ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1750.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1750/2022-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: L., se sídlem XY, IČO XY, zastoupená JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti žalované: M. l. R., se sídlem XY, IČO XY, zastoupená JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 200/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, č. j. 22 Co 229/2021-222, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2022, č. j. 22 Co 229/2021-253, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.132 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jiřího Černého.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2022, č. j. 22 Co 229/2021-222, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2022, č. j. 22 Co 229/2021-253, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 7. 2021, č. j. 5 C 200/2019-187, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 4. 2022, č. j. 5 C 200/2019-249, jímž soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 194.114 Kč s příslušenstvím. Ve sporu o náhradu škody, kterou v honitbě žalované způsobila černá zvěř na polních plodinách právní předchůdkyně žalobkyně, Z. s. CH., soudy shodně dovodily zánik práva marným uplynutím prekluzivní lhůty dvaceti dnů ode dne vzniku škody, v níž poškozený musí uplatnit svůj požadavek na náhradu škody u uživatele honitby. Důkaz výslechem svědkyně M. K., manželky jednatele žalobkyně, jímž mělo být prokázáno datum vzniku škody, soudy hodnotily jako nevěrohodný, a protože se okamžik vzniku škody nepodařilo zjistit ani z jiných důkazů, měly soudy za to, že žalobkyně neprokázala zachování prekluzivní lhůty pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody podle §55 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Podle odvolacího soudu navíc ve vztahu k jedné z lokalit, kde mělo dojít ke vzniku škody, nebyla dodržena ani lhůta pro řádné vyčíslení vzniklé škody v návaznosti na provedenou sklizeň.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž dovozuje, že napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka podrobila kritice především závěr odvolacího soudu, že výpověď svědkyně K. byla znevěrohodněna tím, že se před svým výslechem měla sejít v prostorách soudu na WC se svědkem M. K. ml. a oběma jednateli žalobkyně. Svědkyně přitom nepopírala, že se svým manželem a synem hovořila, ovšem jen ohledně probíhající sezóny a prací, které mají být provedeny. Odvolací soud podle dovolatelky zjevně spekuluje, že při setkání proběhla domluva o tom, jak má svědkyně vypovídat, přestože k tomu nebyl proveden jediný důkaz. Vycházel-li odvolací soud při protichůdných tvrzeních ohledně témat probíraných na tomto setkání z tvrzení žalované, porušil tak zásadu rovnosti účastníků. Vycházel-li z údajů na flash disku, který založila žalovaná do spisu, pak se s nimi seznámil sám, aniž by s jejich obsahem seznámil účastníky, a porušil tak zásadu, že skutkové závěry nelze opřít o skutečnosti, které vyšly najevo jinak a účastníkům nebyly známy a zpřístupněny. Dovolatelka má za to, že při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně K. se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozhodnutími sp. zn. 21 Cdo 4339/2007, sp. zn. 21 Cdo 4795/2007, či sp. zn. 32 Cdo 4779/2010; proto je kritizovaný postup odvolacího soudu excesem z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Dovolatelka zdůraznila, že ze strany soudů zjevně došlo k její diskriminaci. Soudy zdůraznily blízký vztah mezi osobami vystupujícími v řízení, avšak zcela opomněly, že původní žalobkyně ZS Ch. je malou rodinnou farmou (rodinným závodem ve smyslu §700 o. z.) manželů K. a jejich syna. V řízení přitom bylo postaveno na jisto, že ke vzniku škody došlo, takže se soudy s nárokem na náhradu vypořádaly zjevně alibisticky a zjednodušujícím způsobem omezujícím se na akcentaci vztahu blízkých osob. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci žalobkyně a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nyní účinná právní úprava dovolacího řízení zakládá přípustnost dovolání jedině pro právní otázku splňující shora uvedené požadavky; důvodnost dovolání pak může být dána jen chybným právním posouzením věci. Hodnocení důkazu je ovšem věcí volné úvahy soudu ve smyslu §132 o. s. ř. a vede ke skutkovému zjištění, na němž je vystavěno právní posouzení věci. V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právě soudem provedené hodnocení výpovědi svědkyně, aniž by však formulovala konkrétní otázku procesního práva, s níž by byl tento úsudek spojen a jejímž zodpovězením by se Nejvyšší soud mohl zabývat. Odkázala-li přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4779/2010, ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4339/2007, a ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4795/2007, hovořící o nepřezkoumatelném postupu odvolací instance jako excesu, k němuž se v dovolacím řízení přihlíží, opomíjí předně, že uvedená rozhodnutí byla vydána za odlišné procesní úpravy dovolacího řízení, jež předpokládala částečně rozdílné pojetí přípustnosti a důvodnosti dovolání. Důvodem dovolání daným §241a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz část první čl. I zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), bylo též to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nyní však takový dovolací důvod k dispozici není. Vyslovoval-li se pak Nejvyšší soud v dřívějších rozhodnutích k tzv. excesu v rámci provedeného dokazování, bylo to především na základě této rozdílně pojaté úpravy dovolacího přezkumu, aniž by přitom formuloval ryze právní závěry ohledně výkladu procesního práva, jimž by napadené rozhodnutí mohlo odporovat. Dovolatelka ostatně nepoukazuje na konkrétní právní závěr napadeného rozhodnutí, jenž by svědčil o chybném výkladu procesního právního předpisu v dané věci (zmiňuje v této souvislosti jen nepřezkoumatelnost zakládající exces).
Jednotlivé výtky dovolatelky vůči procesnímu postupu odvolacího soudu tedy nejsou propojeny s náležitě vymezenou právní otázkou, jejímž prostřednictvím by bylo možné dovodit přípustnost dovolání. I Ústavní soud ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19), zdůraznil, že §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, a ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020).
Protože uvedené dovolací námitky nezaložily přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu