ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.474.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 474/2022-535
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2022 o dovolání, které podala obviněná Š. C. , roz. R., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 68 To 206/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 6 T 21/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání obviněné Š. C. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 6. 2021, sp. zn. 6 T 21/2021 , byla obviněná Š. C. uznána vinnou zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jako výhradní pojišťovací agent zapsaný v registru České národní banky pod ev. č. XY zastupující poškozenou společnost ČSOB Pojišťovna, a.s., člen holdingu ČSOB, na základě Smlouvy o obchodním zastoupení č. 5106231 ze dne 24. 2. 2015, na základě které spravovala pojistný kmen pojištěné B. M., jehož součástí byla i pojistná smlouva č. 26573801 (611012009) Domov Expres 2010, jejímž předmětem bylo pojištění majetku a odpovědnosti z běžného občanského života, nepravdivě poškozené společnosti prezentovala pojistnou událost spočívající v poškození vozidla zn. Audi A4, rz XY, na jehož přední kapotu měl dne 31. 7. 2015 upadnout kámen z truhlíku umístěného na balkoně bytu na adrese XY, tento pád kamene měla způsobit B. M., neboť ačkoliv si Š. C. byla vědoma, že k uvedené pojistné události spočívající v poškození tohoto vozidla B. M. nedošlo, tak tuto pojistnou událost vedenou pod č. 2155012431 dne 5. 8. 2015 ze své kanceláře v XY, okres Přerov, prostřednictvím svého služebního emailu XY bez vědomí a souhlasu B. M. oznámila na centrálu poškozené společnosti v Pardubicích, dále zasílala nepravdivé podklady související s touto pojistnou událostí, aniž by měla od pojištěné B. M. plnou moc pro tato jednání, přičemž na základě takto nepravdivě prezentovaného průběhu pojistné události a doložených podkladů Š. C. svévolně zajistila nezákonný finanční prospěch pro M. R., nar. XY, bytem XY, spočívající v opravě poškozeného vozidla zn. Audi A4, r.z. XY, kterou provedl autoservis AR A. R., IČO: XY v XY, kterému byla poškozenou pojišťovnou uhrazena za provedenou práci dne 14. 9. 2015 převodem na účet č. XY celková částka z pojistného plnění ve výši 32.897 Kč, přičemž Š. C. takto jednala i přes to, že jako osoba zastupující poškozenou společnost v postavení výhradního pojišťovacího agenta měla zvlášť uloženou povinnost chránit její zájmy, a to na základě Smlouvy o obchodním zastoupení č. 5106231, zejména pak článku 4.A. Povinnosti pojišťovacího zprostředkovatele, bod 4.2 a bod 4.12, podle kterých byla povinna v maximální míře chránit obchodní zájmy pojišťovny a plnit veškeré povinnosti jí převzaté na základě této smlouvy poctivě, s nejvyšší odbornou péčí, s ohledem na oprávněné zájmy pojišťovny a zájmy spotřebitelů a v souladu s touto smlouvou a dále se všemi právními předpisy České republiky, což nečinila, a dále na základě ustanovení §21 odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí, ve znění účinném do 30.11.2016, podle kterého nesměla zneužívat skutečnosti, které se dozvěděla v souvislosti s činností pojišťovacího zprostředkovatele, ve svůj prospěch nebo ve prospěch jiného, což činila, kdy takto svým jednáním způsobila poškozené společnosti ČSOB Pojišťovna, a.s., člen holdingu ČSOB, se sídlem Pardubice - Zelené Předměstí, Masarykovo náměstí č. 1458, IČO: 45534306, škodu ve výši 32.897 Kč.
Za to byla obviněná odsouzena podle §210 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 (třiceti šest) měsíců.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen peněžitý trest v počtu 30 denních sazeb po 500 Kč, celkem 15.000 Kč (patnáct tisíc) Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 6. 2021, sp. zn. 6 T 21/2021, podala obviněná Š. C. odvolání, které směřovala do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 68 To 206/2021 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 520-522), ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tedy že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a rovněž podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , kdy má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná uvedla s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu institutu „osoby se zvlášť uloženou povinností hájit zájmy poškozeného“, že z obsahu uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení č. 5106231 a ani z jiné k důkazu provedené smluvní dokumentace nevyplývá, že by byla primárně (jako hlavní úkol) povinna zvláštním způsobem hájit zájmy druhého smluvního partnera, tedy dotčené pojišťovny. Pokud okresní soud k takovému výkladu dospěl a krajský soud se se stanoviskem ztotožnil, má za to, že jejich právní hodnocení neodpovídá odkazované soudní praxi. Konstatuje rovněž, že odvolací soud v tomto směru odkázal na zdůvodnění této právní kvalifikace nalézacím soudem bez jakékoli bližší konkretizace. Je přesvědčena, že existenci zvlášť uložené povinnosti chránit zájmy poškozeného nelze vyvozovat z prostého faktu, že určitá osoba má smluvně nebo zákonně uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat majetek poškozeného; musí jít o pachatele, jehož hlavním úkolem vyplývajícím ze služebního, pracovního nebo funkčního zařazení je péče o zabezpečování zájmů poškozeného.
Nadto je z provedených důkazů a na ně navazujících skutkových zjištění patrné, že tyto jsou v poměrně značném rozporu, kdy v tomto směru podřazuje námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná odkazuje na znění §21 odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí (dále jen „zákon č. 38/2004 Sb.“), které citoval rozsudek soudu prvního stupně, s tím, že citace tohoto zákonného ustanovení je v souvislostech projednávané věci nepřípadná, když z ní nevyplývá to, že by ochrana zájmů pojišťovny byla hlavním úkolem pojišťovacího makléře, ani to, jakým způsobem mají být tyto hodnoty chráněny. Jedná se pouze o právní úpravu povinnosti mlčenlivosti, což judikaturou vyžadované parametry kvalifikovaného znaku trestného činu jí kladeného za vinu nenaplňuje. Dále obviněná namítla, že skutková věta obsahuje nejenom parafrázovanou citaci §21 odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb., ale také výklad smlouvy o obchodním zastoupení. Má za to, že z žádného ujednání této smlouvy nelze dovodit, že povinnost chránit zájmy ČSOB, a.s., je primárním úkolem dovolatelky, je na její osobu vázán a má vést k maximální ochraně majetku pojišťovny. V tomto ohledu jsou předmětná ustanovení dané smlouvy okresním soudem přeceňována, přičemž namítaná absence naplnění znaku zvlášť chráněné povinnosti je způsobena nejenom použitím nesprávné právní kvalifikace, ale taktéž s tím související absencí takových relevantních poznatků a okolností, ze kterých by bylo možné usuzovat na judikaturou dané předpoklady existence tvrzené „kvalifikované povinnosti“.
Vzhledem k výše uvedenému obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 1. 2022, č.j. 68 To 206/2021-510, ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 2. 5. 2022, sp. zn. 1 NZO 331/2022.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněné a obecná východiska pro uplatněné dovolací důvody, uvedl, že dovolací důvod podle písm. g) uplatnila dovolatelka poněkud zmatečně a nadbytečně, když tento slouží k nápravě některých nejzávažnějších v zákoně výslovně uvedených vad důkazního řízení. Výklad zákonného ustanovení §21 odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb., popř. výklad smluvních ustanovení, je ovšem otázkou právního posouzení, nikoli otázkou skutkovou. Obviněná tak ve skutečnosti uplatňuje námitky podřaditelné pod písm. h).
Dovolatelce lze přisvědčit v tom směru, že existence povinnosti hájit zájmy poškozeného bez dalšího nevyplývá z povinnosti pachatele opatrovat nebo spravovat majetek poškozeného a že judikatura vykládá zákonný znak zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného spíše restriktivně. Státní zástupce má za to, že povinnost mlčenlivosti plynoucí z §21 odst. 4 dříve platného zákona č. 38/2004 Sb., ve znění účinném do 30. 11. 2016, nebyla zvlášť uloženou povinností hájit zájmy poškozeného ve smyslu §210 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku. Tato povinnost se totiž vztahovala na veškeré skutečnosti týkající se pojištění fyzických a právnických osob, chránila tedy nejen zájmy pojišťovny, ale i zájmy jejích klientů, neměla přímý vztah k ochraně majetku pojišťovacího ústavu a nešlo podle názoru státního zástupce o jasně a úzce formulovanou povinnost dovolatelky hájit zájmy konkrétního subjektu, v daném případě ČSOB Pojišťovny, a.s. (též dovolatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1480/2008). Ve skutkové větě tak nemělo být uváděno porušení zákonné povinnosti plynoucí z §21 odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb., když tato povinnost není zvlášť uloženou povinností hájit zájmy poškozeného ve smyslu §210 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku.
Jiná je však podle jeho názoru situace ve vztahu k povinnosti smluvně převzaté. Dovolatelka byla na základě čl. 4 Smlouvy o obchodním zastoupení č. 51066231 zavázána v maximální míře hájit obchodní zájmy pojišťovny a plnit veškeré povinnosti jí převzaté na základě této smlouvy poctivě, s nejvyšší odbornou péčí, s ohledem na oprávněné zájmy společnosti. Šlo přitom o povinnost, kterou měla dovolatelka jako pojišťovací zprostředkovatel vůči pojišťovacímu ústavu ČSOB Pojišťovna a.s., pro který vykonávala svoji činnost. Povinnost hájit obchodní zájmy pojišťovny sice byla formulována poněkud obecněji, nicméně se týkala veškeré činnosti dovolatelky jako pojišťovací zprostředkovatelky a lze ji tedy považovat za její hlavní úkol. Podotkl, že k naplnění skutkové podstaty podle §210 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku není nutné, aby hájení zájmů poškozeného bylo jedinou povinností vyplývající z právního vztahu pachatele k poškozenému. Případná změna tzv. skutkové věty by však neměla žádný dopad na právní kvalifikaci skutku a neměla by výraznější praktický dopad ani na postavení obviněné z hlediska uloženého trestu; trest odnětí svobody ostatně byl dovolatelce uložen na samé spodní hranici sazby v §210 odst. 5 tr. zákoníku uvedené.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. podané dovolání odmítl, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 68 To 206/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou Š. C. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V obecné rovině lze uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu prvního, potažmo druhého stupně.
Lze konstatovat, že ani jedna ze tří výše uvedených situací nedopadá na projednávaný případ. Obviněná sice uvádí v bodě III. svého dovolání, že ve věci shledává rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, její argumentace však obsahově uvedené námitce neodpovídá. Obviněná totiž pod uvedený dovolací důvod podřadila námitku týkající se právní úpravy povinnosti mlčenlivosti, resp. brojí proti závěru, že by povinnost mlčenlivosti bylo možno vyhodnotit jako povinnost zvlášť chránit zájmy poškozeného ve smyslu ustanovení §210 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku. Nelze se ztotožnit s poněkud matoucí úvahou obviněné, že se jedná o jakési posunutí významu zákonného ustanovení v její neprospěch, které by bylo možno kvalifikovat jako rozpor mezi provedeným důkazem a z něho se podávajícím skutkovým zjištěním. Taková konstrukce je zcela nesprávná.
Nicméně samotná námitka, že povinnost pojišťovacího zprostředkovatele zachovávat mlčenlivost podle zvláštního právního předpisu upravujícího pojišťovnictví o všech skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem své činnosti, a nesmí je zneužít ve svůj prospěch nebo ve prospěch jiného ( §21 odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb. ) nenaplňuje znak skutkové podstaty jí přisouzeného zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, konkrétně znak spáchání činu osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, je námitkou právního posouzení skutku a tedy podřaditelnou pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Stejně tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit námitky obviněné, jimiž brojí proti samotnému závěru, že byl znak „zvlášť uložené povinnosti chránit zájmy poškozeného“ v projednávané věci naplněn.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tak není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo uveden nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, a spáchá takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného .
Objektem trestného činu pojistného podvodu podle §210 tr. zákoníku je cizí majetek , ale trestněprávní ochrana se tu poskytuje majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu, a to jen pokud jde o taková práva a vztahy týkající se tzv. soukromého pojištění, které je zásadně vázáno na pojistné smlouvy, a plnění na základě něho poskytované, včetně jiných obdobných plnění.
K trestní odpovědnosti pachatele za tento trestný čin není nutné , aby pojišťovna (pojistitel) jednala v omylu, resp. aby jednání pachatele (např. pojistníka) vedlo k omylu pojišťovny (pojistitele), na základě kterého by poskytla pojistné plnění. K trestnosti tohoto činu se rovněž nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění (pojistné plnění), na něž mu nevznikl nárok.
Za nepravdivé se považují údaje , jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření nebo změnu pojistné smlouvy nebo pro likvidaci pojistné události nebo pro poskytnutí plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění.
Pojistnou událostí je nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění. V případě vzniku pojistné události je pojistitel povinen poskytnout náhradu škody v rozsahu stanoveném pojistnou smlouvou, nestanoví-li zákon jinak (§26 zákona č. 37/2004 Sb.).
Oprávněnou osobou bude nejčastěji pojištěný , tedy osoba, na jejíž život, zdraví, majetek, odpovědnost za škodu nebo jiné hodnoty pojistného zájmu se soukromé pojištění vztahuje, ale nemusí tomu tak být vždy. Podle §14 zákona č. 37/2004 Sb. je pojistník povinen bez zbytečného odkladu pojistiteli oznámit, že nastala pojistná událost, podat pravdivé vysvětlení o vzniku a rozsahu následků této události, předložit k tomu potřebné doklady a postupovat způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 283-2094).
Zvlášť přitěžující okolností podle odst. 5 písm. b) je, pokud je uvedený trestný čin pojistného podvodu spáchán osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Za osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného je možné považovat jen takového pachatele, u kterého je podle jeho pracovního, funkčního nebo jiného právního vztahu k poškozenému hlavním úkolem péče o zabezpečování zájmů poškozeného. Taková zvláštní povinnost může vyplývat z právního předpisu anebo ze smlouvy (např. plné moci). Vždy je třeba v konkrétním případě zjišťovat rozsah odpovědnosti takové osoby, neboť je třeba zjistit i případné omezení této povinnosti (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2016).
Obviněná se pojistného podvodu, jehož spáchání v rámci podaného dovolání nijak nerozporuje, dopustila jako výhradní pojišťovací zprostředkovatel zapsaný v registru České národní banky, zastupující poškozenou společnost ČSOB Pojišťovna, a.s. S poškozenou pojišťovnou totiž obviněná uzavřela dne 24. 2. 2015 Smlouvu o obchodním zastoupení č. 5106231, v rámci níž jsou v článku 4. uvedeny povinnosti smluvních stran. V bodě 4.2. se uvádí, že pojišťovací zprostředkovatel se zavazuje plnit veškeré povinnosti jím převzaté na základě této smlouvy poctivě, s nejvyšší odbornou péčí, s ohledem na oprávněné zájmy pojišťovny a zájmy spotřebitelů a v souladu s touto smlouvou a dále se všemi právními předpisy České republiky (kdy je poukazováno na zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zákon o pojišťovnictví, zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích, zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu). V bodě 4.12. je pak uvedeno, že pojišťovací zprostředkovatel se zavazuje, a to i poté, co tato smlouva pozbude účinnosti, v maximální míře chránit obchodní zájmy pojišťovny a zachovávat vůči třetím osobám mlčenlivost o všech záležitostech, o kterých se dověděl při plnění povinností převzatých na základě této smlouvy a které jsou obchodním tajemstvím pojišťovny .
Soudy v projednávané věci dovodily, že zvlášť uložená povinnost hájit zájmy poškozeného vyplývala jak z této smlouvy, tak i z právního předpisu, jímž byl zákon č. 38/2004 Sb. ve znění účinném do 30. 11. 2016. Konkrétně se jednalo o výše citované ustanovení §21 odst. 4. předmětného zákona týkající se povinnosti mlčenlivosti. Nalézací soud jej citoval v bodě 39. rozsudku se závěrem, že se jednalo o zvlášť uloženou povinnost na základě zákona (srovnej bod 40. rozsudku). Nalézací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 267/2016, které se týkalo skutkově odlišné věci, nicméně obsahuje obecný výklad toho, co je možno považovat za zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. V judikované věci bylo stanoveno, že v rámci posuzování existence tohoto kvalifikačního znaku bude v jednotlivých případech třeba, aby byl vyjádřen ve specifickém zákonném či smluvním ustanovení, jež by podrobně konkretizovalo jak způsob, jakým by měly být hájeny zájmy poškozeného, tak i povahu těchto zájmů. „ Současně je nutné, aby v naznačeném smyslu zcela jasně a úzce vymezená povinnost byla výslovně vázána na určitou osobu, která musí vykonávat stanovenou činnost ve prospěch konkrétního subjektu a hájit jeho zájmy ve snaze docílit maximální ochranu tomuto majetku, aby nedocházelo k jeho bezdůvodnému snižování, v některých případech může spočívat i ve snaze o jeho zvětšení “. Uvedená podmínka však nebyla v projednávané věci stran porušení povinnosti mlčenlivosti splněna.
Povinnost mlčenlivosti v rozsahu uvedeném v ustanovení §21 odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb. je totiž třeba vnímat jako obecnou povinnost, která se vztahovala na veškerou činnost v oblasti pojišťovnictví a týkala se všech zúčastněných subjektů, tedy jak pojišťovny, tak klientů, resp. jejich zájmů. Nejednalo se o povinnost, která by byla konkretizována blíže co do povahy a způsobu, jakým bylo zasaženo do zájmů poškozené pojišťovny. Jak uvedl státní zástupce v rámci svého vyjádření, nejednalo se o jasně a úzce formulovanou povinnost dovolatelky hájit zájmy konkrétního subjektu. Nalézací soud navíc v rámci odůvodnění nijak blíže nerozvedl, v čem konkrétně byla povinnost mlčenlivosti porušena a jak se takové případné porušení projevilo v zájmové sféře poškozené pojišťovny. Obecný odkaz na uvedené ustanovení §21 odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb. ve skutkové větě je samozřejmě nedostačující. Navíc skutková věta je v tomto bodě formulována tak, že podle uvedeného ustanovení nesměla obviněná „ zneužívat skutečnosti, které se dozvěděla v souvislosti s činností pojišťovacího zprostředkovatele, ve svůj prospěch nebo ve prospěch jiného, což činila “. Zneužití skutečností, které se pachatel dozví v souvislosti s určitou činností, však nelze automaticky bez dalšího zaměňovat s porušením povinnosti mlčenlivosti o skutečnostech, o nichž se osoba dozví v souvislosti s vykonávanou činností. Přestože je tedy odkaz nalézacího soudu na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 267/2016 správný, nelze je uplatnit ve vztahu k ustanovení §21 odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb.
Lze rovněž souhlasit s obviněnou v tom směru, že znak zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozené je třeba vykládat restriktivně, a že ji nelze automaticky vyvozovat jen ze skutečnosti, že určitá osoba má smluvně nebo zákonem stanovenou povinnost opatrovat nebo spravovat majetek poškozeného. Ostatně již ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 267/2016 je stanoveno, že „ v žádném případě však zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného nebude možné dovodit u vedoucího pracovníka, jednatele obchodní společnosti, předsedy představenstva akciové společnosti, případně jiných osob pouze na základě jejich postavení ve vedoucí funkci či v čele podniku a jemu podobného subjektu .“ V projednávané věci se však jedná o poněkud odlišnou situaci.
Smlouva o obchodním zastoupení je obecně upravena v ustanoveních §2482 a násl. občanského zákoníku, přičemž ustanovení §2489 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že obchodní zástupce vykonává svou činnost s odbornou péčí a dbá přitom zájmů zastoupeného. Jak bylo uvedeno výše, obviněná se na podkladě Smlouvy o obchodním zastoupení č. 5106231 ze dne 24. 2. 2015 uzavřené mezi ní a ČSOB Pojišťovnou, a.s., zavázala hájit zájmy této pojišťovny. To se podává právě z výše citovaného článku 4.2. předmětné smlouvy. Zprostředkovatelskou činností se pro účely uvedené smlouvy rozuměla i pomoc při správě pojištění a vyřizování nároků z pojistných smluv (článek 3.3. písm. d/ předmětné smlouvy). Z toho lze usoudit, že povinnost obviněné počínat si s nejvyšší odbornou péčí a s ohledem na oprávněné zájmy pojišťovny se vztahovala i na činnost při uplatňování pojistných událostí. Uvedená povinnost tedy byla vázána na určité osoby a byla konkrétně vymezena. Právě článek 3.3. předmětné smlouvy stanovil okruh konkrétních činností, které byly předmětem zprostředkování v oblasti pojišťovnictví. Obviněná na podkladě této smlouvy vykonávala činnost zprostředkovatele jménem poškozené pojišťovny a na její účet, a to se týkalo všech činností, které jako pojišťovací zprostředkovatelka vykonávala, neboť se současně jednalo o výhradní zastoupení (srovnej §2487 občanského zákoníku), což se podává z článku 4.1. předmětné smlouvy. Nelze si dost dobře představit, že by se za takové situace nejednalo o zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného . Jedná se zcela evidentně o klasický případ smluvní povinnosti, která je konkrétně vymezena co do rozsahu a vázána na určitou osobu , která musí vykonávat stanovenou činnost ve prospěch konkrétního subjektu. Poškozeným samozřejmě v drtivé většině případů týkajících se pojistných podvodů bude právě pojistitel, tedy pojišťovna. To je dáno specifikem uvedeného trestného činu, kdy se podvodné jednání dotýká tzv. soukromého pojištění, které je zásadně vázáno na pojistné smlouvy a plnění na základě nich poskytované, včetně jiných obdobných plnění, jak ostatně uvedeno výše.
Nejvyšší soud uzavírá, že přestože lze dát námitkám obviněné částečně za pravdu, a to v rozsahu, že ve skutkové větě nemělo být uváděno porušení zákonné povinnosti plynoucí z §21 odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb., když tato povinnost není zvlášť uloženou povinností hájit zájmy poškozeného ve smyslu §210 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, případná změna skutkové věty, by neměla na právní kvalifikaci skutku žádný dopad. Za takové situace se nemění nic ani na postavení obviněné Š. C. z hlediska uloženého podmíněného trestu odnětí svobody, který byl dovolatelce uložen na samé spodní hranici trestní sazby na trestný čin, jímž byla uznána vinnou.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné Š. C. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu