ECLI:CZ:US:2013:4.US.1241.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1241/12
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 13. března 2013 sp. zn. IV. ÚS 1241/12 ve věci ústavní stížnosti 1. Dagmar Hubičkové a 2. Erny Podhorské, obou zastoupených JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou, se sídlem Markétská 1, 169 00 Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 2. 2009 č. j. 13 C 12/2007-65, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelek, kterou se domáhaly určení, že jsou podílovými spoluvlastnicemi pozemku, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009 č. j. 23 Co 293/2009-89, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 č. j. 22 Cdo 1052/2010-111, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelek pro nepřípustnost, za účasti l. Obvodního soudu pro Prahu 10, 2. Městského soudu v Praze, 3. Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejší účastnice řízení.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 2. 2009 č. j. 13 C 12/2007-65, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009 č. j. 23 Co 293/2009-89 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 č. j. 22 Cdo 1052/2010-111 se ruší, neboť jimi bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelek zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelky se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jejich věci pro porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 90 Ústavy.
II.
2. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 13 C 12/2007, z něhož zjistil následující.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11. 2. 2009 č. j. 13 C 12/2007-65 zamítl žalobu stěžovatelek, kterou se domáhaly určení, že jsou podílovými spoluvlastnicemi pozemku parc. č. X/7 v katastrálním území Strašnice zapsaného na LV XX u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, neboť ač měly pozemek v držbě, pro nedostatek dobré víry nenabyly k němu vlastnické právo vydržením. Konstatoval, že stěžovatelky a jejich bratr se na podkladě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, domáhali vydání budovy č. p. Y a pozemků parc. č. X1 a parc. č. X2, přičemž dne 8. 6. 1992 s nimi Bytový podnik Praha 10, s. p., uzavřel dohodu o vydání budovy č. p. Y a pozemku parc. č. X1; dohoda se netýkala pozemku parc. č. X2, který se dříve stal součástí pozemku parc. č. X a v roce 1998 došlo k jeho vyčlenění jako pozemku parc. č. X/7. Nedostatek dobré víry stěžovatelek soud dovodil ze skutečností, že sporný pozemek nebyl v době uzavření dohody o vydání věci veden v katastru nemovitostí (pozemkových knihách) pod parc. č. X2, nebyl předmětem dohody o vydání věcí ani později dohody o vypořádání dědictví stěžovatelek po zemřelém bratrovi a nebyla za něj hrazena daň z nemovitostí. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2009 č. j. 23 Co 293/2009-89 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Doplnil, že si stěžovatelky při vydání nemovitostí nepočínaly s běžnou opatrností, neboť i laikovi, tím spíše bratrovi stěžovatelek s právnickým vzděláním muselo být na první pohled zřejmé, že dohoda neobsahovala všechny pozemky. I z přiloženého výpisu z evidence nemovitostí vyplývalo, že pozemek parc. č. X1 je pouze plocha zastavěná domem, a nikoli zahrada vedená dříve pod parc. č. X2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 1. 2012 č. j. 22 Cdo 1052/2010-111 dovolání stěžovatelek odmítl pro nepřípustnost, neboť úvaha soudů o tom, že stěžovatelky nebyly v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem, nebyla zjevně nepřiměřená. Dodal, že stěžovatelky faktický stav nemovitostí znaly.
III.
4. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku jejich dobré víry a že ve skutečnosti vlastnické právo ke sporné nemovitosti vydržely. Stěžovatelky nevěděly a nemohly vědět, že jim sporný pozemek nebyl vydán, jelikož před uzavřením dohody o vydání věci byly seznámeny s technickým a hospodářským stavem vydávaných nemovitostí odpovídajícím stavu, v jakém došlo k jejich převzetí státem, tj. v původních hranicích, přičemž jiné hranice v terénu vyznačeny nebyly. Stěžovatelky navíc ani neměly možnost zjistit, že pozemek parc. č. X2, na nějž uplatnily nárok, vydán nebyl, protože pod tímto označením z bývalého pozemkového katastru nebyl veden v katastru nemovitostí. Mají za to, že povinný uvedl stěžovatelky v omyl, což však nebylo z okolností věci zřejmé, neboť nebránil výkonu vlastnického práva stěžovatelek ke spornému pozemku. Stěžovatelky jsou názoru, že o existenci jejich dobré víry svědčí jejich výzva k vydání věci, soudní spor předcházející dohodě o vydání věci, převzetí věci v rozsahu původního vlastnictví a zejména pak nerušený výkon práva po zákonem stanovenou dobu. Dodávají, že oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, ale postačí existence domnělého právního důvodu (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí.
IV.
5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice.
6. Obvodní soud pro Prahu 10 odkázal na obsah spisu, přičemž rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechal zcela na uvážení Ústavního soudu. Doplnil, že se při posuzování a rozhodování věci řídil příslušnými ustanoveními o. s. ř. a vycházel ze skutečností, které byly zjištěny v průběhu řízení z provedených důkazů, jež hodnotil v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními včetně příslušné judikatury.
7. Městský soud v Praze odkázal na závěry obsažené v napadeném rozhodnutí. Dodal, že je na Ústavním soudu, zda zohlední okolnosti, které se vázaly a váží k uplatněnému nároku z důvodů, které stěžovatelky uvedly v ústavní stížnosti. Lze pochopit jejich postoje, důvody ústavní stížnosti i dobrou víru o rozsahu vydávaných nemovitostí zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že to byl jejich příbuzný, který "střežil jejich práva"; je jen na Ústavním soudu, aby toto hledisko se zřetelem k okolnostem případu zvážil.
8. Nejvyšší soud považoval ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Ústavní stížnost dle jeho názoru v podstatě opakuje argumenty, které stěžovatelky uplatnily již v dovolání a s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal, a proto odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí. Nad rámec toho uvedl, že stěžovatelky nemohly předmětný pozemek vydržet, neboť není splněn základní předpoklad pro oprávněnou držbu, totiž že byly se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemek patří, neboť pozemek nebyl uveden v dohodě o vydání věci ani zahrnut do dědického řízení. Stěžovatelky při vynaložení běžné opatrnosti mohly zjistit z katastru nemovitostí, že vlastníkem pozemku je stále žalovaný, přičemž argumentace vedením pozemku pod jiným parcelním číslem je nepřípadná. Z neplacení daně z nemovitostí lze usuzovat na to, že stěžovatelky se nechovaly, jako by jim pozemek patřil. Dohoda o vydání věci, která neobsahovala o předmětném pozemku žádnou zmínku, nemohla být ve vztahu k němu právním titulem, tedy ani putativním, protože vydávaný pozemek a budova byly v dohodě nezaměnitelně identifikovány i jejich výměrou a stěžovatelkám muselo být jasné, které nemovitosti jim byly vydány. Uzavřel, že stěžovatelky vycházejí z pojetí dobré víry jako subjektivní kategorie, kterou je však třeba odmítnout, neboť, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1253/99), dobrou víru je třeba poměřovat vždy také z hlediska objektivního.
9. V replice k vyjádřením obecných soudů stěžovatelky uvedly, že v podané ústavní stížnosti vycházejí z pojetí dobré víry jako subjektivní kategorie, avšak je v ní dáno i hledisko objektivní. V ostatním odkázaly na obsah podané ústavní stížnosti.
10. Vedlejší účastnice Česká republika, za niž jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jako právní nástupce žalovaného, navrhla potvrzení napadených rozhodnutí obecných soudů.
V.
11. Po shora rekapitulovaném průběhu řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z písemných úkonů stěžovatelek a účastníků řízení. S ohledem na ustanovení §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") - v této souvislosti zvláště budiž zdůrazněna novela provedená zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013 - se již proto nemusel dotazovat účastníků, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, resp. přikládat relevanci jejich dřívějším vyjádřením, a ve věci rozhodl bez konání ústního jednání. Na to, že v řízeních zahájených před nabytím účinnosti této novely bude Ústavní soud, pokud jde o procesní postupy, pokračovat dle nových pravidel, Ústavní soud upozornil všechny účastníky řízení a širokou veřejnost ve sdělení ze dne 18. 12. 2012, které bylo vyhlášeno pod č. 469/2012 Sb. Pro úplnost Ústavní soud současně dodává, že v řízení neprováděl dokazování a vyšel toliko ze spisu - zvláště pak ze znění napadených rozhodnutí a z písemných podání stěžovatelek a účastníků řízení.
VI.
12. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou ústavní stížnost předložily včas k podání ústavní stížnosti oprávněné a řádně zastoupené stěžovatelky; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití jednoduchého práva; přesto tak může učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některé z ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235) a nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857), bod 11].
14. Funkcí soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce (článek 90 Ústavy), v materiálním právním státě pak ochranu i základním právům (článek 4 Ústavy). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem "prozařují". Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním [srov. nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)]. Nelze proto tolerovat formalistický postup, jímž se za použití sofistikované argumentace odůvodňuje zřejmá nespravedlnost. Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)].
15. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních, tedy na konkrétních skutkových zjištěních založených, rozměrů každé soudem projednávané věci. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010 (N 187/58 SbNU 647), bod 22, a nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), bod 21]. Spravedlnost musí být v procesu, kterým soud interpretuje a aplikuje právo, vždy přítomna jako hodnotový činitel. Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům [srov. nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367), nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), bod 25]. Nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. Úkolem soudu je právě rozpoznat skrze zákon spravedlnost.
16. Uvedené pak platí i pro případ stěžovatelek. Obecné soudy při rozhodování o jejich věci nepřiložily dostatečnou váhu řadě okolností, které ve svém souhrnu svědčí pro omluvitelný omyl stěžovatelek. V rámci restituce, jejímž cílem bylo umožnit nápravu křivd oprávněným osobám v co nejširším rozsahu, a to i vstřícnějším procesním postupem a výkladem restitučních zákonů, stěžovatelky společně s bratrem požádaly také o vydání sporného pozemku (spolu s domem a pozemkem jím zastavěným), přičemž jejich nárok na předmětný pozemek nikdy nijak zpochybněn nebyl. Nemovitosti byly stěžovatelkám předány v rozsahu, v jakém je povinný užíval, tj. včetně sporného pozemku, a stěžovatelky o něj pečovaly, v čemž jim skutečný vlastník nijak nebránil a léta jeho užívání stěžovatelkami trpěl. Významná je také skutečnost, že pozemek přináležel k vydanému domu a přístup k němu vedl (a vede) pouze z tohoto domu, přičemž hranice tohoto pozemku nebyly reálně nijak vyznačeny. Rovněž nelze opomenout, že v době vydání nemovitostí sporný pozemek pod původním parcelním číslem již neexistoval, což obecně činilo situaci ohledně identifikace vydávaných nemovitostí nepřehlednější. Lze shrnout, že kumulativní posouzení těchto okolností vede Ústavní soud, a mělo vést již soudy obecné, k závěru, že stěžovatelky předmětný pozemek držely v omluvitelném omylu, tedy v dobré víře opírající se též o sice mylnou, avšak zcela pochopitelnou představu, že spolu s domem a pozemkem jím zastavěným byla jim vydána i nevelká zahrada (372 m2) přístupná právě a jen přes vydaný dům, a proto vždy užívaná toliko vlastníky či nájemci právě tohoto domu, resp. bytů v něm existujících.
17. V řízení následujícím po zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 10 posoudí otázku dobré víry stěžovatelek a omluvitelnosti jejich omylu v souladu s výše vysloveným závazným právním názorem Ústavního soudu.
18. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost důvodnou a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.