ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.943.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 943/2021-158
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně ROKOSPOL a. s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Krakovská 1346/15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25521446, zastoupené Mgr. Erikem Janíkem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 2957/9a, proti žalovanému J. V. , podnikateli se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, o zrušení usnesení o schválení smíru, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 267/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2019, č. j. 74 Co 101/2018-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2019, č. j. 74 Co 101/2018-103, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 3. 2018, č. j. 20 C 267/2017-42, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2016, č. j. 8 Cm 100/2013-168, kterým byl schválen soudní smír účastníků. Uvedla, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 100/2013 se žalovaný (jako žalobce) po ní jako žalované domáhal zaplacení odměny ve výši 5 573 137 Kč za poradenskou činnost poskytnutou na základě smlouvy o poskytování poradenských služeb ze dne 11. 9. 2007. Žalovaná částka obsahovala daň z přidané hodnoty, neboť žalovaný tvrdil, že je plátcem této daně. Na jednání konaném dne 1. 11. 2016 Krajský soud v Brně schválil účastníky navržený smír, ve kterém se žalobkyně zavázala zaplatit žalovanému částku 3 600 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve třech splátkách, první ve výši 1 800 000 Kč do 12. 12. 2016, druhou ve výši 900 000 Kč do 19. 6. 2017 a třetí ve výši 900 000 Kč do 11. 12. 2017. Žalovaný se zavázal vystavit ke každé platbě daňový doklad. Při jednání o smíru žalobkyně původně navrhovala, že žalovanému zaplatí částku 3 070 000 Kč, na základě jeho tvrzení o plátcovství DPH však tuto částku navýšila o DPH. Po schválení soudního smíru žalobkyně zaplatila žalovanému první a druhou splátku, avšak žalovaný nevystavil daňový doklad s vyčíslením DPH. Následně žalobkyně zjistila, že žalovaný byl u Finančního úřadu pro Zlínský kraj, územní pracoviště v XY, veden jako plátce DPH do 20. 10. 2015. Tuto skutečnost žalovaný soudu zatajil, čímž byla jistina v rozporu s příslušným daňovým zákonem navýšena o DPH, kterou si žalovaný ponechal a neodvedl státu. Tím vznikla žalobkyni újma, neboť s jistinou žalovanému zaplatila DPH, aniž k tomu byl zákonný důvod. Vzhledem k tomu, že žalovaný není plátcem DPH, nemůže žalobkyně nárokovat vrácení zaplacené DPH po státu. Žalovaný postupoval účelově, záměrně žalobci a soudu neoznámil zrušení své registrace plátce DPH, čímž uvedl žalobce i soud v omyl. Žalovaný, který má vysokoškolské ekonomické vzdělání, musel vědět, že jeho požadavek navýšit jistinu o DPH, kterou státu nebude odvádět, je v rozporu se zákonem.
2. Žalovaný popřel, že se vůči žalobkyni dopustil lsti. V rámci své procesní obrany tvrdil, že od roku 2011 postupně převedl své aktivity na právnickou osobu, proto zrušil daňovou registraci osoby samostatně výdělečně činné. V době podání žaloby plátcem DPH byl, domníval se proto, že z plnění přijatého na základě soudního smíru, jež se váže na žalobu, musí DPH odvést, neboť služby, které prováděl pro žalobkyni, v objemu přesahují 1 000 000 Kč. Podle něho tedy bylo nutné toto plnění podle §6 odst. 1 zákona č. 235/2004, o dani z přidané hodnoty, zatížit touto daní. Po přijetí první splátky proto podal na základě doporučení daňového poradce žádost o registraci k DPH, finanční úřad však tuto žádost zamítl, žalovaný proto nemohl žalobkyni vystavit daňový doklad s vyčíslením DPH. Informace o registraci subjektu k DPH je přístupná ve veřejném rejstříku ARES Ministerstva financí a žalobkyně tedy měla možnost před uzavřením soudního smíru si z registru plátců DPH jeho status ověřit. Žalovaný se nadále domnívá, že měl povinnost DPH (vzhledem k výši jistiny vymáhané pohledávky) odvést, vlivem prodlení se zaplacením a zamítavého stanoviska finančního úřadu však žalobkyni nárok na odpočet DPH nevznikl. Problematiku DPH má za velmi komplikovanou, v čase proměnlivou, kterou si daňoví poradci i finanční úřady vykládají různě.
3. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 20 C 267/2017-42, žalobu zamítl. Nepřisvědčil žalobkyni, že schválený smír je podle hmotného práva neplatný. To, že ve smíru je uvedeno, že částka 3 600 000 Kč obsahuje daň z přidané hodnoty, podle jeho názoru pouze precizuje dohodu tak, že se tato částka již nebude navyšovat. Argumentoval, že podle ustálené judikatury „pokud DPH není uvedeno, má se za to, že částka obsahuje DPH“. Zdůraznil též, že to, že částka zahrnovala DPH, vyplývá ze smlouvy z roku 2008, a žalovaný svůj nárok uplatnil žalobou u soudu v roce 2012, přisvědčil proto žalovanému, že pokud by žalobce plnil, když ne včas, tak alespoň do pěti let, mohl si DPH odečíst. Dodal, že i když žalovaný v době uzavření smíru již nebyl plátcem DPH, požádal o registraci k DPH, což Finanční úřad pro Zlínský kraj zamítl. Závěrem uvedl, že žalobkyně se nemůže dovolávat dobrých mravů, když sama je porušuje tím, že neplní závazky ze smlouvy.
4. Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
5. Odvolací soud uvedl, že jako správná přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně, jak jsou uvedena v odůvodnění jeho rozhodnutí, a pro stručnost v tomto směru na toto odůvodnění odkazuje. Usoudil, že rozsudek soudu prvního stupně obsahuje náležitosti uvedené v §157 odst. 2 občanského soudního řádu, a odvolací námitku, že toto rozhodnutí není přezkoumatelné, posoudil jako nedůvodnou.
6. Odvolací soud zopakoval dokazování rozhodnutím Finančního úřadu pro Zlínský kraj, územního pracoviště v XY, ze dne 17. 1. 2017, č. j. 19816/17/3305-40511-705238, o zamítnutí registrace žalovaného k dani z přidané hodnoty, z jehož odůvodnění zjistil, že žalovaný dne 13. 12. 2016 předložil finančnímu úřadu sdělení a žádost o čtvrtletní plátcovství DPH, v němž jako datum rozhodné pro povinnost zákonné registrace uvedl den 30. 11. 2016, k přihlášce přiložil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2016 o schválení soudního smíru, výpis z bankovního účtu a daňový doklad č. 20161201. Na výzvu finančního úřadu doložil smlouvu o poskytování poradenských služeb ze dne 11. 9. 2007, která měla být žalobkyní splněna v roce 2010, a doplnil, že v roce 2016 a 2017 neprováděl v režimu živnosti soustavnou podnikatelskou činnost a že registraci k DPH podává výhradně z důvodu překročení obratu kvůli zaslanému plnění na základě předložené smlouvy. Finanční úřad své rozhodnutí založil na závěru, že k uskutečnění zdanitelného plnění (poskytnutí služby) deklarovaného daňovým dokladem č. 20161201 dne 30. 11. 2016 nedošlo, neboť žalovaný k tomuto datu obdržel pouze část úplaty, kterou měl obdržet na základě usnesení Krajského soudu v Brně a jež mu náležela za již poskytnutá zdanitelná plnění na základě smlouvy o poskytování poradenských služeb, proto se v případě plnění deklarovaného daňovým dokladem č. 20161201 nejednalo o zdanitelné plnění, které se zahrnuje do obratu pro účely registrace ve smyslu §4a zákona o dani z přidané hodnoty.
7. Otázku platnosti schváleného smíru odvolací soud s odkazem na §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), posoudil podle právních předpisů účinných ke dni schválení smíru, tj. zejména podle §1904 o. z. Dovodil, že soudním smírem došlo k dohodě o narovnání mezi účastníky, a zdůraznil, že soudní přezkum v řízení o zrušení soudního smíru je omezen toliko na zjištění, zda podkladem pro smír byla dohoda o narovnání, a pokud ano, pak zda tvrzený důvod neplatnosti má původ v této dohodě.
8. Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 750/2002 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), podle něhož každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, tj. podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas; ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na účinnost procesního úkonu žádný vliv, a na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3657/2007, podle nichž omyl při procesním úkonu považuje judikatura dovolacího soudu v souladu s právní teorií za nevýznamný. Z toho odvolací soud dovodil, že k tvrzenému omylu žalobce při uzavírání soudního smíru nelze přihlížet, ledaže by tento omyl byl vyvolán lstí žalovaného.
9. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný při uzavření smíru užil lsti, měl odvolací soud po zopakování dokazování rozhodnutím finančního úřadu za vyvrácené. Argumentoval, že žalovaný bezprostředně po obdržení první splátky podal správci daně žádost o čtvrtletní plátcovství DPH, což by nečinil, pokud by nechtěl daň odvést, ani pokud by se domníval, že z přijatého plnění nemá DPH odvádět. Skutečnost, že finanční úřad jeho přihlášku zamítl s odůvodněním, že k uskutečnění zdanitelného plnění nedošlo, neboť žalovaný obdržel pouze část úplaty, již měl obdržet na základě usnesení o schválení soudního smíru, žalovaný podle jeho mínění ovlivnit nemohl. Uzavřel, že omyl žalobkyně v otázce plátcovství DPH na straně žalovaného nebyl vyvolán lstí žalovaného, a proto nemůže být důvodem ke zrušení soudního smíru.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, výslovně ve všech jeho výrocích, podle obsahu však toliko ve výroku o věci samé.
11. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení odvolací soud řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně má tato otázka být dovolacím soudem posouzena jinak“. Jako rozhodnou otázku předkládá „posouzení platnosti uzavřeného smíru (narovnání) v souvislosti s neexistujícím nárokem žalovaného na zaplacení DPH, a to za situace, kdy žalovaný vědomě zamlčel, že není jako plátce DPH u místně příslušného finančního úřadu registrován a tudíž nemá ani povinnost tuto daň z přidané hodnoty státu odvést“.
12. Dovolatelka prosazuje názor, že platnost narovnání je dotčena omylem, který žalovaný vyvolal záměrně. Zpochybňuje relevanci důvodu, o který odvolací soud opřel závěr o absenci lstivého jednání ze strany žalovaného; podání žádosti o registraci k DPH žalovaným je podle ní jako jednání ex post bez právního významu pro posouzení platnosti narovnání a šlo o krok účelový. Současně odvolacímu soudu vytýká, že se ve svých úvahách omezil pouze na zjištění, jak se žalovaný zachoval následně (po schválení smíru a po poskytnutí první platby), ač podle §1904 o. z. se měl zabývat zejména tím, zda žalovaný v době uzavření narovnání byl v dobré víře, že je plátcem DPH a je oprávněn tuto daň po dovolatelce požadovat. Za rozhodující považuje, že v době uzavírání smíru žalovaný vědomě zamlčel skutečnost, že již není jako plátce DPH registrován, tedy vyvolal u ní záměrně omyl o tom, že jistinu je nutné navýšit o částku DPH, která připadne státu, a také o tom, že dovolatelka oproti svým platbám obdrží od žalovaného řádný daňový doklad, na jehož základě si jakožto plátce DPH může požádat o vrácení takto zaplacené daně. Argumentuje, že jestli žalovaný věděl, že od 20. 10. 2015 není registrován jako plátce DPH, pak v dobré víře být nemohl, záměrně ji ponechal v omylu a tento omyl využil ve svůj prospěch. S ohledem na znění §6 zákona o dani z přidané hodnoty by ani případně platná následná registrace žalovaného k DPH neměla vliv na odvod DPH z první zaplacené splátky, o čemž žalovaný musel vědět. Žalovaný tak úmyslně předstíral určité skutečnosti s cílem neoprávněně se v rámci narovnání obohatit o částku DPH. Musel vědět, že kdyby ji o této skutečnosti před uzavřením smíru pravdivě informoval, k navýšení jistiny o DPH by nedošlo, o této skutečnosti tedy mlčel zcela jistě záměrně.
13. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká rovněž procesní pochybení spočívající v tom, že v průběhu řízení nebyla poučena o povinnosti tvrdit a prokázat, že žalovaný při uzavírání smíru nebyl v dobré víře a že omyl vyvolal lstí.
14. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
15. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
16. Nejvyšší soud svým předchozím rozhodnutím v této věci, usnesením ze dne 23. 6. 2020, č. j. 32 Cdo 1165/2020-127, odmítl dovolání jako nepřípustné. Dovodil, že a) žalobkyně uvedla více předpokladů pro řešení této otázky, které se navzájem vylučují, b) předpoklad, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit, a z dovolání musí být musí být zjistitelné, od kterého svého řešení právní otázky se má odchýlit, a c) dovolatelka řešení vymezené otázky zpochybňuje prostřednictví kritiky závěru odvolacího soudu, že žalovaný při uzavření smíru neužil lsti, což je závěr skutkový, který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 zpochybnit nelze.
17. Toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2659/20. Ústavní soud shledal zřejmým, že stěžovatelka vymezila právní otázku, u níž uvedla, že dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a jen in eventum jako otázku, která by měla být dovolacím soudem řešena jinak. Dovodil, že využije-li dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vícero možností plynoucích z §237 občanského soudního řádu jako „případných“ předpokladů přípustnosti v jejich posloupnosti, neporušuje tím požadavek, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání. Vytkl Nejvyššímu soudu, že se přípustností dovolání na základě této otázky nezabýval, naopak se jejímu řešení vyhnul, vyjádřil názor, že nejde o otázku zjevně irelevantní, neboť na jejím řešení závisí, resp. může záviset, zda žaloba na zrušení smíru bude úspěšná, a uzavřel, že Nejvyšší soud neposoudil vznesenou otázku odůvodňující přípustnost dovolání, ač tak učinit mohl a měl, čímž porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K ostatním důvodům odmítnutí dovolání se Ústavní soud nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2022 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
19. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již od roku 2014 opakovaně vysvětluje, že spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit [srov. již usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSCR 36/2014, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen Sb. rozh. obč.“„)]. Takový údaj z dovolání žalobkyně seznatelný není. Dovolatelka se ostatně podle všeho domáhá, aby právní otázka vyřešená odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, což významově neodpovídá požadavku, aby dovolacím soudem vyřešená (vyřešená v jeho dosavadní rozhodovací praxi) právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, totiž aby se dovolací soud od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlil (srov. již usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč.).
22. Co se týče otázky, kterou dovolatelka předkládá jako právní otázku dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, pak Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit judikatorní závěry, podle nichž otázky, pro jejichž řešení může být dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., musí mít přesah do obecné rozhodovací praxe soudů (tzv. judikatorní přesah), což předpokládá, že mají zobecňovací potenciál. Jen tak může jít o otázky, které dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyřešil a které by tudíž měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti konkrétního právního posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž též (a zejména) pro futuro , při plnění svého základního poslání, jímž je sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008). Právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, proto nemůže z pohledu ustanovení §237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016).
23. Též Ústavní soud pod body 50 a 51 plenárního nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, při posuzování souladu požadavků kladených na obsah dovolání s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod argumentoval rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) ve věci Trevisanato proti Itálii ze dne 15. 9. 2016 č. 32610/07, podle něhož formulace právních otázek u mimořádných opravných prostředků má dvojí cíl. Jasně formulovaná právní otázka má v první řadě naznačit řešení daného případu požadované účastníkem a za druhé pak její znění představuje obecný právní závěr aplikovatelný v obdobných případech v budoucnu. Smyslem zákonného požadavku je tedy chránit zájem účastníka řízení dosáhnout v případě potřeby změny napadeného rozhodnutí a také respektovat funkci vyšší soudní instance. Pod bodem 52 nálezu Ústavní soud konstatuje, že ESLP ve svých úvahách zohlednil také to, že požadavek formulovat právní otázku vyplývá ze zákona i z početné judikatury, podle níž musí účastníci výslovně formulovat právní otázku, která má být klíčem k předestřeným úvahám, a umožnit kasačnímu soudu jejich zodpovězení ustálením výkladu aplikovatelného v obdobných případech.
24. Ve zde souzené věci dovolatelka požaduje zodpovězení otázky, zda žalovaný vyvolal omyl lstí, založené na individuálních okolnostech konkrétního případu, jejím prostřednictvím se tedy domáhá přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, založeného na zjištěném skutkovém stavu věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.), k němu však může dovolací soud přistoupit až tehdy, shledá-li dovolání přípustným. Nicméně z kasačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2659/20 je zřejmé, že Ústavní soud se zabýval též kvalitou vymezení dovolatelkou předložené právní otázky a při posouzení její způsobilosti dostát požadavkům ustanovení §237 o. s. ř. dospěl k jinému, kladnému závěru. Při vázanosti závěry Ústavního soudu Nejvyšší soud shledal dovolání pro řešení uvedené otázky přípustným podle §237 o. s. ř. a přistoupil k dovolacímu přezkumu.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na neúplném a tudíž nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
26. Podle §99 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem (odstavec 1, věta první). Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy (odstavec 2, věta první). Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný (odstavec 3, věta první a druhá).
27. Podle §583 o. z. jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.
28. Podle §1903 odst. 1 věty první o. z. dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné.
29. Ustanovení §1904 o. z. stanoví, že platnost narovnání není dotčena omylem v tom, co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné, ledaže omyl vyvolala některá strana lstí. Narovnání dohodnuté v dobré víře nepozbývá platnosti ani tehdy, zjistí-li se na základě skutečností vyšlých najevo dodatečně, že některá ze stran pohledávku neměla.
30. Závěr o tom, že omyl byl vyvolán lstí, má sice skutkový základ (jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 29 Odo 415/2001, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1364/2020), pojem „lest“ je však pojmem právním a řešení otázky, zda bylo užito lsti, tedy vedle řešení otázek skutkových zahrnuje též zodpovězení otázky hmotného práva, co je obsahem pojmu „lest“. Též posouzení, zda zjištěný skutkový stav věci umožňuje závěr, že bylo užito lsti, je posouzením právním.
31. K obsahu pojmu „lest“ je využitelná judikatura Nejvyššího soudu k ustanovení §49a větě druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014, podle něhož právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto (tj. jednající) osobou vyvolán úmyslně. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že jde o případ, kdy byl omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně (lstí), přičemž lest spočívá obvykle v tom, že druhý účastník úmyslně předstírá něco, co neexistuje, anebo naopak zastírá něco, co existuje (srov. rozsudek ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 432/96, a shodně rozsudky ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2828/2000, ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2310/2000).
32. Z důvodů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1147/2007, uveřejněného pod č. 29/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, se obdobně podává, že jednáním, které má povahu lsti, se rozumí záměrné vyvolání omylu klamavými údaji.
33. Stejně (jen jinými slovy) definuje lest též civilistická komentářová literatura; lstí je podle ní úmyslné předstírání určitých skutečností, jež mají u druhé strany narovnání vyvolat omyl (srov. Dvořák, B. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část. §1721 až 2054. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 826).
34. Odvolací soud jistě nepochybil v úvaze, že k tvrzenému omylu žalobce při uzavírání soudního smíru nelze přihlížet, ledaže by tento omyl byl vyvolán lstí žalovaného. To přeci výslovně stanoví §1904 věta druhá o. z. Odvolací soud se proto zcela zbytečně potýkal s judikatorními závěry, které se vztahují k procesní povaze smíru, ačkoliv ve zde souzené věci jde o jeho hmotně právní podstatu (ke dvojímu charakteru soudem schváleného smíru a k jeho důsledkům v tom ohledu, zda se při řešení té které otázky aplikují hmotněprávní či procesně právní pravidla, srov. judikaturu a odbornou literaturu shrnutou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020).
35. Z obsahu pojmu lest, jak jej definuje judikatura a literatura, je patrno, že podstatnou složkou lsti je záměr (úmysl) jednajícího vyvolat omyl druhé strany. Záměr (úmysl) je formou vůle, tedy stavem mysli; ten z povahy věci nemůže být sám o sobě předmětem dokazování a dokazovány mohou být jen skutečnosti (okolnosti vnějšího světa), jejichž prostřednictvím se vůle navenek projevuje (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4929/2010). Odvolací soud tedy nepochybil ani v tom, že při zjišťování, zda žalovaný jednal lstivě, přihlédl k jeho následnému jednání. Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem dovolatelky, že následné jednání je při zjišťování záměru jednajícího a priori právně nevýznamné. Je tomu právě naopak; vždyť i při výkladu projevu vůle se podle výslovné úpravy obsažené v §556 odst. 2 o. z. přihlédne mimo jiné k tomu, jak strany následně (sic!) daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Tak se dá (mimo jiné) i z následného postupu jednajícího usoudit, jaký byl jeho záměr při uskutečnění posuzovaného jednání.
36. Dovolatelka však odvolacímu soudu důvodně vytýká, že právně pochybil, jestliže se při zjišťování záměru žalovaného omezil toliko na poznatek o jeho následném jednání. Řízení před soudy nižších stupňů trpí skutkovým deficitem. Odvolací soud se odvolává na skutková zjištění soudu prvního stupně, v němž však žádná skutková zjištění vylíčena nejsou. Jen nepřímo, v rámci právní argumentace, soud prvního stupně zmiňuje, že žalovaný v době uzavření smíru plátcem DPH již nebyl a že posléze požádal o registraci, avšak neúspěšně.
37. Nebylo tak zjištěno (ani zjišťováno), co případně uzavření smíru předcházelo, a dokonce ani, za jakých okolností byl smír uzavřen. Není známo, zda a jaká proběhla mezi účastníky komunikace mimo soudní řízení v rámci jednání o smíru. Nebyl zjištěn ani obsah protokolu o jednání, při němž došlo k uzavření smíru, a není tedy známo, co vlastně žalovaný stran DPH před soudem skutečně uvedl, respektive co při jednání ohledně této daně při jednání zaznělo. V žalobě dovolatelka tvrdila, že „žalovaný uvedl, že požaduje navýšení částky o DPH, které bude muset jako plátce DPH odvést státu,“ a že „ve své žalobě a také v rámci jednání o soudním smíru požadoval zaplacení částky spolu s DPH v zákonné výši s odůvodněním, že je registrovaný jako plátce DPH.“ Při jednání před soudem prvního stupně však po poučení o koncentraci řízení uvedla, že žalovaný zamlčel, že zrušil registraci, a tuto informaci neoznámil ani soudu ani jí. Též v dovolání argumentuje, že žalovaný vědomě zamlčel, že již není registrován jako plátce DPH, resp. že zamlčel, že dohodnuté právo na zaplacení DPH v době narovnání nemá. Jak se žalovaný k plátcovství DPH konkrétně vyjádřil, popřípadě za jakých okolností mlčel, ač mlčet neměl, nemusí být bez významu při zjišťování, zda záměrně vyvolal u dovolatelky omyl.
38. Spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 Cm 100/2013 k procesnímu spisu připojen není a v procesním spisu jsou zažurnalizovány kopie částí protokolů o jednání před Krajským soudem v Brně jako soudem prvního stupně z 1. 3. 2016 a 15. 7. 2016, které jsou pro účely řešení tohoto sporu bezcenné. Nakonec, i kdyby tomu bylo jinak, dovolací soud nemůže doplňovat skutkový stav věci, kuse zjištěný před soudy nižších stupňů, vlastním dokazováním.
39. Nezbývá proto než uzavřít, že odvolací soud si pro právní posouzení věci nezjednal dostatečný skutkový podklad a jeho rozhodnutí tak nemůže obstát.
40. Dovolatelčinu námitku, že nebyla poučena, že musí tvrdit a prokázat, že žalovaný při uzavírání smíru nebyl v dobré víře a že omyl vyvolal lstí, dovolací soud důvodnou neshledal. Soud poučuje žalobce podle §43 odst. 1 o. s. ř., trpí-li žaloba takovým nedostatkem tvrzení o právně významných skutečnostech, že je neprojednatelná, neboť není dostatečně vymezen předmět řízení, a poučení podle §118a o. s. ř. je třeba poskytnout tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Byla-li tedy žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto, že účastník řízení stran určité právně významné skutečnosti neunesl důkazní břemeno, nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle §118a odst. 3 o. s. ř. důvod (srov. například rozsudek ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1630/2013, a judikaturu v něm citovanou). Ve zde souzené věci se nejedná ani o jednu z uvedených procesních situací.
41. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
42. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu