ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.810.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 810/2022-783
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce I. P. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti žalované M. Z. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, o vypořádání společného jmění manželů a o zaplacení 340 314 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 105/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 35 Co 200, 201/2021-740, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení 17 472,40 Kč k rukám Mgr. Martina Elgera, advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2020, č. j. 11 C 105/2015-683, přikázal ze společného jmění manželů účastníků do výlučného vlastnictví žalované koženkovou sedací soupravu, DVD rekordér XY a lednici XY, vše v hodnotě 19 000 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost uhradit Raiffeisen stavební spořitelně a.s. zůstatek úvěru v aktuální výši 303 231,12 Kč spolu s v budoucnu narostlým příslušenstvím, M. T. zůstatek půjčky ve výši 5 000 Kč, J. P. zůstatek půjčky poskytnuté původně J. P. ve výši 66 000 Kč, tedy uhradit dluhy v celkové výši 374 231,12 Kč (výrok II), a zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu 360 439,14 Kč (výrok III), zamítl žalobu na vypořádání HiFi soupravy XY, kuchyňské linky IKEA XY, sporáku XY s elektrickou troubou, dluhu vůči Raiffeisen stavební spořitelně a.s. ze Smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 837/2006/01 ze dne 3. 2. 2016 ve výši zůstatku ke dni zániku manželství, prostředků úvěru poskytnutého Raiffeisen stavební spořitelnou a.s. na základě Smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 837/2006/01 ze dne 3. 2. 2016 (výrok IV), dluhu vůči V. J. jako zůstatku půjček poskytnutých na základě smlouvy o půjčce ze dne 10. 5. 2007 a ze dne 25. 6. 2007 (výrok V), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 191 817 Kč s příslušenstvím (výrok VI), zamítl žalobu v části o uložení žalované povinnosti zaplatit žalobci 148 497 Kč s příslušenstvím (výrok VII) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a základu nákladů řízení státu (výroky VI a VIII až X) a o povinnosti žalobce zaplatit doplatek soudního poplatku (výrok XI).
Opravným usnesením ze dne 18. 3. 2021, č. j. 11 C 105/2014-695, opravil soud prvního stupně výrok III rozsudku tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 412 439,14 Kč.
Usnesením ze dne 17. 5. 2021, č. j. 11 C 105/2014-721, soud prvního stupně stanovil výši nákladů řízení státu (výroky I a II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 35 Co 200, 201/2021-740, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti celému rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně.
Dovolatelka uvádí, že v odvolacím řízení namítala, že řízení bylo zatíženou vadou, neboť soud prvního stupně nerespektoval koncentraci řízení. Žalobce byl při jednání dne 17. 7. 2015 podle §118a o. s. ř. poučen, aby doplnil do jednoho měsíce skutková tvrzení a označil důkazy, že jím tvrzené platby ze soupisu plateb byly provedeny, a důkazy, že takové výdaje odpovídající daným platbám byly vynaloženy na nemovitost ve vlastnictví žalované; současně bylo účastníkům dáno poučení podle §118b odst. 1 o. s. ř. Na výzvu soudu reagoval žalobce nedatovaným podáním, kterým tvrzení ani důkazní návrhy nedoplnil; navíc není jisté, zda podání bylo doručeno soudu do koncentrace řízení 17. 8. 2015. Při jednání dne 18. 9. 2015 k nepřípustnému dotazu soudu žalobce uvedl, že v nedatovaném podání uvedené osoby navrhuje vyslechnout jako svědky. Soud žalobce rovněž nepřípustně poučil, že ke každé položce z jeho seznamu plateb je třeba uvést, kde byla zaplacena, za jakým účelem, a prokázat, že byla zaplacena a vynaložena na nemovitost ve vlastnictví žalované, a dále že žalobce nepředložil důkazy k existenci půjčky 300 000 Kč od J. P. Jiné důkazy a tvrzení, než ty uvedené v podání žalobce ze dne 18. 8. 2015, přitom neměly být v řízení připuštěny. Zejména půjčka od J. P. nebyla žalobcem prokázána v souladu s procesními předpisy. Po koncentraci řízení bylo předloženo i „prohlášení o užívání nemovitosti ze dne 29. 1. 2006“, které účastníci učinili pro potřeby finančního úřadu. Odvolací soud v podstatě nezaujal jasné stanovisko k otázce, zda nerespektování koncentrace řízení nastalo, či ne. Z odůvodnění rozsudku lze dovodit, že odvolací soud v zásadě připustil, že k nerespektování koncentrace řízení došlo, postup soudu prvního stupně však aproboval poukazem na to, že se jedná o tzv. iudicium duplex a na §120 odst. 3 o. s. ř. Z chybné citace občanského soudního řádu lze vyvodit, že odvolací soud vycházel z jeho znění před novelou účinnou od 1. 7. 2009, která posílila odpovědnost účastníků za průběh a výsledek sporu a omezila povinnost soudu „vyšetřovat“ stav věci. Odvolací soud tak v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu (např. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2016 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3681/18) posoudil otázku koncentrace řízení.
Odvolacímu soudu rovněž dovolatelka vytýká, že akceptoval, že soud prvního stupně opravným usnesením nepřípustně opravil výši vypořádacího podílu; nejednalo se o opravu zřejmé písařské chyby a nesprávnosti podle §164 o. s. ř. Soud prvního stupně použil pro výpočet vypořádacího podílu poměrně složitou úvahu podle §136 o. s. ř. a bez hlubšího zkoumání a pochopení logiky výpočtu není možné pochopit, jak k částce dospěl. Navíc částka, o kterou se soud zmýlil, je poměrně velká (52 000 Kč) a soud k opravě přistoupil až po značném časovém odstupu od vyhlášení rozsudku. Odvolací soud se s touto odvolací námitkou žalobkyně dostatečně nevypořádal. Předpoklady opravy rozhodnutí jsou upraveny judikaturou, např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4943/2015.
Soudy obou stupňů se nepřípustným způsobem odchýlily od mantinelů, které jim dává zásada volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., neboť skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy. Žalovaná cituje z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05, III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95, a protože jí není známo, zda tato otázka byla řešena dovolacím soudem jinak než pouze obecně z hlediska přípustnosti dovolání, má za to, že je dovolání přípustné, neboť otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena.
Ohledně investic do domu žalované před svatbou účastníků rozhodl soud nad rámec tvrzení žalobce, že platby za materiál byly hrazeny z úvěru od Raiffeisen stavební spořitelny a.s., který byl čerpán ve výši 250 000 Kč, což žalovaná učinila nesporným. Tuto námitku uplatnila žalovaná v odvolání, odvolací soud se jí v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 943/2005 nezabýval. Soud prvního stupně zadal znalecký posudek k prokázání investic a znalci poskytl podklady (výslechy svědků, doklady) navržené po koncentraci řízení. Půjčky od V. J. posoudil soud v rozporu s provedenými důkazy. Žalovaná předložila e-mail žalobce určený žalované ze dne 23. 4. 2016, v němž žalobce uznává poskytnutí půjčky 2x 150 000 Kč, přičemž podle žalobce zůstává nesplaceno 150 000 Kč. Dalším důkazem podporujícím existenci půjčky od J. ve výši 300 000 Kč byl „návrh dohody o vypořádání SJM“ účastníků, který vznikl ještě před rozvodem, ve kterém je rovněž zmiňována půjčka od V. (myšleno J.) ve výši 300 000 Kč, na kterou nebylo tehdy nic uhrazeno. Tento důkaz soudy nehodnotily.
V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 1228/2015, posoudil odvolací soud otázku promlčení nároku žalobce z bezdůvodného obohacení, který měly tvořit jeho investice do domu žalované před svatbou účastníků, když nezohlednil dobu, po kterou tvrzený závazek k vrácení bezdůvodného obohacení trval již před uzavřením manželství účastníků. Žalobce pomáhal žalované se stavbou domu, protože byli partneři (a následně manželé). Žalovaná mu nikdy neslíbila, že o nemovitost rozšíří jejich budoucí společné jmění manželů. Prohlášení ze dne 29. 1. 2006, na kterém soud úvahu staví, bylo učiněno pro účely poskytnutí úvěru, a navíc bylo předloženo žalobcem po koncentraci řízení. Práce probíhaly od 18. 8. 2005 do 14. 5. 2006. Žalobce pomáhal žalované se stavbou svojí fyzickou prací bez nároku na následnou refundaci, na to lze pohlížet jako na dar či společenskou úsluhu poskytovanou partnerce.
Soud prvního stupně, jehož závěr odvolací soud aproboval, nesprávně rozhodl, že půjčka J. P. byla částečně uhrazena žalobcem tak, že po skončení dědického řízení částečně zanikl závazek podle §1993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo zákon č. 89/2012 Sb.), splynutím osoby dlužníka a věřitele v osobě žalobce. Zánik závazku ve smyslu §1993 o. z. nelze považovat za zánik závazku jeho splněním. Tato otázka není dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Odvolací soud se touto námitkou žalované nezabýval, což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 943/2005 nebo s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 218/09.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí. Je otázkou, zda je dovolání přípustné, jestliže dovolatelka neuvedla jakoukoliv argumentaci, např. s jakou konkrétní rozhodovací praxí má být rozsudek v rozporu či jaká konkrétní otázka dosud řešena nebyla a jak má být vyřešena. Dovolání se omezuje na obecnou citaci části §237 o. s. ř. Nosná část dovolání se váže ke skutkovým otázkám, nikoliv k otázkám právním. Dovolání ohledně námitky koncentrace řízení odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, týkající se formulářů použitých k předvolání a absence náležitého poučení v nich. Žalovaná opomíjí judikaturu Nejvyššího soudu k poučovací povinnosti soudu podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř., např. rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2256/2019 či sp. zn. 31 Cdo 619/2011. Poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. má podle judikatury i komentářové literatury předcházet systematické projednání všech sporných a nesporných tvrzení stran v rámci ústního jednání, k čemuž došlo až při jednání dne 23. 3. 2016. Tento postup soudu prvního stupně aproboval odvolací soud. Bez ohledu na koncentraci řízení může být v hmotněprávní lhůtě 3 let od zániku manželství navržena majetková hodnota, popř. investice k vypořádání. Opravné usnesení nebylo napadeno dovoláním. Z tabulky v bodě 101 rozsudku je zřejmé, že soud udělal mechanickou výpočetní chybu, která je zjevná z rozsudku samotného. Pokud jde o promlčení bezdůvodného obohacení, žalobce vynakládal prostředky do nemovitosti žalované pod příslibem, že dům se stane součástí společného jmění účastníků. Soudy proto správně stanovily počátek promlčecí doby ke dni právní moci rozvodu manželství. Při vypořádání společného jmění manželů by nebylo spravedlivé, aby byl bývalý manžel zkrácen na právech z vypořádání v důsledku dědictví po věřiteli. Splynutí je jedním ze způsobů zániku závazku a je to žalobce, kdo se o zánik závazku tímto způsobem po zániku manželství zasloužil. Jde o analogii se zánikem závazku splněním.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Ke koncentraci řízení:
Žalovaná v této souvislosti nevymezila náležitě právní otázku vztahující se k jí tvrzenému důvodu přípustnosti dovolání; jde jen o polemiku s procesním postupem nalézacích soudů, zejména soudu prvního stupně, ač lze dovoláním napadnout jen nesprávné právní posouzení odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř. a §241a odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná v podstatě uplatnila jen vady řízení, které samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 – tato i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
V této části trpí dovolání vadami, které brání jeho věcnému projednání.
Nadto Nejvyšší soud uvádí:
Co se týče investic do domu žalované, žalobce v podání bez data (doručené soudu prvního stupně datovou schránkou dne 6. 8. 2015 – č. l. 70 a 77 spisu), které bylo reakcí na poučení soudu prvního stupně podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytnuté při jednání dne 17. 7. 2015, vyhotovil tabulku s výčtem jmen, uvedením hodinové mzdy, počtu odpracovaných hodin a vyplacenou částkou a uvedl seznam shodných jmen s uvedením adresy či poznámkou o neznámé adrese, příp. o úmrtí osoby. Ze svědeckých výpovědí některých v podání uvedených osob soud prvního stupně učinil skutková zjištění k ceně laické práce a k rozsahu prací provedených na nemovitosti žalované do uzavření manželství účastníků. V podání označené osoby mohl soud jako svědky vyslechnout i bez návrhu podle §120 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich výslech byl potřebný ke zjištění skutkového stavu (druhu, rozsahu a hodnotě provedených investic) a tyto důkazy vyplývaly z podání žalobce, které bylo součástí spisu před koncentrací řízení, k níž podle žalované došlo 17. 8. 2015.
Uplatnil-li žalobce v žalobě k vypořádání půjčku ve výši 300 000 Kč poskytnutou účastníkům jeho otcem J. P., k jejímuž prokázání nenavrhl žádné důkazní prostředky, a o povinnosti prokázat své tvrzení o poskytnutí uvedené půjčky a o výši jejího nesplaceného zůstatku ke dni zániku manželství účastníků byl poučen podle §118a odst. 3 o. s. ř. soudem prvního stupně až při jednání dne 18. 9. 2015, nebránila koncentrace řízení tomu, aby označil důkazy potřebné k prokázání jeho skutkových tvrzení o půjčce od otce poté, kdy koncentrace řízení nastala (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Jestliže žalobce k prokázání svého tvrzení neoznačil do koncentrace řízení žádný důkaz, bylo povinností soudu mu potřebné poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. ke splnění povinnosti důkazní poskytnout. Z uvedeného je zřejmé, že důkazy k prokázání půjčky od otce žalovaného byly přípustné.
Soud prvního stupně rovněž nepochybil, jestliže provedl důkaz Prohlášením o užívání nemovitosti ze dne 29. 1. 2006, který žalobce předložil soudu prvního stupně dne 6. 8. 2015 (doručeno datovou schránkou – č. l. 70 a 84 spisu), tedy před 17. 8. 2015, kdy podle žalované nastala koncentrace řízení. Navíc k prokázání tvrzení o slibu žalované žalobci, že dům bude jejich společným majetkem (toto tvrzení učinil žalobce při jednání dne 19. 6. 2015 a v podání ze dne 10. 7. 2015, doručeném soudu prvního stupně datovou schránkou dne 14. 7. 2015 – č. l. 59 a 63 spisu), nebyl žalobce soudem podle §118a odst. 3 o. s. ř. poučen, koncentrace řízení mu proto nebránila tento důkaz předložit kdykoli v řízení před soudem prvního stupně.
K opravě výroku:
I v tomto případě není dovolání projednatelné, neboť žalovaná nevymezila dostatečně právní otázku, ke které vztahuje tvrzený důvod přípustnosti dovolání (rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4943/2015, v němž Nejvyšší soud dovozuje, co je zjevnou nesprávností ve smyslu §164 o. s. ř.). Dovoláním však není napadeno rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti opravnému usnesení, ale rozsudek, jehož věcná správnost, pokud jde o výpočet investic, není žalovanou v dovolání zpochybněna. Žalovaná se v podstatě domáhá přezkumu opravného usnesení soudu prvního stupně, které napadla odvoláním, o němž ale dosud nebylo odvolacím soudem (jeho výrokem) rozhodnuto.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud musí o odvolání žalované proti opravnému usnesení rozhodnout, a nebudou-li účastníci s jeho rozhodnutím srozuměni, budou jej moci napadnout dovoláním (§237 o. s. ř.).
K extrémnímu nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů:
Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Rovněž Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13 , ze 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07 , nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09 (tato jakož i dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ), dovodil, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. , zároveň ale uvedl, že dovolací soud může dospět k závěru o přípustnosti dovolání tehdy, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů. Tyto závěry byly akceptovány již v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016 , usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5612/2017 , nebo rozsudek ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1180/2017). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře vyjádřil, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. K takovému porušení přitom může ve výjimečných případech dojít i při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu.
Investice do nemovitosti žalované před uzavřením manželství účastníků žalobce specifikoval a ocenil celkovou částkou 340 314 Kč v podání ze dne 17. 10. 2015, v němž uvedl, že platby za materiál byly hrazeny z úvěru od Raiffeisen stavební spořitelny a.s. a práce byly jeho vlastní nebo byly hrazeny jím. Při jednání dne 23. 3. 2016 žalovaná uvedla, že všechny peníze z obou úvěrů od Raiffeisen stavební spořitelny a.s. a z půjčky od Státního fondu rozvoje bydlení byly investovány do její nemovitosti. Žalobce dále uvedl v podání ze dne 12. 9. 2018, že uvedená stavební spořitelna mu na účet dne 23. 2. 2006 připsala 250 000 Kč, a v podání ze dne 4. 10. 2018, že tato částka byla do svatby spotřebována do nemovitosti žalované. V podání ze dne 23. 6. 2020 zmínil, že kromě úvěru od Raiffeisen stavební spořitelny a.s. do stavby investoval své příjmy a popřel tvrzení žalované, že by před svatbou do nemovitosti investovala ona. Žalovaná v podání ze dne 6. 9. 2018 investice žalobce před uzavřením manželství neuznala; uvedla, že si není jistá jejich vynaložením, výší a zda k nim došlo před uzavřením manželství. Při jednání dne 6. 3. 2019 uvedla, že bylo investováno z peněz z jejích účtů a že jí byly poskytnuty půjčky od otce a vzala si úvěr u Wüstenrot – stavební spořitelny a.s. V podání ze dne 20. 3. 2019 tvrdila, že investovala do nemovitosti před svatbou celkem 177 395 Kč z půjček od otce a z úvěru od Wüstenrot – stavební spořitelny a.s. V podání ze dne 14. 10. 2019 uvedla, že nečiní nespornou hodnotu investic do nemovitosti před uzavřením manželství účastníků. V podání ze dne 24. 6. 2020 pak uvedla, že použila na stavbu nemovitosti před svatbou 146 000 Kč z půjček od otce a 147 069 Kč a 52 395 Kč ze dvou úvěrů od Wüstenrot – stavební spořitelny a.s.
Z uvedeného je zřejmé, že investice do nemovitosti žalované před uzavřením manželství účastníků tvrzené žalobcem účastníci neučinili nespornými. Jestliže tu nebyla nesporná tvrzení účastníků, nemohla být převzata za skutková zjištění soudu podle §120 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, byť souhlasila s žalobcem, že peníze ze dvou úvěrů od Raiffeisen stavební spořitelny a.s. a půjčka od Státního fondu rozvoje bydlení byly do její nemovitosti investovány, v průběhu řízení zpochybňovala, že byly peníze z úvěru od uvedené stavební spořitelny vynaloženy na investice tvrzené žalobcem, případně že byly vynaloženy před manželstvím či v tvrzené výši. Dokonce v průběhu řízení začala tvrdit, že před svatbou bylo investováno z jejích výlučných prostředků. K prokázání investic a jejich výše proto muselo být provedeno dokazování.
Půjčku od J. ve výši 300 000 Kč neměl soud prvního stupně za prokázanou, neboť výpověď svědka J., že sumu v celkové výši 300 000 Kč předával žalované po malých částkách 5 000 až 10 000 Kč na osobních schůzkách po dobu asi tří až čtyř měsíců před podepsáním smlouvy, považoval za nepřesvědčivou. Podle soudu by se svědek se žalovanou musel potkávat „téměř denně“, aby mohlo být za uvedené období půjčeno celých 300 000 Kč. Soud prvního stupně rovněž poukázal na skutečnost, že ač půjčka neměla být dosud splacena, svědek (stejně i žalovaná) nemá k dispozici originál smlouvy o půjčce, a že svědkem uvedené půjčované částky neodpovídaly výběrům z jeho účtu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a doplnil, že závěry soudu prvního stupně nemůže e-mail ze dne 23. 4. 2016 zvrátit. V tomto e-mailu adresovanému žalované žalobce uvedl, že „V.“ jim půjčil 2x 150 000 Kč, nikoli 3x 150 000 Kč, z nichž bylo 150 000 Kč splaceno a zbývá doplatit 150 000 Kč. Žalobce zmínil půjčení celkové částky 300 000 Kč od J. jen v tomto jediném případě, jinak konzistentně tvrdil, že půjčeno bylo jen 150 000 Kč. Žalovaná přitom tvrdila půjčky v celkové výši 450 000 Kč. V řízení byl rovněž proveden důkaz návrhem Smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů po rozvodu, který předložila žalovaná, v němž byla zmíněna půjčka 300 000 Kč uzavřená mezi žalovanou a „V.“, tedy J. Vedle toho byl proveden důkaz dalšími pěti návrhy Smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů po rozvodu, předloženými žalobcem, které se v obsahu lišily od sebe navzájem a od návrhu předloženého žalovanou; v žádném z těchto návrhů půjčka od J. zmíněna nebyla. Je zřejmé, že účastníci jednali o vypořádání společného jmění manželů mimosoudně, vyměnili si koncept dohody s promítnutím svých představ o vypořádání, a jen v jednom (žalovanou) předloženém vyhotovení byla do vypořádání zahrnuta půjčka uzavřená mezi žalovanou a „V.“ ve výši 300 000 Kč. Není přitom jasné, kdo je autorem tohoto vyhotovení, zda jím není žalovaná. Dovolací soud má tak za to, že mezi závěrem nalézacích soudů o neprokázání půjčky 300 000 Kč a provedenými důkazy není extrémní rozpor a že žalovanou zmiňované důkazy nemohou závěr nalézacích soudů o neprokázání jí tvrzené půjčky od J. ve výši 300 000 Kč zvrátit.
Pro řešení uvedené otázky tak není dovolání přípustné.
K promlčení bezdůvodného obohacení:
V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené dne 14. 5. 2006 bylo rozvedeno dne 1. 11. 2013, v období od 18. 8. 2005 do 14. 5. 2006 investoval žalobce práci a výlučné prostředky do domu žalované pod příslibem (daným písemně), že dům se stane součástí společného jmění účastníků. Žalovaná slib nedodržela. Nárok na bezdůvodné obohacení uplatnil žalobce u soudu dne 18. 10. 2015.
Právní posouzení žalované vychází z jiného (neexistence příslibu rozšíření společného jmění manželů o nemovitost žalované) než nalézacími soudy zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud již přitom mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008). Žalovaná až v dovolání namítá, že investice žalobce do její nemovitosti v podobě práce neměly být posouzeny jako bezdůvodné obohacení, ale jako dar nebo společenská úsluha.
Dovolání ani při řešení této otázky není přípustné.
K tomu ještě Nejvyšší soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s jeho rozhodovací praxí.
Ustálená judikatura dovolacího soudu formulovala a odůvodnila závěr, podle kterého bezdůvodné obohacení může nastat i v případě oprávněného předpokladu, že dojde k převodu vlastnictví konkrétní majetkové hodnoty, jenž se však posléze neuskuteční. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že důvod plnění odpadl, je pak založen i v situaci, kdy vlastník odmítne podle příslibu dále jednat nebo vytvoří-li takový stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude uskutečněn (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97 , uveřejněný pod číslem 66/1998 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018 , a ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3312/2007 ). Subjektivní promlčecí doba [ §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“) za použití §3036 o. z.] se počítá od okamžiku, kdy se investující nevlastník dozvěděl o tom, že vlastník odvolal příslib budoucího převodu nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že příslib již nebude realizován (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1453/2006 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 538/2004 , ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3312/2007 , ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4946/2007 , či ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1215/2019 ).
Jestliže žalobce oprávněně jako partner žalované předpokládal, že se po uzavření manželství účastníků dům ve vlastnictví žalované stane součástí společného jmění účastníků, pak tento právní důvod plnění ve prospěch žalované odpadl dnem 1. 11. 2013, kdy bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno, a kdy byl již vytvořen takový stav, kdy bylo zřejmé, že příslib žalované nebude uskutečněn. K tomuto datu tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení a od tohoto dne začala běžet subjektivní dvouletá promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák., která uběhla dne 1. 11. 2015. Byl-li nárok žalobce uplatněn u soudu prvního stupně dne 18. 10. 2015, nebyl promlčen.
Vzhledem ke skutečnosti, že promlčecí doba nezačala běžet před uzavřením manželství účastníků, neuplatní se závěry vyslovené v žalovanou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1228/2015.
K zániku části závazku:
Odvolací soud převzal závěr soudu prvního stupně, že z půjčky od J. P. po rozvodu manželství zaplatil žalovaný 39 000 Kč a zbývajících nezaplacených 132 000 Kč zdědili po J. P. rovným dílem žalovaný a J. P. Věřitelem části pohledávky do výše 66 000 Kč se stal J. P. a „povinnost splatit druhou polovinu nesplacené části půjčky zanikla dle §584 obč. zák. splynutím povinnosti k plnění a práva na zaplacení v jedné osobě, tj. žalobci. Žalobce tak po zániku manželství účastníků uhradil na předmětnou půjčku celkem částku 105 000 Kč (39 000 Kč přímými platbami J. P. a 66 000 Kč splynutím, tj. ztrátou části pohledávky nabyté z pozůstalosti po J. P.).“
Byť vyjádření soudu prvního stupně není zcela přesné, je zřejmé, že soud nepovažoval splynutí osoby věřitele a osoby dlužníka za identický způsob zániku závazku se splněním závazku. Položenou otázku opřela navíc dovolatelka o zákon č. 89/2012 Sb., ač zánik části společného závazku účastníků nalézací soudy posuzovaly podle zákona č. 40/1964 Sb. Na položené právní otázce tak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a dovolání proto není podle §237 o. s. ř. přípustné (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 ).
Nadto je třeba uvést, že závěr nalézacích soudů o zohlednění poloviny pohledávky původního dlužníka J. P. ve výši 66 000 Kč, kterou zdědil žalobce, při vypořádání společného jmění účastníků jako plnění žalobce na společný dluh účastníků, a tedy uložení žalované povinnosti zaplatit žalobci polovinu této částky, tj. 33 000 Kč (body 42 a 101 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), je správný. Ke dni zániku společného jmění manželů účastníků zůstala pohledávka J. P. ze společné půjčky účastníků nesplacena a částka 132 000 Kč se stala předmětem dědictví po J. P. Polovinu pohledávky svého otce zdědil žalobce, a ta splynutím věřitele a dlužníka v jeho osobě podle §584 obč. zák. zanikla (tento závěr nebyl dovoláním zpochybněn). Žalobce se tedy „zasloužil“ o zánik části společného závazku účastníků vůči původnímu věřiteli J. P. ve výši 66 000 Kč. Pokud by pohledávku J. P. v této výši nezdědil, při rovnosti podílů účastníků na společném jmění manželů (tento závěr nebyl dovoláním zpochybněn) by se na splnění společného závazku v poloviční výši, tj. v částce 33 000 Kč, musela podílet i žalovaná. Řešení, kdy by se žalovaná na úhradě společného závazku účastníků nepodílela, by nebylo vůči žalobci spravedlivé. Občanský zákoník přitom pro vypořádání zaniklého společného jmění manželů stanoví pravidla, jež mají soudce vést k tomu, aby vypořádání majetkového společenství manželů bylo spravedlivé (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011). Bylo proto namístě zohlednit zánik společného závazku účastníků ve výši 66 000 Kč zásluhou žalobce vypořádáním v tomto řízení tak, že žalovaná žalobci přispěje polovinou.
K nevypořádání se s odvolacími námitkami:
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, uvedl: „Požadavku na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků odpovídá požadavek, aby se nalézací soud vypořádal se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu u něj vedeného řízení a jejich posouzení přesvědčivým způsobem vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí. Pokud tak odvolací soud neučiní, přičemž řešení námitky účastníka je rozhodující pro výsledek sporu, pak ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. zatíží řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 , Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“.
Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. 3076/13 (bod 19), uvedl, že „ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces ( čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02 , III. ÚS 521/05 , III. ÚS 151/06 , III. ÚS 677/07 , I. ÚS 3184/07 , III. ÚS 961/09 ). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování ( čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. ‚rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu‘ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí ‚nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument‘ (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04 , I. ÚS 729/2000 , I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06 , III. ÚS 961/09 ). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.“
Z citovaných rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí Ústavního soudu, na které žalovaná odkazuje v dovolání, vyplývá, že závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu relevantních námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně.
S odvolací námitkou žalované, že splynutí osoby věřitele a dlužníka v osobě žalobce nelze zohlednit při vypořádání ve prospěch žalobce se odvolací soud v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vypořádal, byť implicitně, jestliže se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil (bod 36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
K námitce, že soud prvního stupně měl vycházet z nesporného tvrzení účastníků o výši investic v podobě materiálu do nemovitosti žalované v době před uzavřením manželství účastníků a nikoli z provedených důkazů, se sice odvolací soud nevyjádřil, šlo však o námitku, která nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu významná, jestliže, jak výše uvedeno, účastníci neučinili nespornými žalobcem tvrzené investice z jeho výlučných prostředků do nemovitosti žalované před uzavřením manželství. I v případě, že by zde nesporné tvrzení účastníků o investicích do materiálu z úvěru od Raiffeisen stavební spořitelny a.s. ve výši 250 000 Kč bylo, neznamenalo by to pro žalovanou příznivější rozhodnutí ve věci. Jestliže nalézací soudy uzavřely, že by žalobci bylo možné na základě dokazování přiznat 316 816,98 Kč a z této částky činí prokázané investice na práce 84 031,59 Kč a na materiál 232 785,39 Kč (bod 107 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně - tyto závěry nebyly dovoláním zpochybněny), pak by v případě nesporného tvrzení účastníků o výši investic na nákup materiálu ve výši úvěru 250 000 Kč musely nalézací soudy uzavřít, že by žalobci bylo možno na investicích přiznat 334 031,59 Kč (nesporné investice na materiál 250 000 Kč + prokázané investice na práci 84 031,59 Kč). Žalobci by v takovém případě na bezdůvodném obohacení, po odpočtu částky 125 000 Kč zaplacené z peněz žalované (bod 107 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně - tento závěr nebyl rovněž dovoláním zpochybněn), náleželo nikoli přisouzených 191 817 Kč ale 209 031,59 Kč (334 031,59 Kč – 125 000 Kč).
Ani při řešení této otázky není dovolání přípustné.
K rozdílné rozhodovací praxi Nejvyššího soudu:
K tomuto kritérii přípustnosti dovolání žalovaná nevymezila žádnou právní otázku, kterou by dovolací soud řešil rozdílně, a v této souvislosti neuvedla ani žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která by se při řešení právní otázky odchylovala. V této části je proto dovolání neprojednatelné.
K zamítavé části bezdůvodného obohacení:
Brojí-li dovolatelka proti rozsudku odvolacího soudu i v části, jíž byl potvrzen výrok VII rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 148 497 Kč s příslušenstvím, napadá výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v její prospěch; dovolání tudíž není v tomto rozsahu subjektivně přípustné [§218 písm. b) o. s. ř., §243c odst. 3 věta první o. s. ř.].
Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2173/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
K nákladům řízení a soudnímu poplatku:
Proti výroku o nákladech řízení není dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], stejně jako proti výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek [§238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.].
Ostatní námitky jsou skutkové, a nemohou tak naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu