ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2605.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2605/2022-432
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: A. D. , nar. XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 156/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 19. května 2022, č. j. 72 Co 2/2022-396, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 19. 5. 2022, č. j. 72 Co 2/2022-396, se ruší v části výroku I., v níž byl rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 11. 2021, č. j. 8 C 156/2018 - 313, potvrzen ve výrocích I., pokud jím byl nahrazen projev vůle žalované směřující k bezúplatnému převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a dále se rozsudek odvolacího soudu ruší ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení; současně se ruší i výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 11. 2021, č. j. 8 C 156/2018 - 313, pokud jím byl nahrazen projev vůle žalované směřující k bezúplatnému převodu pozemků parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY, a výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) ze dne 19. 5. 2022, č. j. 72 Co 2/2022-396, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 11. 2021, č. j. 8 C 156/2018 - 313, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i z nich vycházející závěr, že žalobkyně je oprávněnou osobou (§4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen „zákon o půdě“), které pro zákonem stanovenou překážku nebylo lze vydat původní pozemky, a jež má proto nárok na vydání jiných zemědělských pozemků (§11, §11a zákona o půdě). Restituční nárok nebyl navzdory aktivnímu přístupu žalobkyně ani 26 let po podání restitučního návrhu plně uspokojen, a to pro liknavost a svévoli na straně žalované (a jejího předchůdce Pozemkového fondu České republiky). Odvolací soud proto žalobu o bezúplatný převod pozemků na žalobkyni shledal důvodnou; za vhodné náhradní pozemky přitom považoval i pozemkové parcely č. XY, č. XY a č. XY v k. ú. XY nacházející se v koridoru územní rezervy pro výstavbu vysokorychlostní železniční tratě.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku své liknavosti a svévole při uspokojování restitučního nároku žalobkyně. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, přičemž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017. Za neřešenou pak považovala otázku, zda lze učinit závěr o liknavosti či svévoli při uspokojování restitučního nároku, aniž je zjištěna zbývající výše uplatňovaného restitučního nároku; poukazovala přitom též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017. Konečně vznášela otázku vhodnosti žalobkyní požadovaných náhradních pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY k převodu na oprávněnou osobu, argumentujíc tím, že se nacházejí v koridoru plánované výstavby pro vysokorychlostní železniční trať nebo je na nich zamýšlena výstavba za účelem průmyslové výroby a skladů, případně výstavba pro bydlení. V uvedeném směru měla rozsudek odvolacího soudu za kolidující s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011, ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013, ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010, ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak je jí reflektována i judikatura Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod číslem 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod číslem 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
7. Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat (další) účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020).
8. Při úvaze, lze-li postup žalované (a jejího předchůdce) ve vztahu ke konkrétnímu restitučnímu nároku, hodnotit jako liknavý, je nutno zohlednit i dobu, po kterou zůstává nárok neuspokojeným, kdy nelze odhlížet ani od délky předchozího řízení před pozemkovým úřadem (k tomu opětovně srovnej důvody již shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020).
9. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedenými defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace), přičemž učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvahy soudů nižších stupňů byly nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vady samotných skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Hodnotící závěry odvolacího soudu (který vzal za správné skutkové i právním závěry soudu prvního stupně, na něž v detailech i odkázal) o liknavosti a svévoli dovolatelky při uspokojování žalobkyní uplatňovaného restitučního nároku, akcentující nejenom dobu prodlení dovolatelky (jejího předchůdce) s uspokojením nároku (především pak délku řízení před pozemkovým úřadem dosahující téměř 26 let), ale též další postup dovolatelky (jejího předchůdce) tkvící v nesprávném ocenění restitučního nároku, jež zásadním způsobem ztížilo uspokojení nároku zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle §11a zákona o půdě (teprve v důsledku aktivity žalobkyně přistoupila dovolatelka v roce 2018 k přecenění nároku ohledně části jednoho z nevydaných pozemků z částky 65.883,83 Kč na 507.300,57 Kč, resp. 506 298,58 Kč; následně k 21. 9. 2021 dovolatelka akceptovala další přecenění restitučního nároku na 828 245,45 Kč), a aktivitu žalobkyně při uspokojování svého restitučního nároku – opakovaná účast ve veřejných nabídkách – nejsou tedy v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. I z takto stručně rekapitulovaného vyplývá, že jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. Ke shodným závěrům o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobkyně dospěl ostatně dovolací soud i v dalších řízeních týchž účastnic (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2849/2021, a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 693/2022).
11. Podmiňuje-li dovolatelka přijetí závěru o liknavosti a svévoli exaktním zjištěním výše restitučního nároku oprávněné osoby (dovozujíc, že až poté mohou soudy uzavřít, zdali skutečně brání uspokojení restitučního nároku či jeho části), lze přitakat závěru odvolacího soudu, že pro tuto chvíli bylo by nehospodárné přesnou výši restitučního nároku zjišťovat, podává-li se ze skutkových zjištění, že sama dovolatelka (částečným přeceněním restitučního nároku žalobkyně) připustila nesprávnost původního ocenění restitučního nároku (čímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku žalobkyně zásadně předpokládaným postupem) v situaci, kdy hodnota nyní vydávaných náhradních pozemků (355 878,55 Kč) a pozemků, jež byly žalobkyni k okamžiku rozhodování odvolacího soudu, byť nepravomocně, již vydány (109 154,30 Kč a 73 953,20 Kč), zdaleka nedosahuje ani výše dovolatelkou uznaného restitučního nároku (828 245,45 Kč).
12. Judikaturou dovozeným závěrem, že při liknavém či diskriminujícím postupu žalované se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), pak nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Ani oprávněná osoba se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
13. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla dovozena rovněž další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např., zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
14. Odvolací soud se pak od výše citovaných judikaturních kritérií, na nichž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil, dovodil-li, že vydání náhradních zemědělských pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY v situaci, kdy o jejich bezúplatný převod nepožádala obec ve smyslu ustanovení §7 nebo §10 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů – k potenciální (ne)zařaditelnosti pozemku do veřejné nabídky náhradních pozemků, potažmo nemožnosti uzavřít smlouvu o jeho převodu s oprávněnou osobou v situaci, kdy bylo uplatněno právo na jeho přednostní převod ze strany obce dle zvláštního právního předpisu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, či ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1497/2020 – nebrání sama o sobě okolnost, že jsou zařazeny ve výhledové ploše určené pro průmyslovou výrobu a sklady, resp. též pro bydlení s podnikatelskými aktivitami (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2362/2022); pro posouzení vhodnosti náhradního zemědělského pozemku je nadto rozhodný stav (územně plánovací dokumentace) v době vyhlášení rozhodnutí (srov. §154 odst. 1 o. s. ř. a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2893/2018, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020).
15. Prostřednictvím dovolatelkou kladených otázek tudíž na přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.) v části týkající se vydání náhradních zemědělských pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY usuzovat nelze.
16. Nejvyšší soud proto dovolání v naznačeném rozsahu, aniž nařizoval jednání, jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. ř.).
17. Zohledňuje, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal však Nejvyšší soud dovolání přípustným (§237 o. s. ř.) pro řešení otázky vhodnosti bezúplatného převodu žalobkyní požadovaných náhradních zemědělských pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, již odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
18. Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
19. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
20. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
21. K otázce převoditelnosti pozemku určeného k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (viz §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.) jest odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu akcentující smysl a účel interpretovaného ustanovení, jímž je zamezit těm převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení míří právě na veřejným zájmem dotčené zemědělské pozemky (ve smyslu §1 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě), tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů), a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015). Pro závěr, je-li pozemek určen k realizaci veřejně prospěšné stavby, je pak rozhodující stav dle územně plánovací dokumentace, přičemž je irelevantní, kdy (a zda vůbec) dojde k takto plánovanému využití pozemku, přičemž nutná není ani konkretizace (plánované) veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4589/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4010/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019); postačuje, je-li pozemek zahrnut do koridoru územní rezervy veřejně prospěšné stavby či stavby dopravní nebo technické infrastruktury (ve vztahu k plánované výstavbě vysokorychlostní železniční tratě srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1875/2020).
22. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. rozsudky Nejvyššího ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, a ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021).
23. Jestliže tedy odvolací soud vzdor zjištění, že žalobkyní požadované náhradní zemědělské pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY jsou územně plánovací dokumentací (Územní plán města XY, Zásady územního rozvoje kraje Vysočina) zahrnuty do koridoru územní rezervy stavby dopravní infrastruktury (trasy vysokorychlostní železniční tratě), žalobě o jejich bezúplatný převod vyhověl a nezabýval se dále tím, zda není namístě uspokojit restituční nárok žalobkyně vydáním jiných náhradních zemědělských pozemků (srov. rozsudky Nejvyššího ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, a ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021), odporují jeho závěry ustálené judikatuře i právní úpravě, a jsou tudíž nesprávné.
24. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání v daném rozsahu opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu v uvedené části zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Poněvadž důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v příslušném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
25. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
26. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
27. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 11. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu