ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2184.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2184/2022-1569
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KOMA - Industry s.r.o. , se sídlem Hradišťská 34, 735 62 Český Těšín - Koňákov, IČO 64617912, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem Preslova 361/9, 702 00 Ostrava, proti žalovanému Městu Slaný , Velvarská 136/1, 274 53 Slaný, IČO 00234877, zastoupenému Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Laubova 1729/8, 130 00 Praha 3, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Ing. Davida Jánošíka , se sídlem Gočárova 1105/36, 500 32 Hradec Králové, insolvenčního správce dlužníka PSJ, a. s., se sídlem Jiráskova 3960/32, 586 01 Jihlava, zastoupeného JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem Týnská 1053/1, 110 00 Praha 1, o zaplacení 37 740 784,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 76/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, č. j. 21 Co 213/2021-1477, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2021, č. j. 7 C 76/2015-1261, poté, co jeho předešlý rozsudek byl zrušen Krajským soudem v Praze (dále jen „odvolací soud“) výrokem I uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 34 216 950,85 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 34 216 950,85 Kč jdoucím od 22. 11. 2017 do zaplacení, výrokem II žalobu co do zbytku, tj. ohledně částky 3 523 833,65 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 523 833,65 Kč jdoucím od 22. 11. 2017 do zaplacení a z částky 37 740 784,50 Kč požadovaným do 21. 11. 2017 zamítl, výrokem III uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 3 515 234 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, do rukou právního zástupce žalobkyně, výrokem IV rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalobkyně na náhradě nákladů řízení 950 347,44 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, do rukou právního zástupce vedlejšího účastníka, výrokem V uložil žalovanému zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů státu 191 480,60 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a výrokem VI rozhodl povinnosti žalobkyně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů státu 18 937,64 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, že smlouva o dílo ze dne 21. 1. 2011, uzavřená mezi žalobkyní (jako zhotovitelkou) a žalovaným (jako objednatelem), jejímž předmětem bylo zhotovení Stavby parkovacího domu Slaný (dále též dílo nebo PD“) za sjednanou cenu díla 85 523 833,35 Kč, je neplatná z důvodu, že k jejímu uzavření došlo bez schválení zastupitelstvem města, rozhodl o vypořádání bezdůvodného obohacení podle §457 a §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), později zrušeného ke dni 31. 12. 2013, a s ohledem na závěry znaleckého posudku soudem ustanoveného znaleckého ústavu Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, Ústavu znalectví a oceňování (dále jen „VŠTE ČB“) č. 275/10/2020, ze dne 14. 4. 2020, který ohodnotil hodnotu díla částkou 82 000 000 Kč. Soud prvního stupně odmítl, že při určení výše bezdůvodného obohacení by měla být hlavním kritériem ekonomická výnosnost, neboť sjedná-li obec smlouvu na zajištění parkovacích prostor, je třeba na takovou smlouvu pohlížet jako na smlouvu uzavřenou za účelem uspokojování veřejných potřeb. Vzhledem k tomu, že žalobkyně potvrdila, že ji žalovaný podle původně dojednaných splátek podle smlouvy o dílo zaplatil částku 47 783 049,15 Kč, soud rozhodl, že výše bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, které je povinen žalobkyni vydat, činí 34 216 950,85 Kč s úroky z prodlení, proto v této části žalobě vyhověl a ve zbytku co do částky 3 523 833,65 Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání do části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v rozsahu úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 34 216 950,85 Kč za dobu od 16. 12. 2015 do 21. 11. 2017 a proti výroku III. Žalovaný se odvolal proti výrokům I, III, IV, V a VI rozsudku soudu prvního stupně.
Krajský soud v Praze, jako odvolací soud, rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, č. j. 21 Co 213/2021-1477, výrokem I změnil rozsudek soudu prvního v napadeném výroku I. tak, že žaloba o zaplacení částky 34 216 950,85 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 34 216 950,85 Kč od 22. 11. 2017 do zaplacení se zamítá, výrokem II potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v napadeném rozsahu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 34 216 950,85 Kč za dobu od 16. 12. 2015 do 21. 11. 2017, výrokem III uložil žalobkyni a vedlejšímu účastníku na straně žalobkyně povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 5 852 038 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného a výrokem IV žalobkyni a vedlejšímu účastníku na straně žalobkyně uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Kladně náklady řízení státu v celkové výši 210 418,24 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odvolací soud po zopakování rozhodujících důkazů pro posouzení věci a o po doplnění dokazování o důkazy, jejichž provedení bylo navrženo před soudem prvního stupně, ale nebyly provedeny, vyšel shodně ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, z nichž vyplynulo, že technologická část díla, která je hlavním předmětem sporu, nemá parametry díla, s nímž žalobkyně zvítězila ve výběrovém řízení, vady dodaného díla způsobují nepoužitelnost parkovacího domu pro zamýšlené krátkodobé parkování, přičemž technologickou část díla nelze žalobkyni vydat, neboť dílo bylo zhotovováno jako celek, na míru části stavební. Odvolací soud konstatoval, že pro potřeby zjištění výše bezdůvodného obohacení bylo v průběhu řízení zpracováno sedm znaleckých posudků, kdy všechny se shodly v tom, že provoz předmětného parkovacího domu je ztrátový, technologická část trpí vadami, provoz parkovacího domu se žalobkyní garantovanými obslužnými časy, díky nimž zvítězila ve výběrovém řízení, 1 minuta na zaparkování a 45 vteřin na vyparkování, je nerealizovatelný, není naplněno garantované automatizované zaparkování a vyparkování vozidel, jelikož je vyžadována neustálá přítomnost technika, kdy bez neustálé přítomnosti obsluhy není parkovací dům schopen provozu, nesplňuje tedy parametry „automatický, bezobslužný“. Odvolací soud po zhodnocení všech sedmi znaleckých posudků učinil skutkový závěr, že všechny tyto znalecké posudky se shodly, že obvyklou cenu plnění nelze určit, neboť se jedná o specifickou stavbu využívající technologii nemající v tuzemsku obdoby. Pro určení výše bezdůvodného obohacení proto nemohly být použity obvyklé metody oceňování, zejména metoda porovnávací, jelikož srovnatelný parkovací dům s uvedenými parametry nebyl ve světě vystavěn, nedaly se tedy určit ve srovnání s jinými parkovacími domy nejnižší náklady, které by musel žalovaný vynaložit na dosažení stejného plnění. Zároveň odvolací soud vzal v úvahu, v čem se výpočet hodnoty díla ve vypracovaných znaleckých posudcích lišil, a vysvětlil, proč nevzal některé závěry znaleckých posudků v úvahu. Odvolací soud vyšel především ze závěrů znaleckého ústavu YBN CONSULT – Znalecký ústav s. r. o. (dále jen „YBN CONSULT“) ze dnů 14. 11. 2015, 25. 4. 2018 a 1. 9. 2020, který v prvních dvou případech určil výši majetkového prospěchu žalovaného částkou nulovou a ve třetím případě dokonce hodnotou zápornou, a ze znaleckého posudku Znaleckého ústavu Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické Praha (dále jen „NF VŠE“), který výši majetkového prospěchu žalovaného určil částkou 34 453 000 Kč. Odvolací soud se přiklonil k posledně uvedenému závěru, nikoliv k závěru VŠTE ČB, z něhož vyšel soud prvního stupně, neboť tento znalecký posudek vyšel z nákladů skutečně vynaložených žalobkyní, které však ani nezjišťoval a použil jen ceny uvedené ve smlouvě. Navíc z výpovědi zástupce znaleckého ústavu VŠTE ČB vyplynulo, že pokud by byl soudem zadán znalecký úkol určit výši peněžité náhrady odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu žalovaného, dospěli by k závěru o nulovém prospěchu. Odvolací soud nepovažoval za opodstatněné, jak učinil soud prvního stupně, řešit v souvislosti s určením výše bezdůvodného obohacení žalovaného otázku, zda žalovaný parkovací dům pořizoval v rámci občanské vybavenosti či vedlejší ekonomické činnosti, neboť je podstatné, s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. CPj 39/88, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006, ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008) o jakou hodnotu se objednatel dodáním díla obohatil, a to s přihlédnutím k případné vadnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu objednatele (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1568/2014), když bezdůvodným obohacením je podle uvedené judikatury Nejvyššího soudu peněžitá částka odpovídající skutečnému prospěchu objednatele díla s přihlédnutím k reálné využitelnosti díla pro potřeby objednatele, nikoliv peněžitá částka, která odpovídá nákladům na zhotovení díla. Rozhodující není, jakou hodnotu pozbyl ochuzený, ale o kolik se zvýšil majetek obohaceného (např. rozsudky ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, usnesení ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015), přičemž při ocenění prospěchu, kterého se objednateli dostalo, je třeba zkoumat využitelnost provedeného díla (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1568/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, rozsudek ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2040/2020). Dovolávala-li se žalobkyně analogie s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3521/2017, odvolací soud konstatoval, že se sice v uvedeném rozhodnutí jedná o řešení věci obdobné, ale ne totožné, protože v tehdy posuzované věci byl učiněn závěr, že dodaná stavba přinášela objednateli užitek. Odvolací soud uzavřel, že pokud tedy žalovaný žalobkyni za dodané dílo zaplatil žalobkyni již 47 783 049,15 Kč, nemohl se na její úkor obohatit, jestliže hodnota jeho majetkového prospěchu, kterého se mu dostalo, nepřevyšuje částku, která činí maximálně 34 453 000 Kč. Odvolací soud proto rozsudek v napadeném výroku I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v dané části zamítl a zároveň potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku II. v odvoláním napadeném rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3521/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006), řešící otázku stanovení výše bezdůvodného obohacení za situace neplatné smlouvy, a kdy se zároveň odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, při hodnocení odborných závěrů znaleckých posudků, a postupoval též v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu při uplatnění zásady volného hodnocení důkazů (rozsudek ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 724/2018), neboť je v dané věci podle dovolatelky extrémní rozpor mezi vyslovenými skutkovými závěry odvolacím soudem a provedenými důkazy. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se odchýlil i od judikatury Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, řešící otázku nedostatku poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. a od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 233/17, řešící otázku neprovedení důkazů navržených účastníkem. Namítá, že odvolací soud se odchýlil rovněž od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, řešící umožnění provedení důkazů po koncentraci řízení (§118b o. s. ř.). Odvolacímu soudu též vytýká, že se nezabýval její argumentací ohledně jejího požadavku na zaplacení úroků z prodlení za období od 16. 12. 2015 do 21. 11. 2017. Dovolatelka však především brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu ohledně závěru, že PD není automatizovaný, že odlišnost technologie PD oproti technologii deklarované žalobkyní v nabídce díla způsobuje nepoužitelnost PD, že využívá technologii nemající v tuzemsku obdobu, a že závěr znaleckého posudku znaleckého ústavu VŠTE ČB ohledně vynaložených nákladů na zhotovení PD postrádá jakákoliv jejich zjištění. Za účelově vytržený z kontextu považuje závěr odvolacího soudu, že z výpovědi znalce vyplynula i možnost určení výše peněžité náhrady jako nulová z důvodu nulového prospěchu žalovaného z dodaného díla. Odmítnutí znaleckého posudku VŠTE ČB považuje za projev libovůle odvolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který se při určení výše bezdůvodného obohacen řídil jen hodnotou rovnající se čistému ekonomickému výnosu z dodaného díla, neboť má za to, že zhotovitel má v případě plnění z neplatné smlouvy o dílo nárok na obnos, jenž by objednatel musel jinak vynaložit na nabytí obdobného plnění v daném místě a čase (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 251/2018). Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně odůvodnil odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v určení výše bezdůvodného obohacení, představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, když vyšel z nesprávného skutkového závěru, že PD využívá technologii nemající v tuzemsku obdoby, a že tedy nelze určit cenu obvyklou, a proto je třeba k určení výše bezdůvodného obohacení zvolit metodu ekonomické výnosnosti, nikoliv metodu nákladovou, kterou použil znalecký ústav VŠTE ČB. Odůvodnil-li odvolací soud svůj závěr tím, že je pro určení výše bezdůvodného obohacení rozhodující reálná využitelnost díla, resp. ekonomický užitek, což dovozoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, dovolatelka má za to, že toto rozhodnutí je pro posuzovaný případ nepoužitelné, neboť vychází z aktuální právní úpravy dané zákonem č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která stanoví poněkud jiný způsob vypořádání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, a řeší navíc určení výše bezdůvodného obohacení nehmotného plnění. Dovolatelka s ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek odvolacího soudu se v napadených výrocích I. a II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 34 216 950,85 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 34 216 950,85 Kč jdoucím od 16. 12. 2015 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve výrocích III a IV tak, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni a České republice.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud je nucen nejprve konstatovat, že již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, respektive námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud se následně zabýval tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné pro rozpor právního posouzení odvolacím soudem nastolené otázky hmotného práva - stanovení výše bezdůvodného obohacení objednatele v případě neplatné smlouvy - s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovoláním vymezeném rozsahu neshledal, že by dovolání žalobkyně pro řešení uvedené právní otázky bylo podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení této otázky, zejména od dovolatelkou poukazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011 a též od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3521/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo1790/2006 (dostupných na www.nsoud.cz ), řešící otázku stanovení výše bezdůvodného obohacení. Všechna tato rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházejí při řešení otázky stanovení výše bezdůvodného obohacení při neplatnosti smlouvy ze zjištění ceny plnění, kterou by objednatel musel jinak vynaložit v daném místě a čase na nabytí srovnatelného plnění (tzv. obvyklá cena). V posuzované věci vyšel odvolací soud s ohledem na závěry všech znaleckých posudků znaleckých ústavů ze skutečnosti, že obvyklou cenu plnění nelze v dané věci určit, neboť předmětný PD je specifickou stavbou využívající technologii nemající v tuzemsku obdoby, s níž se v České republice neobchoduje v daném místě (město Slaný a okolí) a čase (ke dni 16. 1. 2013, kdy bylo dílo podle neplatné smlouvy dodáno). Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že plnění v podobě, v jaké bylo žalovanému poskytnuto, je pro žalovaného s ohledem na zadaný účel krátkodobého parkování nevyužitelné, neboť bylo žalovanému poskytnuto zcela jiné plnění, než jaké mu žalobkyně nabídla a s nímž zvítězila ve výběrovém řízení. Z dokazování vyplynulo, že PD s takovými parametry, s jakými bylo dílo nabízeno ve výběrovém řízení při garantované plné bezobslužnosti, je dílem nerealizovatelným, a že obdobný PD s uvedenými garantovanými parametry nebyl ve světě vystavěn. Odvolací soud zdůvodnil, proč tedy nemohly být použity obvyklé metody oceňování, zejména metoda srovnávací, resp. cena obvyklá v místě a čase, a proč vyšel ze znaleckého posudku, který zvolil pro ocenění PD metodu výnosovou na bázi kapitalizovaných čistých výnosů. Judikaturou Nejvyššího soudu již byla tato otázka, kdy bylo třeba stanovit výši bezdůvodného obohacení neúplného plnění řešena, a bylo konstatováno, že při stanovení peněžité náhrady je třeba zkoumat využitelnost díla objednatelem, skutečný prospěch objednatele díla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1568/2014 nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000 a ze dne ze dne 30. 9. 2020, sp.zn. 23 Cdo 2040/2020 (dostupných na www.nsoud.cz ), na něž odvolací soud případně poukázal. Nelze tedy dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky stanovení výše bezdůvodného obohacení za situace neplatnosti smlouvy o dílo, jestliže v dané věci bylo zjištěno, že nemohly být použity obvyklé metody oceňování, zejména metoda srovnávací, resp. cena obvyklá v místě a čase, a výše bezdůvodného obohacení byla odvolacím soudem stanovena s přihlédnutím k výše citované judikatuře Nejvyššího soudu, která akcentuje, že peněžitá náhrada za bezdůvodné obohacení musí odpovídat skutečnému majetkovému prospěchu objednatele z poskytnutého plnění a je třeba vycházet ze zjištění ohledně využitelnosti provedeného díla pro objednatele. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není pro řešení otázky stanovení výše bezdůvodného obohacení objednatele v případě neplatné smlouvy podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatelky k procesnímu postupu soudu, tedy ani k postupu soudu při provádění dokazování. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tj. do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené učinil závěr, dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a nemohl pak učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu