ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2610.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2610/2022-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Krutský spol. s r.o. v likvidaci , se sídlem v Úvalech, Škvorecká 871, identifikační číslo osoby 25653504, zastoupené JUDr. Janou Markovou, advokátkou se sídlem v Českém Brodě, Husovo náměstí 64, proti žalovaným 2) J. A. D. , narozenému dne XY, bytem v XY, 3) Hottman’s s.r.o. , se sídlem v Dyji č. p. 1, PSČ 669 02, identifikační číslo osoby 26153475, a 4) V. L. , narozenému dne XY, bytem v XY, všem zastoupeným Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou se sídlem v Praze 12, Krhanická 988/7, o zaplacení částky 2 414 400 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 1 134 882 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 53/2013, o dovolání žalovaných 2) až 4) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, č. j. 4 Cmo 140/2021-258, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení původně domáhala zaplacení faktur v celkové výši 3 414 400 Kč s příslušenstvím, které byly vystaveny žalované 1) (společnosti Projekt-Real-Invest s.r.o., se sídlem v Praze 4, Jaurisova 515/4, identifikační číslo osoby 27134067) na základě rámcové kupní smlouvy ze dne 8. 3. 2008, a zaplacení částky 1 134 882 Kč jako smluvní pokuty za prodlení se zaplacením těchto faktur. Žalobkyně uvedené částky požadovala po žalované 1) jako smluvním dlužníkovi a po žalovaných 2) až 4) jako ručitelích.
Po částečném zpětvzetí žaloby Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 12. 2018, č. j. 48 Cm 53/2013-131, ve znění usnesení ze dne 18. 5. 2021, č. j. 48 Cm 53/2018-186, zastavil řízení o zaplacení částky 1 000 000 Kč a části požadovaného příslušenství.
Částečným rozsudkem ze dne 3. 8. 2021, č. j. 48 Cm 53/2013-217, soud prvního stupně zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně na žalovaných 2) až 4) domáhala zaplacení částky 2 414 400 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 1 134 882 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovaným 2) až 4) náklady řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil částečný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaní 2) až 4) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně smluvní pokutu ve výši 364 812 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení v částce 76 448,88 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 2 414 400 Kč s příslušenstvím, co do úroku z prodlení z částky 1 000 000 Kč přesahujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I napadeného rozhodnutí a co do smluvní pokuty ve výši 770 070 Kč, odvolací soud částečný rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 2) až 4) potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovaným 2) až 4) náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní 2) až 4) v rozsahu výroků I a III dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. I a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
Tak je tomu i v posuzované věci, neboť odvolací soud výrokem I rozhodl o povinnosti žalovaných 2) až 4) zaplatit žalobkyni jednak šestnáct smluvních pokut (jednotlivě ve výši 2 384 Kč, 17 085 Kč, 17 828 Kč, 19 260 Kč, 41 429 Kč, 24 993 Kč, 20 279 Kč, 20 279 Kč, 21 008 Kč, 15 180 Kč, 33 918 Kč, 22 380 Kč, 34 739 Kč, 24 060 Kč, 7 735 Kč a 42 257 Kč) za pozdní úhradu faktur vystavených prvnímu žalovanému, jednak příslušenství pohledávky (kapitalizovaný úrok z prodlení). Dovolání tak v rozsahu uplatněného nároku na zaplacení těchto smluvních pokut v celkové výši 364 812 Kč a nároku na zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení v celkové výši 76 448,88 Kč (složeného z dílčích částek představujících úroky z prodlení se zaplacením jednotlivých faktur, z nichž žádná nepřesahuje svou výší částku 50 000 Kč – srov. bod 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí), o kterých rozhodoval odvolací soud napadeným výrokem I, není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ohledně něj bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích, z nichž žádný svou výší nepřesahoval částku 50 000 Kč.
Na závěru o objektivní nepřípustnosti dovolání nemohou nic změnit dovolateli tvrzené vady řízení (překvapivost rozhodnutí, zásadní rozpor napadeného rozhodnutí s obsahem spisu, nepřípustné prvky soudní libovůle při rozhodování, chyby počtech a psaní a rozpor nákladového výroku s obsahem rozsudku). K takto namítaným vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není. Z judikatury dovolacího soudu přitom jednoznačně vyplývá, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že považují-li žalovaní napadené rozhodnutí za překvapivé, neboť odvolací soud „sám ‚započetl‘ plnění žalovaných na nejstarší pohledávky žalobkyně … aniž by takový závěr v rámci odvolacího řízení prezentoval, a tedy aniž by poskytl žalovaným prostor pro procesní obranu“, přehlíží, že odvolací soud ve skutečnosti vycházel z podání ze dne 7. 9. 2015 a 16. 7. 2018, jímž žalobkyně částečně vzala žalobu zpět a v němž uvedla, které faktury považuje platbami žalovaných 2) až 4) za uhrazené (srov. č. l. 51-53 a 112-114), tedy z podání, na které měli dovolatelé možnost v řízení reagovat; žalovaní této možnosti ostatně využili (srov. č. l. 64-67). Nejvyšší soud přitom již v minulosti vysvětlil, že rozhodnutí nelze považovat za překvapivé, pokud odvolací soud posoudí věc odlišně od soudu prvního stupně na základě námitky účastníka uplatněné již dříve v průběhu řízení (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných 2) až 4) směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaní 2) až 4) dovoláním napadli rovněž výrok III rozsudku odvolacího soudu, tedy rozhodnutí o nákladech řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Konečně, žalovaní 2) až 4) spolu s dovoláním podali rovněž návrh na odklad vykonatelnosti výroků I a III napadeného rozhodnutí. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem dovolatelů nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu