ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2659.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2659/2022-1597
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Horákem, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovaným 1) R. M. , narozenému XY, bytem v XY, 2) K. H. , narozené XY, bytem v XY a 3) M. M. , narozené XY, bytem v XY, všem zastoupeným JUDr. Lubomírem Plesníkem, LL.M., advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Zašovská 750, o určení vlastnictví, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí ze dne 21. 9. 2012, č. j. 16 C 46/2011-210, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Co 348/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2022, č. j. 4 Co 51/2021-1527, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 815 Kč k rukám zástupce žalovaných JUDr. Lubomíra Plesníka, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou pro zmatečnost ze dne 11. 2. 2014, ve znění podání ze dne 5. 5. 2014 a ze dne 15. 8. 2014, se žalobkyně domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí ze dne 21. 9. 2012, č. j. 16 C 46/2011-210, přičemž uplatňuje zmatečnostní důvod upravený v §229 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. 6. 2021, č. j. 11 Co 348/2013-1428, žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II – V).
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 4. 2022, č. j. 4 Co 51/2021-1527, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a V potvrdil (výrok I) a dále v nákladových výrocích II, III a IV rozhodnutí soudu prvního stupně změnil (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Za takovou otázku považuje posouzení opožděnosti, nedůvodnosti a nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost tak, jak je odůvodnil odvolací soud. Formuluje otázku „jakým způsobem vyhodnocovat onu subjektivní lhůtu tří měsíců k podání žaloby pro zmatečnost dle ust. §234 odst. 4 o. s. ř.“ Dovolatelka polemizuje se závěry odvolacího soudu, na základě kterých odvolací soud uzavřel, že žaloba pro zmatečnost proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí ze dne 21. 9. 2012, č. j. 16 C 46/2011-210, je nepřípustná, opožděná a nedůvodná. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhují dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnout.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018, všechna dostupná na www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, Nejvyšší soud zdůraznil závěr, že i podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupném na https//nalus.usoud.cz). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014).
Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je založeno na více samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby, z nichž minimálně jeden nebyl úspěšně dovoláním zpochybněn.
Odvolací soud založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby pro zmatečnost především na následujících důvodech:
a) Žalobkyně žalobou pro zmatečnost napadla pouze rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí ze dne 21. 9. 2012, č. j. 16 C 46/2011-210, a to z důvodu zakotveného v §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Proti tomuto rozsudku okresního soudu však podala odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. 11 Co 671/2014-502. Rozhodnutí soudu prvního stupně pak v tomto procesním případě a ve smyslu §229 odst. 1 a 2 o. s. ř., nelze napadnout samostatně.
b) Počátek lhůty k podání žaloby pro zmatečnost je vázán na okamžik, kdy se žalobkyně o důvodu zmatečnosti dozvěděla. V případě žalobkyně se tak stalo 13. 11. 2012. Žaloba pro zmatečnost byla podána 11. 2. 2014, tedy po marném uplynutí lhůty k jejímu podání.
c) Žalobkyní uplatněný důvod zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nelze označit za důvod relevantní, jelikož jednání soudce K. není způsobilé naplnit znaky trestného činu podle §329 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. z.“), ani žádného jiného tresného činu.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu konstantně plyne, že je-li soudní rozhodnutí postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž - obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
Již k důvodu ad a) (zamítnutí žaloby s ohledem na nenaplnění procesních předpokladů ve smyslu §229 odst. 1 a 2 o. s. ř.) na základě kterého odvolací soud rovněž rozhodl o zamítnutí žaloby, žalobkyně neformuluje žádnou právní otázku, která by dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Pouhá polemika dovolatelky s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
V této části dovolání dovolatelka s ohledem na shora uvedené pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné (a to takové, že závěry odvolacího soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost nejsou správné). Žalobkyně neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v této souvislosti za splněný, ani neformuluje v této souvislosti žádnou právní otázku. V takovém případě nevymezuje dovolatelka řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto dovolání trpí v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Jelikož se žalobkyni v dovolání nepodařilo řádným způsobem zpochybnit závěry odvolacího soudu o zamítnutí žaloby z toho důvodu, že žalobkyně žalobou pro zmatečnost napadla pouze rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí ze dne 21. 9. 2012, č. j. 16 C 46/2011-210 a to z důvodu zakotveného v §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a nikoliv také rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2015, č. j. 11 Co 671/2014-502, přičemž nelze samostatně napadnout pouze rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu §229 odst. 1 a 2 o. s. ř., nemohou přípustnost dovolání založit ani další námitky žalované (a v těchto souvislostech formulované právní otázky) směřující proti ostatním důvodům, na základě kterých odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby. Dovolací soud se tak těmito námitkami blíže nezabýval, protože jejich posouzení není způsobilé zvrátit závěr o věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., pro jeho vady (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 11. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu