ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.874.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 874/2022-1216
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. P. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky č. 202/28, proti žalované Mattoni 1873 a. s. se sídlem v Karlových Varech, Horova č. 1361/3, IČO 14706725, zastoupené JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská č. 27/114, o 3 000 000 Kč s příslušenstvím, za účasti Generali Česká pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 220/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2021, č. j. 61 Co 36/2021-1135, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Kašpara, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská č. 27/114.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2021, č. j. 61 Co 36/2021-1135, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že soud prvního stupně správně zamítl žalobu na odškodnění pracovního úrazu žalobce ze dne 31. 10. 2012 co do částky 2 982 000 Kč s příslušenstvím požadované žalobcem z důvodu náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť „následkem pracovního úrazu došlo u žalobce pouze k omezení hybnosti v levém ramenním kloubu mírného stupně na nedominantní končetině, přičemž dosud vykonávané zaměstnání žalobce nemůže vykonávat pro obecná onemocnění, nikoliv pro následky pracovního úrazu“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z názoru, od kterého se odvolací soud (ani soud prvního stupně) v posuzované věci neodchýlil, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena, a že vyskytne-li se u poškozeného současně více zdravotních problémů, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je rozhodující, zda pracovní úraz byl příčinou škody (zda jeho důsledkem byl vznik škodního nároku), anebo zda má škoda podklad v příčinách jiných (jiných „obecných“ onemocněních), s pracovním úrazem nesouvisejících. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. např. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 Sb. rozh. obč., str. 35, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněného pod č. 35/2000 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007).
Namítá-li dovolatel, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která byla opakovaně v praxi dovolacího soudu vyřešena jiným způsobem, odkazuje-li v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu „R 11/1976“, „R 46/1983“, „R 21/1992“ a „21 Cdo 4199/2017“, která se „zabývají chybným hodnocením neexistence příčinné souvislosti mezi úrazem a existující predispozicí“, a uvádí-li, že je „nutné konstatovat, že zcela jednoznačně psychická dekompenzace“ jeho zdravotního stavu měla příčinu v „úrazovém ději a jeho následcích“, že „nebylo prokázáno, že by jeho zdravotní problémy ve formě ztížení společenského uplatnění nebyly v přímé příčinné souvislosti s jeho pracovním úrazem“, že „příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je pracovní úraz, zde tedy škodná událost, podstatným důvodem pro vznik obtíží jak ve smyslu pohybových, tak psychických“ a že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s „definicí příčiny škody“, neboť příčinou škody může být jen taková okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nevznikl, přičemž nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li i o jednu z příčin (důležitou, podstatnou a značnou), pak přehlíží, že výše uvedený závěr odvolacího soudu ustálené judikatuře dovolacího soudu nijak neodporuje, ale že v projednávané věci byl zjištěn jiný skutkový stav.
Soudy v odůvodněních rozsudků uvedly, proč dospěly k závěru, že trvalým zdravotním následkem pracovního úrazu žalobce bylo pouze omezení pohyblivosti ramenního kloubu lehkého stupně na nedominantní končetině, že žalobce sice má „vážné zdravotní potíže, mj. trpí bolestmi a má psychické obtíže, které se odráží v podstatných omezeních v běžném životě“, ale že „příčinná souvislost pracovního úrazu s bolestmi a psychickými obtížemi nebyla shledána“ (bolesti a psychické obtíže žalobce mají příčiny ve změnách jeho zdraví již v době před úrazem), a vysvětlily, proč se v případě žalobce nejedná o situaci, kdy u poškozeného existovala určitá predispozice, která spolupůsobila při vzniku poškození na zdraví způsobeného úrazovým dějem, a proč pracovní úraz nebyl příčinou invalidity žalobce. Své závěry soudy opřely o výsledky dokazování (zejména o posudek z oboru zdravotnictví vypracovaný znaleckým ústavem – Institutem pro další vzdělávání lékařů, na němž se podíleli odborníci z oblasti posudkového lékařství, neurologie, traumatologie, ortopedie a psychiatrie).
Ustálená soudní praxe vychází dlouhodobě z názoru, že při řešení otázky příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2659/2012); právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 120/2012).
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů (a tedy ani správnost skutkového zjištění soudů, že pracovní úraz a vznik škody na straně poškozeného nejsou ve vzájemném poměru příčiny a následku) však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky (které tvoří podstatu dovolání žalobce) nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
Závěr o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatele, jejichž prostřednictvím zpochybňuje hodnocení provedených důkazů (že „soud připustil neúplný, nelogický a rozporný posudek znaleckého ústavu jako klíčový důkaz“, že se soudy nevěnovaly námitkám žalobce, které „zcela jednoznačně tento posudek jako řádný důkaz diskvalifikují“, že se nevypořádaly s rozporem mezi „použitelnými závěry znalce MUDr. Hrnčíře a znaleckým posudkem ústavu“ a že „znalecký posudek IPVZ je chybný, neúplný, vypracovaný na základě naprosto nedostačujících podkladů, vnitřně rozporný“). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) totiž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Pokazuje-li žalobce ve prospěch svého názoru o přípustnosti dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 773/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, a na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13, činí tak neopodstatněně, neboť přestože v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud (Ústavní soud) uvedl, že „i znalecký posudek je důkazem, který podléhá hodnocení dle §132 o. s. ř. a jeho závěry nemohou být soudem mechanicky přebírány“ (25 Cdo 4223/2009), že soud nemá „bezduše přepisovat“ text znaleckých posudků (25 Cdo 773/2017), že je potřeba, aby soudy odlišovaly mezi odbornými (skutkovými) závěry, jež přísluší znalci, a právními závěry, jež přísluší soudu (25 Cdo 878/2014), že znalecký posudek může být (toliko) skutkovým podkladem pro závěr právní a že soudy nemají mechanicky a nekriticky vycházet ze znaleckého posudku (III. ÚS 2253/13), podstatou námitek dovolatele je zde opět nesouhlas s hodnocením důkazů, který – jak bylo uvedeno výše – nemůže založil přípustnost dovolání, a navíc žalobce přehlíží, že soudy své závěry nikterak mechanicky ze znaleckého posudku nepřebíraly ani je z posudku bezduše nepřepisovaly, náležitě odlišovaly mezi odbornými a právními závěry a rozsáhle ve svých rozhodnutích odůvodnily, jak ke svým skutkovým závěrům dospěly [srov. body 5-11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i rozsáhlé odůvodnění soudu prvního stupně (srov. zejména body 14, 15, 17, 20, 21 a 24 odůvodnění jeho rozsudku), na které ve svém rozhodnutí odvolací soud odkázal].
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť taková námitka nepředstavuje dovolací důvod (způsobilý založit přípustnost dovolání) podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená právní otázka, kterou může být i otázka procesního práva, nikoli však „pouhá“ (ať již domnělá, nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Rozsudek odvolacího soudu ostatně ani nelze ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu považovat za nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle §211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
Namítá-li dovolatel porušení práva na spravedlivý proces, „spravedlivé projednání věci a v důsledku pak i práva na ochranu jeho zdraví, soukromého života, psychické integrity“ a poukazuje-li na to, že je slabší stranou, pak přehlíží, že právo na spravedlivý proces ani zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance [§1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce] nelze interpretovat tak, že by znamenaly právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Byly-li v řízení prokázány skutečnosti odůvodňující závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobce a trvalým poškozením jeho zdraví (s výjimkou omezení pohyblivosti ramenního kloubu lehkého stupně na nedominantní končetině), nemůže nyní dovolatel shledávat v právním řešení předmětného sporu (provedeném v řádném soudním řízení) porušení svých (základních) práv (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2149/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 598/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2136/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5076/2017).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu