ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2935.2021.3
sp. zn. 25 Cdo 2935/2021-391
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: M. Š. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Všeobecná fakultní nemocnice v Praze , IČO 00064165, se sídlem U Nemocnice 499/2, Praha 2, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 437 040 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 336/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2021, č. j. 30 Co 135/2021-341, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 30 Co 135/2021-341, potvrdil rozsudek ze dne 29. 1. 2021, č. j. 26 C 336/2015-287, ve výroku, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 286 274 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozhodl tak o žalobě na náhradu nákladů na péči, které žalobkyně musela vynaložit v období od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2015 v souvislosti se závažným poškozením svého zdraví. Soudy vyšly ze zjištění, že dne 3. 7. 2002 byla žalobkyně po fyzickém napadení převezena do zařízení žalované a v důsledku pochybení jejích pracovníků spočívajícího v neprovedení rutinního rentgenového snímku páteře, nezjištění zlomeniny čtvrtého krčního obratle a neprovedení stabilizace krční páteře, došlo k útlaku míchy a rozvoji kvadruplegie, tedy obrně všech čtyř končetin. Žalobkyně je proto odkázána na pomoc okolí a potřebuje mimo jiné asistenční služby minimálně v rozsahu 9 hodin denně. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná odpovídá za škodu na zdraví žalobkyně (s ohledem na vznik škody v roce 2002) podle §420 a 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Námitku žalované i vedlejší účastnice, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť o základu žalobního nároku již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 23 C 146/2003, odvolací soud neshledal důvodnou. Jednalo se sice o spor mezi týmiž účastníky a totéž protiprávní jednání žalované, avšak ve zmíněném řízení byly uplatněny jiné nároky a žaloba byla zamítnuta nikoli proto, že bylo prokázáno, že pochybení žalované není příčinou újmy na zdraví žalobkyně, ale proto, že žalobkyně ohledně příčinné souvislosti neunesla důkazní břemeno. V nyní projednávané věci pak podle odvolacího soudu žalobkyně prokázala vznik škody, protiprávní jednání žalované, a po podrobném a oproti zmíněnému předchozímu řízení i doplněném dokazování, též existenci vztahu příčinné souvislosti mezi nimi. Závěr o postupu žalované non lege artis jakožto příčině útlaku míchy a ochrnutí žalobkyně odvolací soud opřel zejména o znalecké posudky neurologa S. (jehož sice nebylo možno ze zdravotních důvodů vyslechnout, ale který podal přesvědčivý posudek písemný) a znaleckého ústavu Fakultní nemocnice Olomouc. Příčinnou souvislost měl soud za prokázanou s vysokou mírou pravděpodobnosti (viz např. nálezy Ústavního soudu z 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3416/20, a z 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, či rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1014/2020). Připomněl také, že závěr o příčinné souvislosti vychází ze zdravotnické dokumentace vedené žalovanou a nutnost vůbec zvažovat i variantu, zda k poškození míchy žalobkyně nedošlo již před přijetím do nemocnice, byla následkem pochybení žalované spočívajícího v neprovedení zobrazení celé krční páteře žalobkyně při jejím přijetí do nemocnice. Okolnost, že pro absenci tohoto vyšetření nelze s určitostí vyloučit existenci útlaku míchy již při přijetí do nemocnice, nemůže jít k tíži žalobkyni. Při stanovení výše náhrady vyšel z částky, kterou by žalobkyně zaplatila za odborné pečovatelské služby za přiměřeného použití §5 vyhlášky č. 505/2006 Sb. (odkázal na nález Ústavního soudu z 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13, a rozsudky Nejvyššího soudu z 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, a z 12. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3740/2020).
Proti výroku I rozsudku městského soudu o věci samé podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, který se odchýlil od dřívější rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1778/2009, vydaného v řízení o nárocích z téhož skutkového základu mezi týmiž účastnicemi, v němž byla žaloba zcela zamítnuta. Vydal-li odvolací soud nyní ve věci mezi týmiž účastníky a na základě téhož skutkového základu opačné rozhodnutí, porušil zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Od vzniku škody uplynulo více než 19 let, žalovaná je proto bez své viny v důkazní nouzi. Napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, podle něhož není přípustné udržovat škůdce po dlouhou dobu v nejistotě, zda proti němu bude nárok uplatněn a v jaké výši. Žalovaná dále nesouhlasí s názorem nalézacích soudů, že posudkem S. a posudkem Fakultní nemocnice v Olomouci byla prokázána příčinná souvislost mezi postižením žalobkyně a postupem žalované, a že takto mohly být překonány závěry posudků podaných v předchozím řízení. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Městskému soudu k dalšímu řízení, případně zrušení rozsudků obou soudů a vrácení věci soudu prvního stupně.
Vedlejší účastnice souhlasila s dovolací námitkou žalované, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně vyložil otázku věci pravomocně rozhodnuté, když nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1778/2009, v němž byl posouzen právní vztah mezi týmiž účastníky, vyplývající ze stejné události. Vyjádřila názor, že jakmile je pravomocně stanoven právní základ odpovědnosti, tedy určení, zda škůdce za vzniklou škodu odpovídá či nikoliv, platí tento právní základ odpovědnosti škůdce pro množinu všech nároků, které z této konkrétní události poškozenému vznikly. Záměnu nároku ve sporu totožných účastníků z totožné události označila za jednoduchý trik, jímž dojde k rozklížení důvěry ve stabilitu právního řádu a rozhodovací činnosti justice. Ztotožnila se i s výhradami žalované vůči hodnocení znaleckých posudků nalézacími soudy. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení, zastoupenou advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. není přípustné.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval právní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1778/2009. Ve zmíněném rozhodnutí však dovolací soud nevyslovil žádný závazný právní názor, od něhož by se odvolací soud mohl odchýlit.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 2. 2008, č. j. 23 C 146/2003-262, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně proti žalované domáhala náhrady za ztížení společenského uplatnění, za bolest a za ztrátu na výdělku se stejným odůvodněním jako v nyní posuzované věci, když dospěl k závěru, že žalovaná sice nesprávným diagnostickým a léčebným postupem porušila svou právní povinnost ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., avšak příčinná souvislost mezi uvedeným pochybením a současným zdravotním stavem žalobkyně nebyla prokázána. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2008, č. j. 25 Cdo 336/2008-279, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se ztotožnil s jeho závěrem o neprokázání příčinné souvislosti mezi nesprávným postupem žalované a poškozením zdraví žalobkyně. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1778/2009, jako nepřípustné, neboť dovolatelka neformulovala žádnou relevantní právní otázku, která by odůvodňovala věcný přezkum napadeného rozhodnutí. Ústavní stížnost žalobkyně proti usnesení Nejvyššího soudu pak byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 3793/11. Nejvyšší soud tedy v usnesení sp. zn. 25 Cdo 1778/2009 nepřijal právní závěr o věci samé, a to o žádném konkrétním nároku jako celku, ani o jeho základu.
Námitka dovolatelky, že projednání věci bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté, je námitkou vady řízení, která sama nemůže založit přípustnost dovolání (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017),
není-li z jiného důvodu přípustné; tak je tomu i v této věci. Lze však dodat, že překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), jakožto neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení, nastává, má-li být v novém řízení projednána stejná věc (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015). Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 730/2010). Soud, který by měl jednat o věci již jednou pravomocně rozhodnuté, tedy o totožném nároku, proto musí řízení, které u něho bylo zahájeno, zastavit. Uvedené vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 274/2012, shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1097).
O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn – ze stejného skutku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1214/2016, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1114/2015, ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2577/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný pod C 401 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, pak není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je přitom dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 303/2021).
Definování nároku, který má vyplývat z porušení právní povinnosti, není jednoduchým trikem, jak namítá vedlejší účastnice, ale jedním ze základních předpokladů pro závěr o odpovědnosti škůdce, jde o konkrétní vymezení škody či újmy jako následku protiprávního jednání. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 146/2003 bylo rozhodnuto pravomocně o nárocích na náhradu za ztížení společenského uplatnění, za bolest a za ztrátu na výdělku, v nyní posuzované věci jde o nárok na náhradu nákladů na péči o žalobkyni. Protože nejde o totožné nároky, nemůže být dána totožnost věci.
Nelze též vycházet z toho, že by bylo pravomocně rozhodnuto o základu nároku. Výrok rozhodnutí soudu, jímž je rozhodnuto o základu uplatněného nároku na náhradu škody a který je závazný pro další rozhodnutí, přichází v úvahu jen tehdy, pokud soud shledá prokázanými všechny předpoklady pro přiznání nároku, kromě jeho výše, která je pak předmětem dalšího dokazování (tzv. mezitímní rozsudek). Vždy se ovšem posuzuje splnění zákonných předpokladů vzniku konkrétního nároku, uplatněného žalobou. Není-li některý z předpokladů prokázán, je žaloba zamítnuta, jako tomu bylo ve věci vedené pod sp. zn. 23 C 146/2003. Navíc soudy ve zmíněném řízení neměly existenci příčinné souvislosti provedeným dokazováním za vyvrácenou, ale uzavřely, že žalobkyně ohledně ní neunesla břemeno důkazní.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4682/2017, konstatoval, že z hlediska právní jistoty je zásadně nežádoucí, aby soudy při opakovaném posuzování týchž otázek ve věcech týchž účastníků dospívaly k rozdílným závěrům, ale nelze to a priori vyloučit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07). Rovněž tam, kde různé soudy v různých věcech s různými účastníky řeší jako předběžnou stejnou otázku, by měly postupovat tak, aby při posuzování týchž skutkových okolností nedospívaly k rozdílným závěrům; s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně, však nelze vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2007).
Situace nastolená výsledkem řízení v této věci je sice nežádoucí, avšak vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci je uplatněn mezi týmiž účastníky ze stejné škodní události jiný nárok, jehož projednání nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté, že v předchozím řízení nebylo rozhodnuto o základu nároku a že soudy neučinily ani závěr o neexistenci příčinné souvislosti (ale jen o jejím neprokázání), je třeba respektovat i tu procesní možnost, že výsledek důkazního řízení povede k jinému závěru o skutkovém stavu věci (a jinému právnímu závěru).
Konečně dovolatelka vznesla námitky týkající se převážně tvrzených vad dokazování (nejednoznačné a chybné závěry znaleckých posudků a jejich rozpor s posudky podanými v předchozím řízení), z čehož dovozuje, že soudy učinily nesprávný závěr o skutkovém stavu. Tyto námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. ale není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17).
Podmínky přípustnosti dovolání tak nejsou splněny, Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 11. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu