ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.1073.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 1073/2022-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. prosince 2022 o dovolání, které podal obviněný J. H., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. 11 To 169/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 T 197/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 15 T 197/2021 , byl obviněný J. H. uznán vinným ze spáchání přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že „dne 21. 10. 2021 v přesně nezjištěné době mezi 15:25 hodin až 15:45 hodin na silnici I/4, na zastávce autobusu v k. ú. obce XY, okres Příbram, ve směru Praha – Strakonice při dopravní kontrole v reakci na zastavení jeho vozidla službu konajícími policisty hlídky Policie ČR, Krajského ředitelství Středočeského kraje, Územního odboru XY, zařazených na dopravním inspektorátu C. K., ČOZ XY, a M. B., ČOZ XY, kteří byli řádně v souladu s vyhláškou č. 112/2015 Sb. oděni a vystrojeni do služebního stejnokroje, označeni identifikačním číslem a vybaveni služebním vozem a pod vlivem rozčílení vědomě oznámil na tísňovou linku 158 nepravdivou informaci, že se jedná o falešné příslušníky policie a opakovaně uvedl, že z obou policistů je cítit alkohol, přičemž v důsledku tohoto závažného obvinění musel být na místo kontroly povolán ředitel Územního odboru XY, Policie ČR, Krajského ředitelství Středočeského kraje, R. P., který u obou policistů provedl dechovou zkoušku pomocí přístroje Dräger 7510 s negativním výsledkem, s čímž obžalovaného seznámil, ten však nadále požadoval, aby byl u obou policistů proveden test na jiné návykové látky, což bylo ze strany R. P. odmítnuto, neboť ani jeden z policistů nejevil jakékoliv známky ovlivnění psychotropními omamnými látkami“. Za to byl podle §184 odst. 1 trestního zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu 70 denních sazeb po 300 Kč, tj. v celkové výměře 21 000 Kč. Podle §68 odst. 5 trestního zákoníku bylo obviněnému povoleno zaplatit peněžitý trest v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč až do jeho úplného zaplacení, splatných vždy do 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabude právní moci, s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 169/2022 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 6. 2022 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Obviněný namítl, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a skutkovými zjištěními. Současně bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces z důvodu existence tzv. opomenutého důkazu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1031/2021, a ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, namítl nesprávné právní posouzení spočívající v tom, že sdělení informace, která byla následně shledána jako nepravdivá, představovalo toliko subjektivní hodnotící úsudek, nikoliv konstatování. O policistech nikdy netvrdil, že jsou opilí nebo že požili alkohol. Z okolí policistů byl cítit alkohol, což však automaticky neznamená, že alkohol skutečně požili, když příčin zápachu mohlo být více. Obviněný dále namítl, že předmětný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv se může jednat maximálně o přestupek. Jeho jednání nemělo být řešeno v rámci trestního řízení s ohledem na princip ultima ratio. Obdobné skutky naplňují skutkovou podstatu §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., což podle názoru obviněného vyplývá i z důvodové zprávy k předmětnému ustanovení. Existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy spatřuje obviněný v tom, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, kdy kamerový záznam dopravní kontroly není úplný, ale jedná se o vystřižené scény. Obviněnému vůbec nebylo umožněno seznámit se s celým kamerovým záznamem. Přesto z takto provedeného důkazu soudy dovodily zásadní skutková zjištění. Obviněný soudům rovněž vytknul, že neprovedly dokazování k otázce, zda alkohol nebyl z policistů cítit z jiného důvodu, než z jeho požití, např. ze zdravotních důvodů. Za opomenutý důkaz považuje obviněný neprovedení výslechu spolujezdce V. K., který se mohl jakožto nestranná osoba vyjádřit k tvrzení obviněného, že byl cítit alkohol při provádění dopravní kontroly, o tom, jak hodnotil jednání a chování policistů, o podezřelých okolnostech jejich jednání a podobně.
4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021, č. j. 11 To 290/2020 – 1268, a věc Krajskému soudu v Praze vrátil k dalšímu řízení, eventuálně zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021, č. j. 11 To 290/2020 – 1268, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 3. 2022, č. j. 15 T 197/2021 – 122, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolací argumentaci považuje za poněkud rozpornou, když obviněný na jedné straně popírá naplnění znaků předmětné skutkové podstaty, avšak na straně druhé se domáhá posouzení svého jednání podle §12 odst. 2 trestního zákoníku, kdy subsidiarita trestní represe ovšem předpokládá, že všechny znaky daného trestného činu byly naplněny a skutek není trestným činem pouze pro mimořádné okolnosti snižující jeho škodlivost pro společnost. Podle státního zástupce se odvolací soud řídil stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaným pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a vypořádal se i s naplněním znaků předmětného trestného činu. Tvrzení dovolatele nemohla být pouhým hodnotovým soudem již z toho důvodu, že byla konkrétní a jejich pravdivost byla ověřitelná. Soudy současně vysvětlily, na základě jakých skutečností si musel být dovolatel vědom jejich nepravdivosti. Státní zástupce dále uvedl, že ve vztahu k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy poukázal obviněný pouze na nižší kvalitu a neúplnost kamerového záznamu, aniž by nějaký konkrétní rozpor mezi tímto důkazem a nějakým skutkovým zjištěním konkrétně označil. Celkový obsah jeho námitek ohledně kamerového záznamu směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo . Takové námitky však podle státního zástupce nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod. Státní zástupce poukázal i na to, že kamerovému záznamu přisuzovala obhajoba v důkazním řízení před nalézacím soudem menší význam a ani nepožadovala jeho přehrání. K tvrzení dovolatele o opomenutém důkazu, který je neprovedení výslechu svědka V. K., státní zástupce zdůraznil, že se u hlavního líčení jednalo o důkazní návrh obžaloby. Naopak obhajoba neměla návrhy na doplnění dokazování a výslech jmenovaného svědka považovala za nadbytečný. Teprve v řízení odvolacím projevil obviněný nesouhlas s tím, že nalézací soud důkazní návrh státního zástupce odmítl. Dovolatel brojí proti odmítnutí důkazního návrhu obžaloby. Námitka založená na tvrzení o odmítnutí důkazného návrhu se musí týkat důkazního návrhu dovolatele. Nehledě na to odvolací soud nadbytečnost dalších důkazů řádně odůvodnil.
6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
7. Obviněný J. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu). Ačkoliv podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání dne 11. 9. 2022, nereflektoval novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Poukaz obviněného na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu vychází ze znění účinného do 31. 12. 2021. Vzhledem k obsahu dovolání a formulaci jednotlivých námitek je zřejmé, že obviněný hodlal uplatnit dovolací důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) trestního řádu.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. Napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Příbrami netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněné na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
12. Obviněnému nelze přisvědčit, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Výhrady obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění nepřesahují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Obviněný v této souvislosti poukazuje na kamerové záznamy pořízené při dopravní kontrole a žehrá na jejich neúplnost. Tím ovšem zdůrazňuje pouze faktický stav, kdy zbývající část pořízeného záznamu nebylo možné z důvodu nízké kvality nahrávky využít. Naopak k důkazu provedené sekvence videozáznamu soudy oprávněně považovaly za objektivní důkaz, když se jedná o nahrávky zachycující plynulý děj, a není proto důvod se domnívat, že by byly účelově technicky upravované. Současně nelze obviněnému přisvědčit, že by nepoužitá část záznamu mohla mít pro projednávanou věc podstatný důkazní význam, když by i podle jeho názoru měla zachycovat zejména způsob zastavení vozidla obviněného hlídkujícími policisty. Nejenže soudy na základě provedených důkazů logicky dovodily, proč nelze charakter zastavení vozidla považovat za dramatický, ale především nemůže tato okolnost odůvodnit oznámení nepravdivé informace o ovlivnění policistů alkoholem na tísňovou linku ze strany obviněného, což je podstata vytýkaného jednání. Na základě provedených důkazů bylo bezpečně vyvráceno, že by obviněný mohl mít důvod se domnívat, že se jedná o falešné policisty, kteří jsou oba při výkonu služby ovlivněni alkoholem. U obou policistů byla provedena dechová zkouška pomocí přístroje Dräger 7510 s negativním výsledkem. Je třeba odmítnout obhajobu obviněného, že z policistů cítil alkohol. Přestože se obviněný snaží akcentovat, že nikdy netvrdil, že by policisté požili alkohol, nýbrž hovořil pouze o tom, že z nich alkohol cítil, což podle něj mohlo mít například zdravotní příčiny, nemá tato obhajobu oporu v provedených důkazech. Již odvolací soud poukázal na obsah jeho oznámení učiněného na linku 158, kde si obviněný v rozhovoru s operátorkou klade otázku, zda mohou být policisté ve službě „nalití“. Obdobně je na videozáznamu z dopravní kontroly zachyceno vyjádření obviněného k jednomu z policistů, že je „ožralej“. Obviněný zasahujícím policistům rovněž vyčetl, jak policie postupovala v průběhu pandemie Covid-19. Skutečnost, že tvrzení obviněného o alkoholu, který z policistů údajně cítil, bylo vymyšlené, pak zřetelně vyplývá i z jeho požadavku na velitele policistů, aby poté, co bylo u policistů zkouškou zjištěno, že nejsou pod vlivem alkoholu, přesto ještě provedl test na ovlivnění psychotropními látkami. Takový požadavek nemohl mít s údajným alkoholem žádnou spojitost a svědčí o skutečných motivech obviněného. Smyslem jeho jednání bylo vytrestat policisty za zastavení jeho vozidla a přivodit jim tím potíže ve službě a u nadřízených. Charakter opomenutého důkazu nemá návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem svědka V. K. Nejenže se jedná o důkazní návrh, který obviněný uplatnil až v řízení u odvolacího soudu, kde již dokazování neprobíhalo, přičemž sám před skončením hlavního líčení označit tento návrh učiněný státním zástupce za nadbytečný, ale především se odvolací soud s návrhem podrobně vypořádal a v napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč jej považuje za nadbytečný. Nejde proto o případ tzv. opomenutého důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Lze pro uzavřít, že při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu soudy rozhodně nevybočily ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Obviněný v této souvislosti namítl, že jím sdělená informace, která byla následně shledána nepravdivou, představovala toliko subjektivní hodnotící úsudek, nikoliv konstatování. Přestože se jedná o výhradu formulovanou jako hmotněprávní, ve skutečnosti deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu neodpovídá. Obviněný totiž svoji námitku opřel výhradně o vlastní verzi skutkového stavu věci, která neodpovídá skutkovým zjištěním soudů. Sdělení obviněného na linku 158 a posléze i nadřízenému na místě silniční kontroly, že je z obou hlídkujících policistů cítil alkohol a že se jedná o falešné policisty, jsou tzv. skutkovými tvrzeními a nikoliv hodnotícím soudem. Obviněný svá vyjádření na adresu hlídkujících policistů formuloval vědomě způsobem, aby kompetentním policejním funkcionářům celkově vyzněla tak, že předmětní policisté vykonávali službu pod vlivem alkoholu. Takto tvrzené skutečnosti jsou způsobilé k ověření, což se také stalo provedením dechové zkoušky vedoucím územního odboru R. P., která u obou policistů vyšla negativní, a také jeho přítomností na místě samém, kdy byla ověřena jejich služební příslušnost. Obviněný svým jednáním cílil na to, aby byli policisté prověřováni a případně, aby byli postiženi za jednání, kterých se podle lživých tvrzení obviněného měli dopustit, byť se jich objektivně nedopustili. Úmyslně sdělil nepravdivé údaje, které jsou způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozených u spoluobčanů a zejména poškodit je v zaměstnání až do té míry, že mohou být ze služebního poměru propuštěni. Právní posouzení zjištěného skutku jakožto přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku je proto přiléhavé.
15. Soudy nepochybily ani v otázce společenské škodlivosti činu obviněného, resp. zásady subsidiarity trestní represe. K výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu principu ultima ratio lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
16. V projednávané věci jednání obviněného naplnilo všechny obligatorní znaky přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž nejde o případ mimořádný a z hlediska skutkových okolností atypický. Pokud obviněný poukázal na to, že jednání mělo být postiženo pouze jako přestupek podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, nelze mu přisvědčit. Přestože se skutková podstata citovaného přestupku částečně překrývá se skutkovou podstatou trestného činu pomluvy podle §184 trestního zákoníku, rozdíl je především ve společenské škodlivosti jednání, které jimi má být postihováno. Rozhodující je zde způsobilost jednání obviněného oba policisty značně poškodit v zaměstnání, a to až do té míry, že mohou být ze služebního poměru propuštěni. Mimotrestní způsob řešení (správní postih) by proto neodpovídal konkrétní závažnosti činu a celospolečensky významným hodnotám a zájmům by neskýtal dostatečnou ochranu před škodlivým jednáním obviněného.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byly v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nemohlo být zjištěno žádné pochybení zakládající tyto důvody dovolání, zjevně nemohly opodstatněné ani výhrady obviněného poukazující na §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu.
18. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 7. prosince 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Irena Pekárková