ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.437.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 437/2022-4301
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2022 o dovolání, které podal obviněný J. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2022 sp. zn. 1 To 59/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci pod sp. zn. 81 T 7/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 81 T 7/2018 , byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající jednak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích, jednak v zákazu podnikání v předmětu podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 – 3 živnostenského zákona, vše na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 1 To 59/2021 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), f) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, ve znění účinném do 1. 10. 2020, a podle §209 odst. 5 trestního zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti, spočívající jednak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích, jednak v zákazu podnikání v předmětu podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 - 3 živnostenského zákona, vše na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) a h) trestního řádu. Obviněný poukázal na to, že byl odsouzen pro jiný trestný čin, než pro který proti němu byla podána obžaloba, resp. než pro který proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Obžaloba byla podána pro trestný čin zpronevěry podle §206 trestního zákoníku. Obviněný namítl, že se nikdy vůči poškozenému žádného podvodného jednání nedopustil. Výsledek trestního stíhání považuje za hrubě nespravedlivý. Ke změně právní kvalifikace došlo až v průběhu soudní fáze trestního řízení, a to dokonce až po provedení podstatné části dokazování, a nebyla zachována totožnost skutku, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání. Není dána ani částečná shoda v rámci konkrétního následku ani konkrétního jednání. Obviněný navíc nebyl řádně upozorněn na změnu právní kvalifikace, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy o lidských právech. Odsouzen byl úskočným způsobem, kdy nalézací soud zcela průkazně věděl, že obviněný vůbec neví o tom, že povaha a důvod obvinění, pro které se řízení aktuálně vede, již neodpovídá usnesení o zahájení stíhání a obžalobě. Soud mu znemožnil účast v hlavním líčení, které provedl v jeho nepřítomnosti sice na základě jeho písemné žádosti podle §202 odst. 5 trestního řádu, která však obsahovala explicitní výhradu, že souhlas činí pouze vzhledem ke stávající právní kvalifikaci trestného činu zpronevěry. Soudy obou stupňů po změně právní kvalifikace přes návrhy obviněného bezdůvodně odmítly opětovné provedení dokazování v podstatném rozsahu, přestože došlo k naprosto radikální (věcně úplné) změně okruhu rozhodujících skutečností. Takový postup protiústavně zcela eliminoval jakoukoliv obhajobu. Výslechy svědků nemohly být a nebyly důsledně provedeny ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro novou právní kvalifikaci trestného činu podvodu. Klíčový skutkový závěr o úpadkové situaci společnosti S.-L.vybudovaly soudy zcela svévolně bez jakékoliv opory v dokazování.
4. Obviněný proto navrhl, aby byl napadený rozsudek, jakož i rozsudek jemu předcházející, podle §265k odst. 1 trestního řádu v plném rozsahu zrušen a věc podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázána nalézacímu soudu k opětovnému projednání a rozhodnutí.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že dovolací námitky neshledává opodstatněnými. Ve vztahu k námitce totožnosti skutku státní zástupkyně uvedla, že trestný následek dovolatelova jednání je v podstatné shodě vyjádřen jak v usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, tak i v podané obžalobě, která se v tomto směru pouze nepodstatně liší ve výši způsobené škody. Proto lze beze všech pochyb dovodit závěr o zachování totožnosti skutku. K námitce obviněného, že nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace vytýkaného jednání, poukázala státní zástupkyně na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1303/12. Obviněný byl na možnou překvalifikaci jednání upozorněn ve vícero případech, a proto nelze o porušení jeho práva na spravedlivý proces vůbec uvažovat. Jde zejména o doručení kasačního rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2020 č. j. 1 To 73/2019-3212, v němž bylo nalézacímu soudu uloženo zabývat se jednáním, pro něž byla podaná obžaloba, i z hlediska možného naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Dovolatel byl navíc upozorněn i před konáním hlavního líčení sdělením, v němž byla možnost kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podvodu nastíněna. Přitom v průběhu následně konaného hlavního líčení nalézací soud položil výslovný dotaz, zda se obhajoba seznámila s poučením obsaženým v příloze k předvolání k tomuto procesnímu úkonu a po jejím kladném stanovisku nalézací soud seznal, že de facto třetí poučení podle §225 odst. 2 trestního řádu již není třeba činit. Podle státní zástupkyně nelze ani přehlédnout, že v odvolacím řízení následujícím po odsouzení pro nově kvalifikovaný zvlášť závažný zločin podvodu dovolatel dostal příležitost se k obvinění vyjádřit a hájit se, které také plně využil. Státní zástupkyně má tak za to, že dovolateli byla dána možnost na změnu právní kvalifikace reagovat ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Za relevantní nepovažuje státní zástupkyně ani námitku, zda měl trestní soud s ohledem na ústavní garance práva na spravedlivý proces povinnost obviněného poučit, že se tento zásadním způsobem mýlí v předmětu řízení. V případě dovolatele se jednalo od počátku o případ nutné obhajoby podle §36 odst. 3 trestního řádu, což znamená, že již od zahájení svého trestního stíhání byl zastoupen obhájcem s tomu odpovídající úrovní jeho stavovské erudice. Současně nebyly zřejmé jakékoliv indicie, nasvědčující tomu, že by se v dané věci do úvahy připadající právní kvalifikace dovolatelova jednání jevila jako jakkoli obtížně pochopitelná, potenciálně překvapivá či z právního hlediska náročná. K námitce obviněného, že mu byla znemožněna účast při hlavním líčení následujícím poté, co byl upozorněn na možnou změnu právní kvalifikace jeho jednání, státní zástupkyně uvedla, že hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti na základě jeho žádosti podle §202 odst. 5 trestního řádu. Obviněnému nelze přisvědčit, že by snad trestní soud měl posuzovat, ke které konkrétní právní kvalifikaci a s jakou výhradou je žádost podle §202 odst. 5 trestního řádu činěna, a v důsledku toho případně přizpůsobovat konání hlavního líčení, neboť taková úvaha se zdá být přímo proti samotnému účelu hlavního líčení, s nímž je bytostně spjato provádění dokazování, což by v případě nastalé změny skutkového stavu, odůvodňující jinou právní kvalifikaci, v podstatě negovalo smysl, pro který byl tento procesní úkon uskutečněn. Pokud jde o námitky obviněného podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, státní zástupkyně poukázala na způsob, jakým sám obviněný přispěl ke snížení aktiv obchodní společnosti S.-L. vyváděním majetku z této právnické osoby. V dané věci tak nelze shledat extrémní, resp. zjevný rozpor v provedeném dokazování. Rozhodná skutková zjištění nejsou zatížena ani vadou tzv. opomenutých důkazů. Soudy totiž dostatečně zdůvodnily odmítnutí důkazních návrhů.
6. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
7. V replice k vyjádření státní zástupkyně obviněný uvedl, že vyjádření státní zástupkyně důvodnost jeho dovolání nijak nezpochybňuje. Státní zástupkyně se podle jeho názoru mýlí v tom, že by se ve vztahu k následku lišila pouze výše škody. Jde pouze o shodu typového následku, nikoliv následku konkrétního. Částečně shodné je pouze vyčíslení škody, zcela se však liší konkrétní skutkové okolnosti, které škodu ve srovnávaných verzích zakládají. Liší se i konkrétní objekt, který byl zasažen. Ohledně změny právní kvalifikace se vyjádření státní zástupkyně míjí s podstatou dovolací argumentace. Obviněný zdůraznil, že o samotném skutku lze hovořit výlučně ve spojení s určitou právní kvalifikací. Právní kvalifikace je základním kritériem pro úvahu, které skutečnosti budou předmětem dokazování, a které nikoliv. Právní kvalifikace je také nespornou základní součástí „povahy a důvodu obvinění proti obviněnému“ ve smyslu ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy, které garantuje obviněnému právo být s nimi podrobně seznámen s jednoznačným časovým parametrem, tedy neprodleně, již v rámci obvinění. Požadavek na ujasnění právní kvalifikace soudem (jako klíčové součásti předmětu řízení) a informování obviněného o ní je naopak vždy aktuální, a nemůže se vztahovat pouze k blíže neurčené budoucnosti. Podle obviněného je naprosto zásadní, že veškeré zmínky o možné jiné budoucí právní kvalifikaci byly činěny jaksi in eventum . Obviněný byl soudy udržován v domnění, že původní právní kvalifikace stále platí. Za zcela neakceptovatelné a nezákonné považuje obviněný to, že by soudy vedly řízení pro více předmětů, více skutků vymezovaných více právními kvalifikacemi. Obviněný také zopakoval, že nalézací soud měl reagovat na zjevný omyl obhajoby v chápání toho, co vůbec je předmětem řízení. Argumentace státní zástupkyně není důvodná ani v otázce jeho účasti u hlavního líčení. Obviněný svou účast u hlavního líčení zvažoval nikoliv obecně, ale zcela konkrétně, ve vztahu ke konkrétnímu hlavnímu líčení a jeho očekávanému průběhu či programu. Obviněnému není zřejmé, že v čem by měl spočívat rozpor s účelem hlavního líčení, pokud by soud zohlednil nepochybný omyl obžalovaného o aktuálním předmětu řízení. Vyjádření státní zástupkyně k nepříznivé ekonomické situaci společnosti považuje obviněný za argumentaci v kruhu, jelikož nezohledňuje, že obviněný existenci nepříznivé ekonomické situace společnosti zpochybňuje a požaduje její dostatečné prokázání.
8. Obviněný J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
10. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
14. Především je třeba zdůraznit, že veškeré námitky uvedené v dovolání uplatnil obviněný již v předchozích stadiích trestního řízení a v podstatě shodně v řádném opravném prostředku proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud se s výhradami obviněného zevrubně vypořádal a jeho závěry lze označit za přiléhavé a správné. Na odůvodnění obou napadených rozhodnutí lze v těchto souvislostech odkázat. K jednotlivým námitkám obviněného uvedeným v dovolání lze toliko ve stručnosti (srov. §265i odst. 2 trestního řádu) uvést následující.
15. Podstata dovolací argumentace obviněného je založena na výhradě obviněného, že nebyla zachována totožnost skutku mezi tím, jak byl skutek označen v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. obžalobě, a v odsuzujícím rozsudku soudu. Zatímco převážná část trestního stíhání byla vedena pro trestný čin zpronevěry podle §206 trestního zákoníku, uznán vinným byl ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku. Tato okolnost ve spojení s tím, že soudy obviněného na tuto změnu v průběhu trestního stíhání odpovídající způsobem neupozornily, vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zejména práva na obhajobu, jelikož nevěděl, proti jakému obvinění se má bránit. Jeho omyl v předmětu řízení současně vedl k tomu, že neměl možnost ovlivnit průběh dokazování (navrhovat důkazy a klást svědkům otázky relevantní k trestnému činu podvodu), v důsledku čehož byl skutkový stav věci zjištěn nesprávně. Přestože uvedené námitky obviněného přímo nespadají pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestního řádu, musel se s nimi dovolací soud vypořádat, neboť označené vady by byly způsobilé zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces. Žádné pochybení soudů v naznačeném smyslu však dovolací soud neshledal.
16. Pokud jde o námitku nedodržení totožnosti skutku, vychází obviněný z nesprávného předpokladu, že trestní stíhání je vedeno pro (konkrétní) trestný čin. To je patrné z té části dovolání, ve které analyzuje znaky skutkových podstat obou trestných činů (zpronevěry podle §206 trestního zákoníku a podvodu podle §209 trestního zákoníku) se závěrem, že jsou tyto znaky odlišné, a proto nemohla být zachována totožnost jednání ani následku při změně náhledu na posouzení skutku ze zpronevěry na podvod. Obviněný v této souvislosti pomíjí odlišné pojetí skutku v trestním právu hmotném a procesním. V trestním právu hmotném souvisí skutek především se skutkovou podstatou trestného činu, tedy souhrnem trestněprávně relevantních skutečností z hlediska základu trestní odpovědnosti, a pojmem jeden skutek de iure , kterým se chápe souhrn trestněprávně relevantních skutečností odlišitelný od jiného skutku de iure téhož pachatele (např. Kratochvíl, V. s kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha C. H. Beck, 2009, str. 185). V procesněprávním smyslu se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu; jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v dohodě o vině a trestu, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 33/1974 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Každý trestný čin musí být vždy i skutkem, ale nikoli každý skutek je vždy trestným činem [viz §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, §226 písm. b) trestního řádu].
17. Podle §220 odst. 1 trestního řádu může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Vedle případu naprosté shody jednání i následku uvedených v obžalobě a rozsudku soudu bude totožnost skutku zachována také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Soud přitom může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného. O totožnosti skutku mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové, nikoli samotné závěry právní, jelikož soud není vázán právním posouzením skutku v obžalobě (§220 odst. 3 trestního řádu). Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě není v rozporu s obžalovací zásadou. Není přitom rozhodné, zda je důvodem odchylného posouzení chybné právní posouzení skutku v obžalobě nebo až změna vyplývající z výsledků hlavního líčení.
18. V projednávané věci spočívala podstata skutku popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě v tom, že obviněný jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti S.-L. na základě rámcové kupní smlouvy ze dne 19. 10. 2012 jím uzavřené s poškozenou společností Î. V. B. S., zejména ve znění dodatku ze dne 17. 10. 2013 upravujícího sjednání výhradu vlastnického práva, odebral od poškozené moldavská vína v celkové hodnotě 715 009,68 EUR, která následně v podstatné míře prodal svým odběratelům, a z takto utržených peněz nezaplatil poškozené za odebrané zboží, nýbrž získané peněžní prostředky použil jiným způsobem, čímž poškozené způsobil škodu ve výši celkem 18 352 449 Kč.
19. Naproti tomu ve výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu je skutek popsán tak, že obviněný jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti S.-L. na základě rámcové kupní smlouvy ze dne 19. 10. 2012 jím uzavřené s poškozenou společností Î. V. B. S., mimo jiné ve znění dodatků ze dne 17. 10. 2013, odebral od srpna 2013 do 19. 3. 2014 od poškozené moldavská vína v celkové hodnotě 715 009,68 EUR, která následně v podstatné míře prodal svým odběratelům, avšak poškozené za zboží nezaplatil a získané finanční prostředky použil jiným způsobem, čímž poškozené způsobil ve výši celkem 19 777 167,70 Kč, přičemž před poškozenou společností zamlčel faktickou ekonomickou situaci své společnosti, kdy si byl již v době od srpna 2013 vědom toho, že společnost S.-L. nebude schopna toto zboží uhradit, a současně provedl v neprospěch obchodní společnosti S-.L. majetkové transakce, jejichž účelem bylo mimo jiné vyvedení hodnotného majetku ze společnosti na úkor splnění závazku vůči poškozené.
20. Totožnost skutku je v tomto případě zachována částečnou shodou v jednání i v následku. Jednání popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě spočívalo v použití pro vlastní potřebu peněžních prostředků náležejících poškozené, jež byly obviněnému svěřeny na základě rámcové smlouvy obsahující výhradu vlastnictví a navazujících dílčích kupních smluv (jednání odpovídající přisvojení si svěřené cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty jakožto znaku trestného činu zpronevěry). V odsuzujícím rozsudku pak jednání představovalo zamlčení faktické ekonomické situace společnosti S.-L. znemožňující dostát dílčím závazkům uzavřeným na základě předmětné rámcové smlouvy a předstírání ochoty tyto závazky plnit (tj. uvedení poškozené v omyl a zamlčení podstatné skutečnosti v souvislosti s majetkovou dispozicí poškozené). Jednání obviněného je tak v obou případech zčásti charakterizováno stejnými skutkovými okolnostmi, jimiž je uzavření týchž dílčích kupních smluv navazujících na tutéž rámcovou smlouvu. Oproti podané obžalobě doznaly v odsuzujícím rozsudku pouze nepodstatných a víceméně upřesňujících změn také okolnosti vztahující se k následku trestného činu. Jím je zásah do majetkové sféry poškozené společnosti v podobě škody způsobené neuhrazením kupní ceny za zboží odebrané na základě dílčích kupních smluv vycházejících z předmětné rámcové kupní smlouvy. Rozdíl mezi obžalobou a odsuzujícím rozsudkem je toliko v právních závěrech, nikoliv v samotných skutkových okolnostech. Souvisí s posouzením, zda předmětem útoku byla odebraná vína v podobě svěřené věci či transformované peněžní prostředky (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1279/2015), anebo stejná vína jakožto podvodně vylákané plnění poskytnuté ze smlouvy, resp. nezaplacená kupní cena (rozhodnutí uveřejněné pod č. 42/1990 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Jak ovšem bylo uvedeno již výše, otázka odlišného právního posouzení zjištěných skutečností nemá význam z hlediska zachování totožnosti skutku.
21. Z obsahu předloženého trestního spisu dovolací soud dále zjistil, že obviněný byl na změnu právní kvalifikace stíhaného skutku řádně, v úplnosti a opakovaně upozorněn. Došlo k tomu doručením kasačního rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2020, č. j. 1 To 73/2019-3212. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zevrubně popsal tehdejší důkazní situaci a vysvětlil, proč stávající právní kvalifikace skutku jako zpronevěry podle §206 trestního zákoníku je vzhledem ke zjištěním v otázce výhrady vlastnického práva problematická. Současně vyzdvihl další okolnosti plynoucí z provedeného dokazování, související s ekonomickou situací společnosti S.-L. již v době před odebráním významné části zboží od poškozené a jednotlivými kroky obviněného, jimiž ze společnosti S.-L. vyváděl majetek. Nalézacímu soudu uložil, v jakém směru má dokazování doplnit s tím, že v závislosti na vyřešení konkrétních skutkových otázek bude na místě kvalifikovat skutek nikoliv jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, nýbrž jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Je zřejmé, že se nejednalo žádné abstraktní úvahy odvolacího soudu vedené in eventum, jak tvrdí obviněný, ale o konkrétní upozornění na možnou právní kvalifikaci skutku s ohledem na posuny skutkového stavu v průběhu dokazování během trestního stíhání obviněného. Obviněný se rozhodně nedostal do situace, kdy by se musel bránit také proti dalším alternativním právním kvalifikacím (poškození věřitele podle §222 trestního zákoníku, jiný úpadkový trestný čin, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí trestního zákoníku), jak uvedl v dovolání, neboť ve skutečnosti dezinterpretuje odkaz odvolacího soudu na jiná samostatně vedená trestní řízení (viz poslední věta prvního odstavce na č. l. 3221). Citované rozhodnutí odvolacího soudu proto mělo shodné účinky jako upozornění na možnost přísnějšího právního posouzení skutku podle §190 odst. 2 trestního řádu a §225 odst. 2 trestního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006 sp. zn. 7 Tdo 536/2006, publikované pod č. 4/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.).
22. Rovněž nalézací soud následně přípisem ze dne 9. 12. 2020 upozornil obviněného ještě před konáním hlavního líčení na obdržený znalecký posudek týkající se obsahu moldavského práva, podle jehož závěrů moldavské právo nezná tzv. princip transformace účinků výhrady vlastnického práva ke zboží do peněžního ekvivalentu, a proto již nemůže být právní kvalifikace skutku uvedená v obžalobě přiléhavá. Současně obviněného s odkazem na závazný pokyn odvolacího soudu týkající se možnosti posoudit skutek jako trestný čin podvodu vyzval, aby do jednoho týdně učinil v tomto smyslu případné důkazní návrhy. V hlavním líčení dne 18. 3. 2021 pak obhájce obviněného k dotazu soudu sdělil, že s uvedeným poučením byl seznámen. Z opakovaného vyjádření obviněného, jež bylo předloženo nalézacímu soudu například přípisem ze dne 20. 1. 2021, kde mimo jiné rozsáhle argumentoval proti zjištění o nepříznivé ekonomické situaci společnosti v době před odebráním příslušné části zboží i proti tomu, že by vyváděl majetek ze společnosti, totiž vyplývá, že obviněný přesně pochopil význam posunu ve skutkových zjištěních na právní posouzení věci, a tedy i výše zmíněné úkony soudů jako upozornění na změnu právního posouzení skutku. Vehementně odmítal ovšem tyto účinky přijmout a domáhal se jiné formy upozornění. Důsledky takto zvolené formy obhajovací strategie nese obviněný a nelze je vytýkat soudům. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku navíc nemohla být pro obviněného překvapivá ani s ohledem na to, že byla uvažována prakticky po celou dobu trestního řízení, jak vyplývá z trestního oznámení, usnesení policejního orgánu o odložení věci, kasačního rozhodnutí státní zástupkyně ze dne 22. 6. 2016 či listin vztahujících se k trestnímu řízení vedenému v Moldavské republice. Dovolací soud proto v postupu nalézacího soudu neshledává rozpor s §225 odst. 2 trestního řádu, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ani čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy o lidských právech. Během trestního stíhání byl obviněný průběžně seznamován nejen s důvodem obvinění (skutkem a jeho změnami v závislosti na výsledcích dokazování), ale také s povahou obvinění, tedy odpovídající právní kvalifikací. Pokud obviněný zdůrazňuje, že nebyl na změnu právní kvalifikace upozorněn neprodleně, pak podle Evropského soudu pro lidská práva nejde tedy ani tak o to být seznámen „neprodleně po“ vznesení obvinění nebo jeho změně, ale být seznámen „dostatečně dlouho před“ rozhodnutím o tomto obvinění (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 1. 2010 ve věci Khatchadourian proti Belgii, stížnost č. 22738/08, oddíl 2). V tomto smyslu měl obviněný nepochybně dostatek času na přípravu své obhajoby a pro návrhy na doplnění dokazování. A to nejen v době před vydáním odsuzujícího rozsudku nalézacím soudem, ale i v řízení odvolacím (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 3. 2001 ve věci Dallos proti Maďarsku, stížnost č. 29082/95, §52). Žádné pochopení proto nelze najít pro tvrzení obhajoby, podle nichž soudy jednaly úskočně a využily zjevného omylu obviněného o předmětu trestního stíhání.
23. Dosud uvedené pak souvisí s další dovolací výhradou, podle které byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Taková námitka je již sice přímo podřaditelná pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu , ovšem ani ona není opodstatněná. O konání hlavního líčení dne 18. 3. 2021 v nepřítomnosti obviněného rozhodl nalézací soud podle §202 odst. 5 trestního řádu na základě osobní žádosti obviněného, jež je založena na č. l. 3956. Obsahem žádosti je výslovný požadavek obviněného, aby hlavní líčení dne 18. 3. 2021 bylo provedeno v jeho nepřítomnosti. Obviněný sice doplnil, že svoji osobní účast nepovažuje za nutnou proto, že další dokazování k trestnému činu zpronevěry považuje za nadbytečné a nebyl upozorněn na případnou změnu právní kvalifikace, nesprávná je však jeho představa, že by tímto způsobem mohl soudu určovat další procesní postup a podmínky pro zaměření dokazování v hlavním líčení. Záměrem obviněného bylo, aby soud skutečně konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Byl si velice dobře vědom, že již byl na změnu právní kvalifikace skutku upozorněn, a také byl informován o tom, jakým směrem se bude dokazování nadále ubírat. Obviněný rozhodně nebyl v žádném omylu ohledně předmětu řízení. Na jeho straně se tudíž nejednalo o nic jiného, než o snahu vytvořit si podmínky pro budoucí uplatnění námitky porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a obstrukci jednání soudu. Takovému procesnímu postupu obviněného však ochrana nepřísluší, a proto nemohlo dojít ani k naplnění deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu.
24. Přisvědčit nelze obviněnému ani ve výhradách, jimiž brojí proti soudy zjištěnému skutkovému stavu věci s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu . Pokud jde o skutková zjištění, napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se v této části svého rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných zásadních výhrad. Částečně doplnil dokazování, zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
25. Řízení není zatíženo existencí tzv. opomenutých důkazů, neboť se všemi důkazními návrhy, jež obviněný v dovolání zmiňuje, se odvolací soud v napadeném rozhodnutí vypořádal a odmítl je pro jejich nadbytečnost, jelikož skutečnosti ohledně ekonomické situace společnosti S.-L. a jejích obchodních vztahů, k nimž by se měli navržení svědci vyjadřovat, již byly dostatečně prokázány jinými důkazy ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu.
26. Obviněnému nelze přisvědčit, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Obviněný v této souvislosti namítá, že jediným důkazem, na jehož základě soudy učinily závěr o ekonomické situaci společnosti S.-L. a nemožnosti dostát závazkům z odebraného zboží od poškozené, je rozhodčí nález ze dne 2. 10. 2014. Jedná se o důkaz pouze zprostředkovaný a navíc z doby, kdy již několik měsíců neměl obviněný pod kontrolou společnost S.-L. Základem procesního neúspěchu společnosti S.-L. v daném řízení byla nečinnost této společnosti jako žalované (neunesení břemene důkazního a břemene tvrzení) v době, kdy již obviněný ve společnosti nepůsobil. Zmíněný rozhodčí nález však podle dovolacího soudu není na místě jako důkaz odmítnout jen z toho důvodu, že obviněný s jeho závěry nesouhlasí. Obsah odůvodnění rozhodčího nálezu je natolik popisný, že ve spojení s dalšími důkazy, např. o průběhu plateb společnosti F. A. S. nelze mít o podstatě samotného dluhu a jeho splácení a dalších okolnostech žádných pochyb. Právě tento dluh z neúspěšné spolupráce se společností A. byl příčinou toho, proč nemohlo dojít k úhradám za zboží odebrané od poškozené. Z dohody o narovnání se společností A. ze dne 5. 4. 2013 vyplýval závazek pro společnost S.-L. uhradit dlužnou částku v celkové výši 565 147,56 EUR. Pravidelné splátky hradila společnost S.-L. v týdenních intervalech zejména v období od října 2013 do února 2014, poté od března do června 2014. Neuhrazena zůstala část dluhu převyšující 130 00 EUR. Podnikatelská činnost společnosti S.-L. byla založena na obchodu s moldavským vínem, v rozhodné době na dodávkách od společnosti B. Žádný jiný zásadní příjem společnost neměla k dispozici, když dodávky zboží od jiných dodavatelů byly zcela marginální. Jelikož prodej vína od poškozené byl hlavním, či spíše jediným příjmem společnosti S.-L.v roce 2013 a 2014, je evidentní, že výnosy z prodeje vín od poškozené společnosti byly ve značné výši použity právě na postupnou úhradu předcházejícího dluhu u společnosti A.
27. V návaznosti na existenci dluhu vůči společnosti A. a s vědomím o neschopnosti společnosti S.-L. hradit vznikající závazky za další odebrané zboží vůči poškozené společnosti B., začal obviněný z pozice jednatele již v průběhu roku 2013 účelově a koordinovaně vyvádět majetek ze společnosti S.-L., a to způsobem podrobně popsaným v napadených rozhodnutích. Jednalo se například o prodej nemovitostí ze strany obchodní společnosti S.-L. zastoupené dovolatelem jako jediným jednatelem jemu a jeho manželce za značně nestandardních tržních podmínek, kdy bylo sjednáno uhrazení kupní ceny v sedmdesáti měsíčních splátkách. Pouze část splátek byla údajně uhrazena v hotovosti, další část splátek byla uhrazena jednostranným zápočtem obviněného vůči pohledávce za nájemné za užívání těchto nemovitostí společností S.-L., a největší část kupní ceny započetl obviněný oproti pohledávce na zaplacení kupní ceny souboru obrazů, které manželé S. prodali dne 10. 3. 2014 společnosti S.-L. za částku 3 800 000 Kč, jež byla stanovena znaleckým posudkem, za jehož zpracování byl znalec pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020 sp. zn. 88 T 84/2020 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2021 č. j. 8 To 4/2021-496. Skutečná hodnota obrazů činila přibližně 1 200 000 Kč. Dne 30. 4. 2014 bezplatně převedl obviněný na svého zetě M. S. svůj podíl ve společnosti S., jež byla do té doby neaktivní. Na tuto společnost pak od května 2014 převedl veškeré lukrativní činnosti i majetek společnosti S.-L. v hodnotě převyšující 2 miliony korun. Společnost S. pokračovala v obchodu s moldavským vínem a jeho prodejem v obchodních řetězcích jakožto nástupcem společnosti S.-L., a to na stejné adrese sídla společnosti. Činnost této společnosti obviněný ovlivňoval a následně se opět stal jejím jednatelem. Svůj podíl ve společnosti S.-L. obviněný v červnu a červenci 2014 převedl na V. Z., který ji následně v říjnu 2014 převedl na tzv. bílého koně. V té době už společnosti S.-L. nezůstal žádný majetek k uhrazení závazků v celkové výši takřka 29 milionů korun. Soudy si tedy opatřily skutkový podklad, který dovoloval ve věci bezpečně rozhodnout. Při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu soudy rozhodně nevybočily ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu.
28. Pokud jde o deklarovanou existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu , v dovolání obviněného nelze nalézt žádnou odpovídající argumentaci, v níž by obviněný při respektování soudy zjištěného skutkového stavu věci rozporoval použitou právní kvalifikaci.
29. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. září 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu