ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1631.2021.3
sp. zn. 23 Cdo 1631/2021-1002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně KaBB winkel s.r.o. , se sídlem v Brně, Staré Brno, Nové sady 988/2, identifikační číslo osoby 03360156, zastoupené Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142, proti žalované mopas a.s. v likvidaci , se sídlem v Praze 9, Libeň, Lihovarská 1060/12, identifikační číslo osoby 60708735, zastoupené Mgr. Hanou Körberovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zálešná V 3149, o zaplacení smluvní pokuty 1 782 678,48 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soud v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 164/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2020,
č. j. 27 Co 98/2019-952, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2020, č. j. 27 Co 98/2019-960, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2020, č. j. 27 Co 98/2019-952, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2020, č. j. 27 Co 98/2019-960, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhá zaplacení částky 1 782 678,48 USD s příslušenstvím jako smluvní pokuty podle kupní smlouvy uzavřené dne 15. 8. 2011 mezi společností AUM LLC (se sídlem v Mongolsku, registrační číslo 5056721) jako kupující a žalovanou jako prodávající (dále jen „exportní smlouva“). Předmětná pohledávka z titulu smluvní pokuty měla být společností AUM LLC postoupena prostřednictvím zajišťovací cese původní žalobkyni (společnosti Česká exportní banka, a.s., identifikační číslo osoby 63078333), která tuto pohledávku následně postoupila žalobkyni.
2. Rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, č. j. 7 C 164/2016-509, Okresní soud v Kroměříži jako soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 423 232 USD s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 359 446,48 USD s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých žalovaná jako prodávající a společnost AUM LLC jako kupující dne 15. 8. 2011 uzavřely smlouvu označenou jako „exportní smlouva“ (doplněnou postupně šesti dodatky), jejímž předmětem byla dodávka ve smlouvě specifikovaných nákladních automobilů, návěsů a servisního střediska s vybavením a zařízením za celkovou kupní cenu ve výši 13 107 130 USD. Pro případ prodlení prodávající s dodáním objednaného zboží ve sjednané době si účastnice dohodly smluvní pokutu ve výši 0,05 % z celkové kupní ceny za každý den prodlení.
4. Dne 4. 11. 2011 původní žalobkyně uzavřela se společností AUM LLC smlouvu o zajišťovacím postoupení pohledávky (dále jen „smlouva o zřízení zajištění“), na jejímž základě společnost AUM LLC postoupila veškeré současné a budoucí pohledávky z exportní smlouvy na původní žalobkyni.
5. Žalovaná postupně dodala společnosti AUM LLC veškeré zboží, k jehož dodání se podle exportní smlouvy zavázala, s výjimkou 102 kusů návěsů. Dne 18. 7. 2013 žalovaná společnosti AUM LLC oznámila, že od exportní smlouvy odstupuje.
6. Dne 25. 6. 2013 společnost AUM LLC informovala žalovanou, že postoupila pohledávku na zaplacení smluvní pokuty na společnost 1. PRIMOSSA corporation a.s. (identifikační číslo osoby 27241629, zaniklá ke dne 10. 4. 2020), která dne 1. 7. 2017 provedla jednostranný zápočet pohledávky na zaplacení smluvní pokuty z exportní smlouvy oproti pohledávce žalované za touto společností.
7. Dne 5. 4. 2016 původní žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě smluvní pokuty z exportní smlouvy v celkové výši 1 782 678,48 USD za prodlení s dodáním části objednaného zboží (102 návěsů) trvající ode dne 30. 6. 2012 do 29. 3. 2013 (celkem 272 dní). Dne 15. 11. 2016 původní žalobkyně ( Česká exportní banka, a.s.) postoupila současné žalobkyni ( KaBB winkel s.r.o.) pohledávku za žalovanou z titulu smluvní pokuty za porušení exportní smlouvy.
8. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že s ohledem na smlouvu o zřízení zajištění ze dne 4. 11. 2011 a smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 15. 11. 2016 byla žalobkyně aktivně legitimována k vedení předmětného sporu. Dále soud prvního stupně uvedl, že exportní smlouvu ze dne 15. 8. 2011 považuje za platně uzavřenou a – navzdory opakovaným změnám jejího obsahu dodatky – za dostatečně určitou a srozumitelnou (včetně ujednání o smluvní pokutě), a to i s ohledem na skutečnost, že plnění podle smlouvy bylo žalovanou v převažujícím rozsahu poskytnuto. Soud prvního stupně proto uzavřel, že případné odstoupení od smlouvy žalovanou ze dne 18. 7. 2013 nemá vliv na nárok žalobkyně na smluvní pokutu, neboť daný nárok vznikl před tímto odstoupením. Pokud pak byly pohledávky z exportní smlouvy (včetně nároku na smluvní pokutu) společností AUM LLC již dne 4. 11. 2011 postoupeny na původní žalobkyni, společnost AUM LLC nemohla následně pohledávku na zaplacení smluvní pokuty opětovně postoupit na společnost 1. PRIMOSSA corporation a.s. Obranu žalované o možném zápočtu žalované pohledávky proti pohledávce společnosti 1. PRIMROSSA corporation a.s. tak soud prvního stupně měl za bezpředmětnou. Vzhledem k prokázanému prodlení žalované s dodáním 102 návěsů proto soud prvního stupně uzavřel, že žalované dne 1. 7. 2012 vznikla povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu, s ohledem na poměr mezi množstvím dodaného a nedodaného zboží však přistoupil k moderaci její výše.
9. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení částky 423 232 USD s příslušenstvím se zamítá (výrok I napadeného rozhodnutí), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok II napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV napadeného rozhodnutí).
10. Odvolací soud poté, co zopakoval a doplnil dokazování, učinil následující skutková zjištění. Podle čl. 4.1 smlouvy o zřízení zajištění byla společnost AUM LLC povinna ohledně exportní smlouvy na své náklady: a) odeslat žalované do 5 pracovních dnů ode dne uzavření této smlouvy ve smlouvě popsané oznámení („oznámení o postoupení“) a b) zajistit, aby žalovaná do 10 pracovních dnů ode dne uzavření této smlouvy potvrdila, že toto oznámení vzala na vědomí. Podle čl. 5.7 smlouvy o zřízení zajištění na základě této smlouvy „dojde“ k zajišťovacímu postoupení existujících a budoucích pohledávek společnosti AUM LLC vznikajících na základě nebo v souvislosti s exportní smlouvou „podle podmínek této smlouvy“. Podle čl. 7.4 písm. a) smlouvy o zřízení zajištění pro období do vzniku porušení postupník uděluje oprávnění poskytovateli zajištění přijímat veškeré částky splatné na základě exportní smlouvy. Žádné z prostředků, které poskytovatel zajištění obdrží na základě tohoto odstavce, nejsou součástí postoupených pohledávek. Podle písm. b) poté, co dojde k porušení a postupník zašle oznámení o porušení poskytovateli zajištění a vývozci, veškeré platby na základě exportní smlouvy musejí být hrazeny postupníkovi nebo dle jeho pokynů.
11. Po stránce právní se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle kterého žalované vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu pro prodlení s dodáním části smluveného předmětu koupě; ohledně aktivní legitimace žalobkyně však dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně. Podle odvolacího soudu na základě platně uzavřené smlouvy o zřízení zajištění ze dne 4. 11. 2011 ke změně osoby věřitele nedošlo již okamžikem jejího uzavření, ale mohlo k němu dojít teprve v případě splnění sjednaných podmínek, neboť čl. 5.7 smlouvy o zřízení zajištění podle odvolacího soudu „jasně hovoří o tom, že na základě smlouvy dojde (!) k zajišťovacímu postoupení pohledávek podle podmínek (!) této smlouvy“. Podle odvolacího soudu však nebyly naplněny podmínky stanovené čl. 7.4 smlouvy, podle níž měla být žalovaná informována o povinnosti hradit platby postupníkovi, tj. původní žalobkyni, prostřednictvím „oznámení o porušení“. Pokud žalobkyně za takové oznámení považovala dopis původní žalobkyně ze dne 5. 4. 2016 adresovaný žalované, teprve ke dni 6. 4. 2016 mohlo dojít k naplnění smlouvou stanovených podmínek, a tedy i k postoupení pohledávky na původní žalobkyni. Jelikož však v mezidobí (dne 20. 6. 2013) společnost AUM LLC postoupila pohledávku na zaplacení smluvní pokuty na třetí osobu (na společnost 1. PRIMOSSA corporation a.s.), ke dni 6. 4. 2016 již nebyla vlastníkem této pohledávky, a nemohla ji k tomuto datu tedy postoupit na původní žalobkyni. Ani současná žalobkyně se tak nemohla stát věřitelem sporné pohledávky za žalovanou. Odvolací soud se proto již pro nadbytečnost nezabýval námitkami žalované proti platnosti a včasnosti oznámení ze dne 21. 12. 2011 a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že i v této části se žaloba zamítá.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Odvolací soud se podle žalobkyně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (jmenovitě žalovaná uvádí zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, a ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, a nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, a ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16), když napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, čímž je učinil nepřezkoumatelným. Odvolací soud i soud prvního stupně podle žalobkyně také nerespektovaly rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ohledně zásady projednací (reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010) a „vyšetřovacího oprávnění“ soudu podle §120 odst. 2 o. s. ř. (žalovaná konkrétně zmiňuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, a ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3481/2012; v daném ohledu žalovaná odkazuje rovněž na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, a ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17), neboť soudy nižších stupňů převzaly jak povinnost tvrzení, tak povinnost důkazní za žalovanou.
13. Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýkala, že se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se otázky okamžiku postoupení pohledávky: podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 760/2014, totiž platí, že i v případě zajišťovacího postoupení pohledávky přechází vlastnické právo k pohledávce na postupníka. Ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2529/2007, pak vyplývá, že v případě postoupení pohledávky budoucí k jejímu postoupení dochází k okamžiku jejího vzniku. Při komplexním výkladu smlouvy o zřízení zajištění je tak zřejmé, že k postoupení pohledávek (včetně předmětného práva na smluvní pokutu) došlo již okamžikem uzavření této smlouvy; oznámení o porušení pak mělo vliv toliko na platební místo pro úhradu žalované pohledávky.
14. Pochybení odvolacího soudu má podle žalobkyně spočívat také v tom, že napadené rozhodnutí je (v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1593/15) překvapivé. V neposlední řadě žalobkyně nesouhlasila s moderací smluvní pokuty učiněnou soudem prvního stupně, neboť sjednaná výše smluvní pokuty byla s ohledem k významu zajišťované povinnosti a při srovnání s judikaturou řešenými případy (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010) zcela přiměřená. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje a ve výroku II mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 359 446,48 USD s příslušenstvím, případně aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
15. Žalovaná ve vyjádření k dovolání popřela argumentaci žalobkyně a odůvodnění napadeného rozhodnutí označila za řádné a dostatečné. Žalovaná však upozornila, že nadále odmítá také samotný závěr soudů nižších stupňů o platném uzavření předmětné exportní smlouvy, neboť nedošlo k jejímu řádnému podpisu oběma stranami. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 a §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Námitka, jíž žalobkyně zpochybňuje správnost moderace smluvní pokuty provedené soudem prvního stupně, nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se otázkou případné moderace smluvní pokuty se vůbec nezabýval a své rozhodnutí na jejím řešení nezaložil. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud shledal, že žalobkyně ve vztahu k nároku na zaplacení smluvní pokuty postrádá aktivní legitimaci k uplatnění sjednané smluvní pokuty, a proto otázku její případné moderace vůbec neposuzoval. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu, pak pro posouzení jeho přípustnosti podle ustanovení §237 o. s. ř. je argumentace týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně v otázce moderace smluvní pokuty zcela nerozhodná.
21. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, k jakému okamžiku nastávají účinky zajišťovacího postoupení pohledávky, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle skutkových zjištění, ze kterých vycházel odvolací soud, došlo ke skutečnostem, z nichž má vyplývat žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty, přede dnem 1. 1. 2014, a proto je třeba práva a povinnosti z toho plynoucí posuzovat v souladu s §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, podle dosavadních právních předpisů. Jinak řečeno, jak exportní smlouva, která obsahovala ujednání o smluvní pokutě, tak smlouva o zřízení zajištění, na jejímž základě mělo dojít k postoupení veškerých současných a budoucí pohledávek z exportní smlouvy, včetně nároku na smluvní pokutu, byly uzavřeny před 1. 1. 2014, a proto je třeba práva a povinnosti z nich plynoucí posuzovat v souladu s §3028 odst. 3 o. z. podle dosavadních právních předpisů.
24. Podle §554 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pohledávku lze zajistit i postoupením pohledávky dlužníka nebo pohledávky třetí osoby.
25. Podle §526 odst. 1 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli.
26. Zajišťovací cese je jedním z prostředků k zajištění pohledávky, přičemž jde o postoupení pohledávky, avšak nikoliv za účelem trvalé změny věřitele, nýbrž za účelem zajištění pohledávky jiné. Jelikož ustanovení §554 obč. zák. neupravuje podstatné náležitosti smlouvy o zajištění postoupením pohledávky, je třeba vycházet z právní úpravy smlouvy o postoupení pohledávky (§524 obč. zák.). I při zajišťovací cesi dochází přímo ke změně věřitele pohledávky použité k zajištění. Smlouva o zajištění postoupením pohledávky je tedy právní skutečností, s níž právní předpisy spojují přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 760/2014).
27. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2010“), formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož ke změně v osobě věřitele může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel oznámil dlužníkovi postoupení pohledávky, popřípadě postupník dlužníkovi prokázal postoupení pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1796/2009, a v dovolání zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 1980/08). Konstantní judikatura Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 1435/2005, usnesení ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2529/2007, a usnesení ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 850/2008, a rozsudek ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněný pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4658/2009, a rozsudek ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2712/2013) i právní teorie jsou přitom zajedno v tom, že předmětem postoupení může být pohledávka budoucí, tj. taková, která v době uzavření postupní smlouvy ještě neexistuje a má vzniknout teprve v budoucnu; okamžik postupu budoucí pohledávky je pak totožný s okamžikem, kdy pohledávka vznikne (srovnej ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1569).
28. V posuzovaném řízení soudy nižších stupňů vycházely mimo jiné ze skutkových zjištění, podle kterých si strany smlouvy o zřízení zajištění v čl. 5.7 ujednaly, že na základě této smlouvy dojde k zajišťovacímu postoupení existujících a budoucích pohledávek poskytovatele zajištění vznikajících na základě nebo v souvislosti s exportní smlouvou podle podmínek této smlouvy. Podle čl. 7.4 písm. a) této smlouvy pak pro období do vzniku porušení postupník uděluje oprávnění poskytovateli zajištění přijímat veškeré částky splatné na základě exportní smlouvy. Žádné z prostředků, které poskytovatel zajištění obdrží na základě tohoto odstavce, nejsou součástí postoupených pohledávek. Podle písm. b) poté, co dojde k porušení a postupník zašle „oznámení o porušení“ poskytovateli zajištění a vývozci, veškeré platby na základě exportní smlouvy musejí být hrazeny postupníkovi nebo dle jeho pokynů. Uvedená ujednání odvolací soud posoudil tak, že až do doručení „oznámení o porušení“ ve smyslu čl. 7.4 písm. b) smlouvy o zřízení zajištění žalované (dne 5. 4. 2016) nedošlo k postoupení pohledávky podle této smlouvy, a postupitelka (společnost AUM LLC) tak mohla v mezidobí předmětnou pohledávku postoupit třetí osobě (společnosti 1. PRIMOSSA corporation a.s.), která se tak (na rozdíl od žalobkyně) stala řádným věřitelem.
29. Ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu však vyplývá, že neujednají-li si strany smlouvy o (zajišťovacím) postoupení pohledávky něco jiného, ke změně věřitele dochází již uzavřením této smlouvy, resp. – v případě zajišťovacího postoupení budoucí pohledávky – okamžikem vzniku předmětné pohledávky; uvedené přitom platí bez ohledu na to, zda postupitel dlužníkovi oznámil či prokázal, že k postoupení pohledávky došlo. Nejvyšší soud v již zmiňovaném usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 760/2014, zdůraznil, že je nutno rozlišovat mezi účinností postoupení pohledávky za účelem zajištění závazku na jedné straně (tedy okamžikem, ke kterému pohledávka na postupníka přešla) a okamžikem, kterým nastává povinnost dlužníka hradit závazky ze zajištěné pohledávky jinému subjektu (postupníkovi) na straně druhé.
30. V poměrech projednávané věci byla sporná pohledávka z titulu zaplacení smluvní pokuty ke dni uzavření smlouvy o zřízení zajištění (4. 11. 2011) pohledávkou budoucí. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že by čl. 7.4 smlouvy o zřízení zajištění upravoval účinnost samotného zajišťovacího postoupení pohledávky, neboť tímto ujednáním si strany smlouvy toliko upravily okamžik, od kterého je dlužník povinen hradit závazky z exportní smlouvy (včetně předmětné pohledávky) jinému subjektu (postupníkovi, tzn. původní žalobkyni). Původní žalobkyně se tak případně stala věřitelkou předmětné pohledávky dnem jejího vzniku, tj. 1. 7. 2012, bez ohledu na to, kdy bylo žalované doručeno „oznámení o porušení“ ve smyslu čl. 7.4 smlouvy o zřízení zajištění. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, podle kterého k převodu pohledávky ze smluvní pokuty na původní žalobkyni mohlo dojít (po doručení oznámení o porušení žalované) nejdříve dne 6. 4. 2016, tedy až poté, co společnost AUM LLC dne 20. 6. 2013 předmětnou pohledávku převedla na třetí osobu, svým postupem se odchýlil od shora označené judikatury dovolacího soudu, a jeho právní posouzení proto nemůže obstát.
31. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami zatíženo nebylo.
32. Podle Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí není překvapivé, jak v dovolání uvádí žalobkyně. Nejvyšší soud již v minulosti vysvětlil, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Tento postup je i z věcného hlediska vhodnější než kasace napadeného rozhodnutí (byť i ta bude při odchylném právním názoru, z něhož plyne nutnost dalšího dokazování, v některých případech nevyhnutelná), neboť šetří účastníkům řízení čas a náklady, a přesto současně zachovává jejich procesní práva. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07). V projednávané věci je z obsahu spisu patrné, že odvolací soud účastníky se svým odlišným názorem seznámil při jednání ze dne 18. 12. 2020 (srov. č. l. 948). Žalobkyně tak měla příležitost na tento právní názor odvolacího soudu reagovat skutkovými i právními námitkami, což ostatně v rámci daného jednání učinila; napadené rozhodnutí tudíž nelze považovat za překvapivé.
33. Pokud žalobkyně dále tvrdí, že napadené rozhodnutí bylo nedostatečně odůvodněné, ani s touto námitkou se dovolací soud neztotožňuje. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně zjevně nebyly.
34. Nejvyšší soud konečně nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, podle které soudy nižších stupňů porušily projednací zásadu, když za žalovanou převzaly povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že v občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 496/2013, či ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2082/2020). Z uvedeného vyplývá, že projednací zásada se nevztahuje na právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2677/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006). Pokud odvolací soud skutkový stav (zjištěný mimo jiné na základě tvrzení a důkazů navržených žalobkyní) posoudil po právní stránce jinak, než jak učinila žalobkyně, nelze tento postup považovat za porušení projednací zásady či za jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud ani neshledal, že by odvolací soud v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. provedl důkazy, které by účastníky nebyly navrženy.
V. Závěr
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího nákladového výroku, a věc mu dle ustanovení §243e odst. 2 věta prvá o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
36. V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby na základě výše uvedených závěrů znovu posoudil důvodnost odvolacích námitek, zejména ve vztahu k posouzení otázky aktivní legitimace žalobkyně. Odvolací soud rovněž podrobí ustanovení smlouvy o zřízení zajištění řádnému výkladu projevu vůle ve smyslu ustanovení §266 obch. zák. a související judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, či ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). Dospěje-li odvolací soud na základě takto provedeného výkladu k závěru, že si strany jinak, než dle čl. 7.4 smlouvy o zřízení zajištění, ujednaly podmínku odkládající účinky postoupení pohledávky, musí dále vést řádné dokazování a provést řádné hodnocení důkazů ke zjištění, zda k naplnění dané podmínky před postoupením pohledávky společnosti 1. PRIMOSSA corporation a.s. (20. 6. 2013) skutečně došlo.
37. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu