ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1549.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1549/2022-695
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyň a) M. K. , narozené XY, b) J. K. , narozené XY, obou bytem ve XY, a c) I. Š., narozené XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Davidem Řezníčkem, LL. M., Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 281/44, proti žalovaným 1) J. J. , narozenému XY, a 2) I. J. , narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Martinem Slobodníkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Prachaticích, U Rybníčku 553, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 467/2017, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 2022, č. j. 8 Co 850/2021-651, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 2022, č. j. 8 Co 850/2021-651, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 15 C 467/2017-602, zamítl žalobu, „aby se zřídilo věcné břemeno – služebnost stezky, služebnost cesty – vymezené geometrickým plánem č. 245-4/2020 vyhotoveným TKP geo s.r.o., ověřeným dne 10. 1. 2020 V. M. a potvrzeným dne 15. 1. 2020 Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY, D. V., pro každého vlastníka pozemku číslo parcely XY a XY, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v XY na LV č. XY pro obec XY ve prospěch každého vlastníka pozemku číslo parcely XY, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v XY na LV č. XY pro obec XY a pozemků číslo parcel XY a XY, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v XY na LV č. XY pro obec XY“ (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a mezi žalobkyněmi a státem (výrok III).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nezbytnou cestu přes pozemky žalovaných nelze podle §1032 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), povolit, neboť pozemky žalovaných tvoří uzavřený prostor. Na pozemky žalobkyň též „je možný přístup přes pozemky, které jsou ve vlastnictví pana P., přičemž ten možnost zřízení nezbytné cesty nabídl, tedy nikoliv pouze a jen přes pozemky žalovaných, kteří se zřízením nezbytné cesty z oprávněných důvodů (nikoliv spekulačních) nesouhlasí“. Žalobkyně si též zavinily nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti.
K odvolání žalobkyň odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 1 2022, č. j. 8 Co 850/2021-651, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a III, změnil ve výroku II, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud nepovažoval za správný závěr soudu prvního stupně o hrubé nedbalosti žalobkyň; ani k oplocení pozemku žalovaných „v daném případě nelze přihlížet jako k absolutní překážce, jestliže k němu v současné podobě došlo až v průběhu řízení před soudem prvního stupně, před vydáním prvního rozsudku ve věci“.
Odvolací soud se dále zabýval tím, zda žalobkyněmi požadovaný přístup odpovídá §1029 odst. 2 ve spojení s §1032 o. z., tedy otázkou, která z variant přístupu by byla nejvhodnější a žalované nejméně zatěžovala. Uvedl, že z hlediska zákonných kritérií je nejvhodnější „Varianta 1. J. + P.“, jak ji ve znaleckém posudku označil soudem ustanovený znalec Ing. Michal Stecher, s tím, že ta bude pro vlastníky dotčených pozemků nejméně zatěžující, a vysvětlil, proč tomu tak je.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně (dále „dovolatelky“) dovolání. Jeho přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále „o. s. ř“.“). Tvrdí, že odvolací soud se při řešení otázky zřízení nezbytné cesty soudem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ten již v rozsudku ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 225/2006, uvedl, že věcné břemeno nemůže soud zřídit v rozporu s veřejnoprávními předpisy; zapovídá-li zákon určitý způsob užití pozemku, nelze zřídit věcné břemeno se zapovězeným obsahem. Na uvedené rozhodnutí odkazoval i rozsudek ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2977/2010.
Uvádějí, že odvolacím soudem preferovaná varianta je „v rozporu s veřejnoprávními předpisy (územní plán obce XY, stavební předpisy - vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území)“; odkazují na důkazy ohledně tohoto tvrzení, založené ve spisu.
Poukazují též na vyjádření Krajského ředitelství policie České Budějovice ze dne 14. 1. 2001, ze kterého vyplývá, že z hlediska bezpečnosti silničního provozu je vhodná varianta cesty přes pozemky žalovaných, neboť ostatní varianty přes pozemky J. P. znamenají ohrožení „rozhledových poměrů“ při vjezdu na účelovou komunikaci.
Dále Městský úřad Lišov sdělil v podání ze 7. 9. 2020 Krajskému úřadu Jihočeský kraj, že provedl šetření na místě samém a že přístup přes pozemky parc. č. XY a XY je možný jen pro pěší chůzi a osobní automobily. Nelze ho využít pro stavební techniku, resp. ke stavbě domu na parc. č. XY (poznámka dovolacího soudu – pro dočasný účel spočívající ve výstavbě domu slouží §1022 o. z.).
Dále žalobkyně spatřují přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud porušil jejich právo na spravedlivý proces. „Nejzávažnějšími pochybeními odvolacího soudu je nepochybně odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nesprávné právní posouzení věci a neodstranění extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry“.
Dovolatelky též odůvodnily dovolání proti výrokům o nákladech řízení a navrhly, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů změnil nebo je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli jeho zamítnutí. Odvolací soud správně vyhodnotil, že zřízení práva cesty je vhodnější na jiném pozemku než jen na pozemcích žalovaných a jeho rozhodnutí tak odpovídá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4239/2017, a výkladu §1029 a 1032 o. z. v odborné literatuře. Dále odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1171/2016, a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018, a vyjadřují se také k dovolání proti nákladům řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jde o otázku, zda lze zřídit právo nezbytné cesty v rozporu s veřejnoprávními předpisy. Jiný relevantní předpoklad přípustnosti dovolání žalobkyně nevymezily; k námitce porušení jejich práva na spravedlivý proces viz níže.
Ustanovení §1032 odst. 2 o. z. vyplývá, že nelze povolit nezbytnou přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit.
Právo nezbytné cesty nelze povolit v rozporu s veřejnoprávními předpisy; zapovídá-li zákon určitý způsob užití pozemku, nelze zřídit věcné břemeno se zapovězeným obsahem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 225/2006; viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3700/2010). Uvedené závěry platí i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§1032 odst. 2 o. z.).
Dovolatelky již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně poukázaly na „faktickou nemožnost přístupu přes pozemek sousedního vlastníka p. P., k čemuž žalobkyně předložily důkazy, jež prokazují, že přes jeho pozemky není technicky možný přístup a není v souladu s právními předpisy a územním plánem, ovšem soud se těmito důkazy fakticky nezabýval“ (bod 5 rozsudku odvolacího soudu), a že „žalobkyně předložily důkazy specifikované v čl. V. odvolání, jež prokazují, že přístup přes pozemky sousedního vlastníka p. P. není stavebně a ani dle právních předpisů možný“ (bod 7 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se však nijak nezabýval touto argumentací, pokud se týkala rozporu varianty, kterou odvolací soud považoval za nejvhodnější a kvůli které žalobu zamítl, s územním plánem. Dovolací soud tak musí vyjít z toho, že odvolací soud považoval tyto odvolací námitky za zcela nevýznamné; podle judikatury dovolacího soudu však potenciálně významné byly. Proto je napadené rozhodnutí předčasné a závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že v řízení o povolení nezbytné cesty je v některých případech třeba vyžádat vyjádření příslušného orgánu chránícího veřejné zájmy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3103/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3456/2014), je-li sporné, zda veřejné právo takovou cestu umožňuje. V případě pochybností o možnosti vést cestu ve variantě upřednostněné odvolacím soudem, vyvolaných tvrzením žalobkyň, tak přichází do úvahy dotaz na příslušný stavební úřad.
Odvolací soud se však vypořádal se stanoviskem Policie České republiky k zamýšleným variantám, a dovolání s jeho rozhodnutím konkrétně nepolemizuje, zejména netvrdí, že by z tohoto stanoviska plynulo, že by byla sporná varianta v rozporu se zákonem. Je totiž označena jen za méně vhodnou, a ostatně ani nevymezuje konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání.
K tvrzení, že přístup přes pozemky parc. č. XY a XY je možný jen pro pěší chůzi a osobní automobily, nelze ho využít pro stavební techniku, resp. ke stavbě domu na parc. č. XY, se poznamenává, že pro dočasný účel spočívající ve výstavbě domu slouží §1022 o. z. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016); není tak vyloučeno, aby dočasný přístup ke staveništi vedl jinudy, než nezbytná cesta. Proto samotná okolnost, že je třeba zajistit přístup stavební techniky k provedení zamýšlené stavby, ještě nezakládá právo na povolení nezbytné cesty v určité trase.
K tvrzenému porušení práva žalobkyň na spravedlivý proces: Dovolatelky nekonkretizují (rozhodně nikoliv dostatečně jasně), v čem by měl spočívat „extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry“. „Odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ pak naplňuje předpoklad přípustnosti dovolání a „nesprávné právní posouzení věci“ dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.); v zásadě tu nejde o intenzitu potřebnou k závěru o porušení práva na spravedlivý proces.
K dovolání proti nákladovým výrokům: Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z uvedeného je nicméně zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu