ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1679.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1679/2022-599
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně A. H. , bytem XY, zastoupené JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem se sídlem Praha 5, Na Březince 1232/16, proti žalovanému M. P. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 208/8, o zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 294/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2021, č. j. 26 Co 192/2021-553, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám JUDr. Jakuba Blažka, advokáta se sídlem Praha 5, Na Březince 1232/16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. března 2017, č. j. 20 C 294/2015-225, zrušil právo společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č. XY v domě na adrese XY, o velikosti 49,28 m 2 , umístěnému ve třetím nadzemním podlaží“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a výlučnou nájemkyní bytu určil žalobkyni jako členku Bytového družstva XY, se sídlem XY, IČO: XY – dále jen „Družstvo“ (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. října 2018, č. j. 26 Co 268/2018-373, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 18. září 2019, č. j. 26 Cdo 2047/2019-408, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 11. února 2021, č. j. 20 C 294/2015-494, zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a výlučnou nájemkyní bytu určil žalobkyni jako členku Družstva (výrok I.), uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že mu nepřiznal náhradní byt ani ubytování (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 1. prosince 2021, č. j. 26 Co 192/2021-553, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti výroku I. naposledy citovaného rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolatel v něm totiž neuplatnil (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Ve skutečnosti použil nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím namítl především vady (odvolacího) řízení (výtkami, že v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně byl pro něj překvapivý a po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu tyto překvapivé závěry soudy opět přejaly, že v původní fázi řízení nebyl poučen ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., že jím navržené důkazy /v řízení po zrušení rozhodnutí dovolacím soudem/ nebyly provedeny a hodnoceny /jde o tzv. opomenuté důkazy/ a že z toho důvodu odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neodpovídají požadavkům vyplývajícím z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Přesto dovolací soud pokládá za potřebné uvést k takto namítaným vadám výjimečně následující.
Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, a z 23. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 5. března 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/12/).
Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 9. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, vyložil, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami. Rovněž v odborné literatuře je ustáleně zaujímán právní názor, že zásadu kontradiktornosti je nutno chápat jako požadavek, aby každá skutečnost a každý důkaz byly podrobeny debatě, rozpravě účastníků (srov. např. Winterová, A., Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 73 a násl.; k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil kupř. v usnesení ze dne 10. září 2021, sp. zn. 24 Cdo 1480/2021).
Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle §118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či z 13. 1edna 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010). Byla-li tedy žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto, že účastník řízení stran určité právně významné skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde nebyl důvod pro postup soudu podle §118a o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011).
Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně nezaložil své rozhodnutí na závěru o neunesení břemene tvrzení, resp. břemene důkazního; naopak vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž odpovídal tvrzením žalobkyně. Vyjádřeno jinak, účastníky navržené důkazy postačovaly k tomu, aby byl objasněn skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci; je přitom nerozhodné, že odporuje verzi předkládané dovolatelem. Pro postup podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. tudíž nebyl důvod. Nadto nelze přehlédnout, že veškeré skutečnosti, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí založil, byly dovolateli známy (na jednáních byly tzv. předmětem diskuse, dovolatel měl možnost se k nim vyjádřit, navrhnout důkazy k prokázání vlastní verze skutkového stavu a těchto možností také využil – viz zejména protokol o jednání na č. l. 144 spisu); v tomto případě proto nemohlo jít ani o porušení principu kontradiktornosti řízení, resp. o překvapivé rozhodnutí.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. června 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, vyložil, že z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci přitom není naplněn za situace, kdy odůvodnění rozsudku obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků (v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně). Současně není v ustálené soudní praxi pochyb ani o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. §120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, z 24. května 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či z 13. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu z 18. dubna 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze 4. září 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a z 14. května 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněné pod č. 63/2001, 109/2002 a 85/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze 14. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, z 23. srpna 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a z 15. května 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). O takový případ však v projednávané věci nejde. Soud prvního stupně totiž ve svém rozsudku vysvětlil (byť možná způsobem, jenž mohl být pro dovolatele matoucí), z jakých důvodů dovolatelem navrhované důkazy v další fázi řízení neprováděl – jejich provedení neshledal z důvodu již nastalé koncentrace řízení ve smyslu ustanovení §118b o. s. ř. možným, neboť šlo o důkazy, pomocí nichž měl být skutkový stav zjištěn jinak, než jak se podává z doposud provedených důkazů; nebyly to tudíž důkazy, které by zpochybňovaly věrohodnost již provedených důkazních prostředků. Odvolací soud se pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí s jeho skutkovými i právními závěry plně ztotožnil. Nemohlo tedy jít o opomenuté důkazy ve smyslu citované judikatury. Pro úplnost zbývá dodat, že dovolatel svými důkazními návrhy vskutku mířil pouze k prokázání své verze skutkového stavu, navíc za situace, kdy obsah takto navržených důkazů neznal a pouze se domníval , že by jím tvrzené skutečnosti mohly být těmito důkazy prokázány.
Konečně dovolací soud zdůrazňuje, že také skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Rovněž takové nezpůsobilé důvody však dovolatel uplatnil, neboť brojil jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, tak proti samotnému způsobu hodnocení důkazů (zejména těch provedených či navrhovaných ve fázi řízení po zrušení rozsudků soudů obou stupňů dovolacím soudem). Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Naopak skutkové závěry soudů obou stupňů jsou naprosto logickým výsledkem hodnocení provedených důkazů.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 3. 8. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu