ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1804.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1804/2022-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně L. D. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, proti žalovanému V. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 156/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, č. j. 23 Co 347/2021-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, č. j. 23 Co 347/2021-126, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 34 884,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dušana Diviše, advokáta se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2021, č. j. 65 C 156/2019-98, zastavil řízení do částky 875 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 2 625 000 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Soud prvního stupně žalobu zamítl proto, že považoval smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů manželů k nemovitostem pro dobu po rozvodu, pokud by došlo k rozvodu manželství, ze dne 16. 7. 2010 (dále jen „Smlouva“) za platnou, neboť byla uzavřena v souladu s §718 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo zákon č. 89/2012 Sb.). Společné jmění manželů tak bylo vypořádáno Smlouvou.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2022, č. j. 23 Co 347/2021-126, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 2 625 000 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Výrok I rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden.
Odvolací soud platnost Smlouvy s ohledem na to, kdy byla uzavřena, posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák. nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“). Protože manželství účastníků bylo rozvedeno podle §756 o. z. se zjišťováním příčin rozvratu, a právní úprava v době uzavření Smlouvy neumožňovala uzavřít za trvání manželství a společného jmění manželů dohodu o vypořádání společného jmění manželů pro případ sporného rozvodu, Smlouva se ve vztahu mezi účastníky neuplatní, účastníci jí nejsou vázáni, a na věc je třeba nahlížet tak, jako by Smlouva uzavřena nebyla. Dále uvedl, že na Smlouvu lze také nahlížet jako na absolutně neplatnou podle §39 obč. zák., protože byla uzavřena v rozporu s kogentní úpravou §149 obč. zák., která nepřipouštěla uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů před jeho zánikem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále i jen „dovolatel“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a na řešení otázky, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Namítá i nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyššímu soudu pokládá dovolatel následující právní otázky:
1) Mohla být předmětem vypořádání nemovitost, pokud byla na základě kupní smlouvy ze dne 27. 1. 2017 žalovaným platně zcizena, což sama žalobkyně uváděla v žalobě?
2) V případě, že po zániku společného jmění manželů došlo k prodeji nemovitosti, měla být předmětem vypořádání společného jmění manželů kupní cena za prodej nemovitosti?
3) Bylo možné vypořádat kupní cenu za prodej nemovitosti, pokud byla učiněna předmětem vypořádání až po uplynutí zákonné tříleté lhůty?
4) Podle jakého právního předpisu má být posuzována platnost a účinnost Smlouvy, která byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., a manželství bylo rozvedeno za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.?
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Žalovaným zmiňovaná rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, řeší odlišnou situaci. Žalobkyně se nedomáhala vypořádání nemovitosti, ale poloviny její hodnoty, resp. poloviny hodnoty, za kterou byla prodána. Skutečnost, že nová právní úprava umožňuje uzavřít za manželství dohodu o vypořádání majetkových poměrů manželů za určité situace, nelze vztahovat na právní úpravu předchozí. V opačném případě by šlo o exces narušující důvěru účastníků v právní jistotu. Navíc je otázka platnosti a účinnosti dohody o vypořádání majetkových poměrů manželů vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2339/2019. Rozsudek odvolacího soudu není ani nepřezkoumatelný.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné, neboť se odvolací soud při řešení nastolených otázek neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Vzhledem k tomu, že k zániku společného jmění manželů došlo po 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání týkající se otázek vypořádání společného jmění manželů a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 , uveřejněný pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , část civilní, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 , uveřejněný pod číslem 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , část civilní).
K otázce ad 1):
Dovolatel namítá, že názor odvolacího soudu, že předmětem vypořádání je nemovitost, neboť ke dni zániku společného jmění manželů byla jeho součástí, je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3110/2000.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uveřejněném pod číslem 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, uvedl: „Podmínkou vypořádání věcí v řízení je to, že v době rozhodnutí soudu existují a že v době zániku společného jmění tvořily jeho součást. Jen jestliže jeden z bývalých manželů nakládal s věcí v rozporu se zákonem, nelze k jeho protiprávnímu úkonu (je-li absolutně neplatný nebo byla-li řádně vznesena námitka relativní neplatnosti) přihlížet a věc je třeba zahrnout do vypořádání a zpravidla mu ji přikázat.“
V rozsudku ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 172/2012 (toto i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud uvedl, že „podmínkou vypořádání věcí tvořících zákonné majetkové společenství, v podobě jejich přikázání některému z manželů, je to, že v době rozhodnutí soudu existují (jednak objektivně a jednak jsou v majetkovém společenství manželů) a v době zániku majetkového společenství tvořily jeho součást. Věc, která tyto předpoklady nesplňuje, nemůže být přikázána do vlastnictví žádného z účastníků.“
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu se shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a není založeno na tom, že by předmětem vypořádání společného jmění manželů účastníků učinil odvolací soud nemovitost, byť v bodě 15 odůvodnění rozsudku uvedl, že nemovitost je předmětem vypořádání. Současně v bodě 16 odůvodnění uzavřel, že žalobkyni náleží z titulu vypořádání společného jmění manželů polovina kupní ceny 5 250 000 Kč, tj. částka 2 625 000 Kč, za kterou žalovaný nemovitost prodal.
Předmětem vypořádání tak nebyla nemovitost (o jejím přikázání do výlučného vlastnictví nebylo rozhodováno), která sice v době rozhodování odvolacího soudu existovala (nebylo tvrzeno, že by zanikla), ale nebyla již v majetkovém společenství manželů účastníků, neboť byla žalovaným po zániku manželství prodána.
K otázce ad 2):
Dovolatel považuje v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3457/2018 nebo sp. zn. 22 Cdo 1326/2013 (správně patrně: 22 Cdo 1326/2012) právní názor odvolacího soudu, že kupní cena za prodej nemovitosti by mohla být předmětem vypořádání společného jmění manželů jen tehdy, pokud by došlo k prodeji nemovitosti za trvání manželství. Z judikatury Nejvyššího soudu podle dovolatele plyne, že jestliže byla nemovitost prodána a žalobkyně se nedovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy, může být předmětem vypořádání kupní cena, bez ohledu na to, zda nemovitost byla prodána za manželství či po jeho zániku.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018, uveřejněného pod číslem 96/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, „dojde-li k platnému prodeji věci tvořící součást společného jmění manželů za trvání manželství, je předmětem vypořádání společného jmění částka za prodej získaná, nikoliv tzv. obvyklá cena takové věci zjištěná ke dni zániku společného jmění.“
V rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2551/2012, Nejvyšší soud uvedl, že „obecně platí, že prodej věci ve společném jmění manželů po zániku společného jmění manželů má za následek, že předmětem vypořádání společného jmění manželů je částka takovým prodejem získaná, neboť jde o transformaci věci ve společném jmění na získané finanční prostředky. Při rovnosti podílů by v takovém případě na každého z bývalých manželů připadala částka v rozsahu jedné poloviny.“
V rozsudku ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1326/2012, Nejvyšší soud uvedl: „Nedovolání se relativní neplatnosti právního úkonu, kterým bylo v tzv. neběžné záležitosti nakládáno s majetkem tvořícím součást SJM, má za následek možné vypořádání toliko těch hodnot, které byly prostřednictvím platného právního úkonu získány, zatímco absolutně neplatný právní úkon nebo úkon neplatný relativně, kde se opomenutý manžel neplatnosti dovolal, vede k vypořádání majetku, jehož se takový právní úkon týkal.“
V projednávané věci odvolací soud sice uvedl, že předmětem vypořádání může být kupní cena za prodanou nemovitost jen tehdy, byla-li prodána za manželství, ve skutečnosti však vypořádal kupní cenu (bod 16 odůvodnění rozsudku), za kterou byla nemovitost žalovaným prodána po rozvodu manželství účastníků.
K otázce ad 3):
Žalobkyně podle dovolatele v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5232/2008 a sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 uplatnila kupní cenu za prodej nemovitosti k vypořádání až tři roky po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. V žalobě podané 18. 7. 2019, tj. poslední den zákonné lhůty, uplatnila žalobkyně k vypořádání nemovitost nebo její obvyklou hodnotu, nikoli kupní cenu, což je jiná majetková hodnota. Přitom v té době již věděla, že nemovitost byla prodána za 5 250 000 Kč. Kupní cenu poprvé k vypořádání uplatnila až v podání ze dne 27. 11. 2020.
Podle §741 o. z. nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá, b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné, c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5232/2008, uzavřel, že „v řízení o vypořádání společného jmění manželů může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku.“
V rozsudku ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, Nejvyšší soud uvedl, že „soud tak může do vypořádání zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání …“.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zákonný požadavek vyžadující uplatnění nároků na vypořádání společného jmění manželů do tří let od zániku společného jmění manželů brání tomu, aby se po uplynutí této lhůty účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání. Při posouzení toho, co má být předmětem vypořádání, soud vychází z žalobních tvrzení a všeho, co v řízení vyšlo najevo s přihlédnutím k individuálním okolnostem věci. Samotná nesprávná právní kvalifikace uplatněného nároku nemusí v poměrech konkrétního případu být na překážku závěru, že se jednalo o nárok uplatněný k vypořádání včas (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1765/2018).
V souzené věci zaniklo manželství účastníků rozvodem dne 18. 7. 2016. Žalobu o vypořádání společného jmění manželů podala žalobkyně dne 18. 7. 2019 a domáhala se v ní, aby jí žalovaný zaplatil částku 3 500 000 Kč, která podle žalobkyně odpovídala polovině minimální hodnoty nemovitosti v době, kdy ji žalovaný bez jejího souhlasu prodal. V žalobě poté, co označila Smlouvu za neplatnou, uvedla, že předmětem společného jmění manželů zůstává nemovitost, kterou je třeba vypořádat, na čemž se opakovaně snažila dohodnout s žalovaným (bod 14 žaloby). Po zániku společného jmění manželů rozvodem manželství vzniká potřeba nemovitost vypořádat (bod 18 žaloby). Žalovaný nemovitost prodal za 5 250 000 Kč (bod 20 žaloby). Kupní cenu za prodej nemovitosti si žalovaný ponechal a žalobkyni na vypořádání společného jmění nic nedal (bod 21 žaloby). Za situace, kdy žalovaný nemovitost prodal, má žalobkyně nárok minimálně na polovinu její hodnoty (minimálně na částku 3 500 000 Kč), a nedohodnou-li se účastníci na hodnotě věci, navrhuje vypracování znaleckého posudku k jejímu stanovení (bod 23 žaloby). V podání ze dne 19. 12. 2019 považovala kupní smlouvu za neplatnou a požadovala částku sjednanou ve Smlouvě . V podání ze dne 27. 11. 2020 žalobkyně tvrdila, že Smlouva je neplatná, a požadovala vypořádat hodnotu nemovitosti, minimálně částku získanou za její prodej. V podání ze dne 15. 1. 2021 pak uvedla, že požaduje vypořádat kupní cenu. Žalovaný v průběhu řízení před nalézacími soudy tvrdil, že nemovitost byla prodána za 5 250 000 Kč a že kupní smlouva je platná.
Nejvyšší soud má v projednávané věci s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem za to, že jde o věc právního posouzení, ke kterému je povolán soud, nikoliv účastník řízení; z hlediska toho, co po právní stránce bude předmětem vypořádání, vychází přitom z žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo. Z obsahu žaloby i žalobního petitu je zřejmé, že se žalobkyně nedomáhala vypořádání společné nemovitosti, ale majetkové hodnoty spojené s prodanou nemovitostí. Ze skutečnosti, že ke dni zániku manželství účastníků nemovitost byla ve společném jmění manželů, dovozovala, že by měla být vypořádána. Protože však byla po rozvodu manželství prodána žalovaným, domáhala se vypořádání finančního. Protože právní posouzení věci náleží soudu, nelze žalobkyni klást k tíži, že ve tříleté lhůtě nejprve požadovala vypořádací podíl ve výši poloviny obvyklé ceny nemovitosti, a až následně se přiklonila k tomu, že předmětem vypořádání je kupní cena za prodej nemovitosti. Postup striktně vyžadující uvedení jediné právní kvalifikace, která by měla přicházet do úvahy, by byl příliš formalistický, ukládající účastníku předjímat právní posouzení věci soudem, ke kterému není ani povinen. Nadto se nejedná v případě kupní ceny o uvedení zcela nových skutečností, které by ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů nebyly v řízení zmiňovány, ale o právní posouzení tvrzených skutečností, které žalobkyně uplatnila již v žalobě.
K otázce ad 4):
Dosud dovolacím soudem neřešenou je podle žalovaného otázka, podle jakého právního předpisu bude posuzována platnost a účinnost Smlouvy. Dovolatel považuje za rozhodující okamžik, kdy dochází k zániku manželství, neboť práva a povinnosti na základě Smlouvy mohly vzniknout až rozvodem manželství. Platnost a účinnost Smlouvy se tak bude posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., což je v souladu i s §3028 o. z.
Protože je judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, není důvod v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 792/2021).
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 33 Odo 30/2002 , shrnul judikaturně ustálené interpretační zásady soukromoprávních úkonů mimo jiné tak, že se nesmí opomíjet, že platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn, nikoliv v době, kdy např. mezi účastníky vznikl již spor o obsah daného právního úkonu.
K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1257/2018, v němž současně uvedl, že „posouzení otázky platnosti (v námi sledovaných poměrech civilního) právního jednání znamená, že jeho obsah je podroben rozboru, zda v něm vyjádřený projev vůle odpovídá požadavkům, které jsou na něj kladeny platným a účinným občanským zákoníkem v době, kdy k takovému právnímu jednání mělo dojít a jež podléhá režimu tohoto civilního kodexu.“
Z uvedené judikatury vyplývá, že platnost právních úkonů, tedy i Smlouvy, je třeba posuzovat podle právního předpisu platného a účinného v době, kdy byl právní úkon učiněn.
Zákonným předpokladem účinnosti (platně uzavřené) dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřené za trvání manželství před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., byl rozvod manželství bez zjišťování příčin.
Jak dovodila judikatura Nejvyššího soudu, v poměrech zákona č. 40/1964 Sb. pouze v případech spadajících pod §24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“), bylo možné za trvání manželství platně uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění manželů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3088/2010). Úprava §24a zákona o rodině připouštěla rozvod bez zjišťování příčin rozvratu manželství, který mimo jiné předpokládal, že manželé předloží písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků upravujícími pro dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů. Taková smlouva byla účinná pouze v případě rozvodu, o němž bylo rozhodnuto bez zjišťování příčin rozvratu manželství podle §24a zákona o rodině (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 30 Cdo 257/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1295/2007). Pokud k rozvodu podle §24a zákona o rodině nedošlo, dohoda neměla právní účinky a nebylo možno k ní přihlížet (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4932/2015).
Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 572/04, dostupném na https://nalus.usoud.cz , uvedl, že s účinností od 1. 8. 1998 „reguluje zákon o rodině v §24a tzv. nesporný rozvod, který vyžaduje, aby ještě v průběhu řízení byla předložena písemná smlouva s úředně ověřenými podpisy účastníků upravující pro dobu po tomto rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost. S přihlédnutím k tomu, že jde o úpravu majetkových vztahů pro dobu po rozvodu, nabývá smlouva účinnosti až rozvodem manželství (logicky pouze tehdy, dojde-li k rozvodu podle §24a zák. o rodině ), příp. vkladem do katastru nemovitostí (jsou-li jejím předmětem nemovitosti podléhající evidenci v katastru nemovitostí).“
Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani ustanovení §3028 o. z., jehož se žalovaný dovolává, podle kterého tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 3). Dohoda o vypořádání společného jmění manželů je upravena v ČÁSTI DRUHÉ RODINNÉ PRÁVO, HLAVĚ I, dílu 4, oddílu 2, v §738 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., a na posouzení platnosti Smlouvy se tak vztahuje přechodné ustanovení uvedené v §3028 odst. 2 o. z. Podle něho vznik právních poměrů, tedy i uzavření Smlouvy (platnost a účinnost), se posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb.
Jestliže Smlouva byla účastníky uzavřena dne 16. 7. 2010, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., postupoval odvolací soud správně, posuzoval-li její platnost podle §39 uvedeného zákona. Podle tohoto zákonného ustanovení považoval odvolací soud Smlouvu za neplatnou pro rozpor se zákonem, konkrétně s §149 obč. zák., který nepřipouštěl uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů před jeho zánikem (tento právní názor nebyl dovoláním zpochybněn). Odvolací soud nepochybil, ani pokud uzavřel, že bylo-li manželství účastníků rozvedeno podle §756 o. z. se zjišťováním příčin jeho rozvratu, Smlouva (v případě platnosti) se ve vztahu mezi účastníky neuplatní; jinými slovy nenabude účinnosti.
K nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu:
Žalovaný namítá jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž by měl dovolací soud přihlédnout, shledá-li dovolání přípustné. Poukazuje na bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž si odvolací soud protiřečí a nevypořádal se s jeho argumentací o nepodání návrhu na vypořádání do uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. Cituje přitom z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 210/2003.
Byť žalovaný nepřezkoumatelnost rozsudku zmiňuje v souvislosti s jinou vadou řízení, implicitně uplatňuje pro položenou právní otázku přípustnost dovolání pro rozpor s ustálenou praxí dovolacího soudu.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, uvedl, že „případná absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem, z pohledu právně významných skutečností pro rozhodnutí věci, pak znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost [ §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nepřezkoumatelnost rozsudku rovněž ve svých důsledcích představuje porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. října 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98 , uveřejněný pod číslem 12/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).“
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.“
Rozhodnutí odvolacího soudu sice nevyhovuje zcela všem požadavkům kladeným §157 odst. 2 o. s. ř. na jeho odůvodnění, jestliže se odvolací soud podrobněji nevypořádal s odvolací námitkou žalovaného o včasném neuplatnění kupní ceny k vypořádání, a obsahuje rozpor v tom, kdy lze vypořádat kupní cenu prodané nemovitosti. Nicméně z odůvodnění rozhodnutí je nepochybné, že odvolací soud uzavřel, že žalobkyně v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů uplatnila nárok na zaplacení poloviny kupní ceny, za kterou žalovaný nemovitost prodal, včas, a že předmětem vypořádání odvolací soud učinil kupní cenu nemovitosti. Nedostatky odůvodnění nebyly navíc podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele, který na jeho základě zformuloval několik právních otázek; ani nemohou zvrátit věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
K nákladům řízení:
Proti výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání objektivně přípustné.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 8. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu