ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2134.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2134/2022-2179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně P. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, proti žalovaným 1) Masarykově onkologické nadaci v Brně , se sídlem v Brně, Žlutý kopec 543/7, identifikační číslo osoby: 44992106, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, 2) A. M. , narozenému XY, bytem v XY, 3) J. M. , narozenému XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, 4) V. J. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, 5) K. B. , narozené XY, bytem v XY 43, 6) H. K. B. , narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, za účasti E. J. , bytem v XY, zastoupené Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného 4), o zaplacení částky 1.925.337,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 46/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2022, č. j. 11 Co 237/2021-2117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení, a sice a./ žalovaným 1), 5) a 6) ve výši 46.885,08 Kč k rukám jejich zástupce, JUDr. Vladimíra Ježka, advokáta se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, b./ žalovaným 2) a 3) ve výši 31.377,72 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Tomáše Mikety, advokáta se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, c./ žalovanému 4) a vedlejší účastnici E. J. ve výši 25.932,- Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Jiřího Ježka, advokáta se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, to vše do tří měsíců od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 9. 2020, č. j. 25 C 46/97-1844, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni [v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím označené jako žalobkyně a)] částku 72.908,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně z této částky za dobu od 1. 9. 1996 do zaplacení a částku 37.236,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně z této částky za dobu od 1. 9. 1996 do zaplacení (výrok I.). Dále žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit každému ze žalobců b) – I. P., c) – J. M. a d) – P. M. částku 24.302,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně z této částky za dobu od 1. 9. 1996 do zaplacení a částku 12.412,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně z této částky za dobu od 1. 9. 1996 do zaplacení (výroky II., III. a IV.). Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaných zaplacení částky 2.565.825,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně z částky 1.943.320,90 Kč za dobu od 1. 9. 1996 do zaplacení a ve výši 21 % ročně z částky 2.676.711,70 Kč za dobu od 21. 1. 1997 do zaplacení (výrok V.). Zamítl žalobu, kterou se žalobci b), c) a d) domáhali na žalovaných, aby každému z nich žalovaní společně a nerozdílně zaplatili částku 855.276,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně z částky 647.774,30 Kč za dobu od 1. 9. 1996 do zaplacení a ve výši 21 % ročně z částky 892.237,25 Kč za dobu od 21. 1. 1997 do zaplacení (výroky VI., VII. a VIII.). Žalobcům uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně žalovaným 1), 5) a 6) k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 1.052.408,- Kč (výrok IX.). Rozhodl, že žalovaným 2), 3) a 4), jakož i vedlejší účastnici, se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výroky X., XI. a XII.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaných nahradit společně a nerozdílně žalobcům c) a d), kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, náklady řízení o vzájemné žalobě ve výši 623.167,- Kč (výrok XIII.). Taktéž rozhodl o povinnosti žalovaných nahradit společně a nerozdílně žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení o vzájemné žalobě ve výši 623.167,- Kč (výrok XIV.). Dále rozhodl, že žalobce b) nemá právo na náhradu nákladů řízení o vzájemné žalobě (výrok XV.). Žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě náklady řízení o vzájemné žalobě ve výši 27.909,- Kč (výrok XVI.).
2. Žalobci se podanou žalobou domáhali na žalovaných zaplacení částky 153.627,- Kč z titulu náhrady škody na domě č. p. XY, jenž je součástí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „nemovitost“ nebo „předmětná nemovitost“), způsobené zanedbáním údržby, odstraněním součástí a příslušenství domu a úmyslnou devastací, dále částky 294.690,- Kč z titulu náhrady škody na arkýři a fasádě domu, částky 4.830.634,- Kč v souvislosti s neoprávněným užíváním předmětné nemovitosti žalovanými v období od 1. 8. 1990 do 13. 11. 1995 a částky 74.472,-, kterou měli žalovaní získat neoprávněně za pronájem pozemku parc. č. XY (zahrada) v katastrálním území XY v období od 1. 11. 1994 do 30. 9. 1995. Ve vztahu k nároku žalobců jakožto vlastníků předmětné nemovitosti na peněžitou náhradu za užívání sporné nemovitosti žalovanými, soud prvního stupně shledal, že za období od 1. 8. 1990 do 30. 8. 1991 je nárok žalobců nedůvodný, jelikož do 30. 8. 1991 žalovaní byli v dobré víře, že jim předmětná nemovitost patří. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení či na náhradu škody uplatněný za období od 31. 8. 1991 do 11. 11. 1994 pak soud prvního stupně označil za promlčený z důvodu uplynutí tříleté objektivní promlčecí lhůty, byť subjektivní promlčecí lhůta, která s ohledem na okolnosti projednávané věci počala běžet dnem zápisu vlastnického práva žalobců k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí, zůstala zachována. Dovodil tak, že žalobcům náleží nárok na náhradu škody za období od 12. 11. 1994 do 13. 11. 1995 ve výši obvyklého nájemného vynakládaného v daném místě a čase za užívání srovnatelné nemovitosti, jelikož žalovaní, respektive jejich právní předchůdci, kteří v předmětné nemovitosti vykonávali advokátní praxi, popřípadě umožnili užívání dané nemovitosti třetím osobám, zamezili žalobcům coby vlastníkům předmětné nemovitosti v uvedeném období zmíněnou nemovitost užívat.
3. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně proti výroku V. i všech žalovaných proti výrokům I., II., III. a IV. rozsudkem ze dne 8. 2. 2022, č. j. 11 Co 237/2021-2117, zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti výroku V. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 713.396,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně z částky 90.891,- Kč od 1. 9. 1996 do zaplacení a z částky 2.676.711,70 Kč od 21. 1. 1997 do zaplacení (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a IV. změnil tak, že žaloba se ve zbývajícím rozsahu zamítá (výrok II.) a dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. v rozsahu částky 1.852.429,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně z této částky potvrdil (výrok III.). Žalobcům uložil povinnost nahradit náklady řízení žalované 1) ve výši 388.103,- Kč, každému z žalovaných 2) a 3) ve výši 355.854,- Kč, žalovanému 4) ve výši 333.080,- Kč, vedlejší účastnici ve výši 283.000,- Kč a každé ze žalovaných 5) a 6) ve výši 348.430,- Kč, přičemž uvedenou povinnost uložil žalobkyni v rozsahu 3/6 a každému ze žalobců b), c) a d) v rozsahu 1/6 výše uvedených částek k rukám jednotlivých zástupců žalovaných (výrok IV.). Rozhodl, že v poměru mezi žalobci a žalovanou 1) se žalobcům právo na náhradu nákladů řízení o vzájemné žalobě nepřiznává (výrok V.). Žalovaným 2), 3), 4), 5) a 6) a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit žalobcům a), c) a d) náklady řízení o vzájemné žalobě, a to žalobkyni k rukám jejího zástupce ve výši 50.974,- Kč ze strany každého ze žalovaných 2), 3) a žalovaného 4) solidárně zavázaného s vedlejší účastnicí a ve výši 25.487,- Kč ze strany každé ze žalovaných 5) a 6), každému ze žalobců c) a d) ve výši 27.431,- Kč ze strany každého ze žalovaných 2), 3) a žalovaného 4) solidárně zavázaného s vedlejší účastnicí a ve výši 13.715,- ze strany každé ze žalovaných 5) a 6) (výrok VI.). Rozhodl rovněž, že v poměru mezi žalobcem b) a žalovanými, vyjma žalované 1), nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o vzájemné žalobě (výrok VII.) a v poměru mezi Českou republikou a žalovanou 1) se České republice právo na náhradu nákladů řízení o vzájemné žalobě nepřiznává (výrok VIII.). Dále rozhodl o povinnosti žalovaných 2), 3), 4), 5) a 6) a vedlejší účastnice nahradit společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Ostravě náklady řízení o vzájemné žalobě ve výši 27.909,- Kč (výrok IX.). Žalobcům uložil povinnost nahradit žalovaným k rukám jejich jednotlivých zástupců náklady odvolacího řízení, a to každému ze žalovaných 1), 2) a 3) ve výši 46.844,- Kč ze strany žalobkyně a ve výši 4.401,- Kč ze strany každého ze žalobců b), c) a d), žalovanému 4) ve výši 41.395,- Kč ze strany žalobkyně a ve výši 2.585,- Kč ze strany každého ze žalobců b), c) a d), vedlejší účastnici ve výši 41.395,- Kč ze strany žalobkyně a ve výši 2.585,- Kč ze strany každého ze žalobců b), c) a d), každé ze žalovaných 5) a 6) ve výši 46.479,- Kč ze strany žalobkyně a ve výši 4.279,- Kč ze strany každého ze žalobců b), c) a d) (výrok X.).
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že od 31. 8. 1991 žalovaní užívali předmětnou nemovitost bez právního důvodu. Podotkl, že nárok na náhradu škody za období od září 1991 do 13. 11. 1995 žalobcům vůči žalovaným, v té době neoprávněným držitelům předmětné nemovitosti, nevznikl, neboť škoda způsobená neoprávněnou držbou nemovitosti měla vzniknout ve formě ušlého zisku, avšak žalobci neprokázali existenci konkrétní hospodářské příležitosti ke sjednání nájmu domu protiprávně užívaného žalovanými; navíc předmětnou nemovitost s ohledem na její stavebnětechnický stav nebylo možno pronajmout. Nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), vzniklého na straně žalovaných v důsledku užívání předmětné nemovitosti v období od září 1991 do 13. 11. 1995 bez právního důvodu pak shledal promlčeným dle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. Konstatoval totiž, že již dne 9. 11. 1995 měli žalobci ke sporné nemovitosti přístup, a tudíž disponovali i údaji potřebnými k vyčíslení výše bezdůvodného obohacení. Dospěl proto k závěru, že subjektivní promlčecí lhůta, jež skončila dne 10. 11. 1997, uplynula marně, jestliže žalobci uvedený nárok uplatnili u soudu až dne 12. 11. 1997. Uvedl rovněž, že žalobci měli a mohli uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči každému ze žalovaných, popřípadě i proti dalším osobám užívajícím předmětnou nemovitost, samostatně a připojit tvrzení o rozsahu, v jakém každá z těchto osob nemovitost užívala, jelikož žalovaní (jejich právní předchůdci) měli užívání předmětné nemovitosti rozděleno přinejmenším konkludentně, přičemž sporná nemovitost byla využívána advokáty k advokátní činnosti, pročež žalobci mohli během provozní doby advokátních kanceláří ještě přede dnem 9. 11. 1995 alespoň orientačně zjistit, jakou část nemovitosti každý ze žalovaných, respektive jejich právních předchůdců, užívá.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti výrokům II., III., IV. a X.) podala žalobkyně dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívá se, že subjektivní promlčecí doba nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětné nemovitosti žalovanými bez právního důvodu počala běžet ode dne provedení vkladu vlastnického práva žalobců k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí, jelikož žalobkyně se o vzniku bezdůvodného obohacení nemohla dozvědět dříve, než byla jako vlastnice předmětné nemovitosti zapsána do katastru nemovitostí. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že počátek této promlčecí doby je nutno odvozovat od okamžiku, kdy došlo k vyklizení předmětné nemovitosti, aniž by byli žalobci evidováni v katastru nemovitostí coby vlastníci nemovitosti, jestliže žalovaní i v době po vyklizení sporné nemovitosti zpochybňovali vlastnické právo žalobců k této nemovitosti. Ostatně také v přítomné věci se žalovaní – byť neúspěšně – domáhali vzájemnou žalobou určení svého vlastnického práva k předmětné nemovitosti. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1964/2013, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013 (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Dále pak s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3141/2012, rozporuje úvahu odvolacího soudu stran nedostatku solidární pasivní věcné legitimace žalovaných, neboť v řízení nebyla prokázána existence dohody žalovaných o způsobu užívání předmětné nemovitosti. Závěr odvolacího soudu, že mezi žalovanými byla uzavřena minimálně konkludentní dohoda vymezující rozsah užívání sporné nemovitosti jednotlivými žalovanými, pokládá za nepřezkoumatelný. Upozornila, že i pokud by předmětnou nemovitost žalobci navštívili a zjistili, v jakém rozsahu v daném okamžiku ten který žalovaný spornou nemovitost užívá, bylo by toto zjištění pouze orientační a ničeho by nevypovídalo o konkrétním obsahu případné dohody o způsobu užívání předmětné nemovitosti uzavřené mezi žalovanými a ani o podobě jejího užívání v průběhu celého období, k němuž žalobci vztahují své žalobní žádání. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že žalovanému 4) nenáleží náhrada nákladů právního zastoupení, neboť v projednávané věci žalovaný 4), jenž je advokátem, vystupoval jako právní zástupce žalovaných 5) a 6), avšak sám se nechal zastupovat jiným advokátem, nadto svým rodinným příslušníkem. Dle mínění žalobkyně se tudíž v kontextu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5168/2014, jedná v případě žalovaného 4) o zneužití práva na úkor žalobců, nikoli o využití práva na právní pomoc. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. K dovolání žalobkyně se nesouhlasně vyjádřily žalované 1), 5) a 6). Přestože se domnívají, že na otázce počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty napadený rozsudek nezávisí, je-li založen na závěru o neexistenci nároku na náhradu ušlého nájemného, respektive neprokázání vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných, uvedly, že argumentaci dovolatelky spojující počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty s okamžikem zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí považují za účelovou a zavádějící, neboť pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je rozhodující, kdy se žalobci dozvěděli, že předmětná nemovitost patří do dědictví po jejich rodičích, přičemž tuto vědomost žalobci získali již v roce 1992. Nadto katastrální úřad o vlastnickém právu žalobců nerozhodoval, nýbrž vlastnické právo žalobců k předmětné nemovitosti pouze zapsal na základě soudního rozhodnutí, jímž bylo uvedené právo konstatováno. Dále pak upozornily, že rozsudek odvolacího soudu nezávisí ani na otázce solidární odpovědnosti žalovaných, poněvadž v řízení bylo prokázáno, že sporná budova byla jako celek v žalovaném období nepronajímatelná a neuživatelná, pročež v tomto období nemohlo žalobcům žádné nájemné ucházet. Podotkly též, že otázka účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení by neměla nepodléhat dovolacímu přezkumu. Navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně pro jeho nepřípustnost odmítl.
7. Žalovaní 2) a 3) taktéž vyjádřili nesouhlas s dovoláním žalobkyně a). Akcentovali, že odvolací soud se při posouzení otázky promlčení uplatněného nároku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro případ, že by však dovolací soud přisvědčil správnosti argumentace dovolatelky stran běhu promlčecí lhůty a solidární odpovědnosti žalovaných, vyzdvihli, že žalobkyni nelze přiznat jakoukoli náhradu za bezdůvodné obohacení, jež jí mělo vzniknout jednáním žalovaných, jelikož předmětná nemovitost byla v žalovaném období s ohledem na její stavebnětechnický stav nepronajímatelná. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
8. Žalovaný 4) a vedlejší účastnice na jeho straně ve svém vyjádření označili dovolání žalobkyně za nepřípustné. Domnívají se, že napadený rozsudek nezávisí na vyřešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ani otázky solidární odpovědnosti žalovaných. Uvedli, že odvolací soud pregnantně vysvětlil důvody, pro které není dán nárok žalobkyně na náhradu škody a ani na vydání bezdůvodného obohacení. Mají za to, že odvolací soud se nikterak neodklonil od konstantní judikatorní praxe dovolacího soudu. Konstatovaly rovněž, že polemika dovolatelky o účelnosti právního zastoupení účastníka řízení je nepřípadná. Výtky brojící proti výroku o náhradě nákladů řízení přitom dle názoru žalovaného 4) a vedlejší účastnice na jeho straně nemohou dle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. založit přípustnost dovolání. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. 2. 2022 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně je přípustné (§237 o. s. ř.).
10. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dříve než Nejvyšší soud přistoupil k posouzení přípustnosti dovolání žalobkyně dle ustanovení §237 o. s. ř., nemohl se s ohledem na uplatnění více nároků čtyřmi žalobci proti šesti žalovaným (podle stavu k okamžiku vydání dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu) nezabývat rozsahem dovolání podaného pouze žalobkyní, a sice ne toliko z pohledu formálního vymezení odvozeného od označení těch výrokových částí, které žalobkyně dovoláním napadá a jež se k ní vztahují (viz strana čtvrtá dovolání shora), ale i z obsahové argumentace, která se v poměru k napadenému měnícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu připíná k rozhodnutí o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 72.908,- Kč s příslušenstvím (nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti žalovanými bez právního důvodu za období od 12. 11. 1994 do 13. 11. 1995, jenž byl soudem prvního stupně jako nepromlčený dovolatelce přiznán) a v poměru k napadenému potvrzujícímu výroku V. rozsudku odvolacího soudu k rozhodnutí o zaplacení částky 1.852.429,- Kč s příslušenstvím [nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti žalovanými bez právního důvodu za období od 1. 8. 1990 do 11. 11. 1994, jenž nebyl žalobkyni soudem prvního stupně v rozsahu částky 2.565.825,- Kč (před částečným zpětvzetím žaloby o částku 713.396,- Kč s příslušenstvím) jako promlčený přiznán]. Lze tak shrnout, že žalobkyně dovoláním brojí proti té části výroku II. a výroku III. rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo v její neprospěch rozhodnuto o částce 1.925.337,- Kč s příslušenstvím coby promlčeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti žalovanými bez právního důvodu za období od 1. 8. 1990 do 13. 11. 1995.
12. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně není pro řešení žádné ze tří právních otázek, jež žalobkyně v dovolání vymezuje, ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné. Toliko naplněním předpokladů tohoto ustanovení jest v poměrech projednávané věci možné přípustnost dovolání poměřovat, neboť dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu, nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §238a o. s. ř.
13. Při řešení otázky hmotného práva, zda „mohla začít běžet subjektivní promlčecí doba ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti žalovanými bez právního důvodu dříve, než byli žalobci, respektive jejich právní předchůdci, zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí“ se odvolací soud - vzdor opačnému názoru dovolatelky - od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
14. K posouzení přípustnosti dovolání ve shora vymezené otázce považuje Nejvyšší soud za potřebné rekapitulovat relevantní skutkové okolnosti případu, jež vyplynuly z provedeného dokazování před soudem prvního stupně a odvolací soud je aproboval, kteréžto mu současně umožnily věc právně posoudit podle ustanovení §451 odst. 1 a 2, §456 věta první, §100 odst. 1 a §107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), jimiž je třeba dovoláním vymezenou otázku „o počátku běhu subjektivní promlčecí doby ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení“ poměřovat. Aplikace dřívější právní úpravy institutu bezdůvodného obohacení a běhu a délky promlčecích lhůt nároku na vydání bezdůvodného obohacení je odůvodněna přechodnými ustanoveními §3028 odst. 3 věta první a §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), neboť podle nezpochybněných tvrzení bezdůvodné obohacení na straně žalovaných mělo vzniknout v celém nárokovaném rozsahu do 31. 12. 2013 a do uvedeného data také měly proběhnout všechny lhůty stanovené pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud pak jde o posouzení vzniku majetkového prospěchu žalovaných na úkor žalobkyně, jehož vydání by jí náleželo za období od 1. 8. 1990 do 31. 12. 1991, pak s přihlédnutím k obsahově obdobně koncipovanému přechodnému ustanovení §868 zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, by za uvedené období bylo nezbytné nárok žalobkyně poměřovat ustanoveními §451, §452 a §456 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991.
15. Relevantní skutkové okolnosti pro posouzení právní otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení jsou v poměrech projednávané věci tyto:
- Původní žalobci K. M., B. P. a J. M. (dále také „původní žalobci“) se cestou rozšíření původní žaloby o náhradu škody a o vydání užitků neoprávněně pronajatého pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY ve výši 206.257,38 Kč s příslušenstvím domáhali na původních žalovaných zaplacení dalších 3.850.673,- Kč s příslušenstvím za neoprávněné užívání domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY za období od 1. 8. 1990 do 13. 11. 1995; rozšíření žaloby bylo Okresnímu soudu v Ostravě doručeno dne 12. 11. 1997.
- Původní žalobci se stali spoluvlastníky (každý jednou ideální třetinou) předmětné nemovitosti na základě dodatečného projednání dědictví po zemřelých rodičích F. M. a E. M. Nabytí dědictví bylo původním žalobcům potvrzeno ve smyslu dědické dohody mezi nimi uzavřené a soudem schválené na podkladě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne ze dne 19. 5. 1993, sp. zn. D 4088/92, Nd 131/93, a ze dne 19. 5. 1993, sp. zn. D 4605/92, Nd 344/93 (obě usnesení nabyla právní moci dne 20. 5. 1993).
- Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 1994, č. j. 32 C 283/92-61, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. 8 Co 549/94, jenž nabyl právní moci dne 13. 10. 1995, bylo určeno, že původní žalovaní nejsou vlastníky domu č. p. XY stojícím na pozemku st. p. č. XY a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY, a dále byla těm žalovaným, jež nemovitost nevyklidili, uložena povinnost ji vyklidit.
- Dne 3. 11. 1995 byly původnímu žalobci, K. M. (dále také „původní žalobce“), předány žalovanými, kteří konstatovali, že dříve byli vlastníky, klíče od domu č. p. XY a téhož dne 3. 11. 1995 provedl původní žalobce spolu se znalcem V. C., prohlídku nemovitosti.
- V dopise ze dne 9. 11. 1995 původní žalobce žalované informuje o tom, že prohlídkou zjistil, že nemovitost není zcela vyklizena a upozornil je na lhůtu k vyklizení uplynuvší dne 13. 11. 2015.
- Dne 1. 12. 1995 doručil původní žalobce Katastrálnímu úřadu v Ostravě dopis datovaný dnem 30. 11. 1995, k němuž přiložil listiny k provedení záznamu, a sice usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne ze dne 19. 5. 1993, sp. zn. D 4088/92, Nd 131/93, a ze dne 19. 5. 1993, sp. zn. D 4605/92, Nd 344/93. Současně v dopise upozornil, že tyto listiny již předkládal jako přílohu podání ze dne 21. 5. 1993. Následně provedený záznam vlastnického práva ve prospěch původních žalobců vyplynul z výpisu z katastru nemovitostí vyhotoveného dne 7. 12. 1995 (údaj o provedení záznamu dne 4. 12. 1995).
- T. M. byl spolu s K. M. ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku procesním nástupcem původního žalobce, K. M., zemřelého dne 16. 6. 2014.
- T. M. se stal na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 99 D 3443/2018, jež nabylo právní moci dne 1. 6. 2019, spoluvlastníkem předmětné nemovitosti po zemřelém bratrovi K. M.
- Žalobkyně je na základě darovací smlouvy uzavřené dne 5. 5. 2005 s původní žalobkyní B. P. (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 28. 2. 2008) a na základě kupní smlouvy uzavřené dne 19. 9. 2019 s T. M. (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 26. 9. 2019) spoluvlastníkem předmětné nemovitosti.
16. Promlčení podléhá i subjektivní právo na vydání bezdůvodného obohacení, u něhož je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u nezaviněného a nedbalostního bezdůvodného obohacení, nebo desetiletá, jedná-li se o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009). Pro počátek tříleté, resp. desetileté, objektivní promlčecí doby (§107 odst. 2 obč. zák.), je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty (§107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99), a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002).
17. Formulace žalobního petitu při uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vyžaduje rovněž kvantifikaci prospěchu získaného obohaceným. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se přiklání ke konkluzi, že je pro započetí běhu subjektivní promlčecí lhůty vedle povědomí o vzniku obohacení a o obohaceném subjektu nezbytná též vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení. K umožnění běhu subjektivní promlčecí lhůty nicméně postačuje toliko přibližné (orientační) povědomí o výši získaného obohacení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5928/2016 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4126/2019 ), které je dáno znalostí skutkových okolností, z nichž lze rozsah získaného prospěchu dovodit (srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2620/2016 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5867/2017 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019 , jenž byl uveřejněn pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K nabytí vědomosti o okolnostech umožňujících uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. tedy není zapotřebí zjištění přesné výše získaného prospěchu, jež bude často stanovena až na základě znaleckého ocenění obvyklé hodnoty poskytnutého prospěchu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3583/2011 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2022/2015 ).
18. V poměrech přítomné právní věci se odvolací soud výše předestřeným závěrům rozhodovací praxe nijak nezpronevěřil, pokud počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jde-li o vědomost původního žalobce, od něhož svá práva může žalobkyně odvozovat (K. M.), že bezdůvodné obohacení vzniklo a že se na úkor původního žalobce, potažmo nyní žalobkyně, obohatili žalovaní (jejich právní předchůdci) spojil s okamžikem, kdy se původní žalobci v roce 1992 žalobou podanou proti původním žalovaným domáhali vyklizení žalovaných z nemovitosti. O tom, že jsou spoluvlastníky nemovitosti, byli žalobci utvrzeni obsahem dědických rozhodnutí vydaných v řízení o dodatečném projednání dědictví po rodičích (mimo jiných i K. M.), jež nabyla právní moci dne 20. 5. 1993. Nejpozději tímto momentem získal původní žalobce, K. M., vědomost, že žalovaní postrádají zákonem aprobované právo užívat cizí majetkovou hodnotu, tedy že nemovitost ve spoluvlastnictví původního žalobce užívají bez právního důvodu a na jeho úkor se bezdůvodně obohacují. Konstruovala-li dovolatelka počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve vztahu k vědomosti o osobách, které se na úkor původního žalobce bez právního důvodu obohacují) od pozdějšího okamžiku, a sice provedení záznamu o vlastnickém právu původních žalobců na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne ze dne 19. 5. 1993, sp. zn. D 4088/92, Nd 131/93, a ze dne 19. 5. 1993, sp. zn. D 4605/92, Nd 344/93, dne 4. 12. 1995 místně příslušným katastrálním úřadem, pak přehlíží, že záznam o věcném právu v katastru nemovitostí, pokud podkladovou listinou bylo pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci (soudu) neměl konstitutivní účinky (na jeho základě nedocházelo ke vzniku, změně nebo zániku práva zapisovaného do katastru nemovitostí – viz ustanovení §132 odst. 1 a 2 obč. zák. a ustanovení §7 odst. 1 a 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). Pokud pak judikatura Nejvyššího soudu váže vědomost o rozsahu škody na znalost takových skutkových okolností, z nichž lze rozsah bezdůvodného obohacení dovodit alespoň orientačně, pak ani závěr odvolacího soudu o vědomosti takových okolností původním žalobcem ke dni prohlídky nemovitosti nejpozději ke dni 9. 11. 1995 se rozhodovací praxi dovolacího soudu nepříčí. Uzavřel-li proto odvolací soud, že nárok žalobkyně, jež své právo odvozovala od původního žalobce, K. M., je v důsledku uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, jež marně uplynula dne 10. 11. 1997 (a žaloba byla u soudu prvního stupně podána až 12. 11. 1997), promlčen, pak takové konkluzi nemůže Nejvyšší soud cokoliv vytknout. Právo tak nemohlo být žalobkyni přiznáno bez ohledu na to, zda ještě nebyl završen běh objektivní promlčecí lhůty, popřípadě jaká byla její délka, neboť subjektivní a objektivní promlčecí lhůta počínají, běží a končí nezávisle na sobě.
19. Poměřovala-li dovolatelka v intencích uplatněného důvodu přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. závěry odvolacího soudu s konkluzemi přijatými dovolacím soudem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1964/2013, pak přehlédla, že v odkazovaných věcech byla řešena odlišná skutková i právní problematika [právo na náhradu škody vzniklé v důsledku nesprávného rozhodnutí státního orgánu dle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, respektive podle pozdějšího zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)] a tato odlišnost implikovala i jiné posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody u soudu, a sice v závislosti na negativním určení vlastnického práva k nemovitosti soudním rozhodnutím a na vkladu (nikoliv záznamu) vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy (nikoliv rozhodnutí orgánu veřejné moci); dovozovat nesoulad dovoláním dotčeného rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutími v odkazovaných věcech proto nelze.
20. Přípustnost dovolání nezakládá dále námitka žalobkyně brojící proti závěru odvolacího soudu o nedostatku solidární pasivní věcné legitimace žalovaných s využitím argumentace, že v řízení nebyla prokázána existence dohody žalovaných o způsobu užívání předmětné nemovitosti. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1227/2017, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 120/18 – toto usnesení je přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Postačoval-li proto v poměrech projednávané věci pro zamítnutí žaloby závěr o promlčení žalobou uplatněného nároku (v důsledku dovoláním dotčeného částečně potvrzujícího a měnícího rozsudku odvolacího soudu) a řešení této právní otázky nebylo shledáno rozporným s judikaturou Nejvyššího soudu (a dovolání v intencích ustanovení §237 o. s. ř. přípustným), pak již je z hlediska posouzení přípustnosti dovolání dle citovaného ustanovení nadbytečné zabývat se řešením další právní otázky (vážící se k žalobkyní proklamované solidární pasivní věcné legitimace žalovaných), jež by sama o sobě mohla případně obstát jako další samostatný důvod pro zamítnutí žaloby.
21. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k částem výroků IV. A X. vztahujícím se k žalobkyni, jimiž odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení, a proti nimž žalobkyně brojila uplatňujíc samostatnou dovolací argumentaci. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
23. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným a vedlejší účastnici na straně žalovaného 4) vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobkyně povinna ostatním účastníkům řízení tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 46.885,08 Kč pro žalované 1), 5) a 6), částku 31.377,72 Kč pro žalované 2) a 3) a částku 25.932,- Kč pro žalovaného 4) a vedlejší účastnici na jeho straně. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 12.816,- Kč (krácená odměna o 20% při zastupování více osob z plné odměny 16.020,- Kč - z tarifní hodnoty odpovídající předmětu dovolacího řízení daného částkou 1.925.337,- Kč) - §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6., §8 odst. 1 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupci žalovaných, vyjma zástupce žalovaného 4) a vedlejší účastnice, jsou plátci daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů], navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení žalovaných 1), 2), 3), 5) a 6) o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 8.137,08 Kč u žalovaných 1), 5 a 6) a ve výši 5.445,72 Kč u žalovaných 2) a 3).
24. Místem splnění náhradové povinnosti jsou zástupci žalovaných [a zástupce vedlejší účastnice na straně žalovaného 4)], kteří jsou advokáty (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty za středníkem středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř. Pariční lhůtu tří měsíců považuje dovolací soud s ohledem na celkovou částku přiznaných nákladů dovolacího řízení ve výši 104.194,80 Kč za přiměřenou.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní a vedlejší účastnice domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 11. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu