ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1984.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1984/2022-638
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce R. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Panýrem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vocelova 603/5, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za účasti Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů České republiky , se sídlem v Praze 2, Tyršova 1811/6, identifikační číslo osoby: 00006033, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu – o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 48/2014, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2022, č. j. 11 Co 85/2021-568, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Petra Panýra, advokáta se sídlem v Praze 2, Vocelova 603/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2020, č. j. 13 C 48/2014-516, rozhodl, že žalobci nelze vydat ve výroku I. konkretizované nemovitosti v katastrálním území XY, přičemž za tyto nemovitosti náleží žalobci náhrada (výroky I. a II.). Dále určil, že žalobce je vlastníkem pozemků tvořících původní hospodářský příděl k hospodářské budově č. p. XY v katastrálním území XY (dále též „předmětný příděl“), a to pozemků v katastrálním území XY specifikovaných ve výroku III. podle geometrického plánu ze dne 6. 12. 2018, č. 127-06/2018, vyhotoveného doc. Ing. Václavem Čadou, CSc., a odsouhlaseného Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště XY, dne 10. 12. 2018 pod č. PGP-1541/2018-403, který je nedílnou součástí rozsudku – dále „předmětné pozemky“ (výrok III.). Nahradil tak rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Karlovarský kraj ze dne 10. 12. 2013, č. j. SPU 511723/2013/129, v celém rozsahu (výrok VII.). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VI.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání České republiky – Státního pozemkového úřadu (dále také „další účastník řízení“ nebo „dovolatel“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2022, č. j. 11 Co 85/2021-568, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), dalšímu účastníku řízení uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10.162,44 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalobce a vedlejší účastník nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a domáhá se vydání pozemků tvořících původní hospodářský příděl k hospodářské budově č. p. XY v katastrálním území XY. Dovodily, že vydání předmětných pozemků nebrání překážka ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. f) zákona o půdě, jelikož identifikaci přidělených pozemků lze provést podle dochovaných listin, zejména podle přídělové listiny, grafického přídělového plánu. Konkrétně byly pozemky ztotožněny znaleckým posudkem ze dne 27. 6. 2017 vyhotoveným doc. Ing. Václavem Čadou, CSc. Konstatovaly rovněž, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem získal přídělem podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci (dále „dekret č. 28/1945 Sb.“), J. B., který následně tyto pozemky držel a užíval. Na základě kupní smlouvy ze dne 19. 2. 1964 pak J. B. převedl své vlastnické právo k pozemkům, které tvořily příděl číslo XY v katastrálním území XY, na právní předchůdce žalobce. Soudy nižších stupňů přitom podotkly, že případné nesrovnalosti v evidenci nemovitostí nemohou být bez dalšího důvodem postupu podle ustanovení §11 odst. 1 písm. f) zákona o půdě. Nedůvodnou shledaly též výtku dalšího účastníka řízení stran rozdílu ve výměře pozemků vymezených znaleckým posudkem doc. Ing. Václava Čady, CSc., oproti výměře původního přídělu, jelikož sporný příděl se podařilo řádně identifikovat až v rámci soudního řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výrokům I. a II.) podal další účastník řízení dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro existenci otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Namítá, že v přítomné věci nebylo dokončeno přídělové řízení, pakliže neexistuje rozhodnutí o přídělu v podobě listiny ani grafické znázornění přídělu. Dle jeho názoru pozemky, jež tvořily příděl číslo XY v katastrálním území XY, nelze identifikovat, a tudíž ani vydat žalobci. V tomto směru vznáší otázku, zda lze přídělové řízení dle dekretu č. 28/1945 Sb. dokončit zpracováním znaleckého posudku vymezujícího příděl, absentuje-li rozhodnutí o přídělu i grafická podoba přídělu. Zdůraznil rovněž, že další účastník řízení nebyl účastníkem správního řízení, pročež soudy nižších stupňů jej přibraly jako účastníka řízení dle části páté o. s. ř. v rozporu s ustanovením §250a o. s. ř. Dále vyjadřuje přesvědčení, že soud prvního stupně nerozhodl o všech navrhovaných změnách žaloby, přičemž podotýká, že v průběhu řízení došlo ke změně žaloby dle části páté o. s. ř. na určovací žalobu dle ustanovení §80 o. s. ř. a naopak. V souvislosti s procesním návrhem žalobce ze dne 15. 5. 2020 se pak táže, zda lze žalobu a žalobní petit v řízení dle části páté o. s. ř. měnit, respektive zda lze petit navržený ve zmíněném podání považovat za souladný se zákonem a zda byla žaloba dle části páté o. s. ř. v daném kontextu podána včas. V neposlední řadě pak namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu byly žalobci vydány pozemky v celkové výměře překračující o 8.622 m 2 celkovou výměru pozemků přidělených k zemědělské usedlosti č. p. XY v katastrálním území XY, přičemž uvedený nepoměr neopodstatňuje ani nové geodetické zaměření pozemků. Domnívá se proto, že odvolací soud nepřípustně překročil žalobní návrh i předmět řízení před správním orgánem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření označil dovolání dalšího účastníka řízení za nepřípustné a nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za správný. Podotkl, že dovolatel toliko zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, jež však dovolacímu přezkumu nepodléhají. Vyzdvihl, že identifikaci pozemků náležejících k předmětnému přídělu bylo možno provést již od uplatnění restitučního nároku právním předchůdcem žalobce, přičemž povinnost řádně identifikovat sporné pozemky tížila dalšího účastníka řízení. Došlo-li k vymezení předmětného přídělu až v průběhu řízení před soudem prvního stupně, jedná se dle mínění žalobce o důsledek liknavého či účelového postupu dovolatele. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 1. 2022 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání dalšího účastníka řízení pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.
Účastenství v řízení podle části páté občanského soudního řádu je založeno na principech, jež byly přiléhavě vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014 (zmíněný rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). V něm byl aprobován tento závěr: „Ukáže-li se, že účastníkem řízení před správním orgánem byla (podle zákona) osoba, která se dosud neúčastní řízení před soudem, soud ji usnesením přibere do řízení (§250a odst. 2 o. s. ř.), usnesení doručí této osobě a všem ostatním známým účastníkům, to platí i tehdy, jestliže s ní správní orgán nejednal, ačkoliv byla účastníkem správního řízení. Zjistí-li soud, že žalobce označil za účastníka řízení někoho, kdo nebyl (neměl být) účastníkem řízení před správním orgánem, přestane s ním jako s účastníkem jednat. V případě, že žalobce (v řízení podle části páté) navrhne přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo záměnu účastníka, jde o nepřípustný úkon, o němž není třeba rozhodovat.“
Z uvedeného je zřejmé, že účastníkem řízení podle části páté občanského soudního řádu je nejen ten, kdo jím byl v řízení před správním orgánem, ale i ten, kdo jím sice nebyl, ale podle zákona měl být v případě, je-li jeho účastenství v řízení před správním orgánem vymezeno právním předpisem, jenž upravuje netoliko postup správního orgánu při projednání a rozhodnutí právní věci, ale právě i účastenství, jež je odvozeno od hledisek hmotného práva (například osoba oprávněná a osoba povinná). Okruh účastníků řízení před pozemkovým úřadem o vydání věci podle zákona o půdě je taxativně vymezen jeho ustanovením §9 odst. 8; definice účastenství ve smyslu ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je zde vyloučena (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015, uveřejněné pod číslem 33/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tímto způsobem je potom nezbytné přistupovat k posouzení účastenství v řízení podle části páté občanského soudního řádu (a věcné legitimaci účastníků řízení) ve sporech o vydání věci podle ustanovení §9 zákona o půdě, v nichž hmotně-právní aspekt účastenství v řízení určuje, že těmito osobami mohou být jen osoba oprávněná a osoba povinná (srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 232/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 126/2019).
Účastníky řízení před pozemkovým úřadem jsou oprávněné osoby, které u něj uplatnily nárok na vydání nemovitosti, a osoba povinná. Povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 zákona o půdě je pak ta, která ke dni účinnosti citovaného předpisu věc držela (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005, a ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 430/2010). Pozbude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona o půdě držby, respektive vlastnictví na základě majetkového právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasivní legitimace se váže na ten subjekt, který věc držel ke dni 24. 6. 1991; není tedy zákonem vyžadováno, aby v době podání výzvy k vydání věci (popřípadě v době rozhodování soudu o tomto nároku) povinná osoba věc stále držela (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2908/2016, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1416/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 961/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 890/2014).
V poměrech projednávané věci tak účastenství před soudem v řízení podle části páté občanského soudního řádu může s přihlédnutím k hmotně-právnímu aspektu, jenž je definuje, svědčit pouze žalobci jako osobě oprávněné ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a dovolateli jako osobě povinné, jejíž právní předchůdce (Pozemkový fond ČR) předmětné pozemky ke dni účinnosti zákona o půdě držel [§5 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o půdě]. Správní orgán, který vydal rozhodnutí v soukromoprávní věci, není účastníkem řízení podle části páté občanského soudního řádu (a v tomto řízení nejde o přezkum rozhodnutí správního orgánu); úloha správního orgánu spočívá jen v tom, že na výzvu předloží soudu spisový materiál a že se může vyjádřit k žalobě, kterou je mu soud povinen doručit (§250c o. s. ř.); k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 725/2021. Nepovažovaly-li tudíž soudy nižších stupňů dovolatelem vznesenou námitku nedostatku pasivní věcné legitimace v přítomném řízení za důvodnou, nikterak se tím od výše popsané judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázek procesního práva týkajících se klasifikace procesního úkonu účastníka řízení a stanovení podmínek pro uplatnění změny žaloby v řízení podle části páté občanského soudního řádu.
Procesní úkony se od hmotněprávních úkonů liší především v tom, že právní účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu či účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí, nebo po nich následují. Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 261 s., dále z rozhodovací praxe dovolacího soudu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1997, pod číslem 69, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, jež bylo uveřejněno pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 87/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1560/2012, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2399/2013).
Změnou návrhu se rozumí změna spočívající v tom, že žalobce: a) na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), b) na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, c) na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku, nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, d) požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti, e) na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění, popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 171/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014). Od změny žaloby je třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, publikované v časopise Soudní judikatura, č. sešitu 7/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011).
Ve světle výše podaného výkladu proto obstojí závěr odvolacího soudu, že se žalobce nedomáhal změny žaloby, jež je v řízení před soudem ve smyslu ustanovení §250b odst. 3 o. s. ř. zapovězena. Z obsahu žalobcem projevené vůle – vtělené do procesního úkonu ze dne 15. 5. 2020 (popřípadě ze dne 13. 2. 2020) - je zřejmé, že žalobce tímto podáním, kterým se domáhal vydání těch pozemků (identifikovaných a oddělených geometrickým plánem) v katastrálním území XY, jež svým polohovým určením odpovídají pozemkům tvořícím původní hospodářský příděl k hospodářské budově č. p. XY v katastrálním území XY, nepřistoupil ke změně původního žalobního žádání, nýbrž k upřesnění žalobního petitu v návaznosti na geometrický plán ze dne 6. 12. 2018, č. 127-06/2018, vyhotovený doc. Ing. Václavem Čadou, CSc. Žalobce se totiž stále domáhá týchž pozemků za nezměněného skutkového stavu, přestože k identifikaci pozemků tvořících původní hospodářský příděl k hospodářské budově č. p. XY v katastrálním území XY s pozemky evidovanými v katastru nemovitostí došlo v průběhu soudního řízení.
Přisvědčit nelze námitce dovolatele, že žalobce v průběhu řízení nárok uplatňuje střídavě podle části páté a podle části třetí občanského soudního řádu, neboť z obsahu spisu je patrné, že žalobce v průběhu celého řízení usiluje o uspokojení svého restitučního nároku vydáním pozemků tvořících předmětný příděl a nahrazením příslušného rozhodnutí správního orgánu. Judikatura dovolacího soudu je přitom pevně ukotvena v závěru, že ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce předmět řízení vymezil. Vymezením předmětu řízení v žalobě se rozumí vylíčení skutečností (skutkových tvrzení), z nichž je odvozen žalobní požadavek. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; případná právní kvalifikace žalobního požadavku není pro soud závazná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 898/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2527/2004). Toliko soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu, respektive pozemkový úřad v rozhodnutí vydaném ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě, může rozhodnout o tom, zda žadatel o restituci je osobou oprávněnou a zda byly splněny i další podmínky pro vydání nemovitosti podle zákona o půdě. V přítomné věci se tudíž bezpochyby jedná o řízení probíhající podle části páté občanského soudního řádu.
Námitka dovolatele, že rozsudkem odvolacího soudu žalobce nabyl pozemky ve výměře, jež o 8.622 m 2 převyšuje výměru pozemků náležejících k původnímu hospodářskému přídělu, přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Jakkoli se totiž dovolatel snaží navodit dojem, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – svými výtkami zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu o výměře pozemků tvořících původní hospodářský příděl k hospodářské budově č. p. XY v katastrálním území XY, jež se odvíjí od znalcem zjištěné výměry těchto pozemků. Zjištění konkrétní výměry přitom není aplikací právních norem na daný skutkový stav, nýbrž se jedná o skutkový závěr vycházející z hodnocení provedených důkazů, jenž jako takový nemůže bez dalšího přezkumu dovolacím soudem podléhat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2428/2016, nebo ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015).
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2790/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01, jenž je, stejně jako dále označené rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Soudu tudíž nepřísluší hodnotit odbornou správnost znaleckého posudku, ale pouze to, zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl otázky soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.), respektive přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010).
V projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soud prvního stupně, na jehož skutkové i právní konkluze odvolací soud odkázal, vyložil důvody, pro něž je třeba za relevantní považovat závěry znalce doc. Ing. Václava Čady, CSc., právě i z hlediska zjišťování výměry pozemků náležejících k předmětnému přídělu. Při hodnocení znaleckého posudku doc. Ing. Václava Čady, CSc., soudy nižších stupňů nezůstalo stranou ani vysvětlení důvodů, pro které ostatní předložené důkazy nemohou ve světle závěrů posudku jmenovaného znalce obstát (viz bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že samotný postup soudů nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů nebyl nikterak excesivní, a to i se zřetelem k tomu, že předmětný příděl byl řádně identifikován až v průběhu řízení před soudy obou stupňů, přičemž dovolatel až dosud setrvává na stanovisku, že pro jednoznačnou identifikaci předmětného přídělu neexistují dostatečné podklady; z předestřeného je patrné, že žalobcem původně uváděné výměry nárokovaných pozemků nemohly relevantně odrážet výměru předmětného přídělu.
Pokud má dovolatel dále za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce, zda lze přídělové řízení dle dekretu č. 28/1945 Sb. dokončit zpracováním znaleckého posudku vymezujícího daný příděl, neexistuje-li rozhodnutí o přídělu a grafická podoba přídělu, pak ani v této části není dovolání přípustné. Přípustnosti dovolání nelze přisvědčit již jen proto, že nesplňuje obecnou podmínku obsaženou v ustanovení §237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno na skutkovém zjištění, že identifikace pozemků náležejících k předmětnému přídělu byla možná, a to právě především na základě grafického přídělového plánu, který dle mínění dovolatele neexistuje. Pokud dovolatel vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a z něj plynoucími závěry o možnosti provést identifikaci pozemků přidělených J. B., brojí svými argumenty proti skutkovým zjištěním, jež jsou výsledkem provedeného dokazování, kteréžto ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017).
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích IV. a VI. o nákladech prvostupňového řízení a o nákladech státu, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení, neboť dovolatel brojí proti rozsudku odvolacího soudu též v části, jíž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolání dalšího účastníka řízení není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li další účastník řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu