ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2333.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2333/2022-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) L. P. , narozená XY, bytem XY, b) Z. P. , narozený XY, bytem XY, c) B. P. , narozená XY, d) O. P. , narozený XY, žalobci c) a d) oba bytem XY, e) K. P. , narozená XY, f) N. P. , narozená XY, g) nezl. AAAAA (pseudonym) , narozená XY, zastoupená zákonnou zástupkyní L. P., žalobkyně e) až g) bytem XY, h) P. P. , narozený XY, bytem XY, i) L. U. , narozená XY, bytem XY, všichni žalobci zastoupení Mgr. Vítem Pavkem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 191/18, Děčín, proti žalovaným: 1. ORIGO AUTOSKLO s.r.o. , IČO 48288811, se sídlem Zahradní 3322, Most, zastoupená Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, 2. Direct pojišťovna, a.s. , IČO 25073958, se sídlem Nové sady 996/25, Brno, zastoupená Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem se sídlem Nové sady 996/25, Brno, o 3 923 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 22 C 87/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 8 Co 10/2022-169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 8 Co 10/2022-169, potvrdil rozsudek ze dne 27. 9. 2021, č. j. 22 C 87/2020-119, ve výrocích, jimiž Okresní soud v Mostě zamítl žalobu na zaplacení 3 923 500 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní g) a žalovanými, dále změnil zbylé výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozhodl tak o nároku žalobců na náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením jim blízké osoby. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 5. 10. 2017 v 6:05 hod. chodec P. Po., manžel žalobkyně a) a otec zbývajících žalobců, oblečený v tmavém oděvu bez reflexního prvku zemřel po střetu s vozidlem XY (dále jen „vozidlo“), jehož provozovatelem byla 1. žalovaná a pojistitelem pro případ odpovědnosti z provozu motorových vozidel 2. žalovaná, poté, co vstoupil na přechod pro chodce nacházející se v blízkosti zastávky hromadné dopravy před bezprostředně se blížícím vozidlem a zůstal zde stát. V době střetu byla tma, pršelo, vozovka byla mokrá a jedno z veřejných osvětlení u přechodu nefungovalo. Řidič byl trestním soudem zproštěn obžaloby pro skutek, který měl spočívat ve sražení chodce v důsledku nepřizpůsobení jízdy povětrnostním a klimatickým podmínkám a nevěnování se řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil odpovědnost 1. žalované podle §2927 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a 2. žalované podle §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a dospěl k závěru, že újma vznikla výlučně v důsledku jednání chodce, tudíž nebyla vzhledem k §2918 o. z. dána příčinná souvislost mezi újmou a provozem dopravního prostředku. Chodec vstoupil na přechod pro chodce 25-27 m před blížícím se vozidlem, tedy asi 1,5 s před střetem, ačkoli vozidlo, resp. jeho světla, měl zaregistrovat již na vzdálenost asi 175 m. Řidič reagoval asi 1,2 s před střetem bržděním a stržením vozidla na stranu. I kdyby řidič začal reagovat ve vzdálenosti 30,6 m, kdy mohl poprvé spatřit chodce, který však v tu dobu (asi 1,7 s před střetem) ještě nebyl v pohybu, střetu by nezabránil. Řidič by nehodě mohl zabránit, pohyboval-li by se maximálně rychlostí 50 km/h, avšak s ohledem na mokrý stav vozovky by v takovém případě hrozil smyk vozidla. Odvolací soud uzavřel, že řidič neporušil žádnou povinnost, plně se věnoval řízení vozidla a na chodce reagoval včas. S vozidlem jel 61-67 km/h v úseku, kde nejvýše povolená rychlost byla 70 km/h. Horní hranici 67 km/h na rozdíl od rychlosti 61 km/h sice neshledal přiměřenou všem podmínkám, avšak uzavřel, že i kdyby řidič jel rychlostí 61 km/h, nebyla by rychlost jízdy příčinou nehody, neboť té by nezabránil ani při této nižší rychlosti.
Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu dovoláním. Jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. odůvodnili tím, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě na otázce, která doposud nebyla za daných skutkových okolností dovolacím soudem řešena. Odvolací soud měl pochybit, dospěl-li k závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi újmou a provozem dopravního prostředku, tedy že 100 % zavinění nese chodec. Dovolatelé mají za to, že řidič vozidla nepřizpůsobil svou rychlost všem podmínkám, jel-li za tmy a deště na mokré vozovce rychlostí 61-67 km/h v blízkosti zastávky hromadné dopravy, a především přechodu pro chodce, na který byl upozorněn dopravním značením. Odvolací soud v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, hodnotil chování řidiče jako bezchybné. Pro řidiče mělo být signálem, že chodec čekal na okraji vozovky u přechodu pro chodce, a proto měl zpomalit (v této souvislosti odkázali dovolatelé na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 894/2016) i s přihlédnutím k tomu, že byl řidičem z povolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 Tdo 692/2017). Za doposud neřešenou otázku žalobci pokládají, zda musí chodec přecházející přechod pro chodce mimo obec nosit reflexní prvky. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k výkladu §2918 o. z., podle nějž vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. Citované ustanovení je založeno na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Odvolací soud uzavřel, že chodec si újmu nese zcela, neboť vkročil na přechod pro chodce bezprostředně před jedoucí vozidlo, které by řidič ani při rychlosti přiměřené všem podmínkám nebyl schopen včas zastavit a zabránit tak střetu. Brojí-li žalobci proti hodnocení přiměřenosti rychlosti jízdy vozidla tvrzením o nedostatečném zohlednění všech skutečností, fakticky tím napadají posouzení existence vztahu příčinné souvislosti. Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi provozem dopravního prostředku a vznikem újmy je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované pod C 1025 a C 5514 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, nebo rozsudek ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, publikovaný pod č. 83/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). V daném případě těmito rozhodnými skutkovými okolnostmi jsou provoz motorového vozidla a usmrcení chodce, vylučující okolností je jednání přičitatelné chodci, což dovolací námitky nezpochybňují. Dovolatelé, kteří brojí proti závěru nalézacích soudů, že zjištěné rychlostní rozpětí vozidla bylo přiměřené stavu vozovky a povětrnostním i světelným podmínkám, tak neuplatňují způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), ale napadají skutkový závěr soudů, opírající se o odborné posouzení znalce.
Podle skutkového závěru odvolacího soudu, jímž je v tomto dovolacím řízení Nejvyšší soud vázán (§241a odst. 1 věta první a §242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly zjištěny skutečnosti nasvědčující existenci příčinné souvislosti mezi provozem dopravního prostředku a vznikem újmy, neboť řidič vozidla ani při rychlosti přiměřené všem okolnostem nemohl střetu s chodcem zabránit. Naopak, bylo prokázáno, že újma vznikla výlučně v důsledku jednání chodce, který vstoupil do trajektorie jízdy vozidla bezprostředně před vozidlem, a řidič tak již střetu nemohl zabránit. Právní názor odvolacího soudu na aplikaci §2918 o. z. o výlučném způsobení škody chodcem je v souladu i s rozhodovací praxí dovolacího soudu ve skutkově srovnatelných případech, řešených podle obdobné úpravy §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425, či usnesení ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1127/2007, Soubor C 5808, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1787/2018, Soubor C 18019).
Na otázce, zda musí chodec přecházející přechod pro chodce mimo obec nosit reflexní prvky, pak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu