ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2569.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2569/2021-411
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. R. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Alešem Novákem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3221/1, proti žalovaným 1) P. V. , narozené XY a 2 ) I. T. , narozenému XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, o odstranění neoprávněné stavby a zdržení se zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 207/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2021, č. j. 8 Co 431/2021-373, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaných JUDr. Mileně Novákové, advokátce se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhá odstranění kanalizační přípojky postavené na jeho pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, uvedení tohoto pozemku do původního stavu a zdržení se užívání vnitřní kanalizace ve vlastnictví žalobce na pozemcích parc. č. XY a XY v k. ú. XY s tím, že žalovaní zřídili kanalizační přípojku na pozemku žalobce bez právního důvodu a bez právního důvodu užívají i jeho kanalizaci.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2021, č. j. 23 C 207/2016-348, upravil poměry mezi účastníky tak, že k tíži pozemků žalobce parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY (dále jen „služebné pozemky“) zřídil ve prospěch pozemků žalovaných parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a parc. č. XY, v k. ú. XY (dále jen „panující pozemky“) služebnost inženýrské sítě spočívající v právu vést, provozovat a udržovat na náklad vlastníka panujících pozemků podzemní kanalizační přípojku ústící do vnitřní kanalizace žalobce umístěné na služebných pozemcích v rozsahu vymezeném geometrickým plánem (výrok I). Žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po žalovaných zdržení se užívání vnitřní kanalizace ve vlastnictví žalobce, která se nachází na pozemcích žalobce parc. č. XY a parc. č. XY, zamítl (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až VI).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 8 Co 431/2021-373, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil, ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu na odstranění kanalizační přípojky postavené na pozemku žalobce parc. č. XY a uvedení pozemku do původního stavu, a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a dále o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že považoval stavbu žalovaných - přípojku vnitřní kanalizace na pozemcích žalobce (dále jen „stavba“) - za stavbu neoprávněnou, přesto však upřednostnil ochranu vlastnického práva žalovaných ke stavbě před ochranou žalobcova vlastnického práva k pozemku. Současně rozporuje závěr odvolacího soudu, že se žalovaní mohli důvodně domnívat, že existence jejich stavby nebude časově omezená. V souvislosti s tím namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi stranami sporu. S takovým výkladem žalobce nesouhlasí a tvrdí, že odporuje judikatuře dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 234/2011). Za nesprávný dále považuje výklad pojmu dobré mravy a jeho aplikaci na posuzovanou věc. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 740/99 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 188/94. Dovolatel dále namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tvrdí, že odvolací soud svým požadavkem na předložení konkrétního záměru žalobce na rozvoj areálu porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že jeho návrhu na odstranění kanalizační přípojky a na zdržení se jejího užívání žalovanými vyhoví.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání akceptují závěry odvolacího soudu, jeho rozhodnutí považují za pečlivě odůvodněné a nedomnívají se, že by šlo o rozhodnutí překvapivé. Poukazují na to, že dovolatel uplatnil námitky vznesené v dovolání již v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi vypořádal. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a zčásti není přípustné.
K otázce posouzení kanalizace zřízené žalovanými na pozemku žalobce jako neoprávněné stavby a k výkladu obsahu smluvního ujednání:
Dovolatel zcela opomíjí závěr odvolacího soudu, který dovodil, že žalovaní umístili kanalizační přípojku na pozemek žalobce s jeho souhlasem, a jde proto o stavbu oprávněnou. Z obsahu smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi účastníky 25. 7. 2000 a z jejich dalšího jednání dále dovodil, že se žalovaní mohli při výstavbě kanalizační přípojky důvodně domnívat, že existence této stavby nebude časově omezena. Přesto následně žalobce svůj souhlas s umístěním kanalizační přípojky na jeho pozemku i s užitím jeho vnitřní kanalizace k odvádění odpadních vod z nemovitosti žalovaných odvolal.
Jestliže se tedy žalobce vymezuje vůči posouzení stavby kanalizační přípojky jako stavby neoprávněné, nevymezuje se vůbec vůči závěru, na kterém je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a nijak tedy nevymezuje způsobilý dovolací důvod, kterým je podle §241a odst. 2 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Jestliže dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně hodnotil obsah smlouvy o smlouvě budoucí, a dospěl proto k nesprávným závěrům o projevené vůli účastníků o umístění kanalizační přípojky a užití stávající kanalizace žalobce, Nejvyšší soud soustavně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah vůle účastníků smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 (uveřejněný pod č. 46/2002 v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 3, str. 195)].
Od 1. 1. 2013 přitom nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). K námitkám skutkového charakteru tak dovolací soud nemohl přihlížet.
S ohledem na uvedené není dovolací soud oprávněn přezkoumávat závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky došlo k dohodě o umístění kanalizační přípojky a k užití kanalizace žalobce a jaký byl obsah takového ujednání.
Dovolatel v této části dovolání poukazuje na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011, ze kterého cituje: „V posuzovaném případě samotné odvolání souhlasu s umístěním stavby nemůže bez dalšího zakládat předpoklady pro závěr, že výkon práv žalobce je v rozporu s dobrými mravy, a to zvláště v situaci, kdy právní předchůdce žalovaného jako stavebník věděl, že se jedná o souhlas vlastníka pozemku se stavbou, který je kdykoliv odvolatelný.“
Dovolatel však zcela opomíjí, že jím citovaná judikatura Nejvyššího soudu není pro danou věc zcela přiléhavá, neboť v ní Nejvyšší soud řešil situaci, kdy právo žalovaných k užívání pozemku bylo časově limitováno, zatímco v nyní souzené věci odvolací soud uzavřel (a uvedené závěry nebyly s ohledem na obsah dovolání podrobeny dovolacímu přezkumu), že v době budování stavby se žalovaní mohli důvodně domnívat, že existence jejich stavby časově limitována nebude. Odvolací soud nepostavil své úvahy o rozporu výkonu vlastnického práva žalobce pouze na otázce odvolatelnosti souhlasu s užíváním stavby, ale podrobně vysvětlil své závěry především s ohledem na okolnosti vzniku stavby i skutečnosti později nastalé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 483/2011).
K námitkám dovolatele ohledně nesprávného posouzení otázky dobrých mravů:
Již judikatura Nejvyššího soudu formulovaná k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dovodila, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, na který odkazuje dovolatel). Tato právní věta je v souladu i s úpravou zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který v §2 odst. 3 deklaruje, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, a v §8 stanoví, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Proto i zamítnutí žaloby pro její rozpor s dobrými mravy, resp. jako jednání zneužívající právo, musí vycházet z posouzení individuálních okolností případu. „Posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 791/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2295/2018).
Odvolací soud poté, co se vypořádal s prejudiciální otázkou (ne)oprávněnosti stavby, se dále musel zabývat i tím, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu neexistuje právní důvod užívání jak pozemků žalobce k vedení kanalizace žalovaných, tak vnitřní kanalizace žalobce k odvádění odpadních vod z nemovitosti žalovaných. K narovnání vztahů tudíž přikročil k posouzení výkonu dvou vlastnických práv, a to práva žalovaných ke stavbě a práva žalobce k pozemku z hlediska korektivu dobrých mravů. V konečném důsledku shledal důvody pro poskytnutí zvýšené ochrany zájmu žalovaných s tím, že vlastnické žalobě (jejíž formální předpoklady jsou jinak splněny) nelze v dané situaci vyhovět, a to ani v části, ve které se žalobce domáhá odstranění kanalizační přípojky, ani v části, ve které se domáhá uložení žalovaným zdržet se vypouštění odpadních vod jejich kanalizační přípojkou do vnitřní kanalizace na jeho pozemcích.
Vyšel ze zjištění, že dosud bezproblémové vzájemné vztahy mezi účastníky se pro neshodu ve způsobu budoucího využití areálu po třinácti letech zhoršily natolik, že žalobce odvolal svůj souhlas k užívání svých pozemků a k vedení kanalizačních přípojek. Odvolací soud přitom ale neshledal, že by jednání účastníků řízení vykazovalo ohledně stavebních řízení souvisejících s budováním areálu žalobce znaky šikany. Při úvaze, které ze stran sporu poskytnout zvýšenou ochranu velmi podrobně vysvětlil, že žalobci prostý výkon vlastnického práva v dané chvíli nepřináší žádný odpovídající prospěch, zatímco u žalovaných lze dovodit judikaturou kvalifikované předpoklady pro to, že rozhodnutí žalobce ohledně dalšího (ne)provozu kanalizační přípojky žalovaných se výrazně dotýká zvlášť významného zájmu žalovaných (bydlení) a vážně je poškodí (náklady na vybudování nové kanalizace, obtíže technického charakteru i nejednoznačnost souhlasu jiných osob s takovým řešením, pokud jde o realizaci alternativních řešení odkanalizování jejich rodinného domu). Uvedl také, že by jiná situace mohla nastat tehdy, pokud by žalobce disponoval konkrétním plánem rozvoje svého areálu, z něhož by vyplývalo, že další vedení vnitřní kanalizace na daném místě a tedy i napojení kanalizační přípojky žalovaných na ni, není v souladu s hospodářskými zájmy žalobce při dalším budování areálu. V tom případě by totiž zájem žalovaných nemusel ve srovnání s legitimním nakládáním s vlastním majetkem žalobce obstát. Pokud ovšem došlo k podání žaloby za zjištěných podmínek, považoval to odvolací soud za zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z. Takovou úvahu nelze považovat za zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud ostatně při své úvaze velmi podrobně zhodnotil všechny okolnosti, za jakých byla stavba kanalizačních přípojek žalovanými vybudována, a v návaznosti na to vysvětlil, z jakého důvodu poskytl zvýšenou ochranu zájmu žalovaných před zájmem žalobce.
K námitce překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu:
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). K tomu lze také poznamenat, že jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav nezakládá bez dalšího ani poučovací povinnost soudu ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019).
V projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkového stavu řádně zjištěného soudy obou stupňů. Odvolací soud tedy neposuzoval tvrzení účastníků či skutečnosti, které žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, avšak skutečnosti, ke kterým se vyjadřovali oba dva účastníci řízení v průběhu řízení, právně hodnotil jinak než soud prvního stupně. Z tohoto důvodu nelze označit rozhodnutí odvolacího soudu jako překvapivé a tato námitka žalobce nemůže přípustnost dovolání založit.
Za překvapivý považuje dovolatel rovněž požadavek odvolacího soudu na doložení konkrétního záměru žalobce na rozvoj areálu a tvrdí, že mu byl tento požadavek sdělen až při jednání odvolacího soudu, a proto na něj nemohl adekvátně reagovat. Z jednání odvolacího soudu ze dne 29. 4. 2021 však žádný požadavek na doložení konkrétního plánu rozvoje areálu nevyplývá. Odvolací soud pouze zjišťoval, zda takový plán existuje, a zda z něj nevyplývá možnost, že by další vedení vnitřní kanalizace na daném místě, a tedy i napojení kanalizační přípojky žalovaných na ni, nebylo v souladu s hospodářskými zájmy žalobce při dalším budování areálu. Rozhodnutí odvolacího soudu proto ani ohledně této námitky nelze shledat překvapivým. Ostatně, i kdyby snad o překvapivé rozhodnutí šlo, založilo by pouze vadu řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.).
Z výše uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu se neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce.
V Brně dne 30. 8. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu