ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.1021.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 1021/2022-357
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. listopadu 2022 o dovolání, které podal obviněný T. H., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 5 To 51/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 23/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 4 T 23/2019 byl obviněný T. H. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle §147 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel hromadné dopravy na dobu 18 (osmnácti) měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost, aby zaplatil D. s. Z. – O. na náhradě škody částku 355,49 Kč.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 5 To 51/2022 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 4. 2022 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Obviněný má za to, že okolnosti skutkové povahy byly oběma soudy nesprávně právně posouzeny. V rámci dokazování nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty předmětného přečinu. Obviněný uvedl, že se na vzniku zranění poškozeného žádným způsobem nepodílel, a že ke zranění poškozeného došlo nikoliv během jízdy autobusu, ale během státní v zastávce. Namítl, že v popisu pracovního místa číslo XY a číslo XY není uvedeno, kdy má řidič stisknout tlačítko k zavření dveří. Byť obviněný vylučuje, že by dveře zavřel v nevhodný okamžik, tak se tato skutečnost ani nevyskytuje ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný má za to, že průběh vystupování poškozeného probíhal naprosto standardním způsobem. On sám vystupování poškozeného z autobusu monitoroval a z jeho strany nedošlo k porušení žádné povinnosti. Je mu líto, že došlo k tak závažnému následku na zdraví poškozeného, nicméně má za to, že se tak stalo nezávisle na jeho konání. Obviněný dále uvedl, že poškozeného nemohl vidět vnějším zrcátkem autobusu, protože výhled z vnějšího zrcátka byl zakryt otevřenými dveřmi autobusu. Navrhl vypracování znaleckého posudku, který by objasnil jeho výhledové možnosti, avšak tento návrh byl zamítnut. Proto se domnívá, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že jeho výhledové možnosti byly dostatečné. Závěr soudu prvního stupně o tom, že výhledové možnosti obviněného byly dostatečné, nemá oporu v provedeném dokazování, když soud pouze odkázal na výslech svědka, přičemž relevanci této výpovědi označil za spornou. K osobě poškozeného obviněný uvedl, že se jedná o starší osobu, která se obtížně pohybuje a trpí mimo jiné neuropatií a Myastenia Gravis, přičemž tyto onemocnění závažným způsobem omezují jeho pohyb. Poškozený při pohybu nezvedá své nohy z podložky, ale šoupe je. V důsledku toho mělo dle názoru obviněného dojít k zakopnutí poškozeného o výstupky na podlaze autobusu. Samotný znalec z oboru zdravotnictví uvedl, že poškozený trpí častým zakopáváním a pády v důsledku jeho zjištěných nemocí. Poškozeného doprovázela jeho manželka, která mu měla v případě výstupu z autobusu poskytnout patřičnou pomoc. Soud prvního stupně dostatečně nezjistil a neprokázal nehodový děj. K tomu obviněný poukázal na rozpor ve výpovědích ohledně toho, jaká noha poškozeného měla být ve dveřích autobusu zachycena. Obviněný také uvedl, že k výstupu poškozeného nemohlo dojít způsobem, který uvedl svědek Ž. Navrhl proto provedení vyšetřovacího pokusu, který však byl soudem prvního stupně zamítnut. Dále konstatoval, že výrobce předmětného autobusu počítá se sevřením člověka dveřmi. Nejedná se o žádný exces, naopak je s touto situací dopředu počítáno a dveře jsou konstruovány tak, aby bylo vyloučeno jakékoliv zdravotní poškození případně sevřeného člověka. I kdyby obviněný zavinil sevření poškozeného, nezakládá tato skutečnost jeho trestní odpovědnost. Obviněný také popsal, že rozdíl mezi nástupní plošinou autobusu a hranou chodníku činí 18 cm a vzdálenost hrany chodníku a hrany nástupní plošiny autobusu je cca 15-20 cm. O těchto skutečnostech předložil důkazy ve formě fotografií u posledního hlavního líčení. Má za to, že popsaný výškový rozdíl stejně jako vzdálenost mezi nástupní plošinou autobusu a hranou chodníku způsobily pád poškozeného. Soud prvního stupně se těmito námitkami zabýval pouze povrchně, v žádném případě rozhodným způsobem nevyloučil, že ke zranění poškozeného došlo způsobem, který tvrdí obviněný. Závěrem konstatoval, že ve věci panují pochybnosti, co bylo příčinou pádu poškozeného, a proto tato skutečnost měla být použita ve prospěch obviněného.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 4 T 23/2019 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 5 To 51/2022, a poté, aby sám ve věci rozhodl tak, že obviněného obžaloby v plném rozsahu zprostí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný uvedl, že dovolací soud již ve věci obviněného jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 3 Tdo 176/2021. Výsledkem nového projednání věci je rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 5 To 51/2022 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 4 T 23/2019. Státní zástupce má za to, že citovaná rozhodnutí nevykazují žádné vady, které by odůvodnily opakovaný kasační zásad dovolacího soudu. Pokud dovolací soud ve svém prvním kasačním usnesení určité vady vytýkal, nelze říci, že by aktuální nyní přezkoumávaná rozhodnutí takovými vadami trpěla. Možné pochybnosti o správnosti přezkoumávaných rozhodnutí byly ze strany soudů po prvém kasačním rozhodnutí dovolacího soudu rozptýleny. Současně ve věci činné soudy dostatečně reagovaly na relevantní argumentaci obviněného. V dalším pak státní zástupce odkázal na přezkoumávaná rozhodnutí.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný T. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do §265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g) , který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení a změna je jen v tom, že nyní jsou tato pochybení přímým obsahem dovolacího důvodu a není zapotřebí dovozovat je extenzivním výkladem. Podle zmíněného dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení.
V důsledku zařazení nového odvolacího důvodu došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci námitek pod jednotlivé dovolací důvody, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se uplatněné námitky s vytýkaným dovolacím důvodem rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno již z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022. Nově tedy důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu ve Zlíně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud uvádí, že ve věci obviněného již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 3 Tdo 176/2021, přičemž v tomto rozhodnutí vytkl soudům nižších stupňů, že ty se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nezabývaly otázkou naplnění kvalifikačního znaku skutkové podstaty trestného činu porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání dle §147 odst. 2 trestního zákoníku. Nejvyšší soud konstatoval, že ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu se tento omezil na závěr o porušení povinnosti řidiče řídit vozidlo tak, aby nebyla ohrožena bezpečnost vlastního provozu, cestujících ani ostatních účastníků silničního provozu, stanovené v číselně označeném popisu pracovního místa, ale neuvedl, proč shledal tuto povinnost za důležitou z hlediska naplnění příslušného kvalifikačního znaku trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1,2 trestního zákoníku. Soud nezmínil, že primárně je řidič povinen podle §5 odst. 1 písm. i) zákona č.361/2000 Sb. o silničním provozu v platném a účinném znění zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu. Odvolací soud pak porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání dovozoval pouze formálně na základě popisu pracovního místa číslo XY a číslo XY. Nezabýval se tím, z jakých důvodů shledává porušení této (těchto) povinnosti(í) za porušení povinnosti(í) důležité(ých). Soudy se v předchozím řízení ani dostatečně nevypořádaly s naplněním subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §147 odst. 2 trestního zákoníku ve vztahu k objektivním skutečnostem. V odůvodnění jejich rozhodnutí absentovalo důkladné posouzení intenzity porušení povinností obviněného jako řidiče vozu MHD.
Výsledkem nového projednání věci je rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 5 To 51/2022 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 4 T 23/2019. Citovaná rozhodnutí již nevykazují žádné vady, které by odůvodnily opakovaný kasační zásah dovolacího soudu. Pokud Nejvyšší soud ve svém prvním kasačním usnesení vytýkal výše popsané vady, nelze říci, že by aktuální nyní přezkoumávaná rozhodnutí takovými vadami trpěla. Možné pochybnosti o správnosti přezkoumávaných rozhodnutí byly ze strany soudů po prvém kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu rozptýleny. Zároveň ve věci činné soudy dostatečně reagovaly na relevantní argumentaci obviněného.
K nyní uplatněné dovolací argumentaci obviněného, která je téměř identická s argumentací uplatněnou v jeho prvním dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že tato je založena především na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Svými námitkami obviněný opět směřoval do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něho příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a vznášel námitky proti provedenému dokazování, čímž zpochybňoval skutkové závěry přijaté soudy, zejména stran toho, že okolnosti skutkové povahy byly oběma soudy nesprávně právně posouzeny, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil znaky předmětné skutkové podstaty, že se na vzniku zranění poškozeného žádným způsobem nepodílel. Všechny jeho námitky byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Založil je na své vlastní, od soudu diametrálně odlišné interpretaci výsledků dokazování. Soudy přitom důkazy hodnotily ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu. Nejvyšší soud k tomu navíc podotýká, že skutkové námitky obviněného nebyly důvodné. Průběh nehody byl dostatečně objasněn, mimo jiné výpovědí poškozeného a zejména výpověďmi svědků. O skutkových zjištěních proto nelze mít žádné pochybnosti.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo , neboli „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“, kterou obviněný uplatnil námitkou, že panují pochybnosti, co bylo příčinou pádu poškozeného, a tato skutečnost měla být použita ve prospěch obviněného, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotně právní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Navíc porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 22. listopadu 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu