ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3404.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3404/2022-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci péče o nezletilou AAAAA (pseudonym) , narozenou XY, a nezletilého BBBBB (pseudonym) , narozeného XY, oba bytem v XY, zastoupených kolizním opatrovníkem statutárním městem Liberec, se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 1/1, děti matky L. S., narozené XY, bytem v XY, a otce J. V., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Hartmanem, advokátem se sídlem v Kolíně, Karlovo náměstí 74/0, o úpravu výchovy a výživy a o úpravu styku, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 Nc 50023/2021, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 7. 2022, č. j. 36 Co 226/2021-119, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) v řízení o úpravu výchovy, výživy a péče o nezletilé AAAAA a BBBBB, zahájeném návrhem matky doručeným k uvedenému soudu dne 26. 4. 2021, usnesením ze dne 22 7. 2021, č. j. 10 Nc 50023/2021-60, zamítl námitku místní nepříslušnosti, kterou při prvním procesním úkonu uplatnil otec. Odkázal přitom na znění §467 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), s tím, že na základě zprávy kolizního opatrovníka z 30. 6. 2021 nepochyboval o tom, že matka se s dětmi přestěhovala v průběhu února 2021 z původně společného bydliště v XY do nového místa bydliště v XY. Soud prvního stupně měl za to, že dohoda o změně bydliště byla mezi rodiči uzavřena konkludentně, když otec tomuto přestěhování nijak nebránil, s dětmi se stýká a platí výživné. Navíc projednání věci před Okresním soudem v Liberci je v zájmu obou nezletilých dětí, které v XY navštěvují (před)školní zařízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (učinil tak poté, co jeho předchozí, rovněž potvrzující, usnesení bylo k dovolání otce zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, č. j. 24 Cdo 620/2022-105, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení). Odvolací soud měl (na základě hodnocení e-mailové komunikace rodičů a dalších podrobněji popsaných důkazů) za prokázáno, že rodiče uzavřeli konkludentní dohodu v otázce bydliště obou nezletilých dětí v XY a doplnil, že i kdyby od obsahu jemu předestřené komunikace odhlédl, měl existenci konkludentní dohody rodičů za prokázanou i na základě dalších jím zmíněných skutečností.
Usnesení odvolacího soudu napadl otec dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka (tzv. první dovolací důvod), podle níž se odvolací soud v otázce rozvržení důkazního břemene při popírání soukromé listiny odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně od usnesení ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 766/2020, usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, a rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004), nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Otázka, kterého z účastníků zatěžuje důkazní břemeno, má význam jen tehdy, nastane-li v řízení stav nazývaný non liquet , tedy že se určité tvrzení nepodařilo prokázat ani vyvrátit, a proto soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene. V posuzované věci nebyla námitka otce zamítnuta pro to, že by pro věc určující skutkové okolnosti nevyšly najevo, nýbrž soudy v poměrech projednávané věci rozhodly na základě zjištěného skutkového stavu, o němž neměly pochybnosti (srov. přiměřeně závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10). Dovoláním předestřená problematika důkazního břemene nebyla v posuzované věci významná. Otec tak dovoláním nebrojí vůči tomu, že by jeho návrhu nebylo vyhověno proto, že by neunesl důkazní břemeno, nýbrž výlučně z důvodu, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil účastníky předložené důkazy a k jakým skutkovým zjištěním na jejich základě návazně dospěl. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017). Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
K druhé dovolací námitce, spojované s tvrzenou nepřezkoumatelností usnesení odvolacího soudu, lze připomenout, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013).
Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V posuzované věci napadené rozhodnutí odvolacího soudu zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami obou rodičů. Ani v této otázce není dovolání otce podle §237 o. s. ř. přípustné.
Otázky uplatněné jako „třetí dovolací důvod“, zda lze pouze v jednání rodiče, který bezprostředně či krátce po odstěhování nezletilých dětí bez souhlasu druhého rodiče do jiného města nebrojí proti takovému jednání druhého rodiče soudní cestou, spatřovat konkludentní souhlas se změnou bydliště nezletilých dětí (otázka a/), resp. zda lze činit závěry (rozhodné pro určení místní příslušnosti soudu) o udělení či neudělení konkludentního souhlasu se změnou bydliště nezletilého dítěte na základě jednání otce, které nastalo až poté, co mu byl doručen návrh na zahájení řízení (otázka b/) ve skutečnosti představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, přitom nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). U otázky pod písmenem a/ otec podsouvá odvolacímu soudu závěr, že na existenci konkludentní dohody o bydlišti rodičů dospěl jen na základě nečinnosti otce, ačkoliv napadené rozhodnutí naopak vychází z toho, že dohoda byla rodiči uzavřena a potvrzena předloženou mailovou korespondencí (popř. zprávami činěnými prostřednictvím aplikace Messenger). Rovněž u otázky b/ se argumentace otce míjí se skutkovými závěry odvolacího soudu, který měl existenci konkludentní dohody o bydlišti obou dětí prokázanou mimo jiné již korespondencí rodičů ze dne 6. 1. 2021 (srov. bod 15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), která zřetelně předcházela zahájení řízení v dané věci (řízení zahájeno dne 26. 4. 2021). Své odlišné právní posouzení věci tak otec u obou výše zmiňovaných otázek staví na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a daná námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 11. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu