ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1038.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1038/2022-484
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce J. T. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, PSČ 687 24, proti žalované LION CAR s. r. o. se sídlem v Kunovicích, třída Vítězství 852, PSČ 686 04, IČO 25503839, zastoupené Zdeňkem Machálkem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová 1254, PSČ 686 01, o zaplacení 309 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 212 C 82/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. 10. 2021, č. j. 58 Co 70/2021-454, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 11. 2020, č. j. 212 C 82/2013-408, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal v záhlaví uvedené částky, a rozhodl o nákladech řízení. Jednalo se v pořadí o již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, neboť jeho první rozhodnutí ze dne 13. 11. 2015, č. j. 212 C 82/2013-87, bylo k odvolání žalobce zrušeno usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 9. 2016, č. j. 58 Co 179/2016-106. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobce jako kupující a žalovaná jako prodávající spolu dne 3. 2. 2011 uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byla koupě motorového vozidla XY za cenu ve výši 309 900 Kč. Žalobce vozidlo řádně převzal a provozoval je; v průběhu užívání se na vozidle, po prvním roce jeho užívání, vyskytly závady, které nebránily žalobci v běžném užívání vozidla. Následně byly zjištěny další závady způsobené v běžném provozu vozidla, které byly v rámci záruční doby odstraněny, resp. žalovaná v rámci svého servisu opakovaně provedla opravy u tohoto vozidla v záruční době 24 měsíců. Žalobce opakovaně (celkem sedmkrát) v období od 29. 3. 2012 do 4. 2. 2013 přivezl do servisu žalované předmětné vozidlo s opakovaně tvrzenými závadami spočívajícími v úniku oleje, ztrátě výkonu, kolísání otáček, klepání na přední nápravě při jízdě na nerovném povrchu, nepřirozeném zvuku (rachotu) motoru. Tvrzenou vadu spočívající v náhlé ztrátě výkonu motoru nebylo možné v servisu detekovat (resp. se neprojevila), a to ani po ujetí 1 000 km při kontrolní jízdě, jak vyplynulo z vyřízení reklamace ze dne 4. 2. 2013. Nemožnost detekovat vadu spočívající v náhlé ztrátě výkonu či ve snížení otáček motoru v okamžiku odstoupení žalobce od smlouvy konstatovaly také dva znalecké posudky, z nichž soud prvního stupně vycházel.
Žalobce podáním ze dne 3. 2. 2013 odstoupil od smlouvy na základě listiny nazvané Odstoupení od kupní smlouvy na základě faktury č. 201101119 (dále jen „odstoupení od kupní smlouvy“). Důvodem odstoupení byly opakované shodné a odstranitelné vady, které žalobce podrobně rozepsal a odkázal na jednotlivé reklamační protokoly; z těchto důvodů žalobce „odstoupil od smlouvy v plném rozsahu a žádal o vrácení peněz nebo o výměnu zboží za bezvadné.“ Žalovaná s odstoupením žalobce nesouhlasila, neboť podle jejího názoru zde nebyly důvody k odstoupení od smlouvy. Žalovaná pak vozidlo, které bylo v jejím servisu, předala žalobci dne 4. 2. 2013 a ten bez námitek podepsal protokol i převzal vozidlo. Žalobce i přes tvrzené vady vozidlo užíval běžným způsobem; do okamžiku odstoupení od smlouvy bylo na vozidle najeto 37 097 km; i po doručení odstoupení žalobce vozidlo nadále užíval, k vozidlu se choval jako vlastník, provozoval je a nadále servisoval u žalované. Z účastnického výslechu žalobce mimo jiné vyplynulo, že žalobce nechtěl vyměnit celé vozidlo, považoval za rozumné vyměnit motor a chtěl se s žalovanou na takovém řešení dohodnout.
Soud prvního stupně po právní stránce věc posuzoval podle §588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), a to v souladu s §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Soud uzavřel, že sice došlo k opakovaným opravám vozidla, avšak neztotožnil se s názorem žalobce, že důvodně odstoupil od smlouvy, neboť ve všech tvrzených případech žalobce nenechával provádět opravu související s jím tvrzenou zásadní vadou. První návštěva servisu spočívala především ve výměně oleje a zjištění důvodů jeho úniku; ani při dalších návštěvách nešlo o vady, které by činily vozidlo nevhodným k provozu, a nikdy nebyla zjištěna žalobcem tvrzená vada (náhlá ztráta výkonu motoru). Podle znaleckých posudků nebylo možné uzavřít, že by tato vada na vozidle existovala v době odstoupení žalobce od smlouvy. Podle soudu tak nenastaly důvody k odstoupení od smlouvy. Soud rovněž poukázal na to, že žalobce jednal v rozporu s vlastní tvrzenou vůlí, kterou měl projevit odstoupením od smlouvy, když i nadále vozidlo provozoval a navštěvoval nadále i servis žalované. Nic mu nebránilo zanechat vozidlo u žalované, jestliže nadále trval jeho úmysl odstoupit od smlouvy; to však nikdy neučinil, ani se o to dále nepokusil. Soud proto uzavřel, že šlo o neplatné odstoupení od smlouvy, které nemohlo způsobit zamýšlený důsledek.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 58 Co 70/2021-454, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel z toho, že žalobce v rámci svého výslechu v řízení před soudem prvního stupně objasnil, že nechtěl vyměnit celé vozidlo, považoval za rozumné vyměnit motor a chtěl se s žalovanou na takovém řešení dohodnout, když podle něj ostatní části vozidla byly v pořádku a cokoliv jiného nebylo nutné opravovat či měnit (vozidlo potřeboval definitivně opravit nebo vyměnit). Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce odstoupením od smlouvy sledoval opravu vozidla, kterou nesprávně označil jako „výměnu“, neboť pokud chtěl vyměnit pouze vadné díly (nikoli celé vozidlo), žádal vozidlo opravit. Žalobce tak od kupní smlouvy odstoupit nechtěl, požadoval po žalované opravu vozidla, a to výměnou vadných částí motoru, čemuž odpovídalo i jeho následné faktické chování, neboť se i po odstoupení nadále k vozidlu choval jako jeho vlastník. Podle odvolacího soudu nelze výkladem projevu vůle obsaženého v odstoupení od smlouvy dospět k závěru, že žalobce obě práva (tj. vrácení peněz nebo výměnu zboží za bezvadné) uplatnil s podmínkou, že ke zrušení smlouvy dojde pouze tehdy, jestliže se oprava věci ukáže nemožnou, neboť žalobce se chtěl s žalovanou dohodnout především na opravě (výměně) motoru. Odvolací soud nadto uztavřel, že žalobce projev vůle v listině odstoupení od kupní smlouvy učinil vůči žalované ještě v době, kdy třicetidenní lhůta pro vyřízení jeho reklamace ze dne 23. 1. 2013 neuplynula; jelikož žalobce dne 23. 1. 2013 požadoval po žalované odstranění vad vozidla, nemohl by za této situace bez souhlasu žalované jím již zvolené právo na opravu vozidla měnit a zvolit právo jiné (tedy např. právo na odstoupení od smlouvy). Žalovaná přitom se změnou volby práva žalobcem nesouhlasila, neboť listinu odstoupení od smlouvy nepřevzala a poté, co jí bylo odstoupení doručeno, sdělila opětovně žalobci, že s odstoupením nesouhlasí. Podle odvolacího soudu tak žalobce od smlouvy odstoupil neplatně a nemá tak nárok na vrácení kupní ceny oproti vydání vozidla.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení dvou právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a jedné právní otázce v rozhodovací praxi dle dovolatele dosud neřešené. První otázka se týkala výkladu projevu vůle podle §35 odst. 2 obč. zák.; konkrétně dovolatel namítal, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o vůli projevené v odstoupení od kupní smlouvy a tento závěr je v rozporu s jazykovým vyjádřením právního úkonu. Dovolatel odkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a tvrdil, že odvolací soud se při řešení otázky výkladu projevu vůle odchýlil od závěrů rozhodovací praxe, podle nichž nebylo možné přihlížet k vůli toho, kdo právní úkon učinil, byla-li v rozporu s jazykovým projevem. Dále dovolatel namítal odchýlení se od judikatury, podle níž nelze výkladem učiněný projev vůle doplňovat, měnit či nahrazovat.
Druhá otázka se týkala alternativního uplatnění odpovědnostních práv kupujícího podle §622 odst. 2 obč. zák., která byla podle názoru dovolatele vyřešena v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1979, sp. zn. Cpj 100/79. Dovolatel uvedl, že v řešené věci došlo k tomu, že v odstoupení od smlouvy uplatnil právo na výměnu věci a právo na odstoupení od smlouvy alternativně a podle citovaného stanoviska tak měl mít takový projev vůle za následek odstoupení od smlouvy.
U poslední třetí otázky dovolatel uvedl, že rozhodnutí spočívá také na řešení vzájemného vztahu odpovědnostních práv kupujícího dle §622 odst. 1 a dle §622 odst. 2 věty druhé obč. zák., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že změnil bez souhlasu žalované již zvolené právo na opravu vozidla a zvolil právo na odstoupení od smlouvy. Podle svého tvrzení neměnil již uplatněné reklamační právo, ale uplatnil v záruční době jiné své reklamační právo podle jiného zákonného ustanovení a na odlišném skutkovém základě. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dospěl k závěru, podle kterého založí-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto důvodů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto důvodu nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).
V řešené věci odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby postavil jednak na tom, že žalobcovo odstoupení od smlouvy bylo neplatné, neboť výkladem projevu vůle odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neměl v úmyslu od smlouvy odstoupit. Druhým důvodem, na němž odvolací soud postavil závěr o nedůvodnosti nároku žalobce, bylo to, že žalobce od smlouvy odstoupil ještě před uplynutím třicetidenní lhůty, kterou měla žalovaná pro vyřízení jeho reklamace ze dne 23. 1. 2013, v níž požadoval odstranění tvrzených vad vozidla. Podle odvolacího soudu žalobce nemohl za této situace bez souhlasu žalované jím již zvolené právo na opravu vozidla měnit a zvolit právo jiné (tedy např. právo na odstoupení od smlouvy); žalovaná přitom se změnou volby práva žalobcem nesouhlasila. Každý z těchto dvou důvodů, pro které odvolací soud shledal nárok žalobce nedůvodným, přitom obstojí sám o sobě.
Dovolatel v dovolání napadl oba výše shrnuté závěry odvolacího soudu; argumentaci směřující proti závěru odvolacího soudu o nemožnosti měnit již uplatněné reklamační právo před uplynutím lhůty pro vyřízení reklamace, postavil dovolatel na tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzájemného vztahu odpovědnostních práv kupujícího dle §622 odst. 1 a dle §622 odst. 2 věty druhé obč. zák. Dovolatel pak tvrdil, že neměnil již uplatněné reklamační právo, ale uplatnil v záruční době jiné své reklamační právo podle jiného zákonného ustanovení a na odlišném skutkovém základě, neboť odstoupil podle §622 odst. 2 věty druhé obč. zák. Odvolací soud ovšem dovolatelem předestřenou právní otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že uplatní-li kupující volbu práva z odpovědnosti za vady, je svým projevem vůle vázán a nemůže jednostranně volbu práva z odpovědnosti za vady měnit (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4541/2016). Podle ustálené rozhodovací praxe pak lze jiné než již v zákonné lhůtě u prodávajícího uplatněné právo z odpovědnosti za tutéž vadu požadovat, pokud by původně uplatněné právo zaniklo pro nemožnosti plnění (§575 a násl. obč. zák.) anebo kdyby vada, pro kterou bylo uplatněné, nabyla nového charakteru, např. odstranitelná vada by se stala – objektivně nebo subjektivně (tj. tím, že prodávající neodstranil vadu „včas“ podle §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb.) – neodstranitelnou (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 357/2002, ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015, ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015).
Při aplikaci výše uvedených judikatorních závěrů na projednávaný případ je třeba dospět k závěru, že žalobci nesvědčilo právo jednostranně změnit již uplatněné právo z odpovědnosti za vady (konkrétně právo na opravu věci). Žalobce tvrdil, že odstoupil podle §622 odst. 2 věty druhé obč. zák.; ani toto právo mu však nesvědčilo. Ustanovení §622 odst. 2 upravuje práva z vadného plnění v případě neodstranitelných vad, resp. vad, které jsou považovány za neodstranitelné. Žalobci by tak v řešeném případě náleželo právo na odstoupení od smlouvy pouze v případě, že by se odstranitelné vady, pro které původně uplatnil právo z vadného plnění spočívající v opravě věci, staly vadami neodstranitelnými, tj. v řešené věci v případě, že by prodávající reklamaci nevyřídil ve třicetidenní lhůtě podle §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobce od smlouvy odstoupil před uplynutím lhůty podle §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., nebylo možné vady, jejichž opravu žádal, považovat za neodstranitelné a žalobce tak nemohl uplatnit právo na odstoupení od smlouvy podle §622 odst. 2 obč. zák. Dovolatelova otázka proto nezaloží přípustnost dovolání, neboť závěr odvolacího soudu je v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud založil svůj závěr na nedůvodnosti nároku žalobce na dvou na sobě nezávislých důvodech a jeden z těchto důvodů při dovolacím přezkumu obstál (resp. dovolání proti němu bylo nepřípustné, neboť odvolací soud jej posoudil v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí), pak pozbývá smysl zabývat se argumentací dovolatele vztahující se k druhému závěru odvolacího soudu. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce nemohl odstoupit od smlouvy před uplynutím třicetidenní lhůty k vyřízení jeho reklamace, v níž požadoval opravu vozidla, sám o sobě obstojí jako důvod pro zamítnutí žaloby. Dovolací soud se proto již nezabýval dovolatelovou argumentací vztahující se k druhému závěru odvolacího soudu, neboť přezkum jeho správnosti by na celkový závěr odvolacího soudu již neměl vliv (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu