ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2903.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2903/2022-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MI Estate s.r.o. , se sídlem Roháčova 188/37, 130 00 Praha 3 – Žižkov, IČO 08294208, zastoupené JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem Jandova 185/6, 190 00 Praha 9, proti žalovanému A. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Lešetickým, advokátem se sídlem Na Poříčí 1071/17, 110 00 Praha 1, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu Praha- západ pod sp. zn. 7 C 70/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 19 Co 32/2022-76, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 19 Co 32/2022-76, výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 9. 2021, č. j. 7 C 70/2021-49, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastníkem podílu ve výši ideální jedné poloviny na pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba XY – rodinný dům, a pozemku parc. č. XY – zahrada, to vše zapsáno na LV č. XY pro k.ú. XY, obec XY, v územním obvodu, kde státní správu katastru nemovitostí ČR vykonává Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, a ve výroku II., jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného; výrokem II rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.
Odvolací soud při přezkoumávání rozsudku soudu prvního stupně vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, z nichž vyplynulo, že žalobkyně, jako kupující, uzavřela dne 1. 9. 2020 s prodávající I. B. kupní smlouvu, kterou byly žalobkyni prodány nemovitosti, jejichž vlastnictví je předmětem tohoto sporu (dále jen „předmětné nemovitosti“) za kupní cenu 1 300 000 Kč, že návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem byl podán dne 7. 9. 2020 a dne 29. 9. 2020 bylo vydáno Okresním soudem Praha - západ na návrh žalovaného a dalšího navrhovatele usnesení o nařízení předběžného opatření, č.j. 0 Nc 1012/2020-19, kterým bylo I. B. zakázáno převést nemovitost parc. č. XY v k.ú. XY, která byla součástí převáděných nemovitostí kupní smlouvou z 1. 9. 2020. S ohledem na toto usnesení Katastrální úřad pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - západ, rozhodl dne 20. 10. 2020 o zamítnutí návrhu na povolení vkladu změny vlastnického práva k nemovitostem parc. č. XY k.ú. XY, a parc. č. XY k.ú. XY v katastrálním území XY na základě kupní smlouvy ze dne 1. 9. 2020, a to s odůvodněním, že v průběhu vkladového řízení o povolení vkladu změny vlastnického práva bylo vydáno usnesení o nařízení předběžného opatření č.j. 0 Nc 1012/2020-19, kterým bylo převodci (I. B.) zakázáno převést konkrétní část specifikovaných pozemků v k.ú. XY, čímž návrh na vklad v části týkající se těchto pozemků ztratil své právní účinky, neboť v kupní smlouvě ze dne 1. 9. 2020 byla sjednána jedna souhrnná kupní cena za převáděné nemovitosti, a proto nelze povolit vklad ani částečně. Dále bylo zjištěno, že dne 30. 10. 2020 žalovaný odvolal svůj dar v podobě spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ½ na nemovitých věcech, který daroval své dceři I. B. dne 6. 12. 2006, a to pro nevděk, odstoupil od uzavřené darovací smlouvy a vyzval svoji dceru I. B. k vrácení daru a jeho předání. Žalovaný a I. B. současně dne 30. 10. 2020 učinili písemné souhlasné prohlášení o tom, že vlastnické právo I. B. ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ideální ½ na předmětných nemovitých věcech zaniklo z důvodu odvolání daru pro nevděk. Na základě uvedeného došlo v katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 2. 11. 2020 k obnovení vlastnického práva žalovaného ke spoluvlastnickému podílu ve výši ideální 1/2 na předmětných nemovitých věcech.
Odvolací soud s ohledem na uvedená skutková zjištění dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil správný závěr, že pokud nedošlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě uzavřené kupní smlouvy z 1. 9. 2020 ve prospěch žalobkyně, pak její vlastnické právo ve smyslu §1105 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) na základě uzavřené kupní smlouvy, která nebyla vložena do katastru nemovitostí, nevzniklo, neboť žalobkyně své vlastnické právo k předmětným nemovitostem nenabyla. Odvolací soud podrobně odůvodnil způsob převodu vlastnického práva zakotvený v uvedeném ustanovení o. z., který má dvě fáze, a to obligační, končící uzavřením smlouvy a fázi podání návrhu na zapsání vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a vlastního zápisu vkladu do veřejného seznamu - do katastru nemovitostí, který má konstitutivní účinky ve smyslu §6 a §11 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona, tudíž dokud nebylo o návrhu na vklad do katastru nemovitostí pravomocně rozhodnuto, nenastanou ani zpětně právní účinky vkladu vlastnického práva ke dni doručení návrhu na vklad katastrálnímu úřadu. Odvolací soud pak v dané souvislosti poukázal na závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. 22 Cdo 380/99, který lze podle odvolacího soudu aplikovat i na poměry nynějších účastníků řízení, kdy skutečnost, že převodce nemovitosti pozbyl vlastnické právo k převáděným nemovitostem po uzavření kupní smlouvy avšak ještě před tím, než došlo ke vkladu vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí, nemá za následek dodatečnou neplatnost kupní smlouvy, nýbrž zánik práv a povinností z této smlouvy pro nemožnost plnění, kterým je v tomto případě převod vlastnického práva. Odvolací soud proto uzavřel, že vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem tedy nemohlo na základě uzavřené kupní smlouvy ze dne 1. 9. 2020 na žalobkyni přejít (§1105 o. z.). Následně však ještě odvolací soudu posuzoval, zda neexistuje v dané věci důvod pro ochranu právního postavení žalobkyně z jiných důvodů, a zda by na ni mohlo být přesto pohlíženo jako na nabyvatele práva. Takové důvody však v dané věci odvolací soud neshledal. Nepřisvědčil ani žalobkyní uplatněné námitce, že se soud prvního stupně nezabýval absolutní neplatností odvolání daru žalovaným ze dne 30. 10. 2020 a neplatností a účelovostí souhlasného prohlášení žalovaného a I. B. z téhož dne, neboť tyto námitky jsou pro posouzení daného sporu irelevantní, stejně jako její argumentace o účelovosti a neplatnosti právních jednání mezi žalovaným a I. B. po 1. 9. 2020. Žalobkyni též nepřisvědčil, že by na ni mělo být nahlíženo jako na dobrověrného nabyvatele, že ji měl soud poskytnout ochranu její dobré víry v nabytí vlastnictví předmětných nemovitostí, neboť s ohledem na to, že ke vkladu vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí nedošlo, nelze na ni nahlížet jako na nabyvatele, neboť se jím jen pouhým uzavřením kupní smlouvy nestala. Nebylo proto nutno řešit otázku střetu mezi dvěma protikladně působícími principy, tedy ochranou dobré víry dobrověrného nabyvatele a principu ochrany vlastnického práva zapsaného původního vlastníka nemovitostí. Na danou věc proto nedopadají závěry řešené Ústavním soudem v nálezech ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 nebo ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15, na něž žalobkyně poukazovala. Odvolací soud na závěr doplnil, že na poměry žalobkyně nemůže dopadat ani ustanovení §984 o. z., neboť žalobkyně věcná práva k nemovitostem nenabyla, a ani právní úprava v §985 a §986 o. z., řešící nesoulad mezi stavem zapsaným a skutečným právním stavem, kdy je poskytována ochrana skutečnému vlastníku, jímž však žalobkyně není a ani v minulosti nebyla, neboť po uzavření kupní smlouvy nebyl završen proces zápisu jejího vlastnictví k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí. Ochranu domnělého vlastnického práva pak nebylo možno podle závěru odvolacího soudu přiznat žalobkyni ani podle §3 odst. 2 o. z. Odvolací soud proto potvrdil zamítnutí návrhu žalobkyně na určení jejího vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž blíže se k důvodům této uplatněné přípustnosti vyjádří v další části dovolání. V následujících částech dovolání pak dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže se nezabýval otázkou platnosti či absolutní neplatnosti odvolání daru ze strany žalovaného, jakožto stěžejní otázky pro právní posouzení určení vlastnictví předmětných nemovitostí. Dovolatelka má za to, že soudy měly absolutní neplatnost odvolání daru předmětných nemovitostí ve smyslu §588 o. z. zkoumat ex officio, jako předběžnou otázku, a pokud tak soud prvního stupně neučinil a odvolací soud se s jeho nesprávným právním posouzením ztotožnil, odchýlil se od závěru Nejvyššího soudu přijatých např. v usnesení ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 502/2015 nebo v rozsudku ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007. V dané věci se oba soudy odchýlily podle dovolatelky i od judikatury Ústavního soudu, jestliže se nezabývaly okolnostmi svědčící o účelovosti jednání žalovaného a I. B., kdy zcela pominuly posloupnost jednání I. B., čímž dostatečně nechránily dobrou víru žalobkyně, jakožto nabyvatelky předmětných nemovitostí (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12). Pro posouzení věci bylo též zásadní posoudit jednání I. B., která dne 14. 9. 2020 vzala zcela svévolně zpět návrh na vklad do katastru nemovitostí, týkající se uzavřené kupní smlouvy, což dovolatelka považuje za jednoznačně účelové, nepoctivé a rozporné s dobrými mravy, a tedy v rozporu s ustanovením §6 o. z. Takové zjevné zneužití práva přitom ve smyslu §8 o. z. nepožívá právní ochrany (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, podle něhož případné porušení dobrých mravů je nutné zkoumat vždy ve vztahu ke konkrétnímu případu). Další rozpor s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2313/2009 a ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005) spatřuje dovolatelka v tom, že podle obou soudů nemá být v daném případě možná aplikace ustanovení §984 o. z., a to z důvodu, že se žalobkyně nestala vlastníkem předmětných nemovitostí. Dovolatelka namítá, že soudy přehlédly existenci jejího legitimního očekávání nabytí majetku a následně ji tak nebyla poskytnuta ochrana skrze ochranu její dobré víry v to, že jednání druhé strany bude v souladu s dobrými mravy. V této souvislosti poukázala na judikaturu Ústavního soudu (II. ÚS 1250/20, I. ÚS 353/04, I. ÚS 1653/17, II. ÚS 165/11, III. ÚS 663/15).
Dovolatelka s ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a též rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K dovolatelkou uplatněné přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, je třeba uvést, že tento argument dovolatelky by mohl být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, pokud by z dovolání bylo patrno, o kterou otázku jde a ve kterých rozhodnutích měla být tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně, resp. je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1841/2018, nebo ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2382/2017, dostupná na www.nsoud.cz ). Uvedeným požadavkům na vymezení tohoto předpokladu přípustnosti dovolání však dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) nedostála, neboť z obsahu dalších částí dovolání, na které dovolatelka odkazuje, se nepodává, jaká otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem řešena rozdílně a z jakých rozhodnutí toto namítané rozdílné řešení má vyplývat, jestliže v odkazovaných následujících částech dovolání dovolatelka pouze formuluje právní otázky, o nichž se domnívá, že na jejich vyřešení napadené rozhodnutí závisí a při jejichž řešení se měl odvolací soud podle jejího názoru od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Dovolatelka tedy neformulovala žádnou otázku, která má být dovolacím soudem řešena rozdílně včetně toho, že by označila rozhodnutí, jež rozdílné posouzení takové otázky obsahují.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není pro uplatněnou přípustnost dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda je dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak dovolatelka uvádí v další části dovolání.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro dovolatelkou uplatněnou přípustnost dovolání z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neposuzoval-li v dané věci s ohledem na konkrétní okolnosti případu platnost či neplatnost odvolání daru týkající se nemovitostí, které jsou předmětem tohoto sporu o určení vlastnictví, a nepřihlédl k existenci základního práva žalobkyně na legitimní očekávání nabytí majetku, k její dobré víře, jakožto potenciálně dobrověrné nabyvatelky, jíž náleží ochrana před nepoctivým jednáním žalovaného a I. B., které je v rozporu s dobrými mravy, neboť posouzení právních jednání žalovaného a I. B. ohledně odvolání daru a souhlasného prohlášení obou o zániku vlastnického práva I. B. k předmětným nemovitým věcem a obnovení vlastnického práva žalovaného k nim, a rovněž účelovosti a neplatnosti těchto učiněných právních jednání nebylo pro posouzení návrhu na určení vlastnictví stěžejní a relevantní, jak správně dovodil odvolací soud. Na řešení dané věci se tedy nevztahuje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se ochrany dobré víry nového nabyvatele, vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že návrh na vklad vlastnického práva na základě kupní smlouvy ze dne 1. 9. 2020, uzavřené mezi žalobkyní a I. B., nebyl příslušným katastrálním úřadem povolen, což mělo za následek, že žalobkyně se pouhým uzavřením kupní smlouvy s I. B. nabyvatelkou vlastnictví předmětných nemovitostí nestala. Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud při řešení stěžejní otázky, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí odchýlil od dovolatelkou uváděné judikatury. Uvedený závěr se týká i žalobkyní namítaného rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s dovolatelkou prezentovanou judikaturou Nejvyššího soudu, vztahující se k aplikaci §984 o. z., dovodil-li odvolací soud s ohledem na skutková zjištění v dané věci, že aplikace ustanovení §984 o. z. není možná, jelikož v posuzované věci se nejedná o případ, že by zapsaný stav ve veřejném seznamu nebyl v době podání návrhu na zápis věcného práva k předmětným nemovitostem v souladu se skutečným právním stavem, jak řeší uvedené zákonné ustanovení, nebylo-li mezi účastníky sporu o tom, že I. B., jako prodávající, byla v době podpisu kupní smlouvy o v době podání návrhu na vklad vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí vlastníkem předmětných nemovitostí, neexistoval tedy rozpor mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným do katastru nemovitostí týkající se předmětných nemovitostí.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a nemohl pak učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu