ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.202.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 202/2022-1038
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DOMINIK, s. r. o., se sídlem v Mnichovicích u Prahy, Masarykovo nám. 61, PSČ 251 64, IČO 62586190, zastoupené JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem v Praze, Hládkov 701/4, PSČ 169 00, proti žalovanému Družstvu Žitomírská 39 se sídlem v Praze 10, Žitomírská 693/39, IČO 64947343, zastoupenému JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze, Stavitelská 1099/6, PSČ 160 00, o zaplacení 512 049,48 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení 272 336,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 292/2015, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. 58 Co 247/2021-948, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 3. 2021, č. j. 46 C 292/2015-822, zamítl žalobu o zaplacení 512 049,48 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále uložil žalobkyni zaplatit žalovanému částku 168 804 Kč s příslušenstvím (výrok II), vzájemnou žalobu o zaplacení částky 32 634,73 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV a V). Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem byla dne 1. 7. 2014 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla výměna – modernizace výtahu. Dílo bylo specifikováno následujícími parametry: nosnost 450 kg, neprůchozí kabina min. s vnitřními rozměry kabiny – šířka 1 195 mm x hloubka 1 100 mm x výška 2 150 mm; s madlem na její boční stěně, automatické čtyřlamelové kabinové a šachetní dveře o rozměrech 800 mm x 2 000 mm, a pletivové opláštění na výtahové šachtě se zachováním původního opláštění. Žalobkyně se rovněž smlouvou o dílo zavázala k dodání projektové dokumentace pro probourání stropu šachty, úpravu stávající strojovny a nového výstupu na střechu. Zavázala se zhotovit dílo v souladu s normou ČSN EN 81-20. Žalovaný se zavázal k úhradě ceny díla ve výši 1 396 810 Kč, a to ve 4 splátkách. Na předání projektové dokumentace byla sjednána lhůta 1 měsíc od podpisu smlouvy o dílo (tj. do 21. 8. 2014), na zhotovení a předání díla 16 týdnů od podpisu smlouvy (tj. do 10. 11. 2014), dále žalobkyně garantovala odstávku na 40 dnů s případným přerušením, dojde-li k překročení 15 dnů, které měla k dispozici na stavební práce společnost J. B. STAKON s. r. o.
Pro případ prodlení s předáním projektové dokumentace nebo s dokončením díla či v případě překročení doby odstávky výtahu byla sjednána smluvní pokuta 0,07 % z celkové ceny díla včetně DPH za každý započatý den prodlení. Projektová dokumentace byla žalovanému předána dne 8. 9. 2014, tj. 18 dní po lhůtě. Žalobkyně žalovanému vyfakturovala 20 % ceny výtahu a 40 % ceny výtahu, tedy celkem částku 963 799,50 Kč, kterou žalovaný uhradil. Zhotovený výtah měl nostnost 350 kg, vnitřní rozměry kabiny činily 850 mm x 1 180 mm x 2 150 mm (šířka x hloubka x výška); madlo bylo umístěno na jiné boční stěně kabiny a měl třílamelové šachetní a kabinové dveře; výtah nesplňoval normu ČSN EN 81-20.
Žalovaný odmítl dílo převzít, neboť mělo odchylnou nosnost a vnitřní rozměry kabiny výtahu. Nabídka žalobkyně na řešení odchýlení od smlouvy nebyla pro žalovaného přijatelná, proto žalovaný odstoupil od smlouvy podáním ze dne 14. 5. 2015, které bylo žalobkyni doručeno 25. 5. 2015. Žalovaný několikrát vyzval žalobkyni k úhradě smluvní pokuty ve výši 272 336,16 Kč z titulu prodlení žalobkyně s dokončením díla, s předáním projektové smluvní dokumentace a prodloužení maximální doby odstávky výtahu, avšak žalobkyně částku neuhradila. Žalobkyně vyzvala bezvýsledně žalovaného k úhradě částky 512 049,48 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Znaleckým posudkem Ing. Miroslava Chomečky byla stanovena obvyklá cena výtahu v době jeho zhotovení žalobkyní včetně hodnoty jednotlivých provedených prací. Podle znaleckého posudku Ing. Zdeňka Procházky je možné z díla vrátit všechny hlavní díly výtahu, přičemž použitelné nejsou ohrazení, vodítka a konzoly vodítek; hlavní díly výtahu jsou znovupoužitelné.
Žalovaný (v procesním postavení žalobce) se domáhá u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 248/2015 vydání bezdůvodného obohacení žalobkyní (tam v procesním postavení žalované) spočívajícího v jím zaplacené ceně díla.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 21. 7. 2014 smlouvu o dílo podle §2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších přepdisů, (dále jen „o. z.“), od které žalovaný platně odstoupil pro podstatné porušení smluvních povinností žalobkyně; smlouva se tak podle §2004 odst. 1 o. z. od počátku zrušila a smluvní strany si byly povinny vrátit vzájemná plnění. V řízení bylo prokázáno znaleckými posudky, že výtah lze vydat; námitku žalobkyně ohledně znehodnocení výtahu soud shledal nedůvodnou. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný není žalobkyni schopen vrátit demontáž původního výtahu vč. likvidace odpadu, nátěry původního zábradlí, opláštění vč. nosných konstrukcí a jejich nátěr. Podle soudu se tak žalovaný obohatil celkem o 450 374 Kč (49 400 Kč za demontáž původního výtahu; 40 800 Kč za nátěry původního zábradlí; 337 710 Kč a 22 464 Kč za opláštění vč. nosných konstrukcí a jejich nátěrů). Jelikož však žalovaný zaplatil žalobkyni částku 963 799 Kč v rámci záloh na cenu díla, soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl. Žalovanému soud přiznal nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla ve výši 168 804 Kč.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 58 Co 247/2021-948, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok I) tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 103 730 Kč s příslušenstvím, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II, III, IV a V rozsudku odvolacího soudu). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok II) potvrdil, v zamítavém výroku o věci samé (výrok III) a výroku o náhradě nákladů řízení, pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu mezi účastníky (výrok IV), zrušil a věc v rozsahu odpovídajícím vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok VI rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud uvedl, že rozhodoval za procesní situace, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto v paralelním řízení vedeném žalovaným (tam v procesním postavení žalobce) tak, že žalobkyně (tam v procesním postavení žalované) je povinna zaplatit 963 799 Kč s příslušenstvím žalovanému (tam v procesním postavení žalobce) představující zaplacené zálohy z téže smlouvy, a to z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že došlo k platnému odstoupení od smlouvy o dílo. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že hlavní díly výtahy bylo možné vydat, a nepřisvědčil námitce žalobkyně, že se soud prvního stupně nevypořádal s principem hospodárnosti.
Ohledně otázky výše bezdůvodného obohacení však odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, podle něhož při ocenění prospěchu, kterého se objednateli dostalo v případě odstoupení od smlouvy o dílo, není majetkovým vyjádřením prospěchu částka odpovídající nákladům na zhotovení díla, nýbrž peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele, přičemž je třeba zkoumat i využitelnost provedeného díla objednatelem. Soud proto uzavřel, že žalovaný získal bezdůvodné obohacení představující obvyklou cenu demontáže původního výtahu a obvyklou cenu likvidace odpadu ve výši 49 400 Kč a obvyklou cenu nátěru původního zábradlí ve výši 40 800 Kč, neboť skutečný majetkový prospěch žalovaného spočívá v tom, že je pro něj využitelná toliko demontáž původního výtahu a likvidace odpadu vzniklého demontáží a nátěr původního zábradlí. Pokud jde o opláštění nosných konstrukcí včetně jejich nátěru (v hodnotě 337 710 Kč a 22 464 Kč), nelze dle odvolacího soudu dovodit jejich využitelnost, neboť bylo prokázáno, že nové ohrazení výtahové šachty, pevnost stěn, ani instalované pletivo neodpovídalo bezpečnostním normám; pletivové ohrazení nebylo využitelné jinam, tedy ani pro instalaci výtahu, který žalovaný následně zvolil. Odvolací soud proto uzavřel, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 103 730 Kč, a s ohledem na výsledek výše uvedeného paralelně probíhajícího sporu o vrácení záloh žalovanému shledal žalobu co do částky 103 730 Kč důvodnou. Co se týče nároku na zaplacení smluvní pokuty, odvolací soud uzavřel, že v čl. 4.1 byla sjednána lhůta pro kompletní zhotovení a předání díla, z čehož dovodil, že byla sjednána i lhůta pro dokončení díla. Jestliže byla sjednána lhůta pro zhotovení (provedení) díla, pak z dikce §2604 o. z. vyplývá, že nejpozději ke sjednanému datu muselo být dílo i dokončeno, neboť dokončení díla je jednou z podmínek pro jeho zhotovení (provedení). Soud odmítl argumentaci žalobkyně, že nebyla lhůta pro dokončení sjednána, neboť je třeba odlišovat zhotovení a dokončení díla, jako ryze formalistickou. Žalovaný tak měl právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 168 804 Kč. V části posouzení nároku na smluvní pokutu pro překročení sjednané doby odstávky výtahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro nepřezkoumatelnost
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný.
Žalobkyně dovoláním napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně; dále výroky II, III a IV rozsudku odvolacího soudu a výrok VI v části, kterou odvolací soud potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně formulovala čtyři otázky hmotného práva, které se týkaly určování výše bezdůvodného obohacení objednatele v případě odstoupení od smlouvy o dílo: Konkrétně zda je možné při určení výše bezdůvodného obohacení přihlížet k okolnostem, které nastaly po odstoupení od smlouvy (např. znehodnocení předmětu zásahem obohaceného); dále zda je v případě plnění, jehož podstatnou částí jsou stavební práce a zhotovení díla na míru, možné považovat vrácení demontovaných movitých věcí a železného šrotu za úplné vrácení bezdůvodného obohacení; dále zda lze v případě, že výsledek plnění nesplňuje technické normy, uzavřít, že bezdůvodné obohacení má nulovou hodnotu; a zda lze uzavřít, že bezdůvodné obohacení má nulovou hodnotu, pokud výsledek plnění nesplňuje smluvní požadavky, které ale nejsou obecně závaznými technickými normami. Odvolací soud se podle žalobkyně odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, podle něhož při určování výše bezdůvodného obohacení ze zrušené smlouvy na straně objednatele má být vyhodnoceno, jaké prostředky by objednatel musel vynaložit na objednávku srovnatelného plnění. Podle žalobkyně z judikatury neplyne, že v případě vadného plnění zhotovitel ztrácí jakýkoliv nárok na úhradu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně přitom opakovaně namítala, že zjištěné vady bylo možné jednoduše odstranit a provoz výtahu by nijak neodporoval právním předpisům.
Žalobkyně spatřovala přípustnost dovolání také v tom, že napadené rozhodnutí záviselo na řešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Konkrétně šlo o otázku, zda lze chybějící ujednání o lhůtě pro splnění smluvní povinnosti, na jejíž porušení se vztahuje smluvní pokuta, nahradit ujednáním o jiné povinnosti, která v sobě implicitně obsahuje i povinnost, jejíž splnění smluvní pokuta zajišťuje. A dále o otázku, zda je platné ujednání o smluvní pokutě, ze kterého není možné dovodit konkrétní okamžik, kdy vzniká nárok na smluvní pokutu. Žalobkyně namítala, že smlouva o dílo nestanovila žádnou lhůtu pro dokončení díla. Smlouva pouze stanovila, že dílo bude kompletně zhotoveno a předáno objednateli do 16 týdnů od podpisu smlouvy. Z jazykového hlediska je dle žalobkyně zřejmé, že nešlo o sjedání lhůty pro dokončení díla, neboť dokončení díla a zhotovení díla jsou dva zcela odlišné pojmy, přičemž ujednání o smluvní pokutě vázalo vznik nároku na smluvní pokutu na prodlení s dokončením díla. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je třeba smluvní pokutu vázat na okamžik zhotovení díla, jelikož tento pojem v sobě zahrnuje také dokončení díla.
Žalobkyně v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který odůvodnila tím, že výkonem rozhodnutí by byla závažně ohrožena ve svých právech. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním, aby také zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že žalobkyně nevymezila přípustnost dovolání a mělo by být odmítnuto. Podrobně se rovněž vyjádřil k jednotlivým námitkám žalobkyně a polemizoval s nimi. Žalovaný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, a pro případ, že by bylo shledáno přípustným, navrhl, aby bylo zamítnuto, a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný napadl dovoláním výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl změněn zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání je podle žalovaného přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný namítal porušení dispoziční zásady spočívající v tom, že odvolací soud rozhodl na základě jiného skutkového základu věci, než jak byl uplatněn žalobou, ačkoli nedošlo ke změně žaloby, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000. Žalovaný namítal, že žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení převyšujícího již zaplacené zálohy, tj. převyšujícího 963 799 Kč, a odvolací soud s ohledem na výsledek paralelně probíhajícího sporu přiznal žalobkyni částku 103 730 Kč. Rozhodl tak na jiném skutkovém základě, aniž by došlo ke změně žaloby. Žalovaný dále namítal porušení zásady legitimního očekávání s tím, že v paralelním sporu, který byl pravomocně skončen před rozhodnutím odvolacího soudu v tomto řízení, dospěl soud k závěru o nulové hodnotě bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Odvolací soud určil výši bezdůvodného obohacení odlišně, aniž by se v odůvodnění vypořádal s argumentací soudu v paralelním řízení, čímž porušil legitimní očekávání žalovaného. Žalovaný rovněž namítal překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu spočívající v tom, že žalovaný se důvodně spoléhal na to, že odvolací soud bude rozhodovat pouze o částce bezdůvodného obohacení převyšující 963 799 Kč. I zde žalovaný odkázal na relevantní judikaturu k překvapivosti rozhodnutí. Poslední otázka žalovaného se týkala určení výše bezdůvodného obohacení na straně objednatele; konkrétně namítal, že odvolací soud sice odkázal na správnou judikaturu, podle níž je pro určení výše bezdůvodného obohacení rozhodný majetkový prospěch obohaceného, nikoli újma vzniklá ochuzenému, avšak tuto judikaturu nesprávně aplikoval. Podle žalovaného mu nevznikl žádný majetkový prospěch, neboť žalobkyně budovu instalací nesprávného výtahu nezhodnotila, nýbrž znehodnotila a způsobila škodu. Odvolací soud nesprávně posuzoval pouze to, jaké práce (a v jaké hodnotě) žalobkyně provedla, nikoli však tím, zda pro žalovaného představovaly skutečný majetkový prospěch. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený výrok rozhodnutí změnil tak, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení se zamítá, a aby znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podaly osoby oprávněné zastoupené advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou dovolání přípustná.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení předestřených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V části, v níž žalobkyně dovoláním napadla výroky II, III a IV, kterými odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, je pak dovolání nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Žalobkyně formulovala v dovolání čtyři dílčí otázky, které se všechny týkaly určování výše bezdůvodného obohacení objednatele v případě zrušené smlouvy, a namítala, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Při určování výše bezdůvodného obohacení, které objednatel obdržel na základě později zrušené smlouvy, je třeba vycházet ze závěrů rozhodovací praxe, například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2875/2019. V něm Nejvyšší soud uvedl, že smyslem institutu bezdůvodného obohacení je poskytnout ochranu tomu, kdo pozbyl určitou majetkovou hodnotu, zákon však nepočítá s tím, že by ji měl dostat zpět v plném rozsahu, ale pouze v takové výši, o kterou se jí obohatil jiný subjekt. Není tedy dominantně rozhodující, jakou hodnotu pozbyl ochuzený, ale o kolik se tím zvýšil majetek obohaceného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3281/2012 ), což platí i tehdy, dostalo-li se jednomu subjektu na úkor jiného plnění z neplatné, popřípadě zrušené smlouvy o dílo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1568/2014 ). Vzhledem k tomu, že při vypořádávání nároků z neplatné či zrušené smlouvy dominuje zřetel na zachování rovnovážného postavení dotčených subjektů, dovozuje judikatura, že oproti právu objednatele na vrácení uhrazené ceny díla, potažmo záloh na ni, musí stát právo zhotovitele na vydání majetkového prospěchu poměřovaného právě obnosem, jejž by objednatel jinak musel v daném místě a čase vynaložit na opatření obdobného plnění, neboť tato částka lépe než objektivní změna v tržní ceně na základě neplatné smlouvy stavebně upravované či opravované nemovitosti odráží hodnotovou ekvivalenci mezi vzájemnými plněními smluvních stran (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015 , ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009 , ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013 , a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014 , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011 ).
Odvolací soud se při určování výše bezdůvodného obohacení žalovaného jakožto objednatele neodchýlil od výše shrnutých judikatorních východisek a správně zohlednil rovněž závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, podle něhož je při určování výše majetkového prospěchu objednatele třeba zkoumat i využitelnost provedeného díla objednatelem. Odvolací soud tak dospěl ke správnému závěru, že pro žalovaného je z prací provedených žalobkyní využitelná demontáž původního výtahu a likvidace odpadu s tím spojeného a dále nátěr zábradlí. V tomto rozsahu pak žalobkyni přiznal nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a to v částce, jakou by objednatel musel vynaložit na opatření obdobného plnění. Odvolací soud tedy otázku určení výše bezdůvodného obohacení posoudil v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud za důležité vyjádřit se i k jednotlivým dílčím otázkám žalobkyně, které formulovala ve vztahu k určení výše bezdůvodného obohacení. První otázku žalobkyně formulovala s tím, že zásahem žalovaného (obohaceného) došlo ke znehodnocení vzniknuvšího bezdůvodného obohacení. Tuto otázku žalobkyně postavila na vlastním (a v řízení neprokázaném) skutkovém tvrzení, že žalovaný provedené dílo znehodnotil. Nejvyšší soud připomíná, že zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Na vlastních skutkových tvrzeních postavila žalobkyně rovněž svoji námitku, že vady výtahu bylo možné jendoduše odstranit. Ve druhé otázce se žalobkyně tázala, zda je možné považovat za úplné vrácení bezdůvodného obohacení vrácení demontovaných movitých věcí včetně věcí zhotovených na míru. Žalobkyně u této otázky patrně opomenula, že odvolací soud nepovažoval vrácení demontovaného vadného výtahu za úplné vrácení bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyni přiznal nárok na zaplacení výše uvedených prací, které představovaly majetkový prospěch žalovaného určený v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. U zbývajících dvou otázek pak žalobkyně vycházela z toho, že odvolací soud uzavřel, že bezdůvodné obohacení má nulovou hodnotu. Z výše shrnutých závěrů řízení před soudy obou stupňů však vyplývá, že odvolací soud nedospěl k závěru o nulové hodnotě bezdůvodného obohacení; naopak žalobkyni částku odpovídající majetkovému prospěchu žalovaného přiznal.
Ani otázky žalobkyně týkající se ujednání o smluvní pokutě nezaloží přípustnost dovolání. Žalobkyně namítala, že smlouva o dílo nestanovila žádnou lhůtu pro dokončení díla, neboť bylo pouze ujednáno, dokdy bude dílo zhotoveno a předáno, nikoli dokončeno. Vznik nároku na smluvní pokutu byl naopak navázán na dokončení díla. Žalobkyni nelze přisvědčit, že by se jednalo o otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené, neboť otázky ve své podstatě směřují proti výkladu předmětného smluvního ujednání odvolacím soudem. Jestliže odvolací soud z ujednání článku 4. 1 smlouvy o dílo, v němž si strany sjednaly lhůtu pro „kompletní zhotovení a předání díla“, dovodil s odkazem na §2604 o. z., že tímto byl sjednán i termín pro dokončení díla a své úvahy náležitě odůvodnil, nikterak nevybočil z pravidel pro výklad právního jednání formulovaných zákonem (§555 a §556 o. z.) a reflektovaných v rozhodovací praxi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017). Argumentace žalobkyně, která absenci ujednání o termínu dokončení díla dovozuje pouze z toho, že v ujednání článku 4.1 není výslovně uveden pojem „dokončení díla“, nýbrž se v něm hovoří o „zhotovení a předání díla“, je čistě účelová.
Z výše uvedeného vyplývá, že žádná z otázek předestřených žalobkyní v dovolání nezaloží jeho přípustnost.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani dovolání žalovaného není přípustné.
První otázka žalovaného se vztahovala k dispoziční zásadě, konkrétně k tomu, že ji odvolací soud porušil, pokud rozhodl na jiném skutkovém základu věci, než jaký uplatnila žalobkyně v žalobě, aniž by došlo ke změně žaloby. Žalovanému však nelze přisvědčit v jeho námitce, že se odvolací soud odchýlil od judikatury týkající změny žaloby (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000), jestliže žalobkyni přiznal částku 103 730 Kč, ačkoli žalobkyně v žalobě požadovala pouze vrácení majetkového prospěchu převyšujícího částku představující zálohy zaplacené žalovaným (tj. 963 799 Kč). Odvolací soud nevycházel z odlišného skutkového základu věci, neboť stejně jako soud prvního stupně rozhodoval o určení výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, a to na základě totožných skutkových tvrzení. Skutečnost, že žalobkyni přiznal částku 103 730 Kč představující výši majetkového prospěchu žalovaného, se pak odvíjela od výsledku paralelně probíhajícího sporu mezi týmiž účastníky, v němž bylo žalovanému (v onom řízení v postavení žalobce) pravomocně přiznáno vrácení zaplacených záloh ve výši 963 799 Kč. V řešené věci se tedy nejednalo o žádný z případů, pro které je nezbytná změna žaloby (viz rozsudek Nejvyššího soudu citovaný výše).
Žalovaný dále namítal, že odvolací soud posoudil otázku určení výše bezdůvodného obohacení jinak než soudy v paralelně probíhajícím sporu mezi týmiž účastníky, aniž by se v odůvodnění vypořádal s tím, proč dospěl k odlišnému právnímu závěru. Taková námitka však představuje námitku nedostatku odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a jde tedy o námitku vady řízení, která sama o sobě nezaloží přípustnost dovolání. K vadám řízení totiž dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Ze stejného důvodu nezaloží přípustnost ani námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Poslední otázka žalovaného se týkala určování výše bezdůvodného obohacení objednatele v případě zrušené smlouvy o dílo. Žalovaný namítal, že odvolací soud nesprávně určil výši jeho bezdůvodného obohacení, neboť nevzal v potaz, že žalobkyně svojí činností jeho nemovitost ve výsledku nezhodnotila, naopak znehodnotila. K této otázce Nejvyšší soud odkazuje na své závěry shrnuté výše v části odůvodnění týkající se určení výše bezdůvodného obohacení, v níž se vypořádal s argumentací žalobkyně. Otázka žalovaného se totiž týká v podstatě téhož – způsobu určení výše majetkového prospěchu na straně objednatele v případě zrušené smlouvy o dílo. Odvolací soud tuto otázku posoudil správně, neboť v souladu s rozhodovací praxí vycházel z toho, jaké prostředky by objednatel musel vynaložit na obstarání obdobného plnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2875/2019). Zároveň vzal při určování výše majetkového prospěchu objednatele v úvahu, nakolik bylo provedené dílo využitelné objednatelem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně ani dovolání žalované není přípustné. Nejvyšší soud proto obě dovolání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalobkyně v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soud. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl, nezabýval se návrhem na odklad vykonatelnosti, neboť podle závěru nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není "projednatelný" ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu