ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2225.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2225/2022-300
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) A. R. , narozena XY, bytem XY, b) J. V. , narozen XY, bytem XY, c) A. K. , narozen XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupena Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o zaplacení finanční náhrady podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 250/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2022, č. j. 19 Co 393/2021-261, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2022, č. j. 19 Co 393/2021-261, se ve výroku I. mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. září 2021, č. j. 4 C 250/2020-208, se v částech výroků I., II. a III. týkajících se příslušenství mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit:
a) žalobkyni a) 8,50 % úrok z prodlení ročně z částky 30.834,38 Kč od 19. 9. 2021 do zaplacení a domáhala-li se žalobkyně a) zaplacení 8,50 % úroku z prodlení ročně z částky 154.171,90 Kč od 19. 9. 2021 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá,
b) každému ze žalobců b) a c) 8,50 % úrok z prodlení ročně z částky 107.920,31 Kč od 19. 9. 2021 do zaplacení a domáhal-li se každý ze žalobců b) a c) zaplacení 8,50 % úroku z prodlení ročně z částky 539.601,55 Kč od 19. 9. 2021 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni a) náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 41.938,60 Kč, náklady odvolacího řízení ve výši 16.775,44 Kč a náklady dovolacího řízení ve výši 8.387,72 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci b) náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 53.361,- Kč, náklady odvolacího řízení ve výši 21.344,40 Kč a náklady dovolacího řízení ve výši 10.672,20 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni c) náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 53.361,- Kč, náklady odvolacího řízení ve výši 21.344,40 Kč a náklady dovolacího řízení ve výši 10.672,20 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2021, č. j. 4 C 250/2020-208, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku ve výši 185.006,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky od 19. 9. 2021 do zaplacení (výrok I.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku ve výši 647.521,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky od 19. 9. 2021 do zaplacení (výrok II.). Dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni c) částku ve výši 647.521,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky od 19. 9. 2021 do zaplacení (výrok III.). Co do zbylé části žalobu zamítl (výrok IV.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 208.870,20 Kč (výrok V.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované (výslovně toliko proti výrokům I., II., III. a V.) rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 19 Co 393/2021-261, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.) a ve výroku V. změnil jen tak, že náklady řízení má žalovaná povinnost nahradit žalobkyni a) ve výši 41.938,60 Kč, žalobci b) ve výši 53.361,- Kč a žalobkyni c) ve výši 53.361,- Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení, a to žalobkyni a) ve výši 16.775,44 Kč, žalobci b) ve výši 21.344,40 Kč a žalobkyni c) ve výši 21.344,40 Kč (výrok III.).
Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na zjištění, že žalobci se jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), domáhají na žalované podle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě zaplacení finanční náhrady ve výši 4.254.465,- Kč za odňaté a nevydané pozemky dle PK č. XY o výměře 198 m 2 , č. 1806 o výměře 3.882 m 2 , č. 1807 o výměře 157 m 2 a č. 1836 o výměře 1.095 m 2 , vše v katastrálním území XY, a části pozemků dle PK č. XY o výměře 478 m 2 , č. 516 o výměře 4.913 m 2 a č. XY o výměře 4.457 m 2 , vše v katastrálním území XY dále „předmětné pozemky“), za něž jim nebyly poskytnuty náhradní pozemky k uspokojení jejich restitučního nároku v plném rozsahu. Soudy nižších stupňů s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněný pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (zmíněný rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), dovodily, že je namístě žalobcům přiznat finanční náhradu ve výši odpovídající šestinásobku ceny předmětných pozemků stanovené v souladu s ustanovením §28a zákona o půdě dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), přičemž odvolací soud zdůraznil, že v projednávané věci nejsou dány výjimečné okolnosti, jež by odůvodňovaly zvýšení, či snížení této finanční náhrady. Konstatovaly přitom, že předmětné pozemky je namístě ocenit jako pozemky stavební, neboť byly odňaty ke stavebním účelům. Shledaly rovněž, že splatnost nároku žalobců nastala dne 18. 9. 2021, kdy uplynula lhůta tří let od převzetí výzvy pozemkovým úřadem ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, a tudíž se žalovaná dostala do prodlení s plněním peněžité náhrady dne 19. 9. 2021.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť odvolací soud učinil tzv. souhrnná skutková zjištění, jestliže posuzoval charakter předmětných pozemků en bloc a nezabýval se u každého z předmětných pozemků jeho povahou samostatně. Domnívá se, že pouze část předmětných pozemků lze ocenit jako pozemky stavební. Závěry odvolacího soudu tak pokládá za zjevně nepřiměřené skutkovým zjištěním, jež navíc považuje za nesprávná a neúplná. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje též v existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to, zda uspokojení restitučního nároku poskytnutím finanční náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě připadá v úvahu, pokud lze tento nárok uspokojit převodem náhradního pozemku. Dle názoru žalované odvolací soud subsidiární povahu finanční náhrady nereflektoval. Dále uvedla, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda může být součástí pohledávky představující peněžní náhradu dle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě – s ohledem na její specifický charakter a požadavek na zachování rovnosti mezi oprávněnými osobami – též její příslušenství. Podotkla rovněž, že jsou dány mimořádné důvody pro prodloužení pariční lhůty, jež spočívají v charakteru a hodnotě sporu, jakož i v administrativních procesech pojících se k postavení žalované. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě též rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, respektive soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání žalované za nepřípustné a zjevně nedůvodné. Neztotožnili se s argumentací dovolatelky stran charakteru předmětných pozemků a úroků z prodlení, jakož i stanovení délky pariční lhůty. Podotkli také, že odvolací soud postupoval při vyčíslení finanční náhrady náležející žalobcům v souladu s aktuální rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Upozornili přitom, že uspokojení restitučního nároku žalobců převodem náhradního pozemku za pozemky odňaté a nevydané není fakticky uskutečnitelné. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované je přípustné pro řešení otázky stanovení úroků z prodlení se zaplacením finanční náhrady přiznané oprávněné osobě v režimu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě. Na rozdíl od mínění žalované považuje dovolací soud dovoláním vymezenou otázku již za vyřešenou, přičemž odvolací soud se v poměrech projednávané věci při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení §237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb., jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným, i důvodné.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dovodil, že oprávněné osobě náleží úrok z prodlení z dlužné finanční náhrady, jež odpovídá ceně odňatých (nevydaných) nemovitostí zjištěné podle ustanovení §28a zákona o půdě, a nikoliv ceně zvýšené, stanovené nad rámec „vyhláškové“ ceny rozhodnutím soudu, jež má v tomto smyslu konstitutivní povahu. Povinnost žalované zaplatit oprávněné osobě (jejímu dědici) úroky z prodlení z peněžité náhrady navýšené nad rámec plynoucí z ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě ve spojení s ustanovením §28a zákona o půdě tak vzniká teprve dnem vykonatelnosti soudního rozhodnutí, jímž byla zvýšená peněžitá náhrada přiznána, tedy dnem, kdy uplynula v soudním rozhodnutí stanovená lhůta k plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018).
Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu stanovující úroky z prodlení v režimu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě z šestinásobně navýšené základní hodnoty náhrady vyplývající z ustanovení §28a zákona o půdě, neobstojí. Každému z žalobců přísluší úrok z prodlení z částek zjištěných znaleckým posudkem Ing. Zdeňka Tomíčka, a to žalobkyni a) z částky 30.834,38 Kč (šestiny celkově přiznané částky 185.006,28 Kč) a každému ze žalobců b) a c) z částky 107.920,31 Kč (šestiny celkově přiznané částky 647.521,86 Kč). Finanční náhrada v základní výši stanovené dle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě ve spojení s ustanovení §28a zákona o půdě je splatná ve lhůtě tří let od převzetí písemné výzvy pozemkovým úřadem, po uplynutí této lhůty nastala splatnost dluhu a následujícím dnem se žalovaná dostala do prodlení, a je tak povinna z dlužné částky platit úroky z prodlení. Žalovaná tak nedostála povinnosti, jež jí ukládá zákon, pročež přiznání úroků z prodlení z takto stanoveného základu finanční náhrady nezakládá nerovnost mezi oprávněnými osobami. V projednávané věci žalovaná nemá žádné privilegované postavení a jako každý jiný účastník soudního sporu proto musí počítat i s tím, že pokud soud restituentovi (jenž prodlení žalované nezapříčinil) nárok přizná, vystavuje se riziku povinnosti zaplatit i úroky z prodlení (srovnej přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2979/08).
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud podle ustanovení §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, jak je uvedeno ve výrokové části I. tohoto rozsudku.
Další námitky uplatněné žalovanou v dovolání však přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají.
Předestírá-li dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučního nároku žalobců, je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srovnej např. dovolatelkou citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Závěr o stavebním charakteru odňatých a nevydaných pozemků učinily soudy nižších stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být založena přípustnost podaného dovolání; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že předmětné pozemky byly vyvlastněny za účelem výstavby obytných budov a pozemních komunikací a tato výstavba byla na dotčených pozemcích po jejich vyvlastnění realizována, pročež je oprávněným osobám z tohoto důvodu [§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] nebylo možné vydat. Dovolací soud přitom nezjistil žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy odvolacího soudu. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle, odvolací soud skutková zjištění dostatečným a logickým způsobem odůvodnil, přičemž se argumentačně vypořádal i s námitkami žalované stran ocenění jednotlivých předmětných pozemků (viz bod 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Zpochybňuje-li snad dovolatelka svými námitkami samotné odborné závěry čerpané soudy ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Zdeňkem Tomíčkem, jež byly předmětem tohoto odborného posouzení, napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Sluší se pak připomenout, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Odvolacímu soudu přitom nelze vytknout, že by se právě uvedenými kritérii při hodnocení znaleckých posudků předložených účastníky v projednávané věci neřídil, jestliže se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval hodnocením těchto znaleckých posudků a přesvědčivě odůvodnil, proč vycházel z dovolatelkou napadaného znaleckého posudku a nikoli z jí předloženého posudku znalce Ing. Zdeňka Bureše, přičemž z uvedeného je zjevné, že odvolací soud považoval znalecký posudek vypracovaný Ing. Zdeňkem Tomíčkem za úplný, logický a souladný s ostatními důkazy. Nadto soud prvního stupně konstatoval, že hodnota předmětných pozemků vyčíslená ve znaleckém posudku Ing. Zdeňka Bureše převyšuje hodnotu předmětných pozemků určenou ve znaleckém posudku Ing. Zdeňka Tomíčka (viz bod 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Dovolání není rovněž přípustné pro řešení otázky, zda je vyloučeno poskytnutí finanční náhrady dle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, lze-li restituční nárok uspokojit převodem náhradního pozemku, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Je tomu tak již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je – jak vyplývá z jeho odůvodnění – založeno na závěru, že mezi stranami je sporná výše peněžité náhrady dle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, nikoli samotná existence nároku na poskytnutí požadované náhrady.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud nezabýval otázkou liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců, sluší se podotknout, že zmíněná okolnost může být právně relevantní potud, že oprávněným osobám otevírá možnost domáhat se mimo veřejné nabídky převodu vybraného náhradního pozemku. Jedná se o okolnost, jež nikoliv výjimečně, ale spíše obvykle, dosud provázela proces uspokojování restitučního nároku na finanční náhradu ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě.
Odvolací soud se přitom – vzdor opačnému mínění žalované – zabýval tím, zda nejsou dány důvody pro zcela výjimečné zvýšení či naopak snížení peněžité náhrady, přičemž taková specifika, jež by opodstatňovala úpravu finanční náhrady přiznané v souladu s obecným právním pravidlem o určení finanční náhrady ve výši šestinásobku ceny odňatých pozemků stanovené podle oceňovacího předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě, neshledal (viz bod 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); k této problematice opět blíže v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou naznačená otázka stanovení přiměřené délky pariční lhůty. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě (a v případě vyklizení bytu v patnáctidenní lhůtě), umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat. Ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015). Proto je rozhodnutí o délce pariční lhůty v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by nebyly řádně odůvodněny či byly zjevně nepřiměřené.
Důvody, pro které stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo pro něž uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že je takový postup namístě. V souladu s ustálenou soudní praxí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3745/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3610/2016, a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1719/2017).
V posuzované věci odvolací soud stanovil obecnou třídenní lhůtu pro plnění dle ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř., čímž se nikterak neodchýlil od právní úpravy a ani od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Sluší se rovněž připomenout, že použití obecné pariční lhůty není zapotřebí v odůvodnění rozsudku zvláště vysvětlovat a zabývat se její přiměřeností, nevznášeli-li účastníci řízení k otázce lhůty k plnění připomínky či námitky (k tomu blíže srovnej Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 771-775). Nelze přitom přisvědčit námitkám dovolatelky, že podklad pro stanovení pariční lhůty skýtá ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, jelikož od tohoto ustanovení se odvíjí okamžik splatnosti peněžitého závazku žalované (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2889/2018), nikoliv však běh v soudním rozhodnutí stanovené lhůty k plnění. Okolnost, že zákonodárce v rovině hmotného práva jednoznačně určil lhůtu, v níž měla žalovaná finanční náhradu vyplatit (viz §16 odst. 1 zákona o půdě), se přitom nikterak nepromítá do poměrů procesní právní úpravy lhůty k plnění stanovené soudním rozhodnutím (viz §160 odst. 1 o. s. ř.).
V souvislosti se změnou napadeného rozsudku pak dovolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech dovolacího řízení podle ustanovení §142 odst. 3, §224 odst. 1 a §243c odst. 3 o. s. ř., přičemž vycházel z toho, že žalobci, kteří mají postavení samostatných (nikoli nerozlučných) společníků ve sporu (srovnej §91 odst. 1 o. s. ř.), byli v řízení před soudy obou stupňů procesně neúspěšní v relativně nepatrné části předmětu řízení (co do částky, z níž žalobcům náleží úrok z prodlení) a mají tak právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v plném rozsahu. Shodný závěr se připíná i k výroku o nákladech dovolacího řízení, jehož výsledek (odmítnutí dovolání žalované jako nepřípustného, vyjma argumentace zohledněné v měnícím výroku I. tohoto rozsudku o příslušenství) implikuje (rovněž) použití ustanovení §146 odst. 3 o. s. ř.
Za řízení před soudem prvního stupně náleží žalobkyni a) náhrada nákladů ve výši 41.938,60 Kč, která sestává z mimosoudní odměny zástupce žalobkyně a) z řad advokátů za pět úkonů právní služby (tj. za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ve věci z 15. 3. 2021, vyjádření ve věci z 26. 7. 2021 a účast na jednání soudu 10. 9. 2021) po 6.832,- Kč [§7 bod 5., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. a), d) a g) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“)], za pět třetin paušálních částek náhrad hotových výdajů advokáta po 100,- Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 7.278,60 Kč. Každému z žalobců b) a c) pak náleží náhrada ve výši 53.361,- Kč, která sestává z mimosoudní odměny zástupce žalobců b) a c) z řad advokátů za pět úkonů právní služby (tj. za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ve věci z 15. 3. 2021, vyjádření ve věci z 26. 7. 2021 a účast na jednání soudu 10. 9. 2021) po 6.832,- Kč [§7 bod 6., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. a), d) a g) a §12 odst. 4 advokátního tarifu)], za pět třetin paušálních částek náhrad hotových výdajů advokáta po 100,- Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 9.261,- Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů].
Za odvolací řízení náleží žalobkyni a) náhrada nákladů ve výši 16.775,44 Kč sestávající z odměny advokáta za 2 úkony právní služby po 6.832,- Kč a dále ze dvou třetin paušálních částek náhrad hotových výdajů po 100,- Kč a z částky 2.911,44 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty. Každému z žalobců b) a c) pak náleží náhrada ve výši 21.344,40 Kč sestávající z odměny advokáta za 2 úkony právní služby po 8.720,- Kč a dále ze dvou třetin paušálních částek náhrad hotových výdajů po 100,- Kč a z částky 3.704,40 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty.
Za dovolací řízení náleží žalobkyni a) náhrada nákladů ve výši 8.387,72 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování tří účastníků řízení ve výši 6.832,- Kč, jedné třetiny náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 100,- Kč [§11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu] a z částky 1.455,72 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty. Každému z žalobců b) a c) pak náleží náhrada ve výši 10.672,20 Kč, jež vychází ze součtu odměny za jeden úkon právní služby ve výši 8.720,- Kč, jedné třetiny náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 100,- Kč a z částky 1.852,20 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobců, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. 8. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu