posouzení výše příslušenství pohledávky a zastavení exekuce v případě, že tato výše odporuje dobrým mravům či zásadám demokratického právního státu. Odvolací soud totiž nevyloučil možnost exekuci z tohoto důvodu zastavit, pouze uvedl, že takové okolnosti neshledal. Dovolací soud se přitom ztotožňuje s odvolacím soudem v závěru, že věcný přezkum exekučního titulu je zásadně vyloučen, tudíž povinný měl primárně v nalézacím řízení namítat, že důvody pro vyměření poplatku z prodlení nejsou dány (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2567/2020, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud zamítl usnesením ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 1036/21).
6. Pokud jde o výši poplatku z prodlení, jež byla stanovena v §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích dospěl k závěru, že stanovená výše není v rozporu s dobrými mravy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4263/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4780/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. I ÚS 2886/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1714/2020, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. III ÚS 294/2021). Rovněž Ústavní soud, jak připomněl odvolací soud, shledal ústavně konformním §697 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle něhož nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení. Odvolací soud rovněž správně zmínil usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 2097/17, který kromě odkazu na citovaný nález neshledal výši poplatku z prodlení ani v rozporu s dobrými mravy. Z uvedeného současně vyplývá, že přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka h).
7. Spojuje-li povinný přípustnost dovolání s otázkou ztráty exekučního spisu a nečinnosti exekutora a s otázkami opakovaného a úplatného převodu pohledávky oprávněné osoby [otázky c), e), f) a g)], z hlediska obsahu odvolání (č. l. 65 a násl.) se jedná o nové skutečnosti, které nelze v dovolání uplatnit (§241a odst. 6 o. s. ř.).
8. Pokud jde o otázky i) a j), je třeba připomenout, že exekučním titulem je v souzené věci platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2003, č. j. 39 Ro 41/2003-9, kterým bylo povinnému – žalovanému 2. (stejně jako J. L. jako 1. žalované) uloženo zaplatit do 15 dnů od doručení platebního rozkazu žalobci Hlavnímu městu Praha 384 287 Kč s poplatkem z prodlení 2,5 promile denně, nejméně 25 Kč za každý i započatý měsíc z částek tam uvedených vždy od konkrétního data do zaplacení a náklady řízení 52 790 Kč. Platební rozkaz nabyl právní moci 10. 6. 2003. Jestliže povinný nesplnil dobrovolně svoji povinnost vyplývající z exekučního titulu, je zřejmé, že exekuční řízení bude skončeno v okamžiku, kdy soudní exekutor vymůže žalovanou částku včetně příslušenství (nenastanou-li jiné okolnosti). Skutečnost, že v současné době výše příslušenství pohledávky převyšuje vymáhanou jistinu, souvisí s délkou řízení, byla-li exekuce nařízena již 1. 3. 2004 a nemůže být důvodem k zastavení exekuce (k tomu opět srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1714/2020, srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2834/2020).
9. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka týkající se obrany povinného proti vyčíslení nákladů soudního exekutora v příkaze k úhradě nákladů exekuce, neboť jeho obrana vyplývá přímo ze zákona [§88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ex. řád“]. Zmešká-li povinný lhůtu k podání námitek, nelze jeho pochybení zhojit podáním návrhu na částečné zastavení exekuce, neboť by to ve svém důsledku vedlo k obcházení zákonné úpravy. Nutno ale připomenout, že soudní exekutor má povinnost, dojde-li při vymáhání pohledávky ke změnám (např. náklady exekuce nebo náklady oprávněného po vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce se zvýší nebo vzniknou jiné náklady), vydat nový příkaz k úhradě nákladů, kterým bude na nově vzniklou situaci reagovat (srov. KASÍKOVÁ, M., JIRMANOVÁ, M., HUBÁČEK, J. a kol. Exekuční řád: Komentář. 5. vyd. Praha: C. H. BECK. 2022, s. 728-742).
10. Pokud jde o posouzení otázky nemajetnosti povinného, ani v tomto případě odvolací soud nepochybil. Dovolací soud již dříve uzavřel, že podá-li povinný návrh na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a exekutor návrhu nevyhoví, je soud povinen o tomto návrhu rozhodnout. Odvolacím soudem vyžádaná zpráva exekutora o tom, jaký majetek povinného byl dosud zajištěn a jaké je stanovisko exekutora k návrhu na zastavení exekuce, slouží jako přímý zdroj informací, jen jde-li o sdělení exekutora, které kroky hodlá v budoucnosti učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem, když je věcí soudu, aby na základě obsahu spisu posoudil, zda zamýšlený postup exekutora může vést alespoň ke krytí nákladů exekuce. Zpráva exekutora naopak neslouží k tomu, aby z ní soud načerpal informace o dosavadním průběhu exekuce, jež jsou zřejmé z obsahu spisu, protože skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce soud zjišťuje z úřední povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016). Výše uvedeným dovolací soud nezpochybňuje, že jestliže exekutor dosud neuskutečnil všechny úkony, od nichž lze očekávat zjištění majetku povinného a následně alespoň uspokojení nákladů exekuce a alespoň zčásti i realizaci vymáhaného plnění, je namístě návrh povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zamítnout pro předčasnost, neboť soudní exekutor dosud nevyčerpal všechny možnosti způsobu provedení exekuce a nemá dosud ukončenou lustraci majetku povinného (např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011). Nicméně je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak exekuční soud musí na základě vlastních zjištění posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) je zřejmé, že se nespokojil jen se zprávou exekutora o dosavadním průběhu a o perspektivách exekuce, naopak na základě obsahu exekučního spisu učinil vlastní skutková zjištění, jež rozvedl v bodě 5. napadeného usnesení (svůj závěr odůvodňoval zejména tím, že exekuce doposud probíhá úspěšně, když bylo vymoženo 295 852 Kč, povinný ještě nedosáhl důchodového věku, disponuje penzijním připojištěním a životním pojištěním, proto lze důvodně očekávat jeho další příjmy). Postup odvolacího soudu při zjišťování skutečností podstatných pro rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. byl tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
11. Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 8. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu