ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.589.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 589/2022-1050
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání, které podala obviněná M. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 4 To 65/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 56 T 3/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 56 T 3/2018, byla obviněná M. K. uznána vinou ad 1) a) zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá trestního zákoníku, b) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ad 2) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 2 trestního zákoníku. Za to byla podle §234 odst. 3 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku, odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 50 (padesáti) měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byly zrušeny výroky o trestech uložené trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 1. 2014, doručeného 12. 11. 2014, sp. zn. 3 T 244/2013, a rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 3 T 237/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený M. A. K. odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 4 To 65/2021 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f) trestního řádu v napadeném rozsudku zrušil výrok o náhradě škody učiněný podle §229 odst. 1 trestního řádu. V ostatních částech zůstal rozsudek nedotčen.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) trestního řádu. Obviněná argumentovala, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce Mgr. Richard Skýba, který byl vyloučen pro zjevnou zaujatost proti její osobě. To namítla již v řízení o odvolání, ale odvolací soud se fakticky nezabýval obsahem jejích námitek. Soudce vyjádřil zjevné antipatie přímo v rozsudku i v průběhu řízení, kdy uváděl, že obviněnou zná, že ví co je zač, a že soudil ji i jejího manžela. Z toho plyne, že Mgr. Skýba byl zaujat a nebyl schopný věc posoudit nestranně. Jeho zaujetí nasvědčuje i další jednání. Např. o žádosti o odklad výkonu trestu rozhodl tentýž den tak, že ji zamítl, aniž by čekal na doručení avizovaných příloh. Na žádost o nahlédnutí do spisu pro přípravu dovolání soudce nijak nereagoval a do spisu obviněnou nenechal nahlédnout. Rovněž jí nebyl řádně doručován rozsudek. Tím vším bylo zasaženo do práva na nezávislý a nestranný soud. O zaujatosti soudu svědčí i ignorování svědecké výpovědi M. K., neboť její popis osoby obviněné byl pro soud příliš pozitivní, a proto jej soud nepřijal a z důkazu nevyšel. Obviněná také namítla, že důvody, které uvedl odvolací soud v usnesení ohledně změny osoby přísedícího soudce, nebyly dostatečné. Pouhá informace o nemoci přísedící a její neschopnost soudu sdělit, kdy bude opětovně zdravá, nemohly a neměly vést k tomu, že byl volán náhradní přísedící soudce. Nebyly tudíž dostatečné důvody pro změnu v osobě zákonného soudce, a již vůbec tento postup nebyl řádně zdůvodněn. K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněná uvedla, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Tento zjevný rozpor spatřuje zejména v tom, že pro dokázání vědomosti o tom, že se mělo jednat o falešné směnky, nebyl proveden žádný důkaz. Písmoznalecký posudek vyloučil, že by směnky vyplnila právě ona. Soud tento znak skutkové podstaty dovodil pouze z toho, že byla jediná osoba, která mohla mít z použití směnek prospěch a tak dle soudu musela jednoznačně vědět, že jsou zfalšované. Blíže soud tuto otázku nezkoumal a pochybení nenapravil ani soud odvolací. Soud nedůvodně neprovedl navrhovaný důkaz, když nevyslechl družku jejího bratra, která byla minimálně zčásti přítomna jednání ohledně podpisu a předání směnky na jeho jméno. Za procesně nepoužitelný důkaz obviněná označila výslech svědka K., neboť jej tlumočil Dr. Elias Tomeh, kterého již předtím obviněná navrhla ve věci slyšet jako svědka. K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu uvedla, že soudy zjevně nesprávně interpretovaly institut směnky. Soudům uniklo, že směnka je právním důvodem vzniku závazku. Tedy jakékoli závěry o nereálnosti závazků nejsou na místě. Na směnku je nahlíženo jako na platební prostředek, nikoli jako na obyčejný dlužní úpis. Nesprávné právní posouzení spočívá také v absenci úmyslu obviněné spáchat trestný čin stran vědomosti o padělání směnek, když v právní větě odsuzujícího rozsudku je uvedeno, že použila „padělaný platební prostředek jako pravý“, či že „přechovávala padělaný peněžní prostředek“. Ve věci nebyl proveden žádný důkaz, který by svědčil o tom, že by obviněná věděla o tom, že směnky byly falešné. Chybějící a neprokázaná povědomost o tom, že by o falešnosti směnek věděla, vylučuje i spáchání trestného činu podvodu. V posuzovaném případě se jednalo o směnky, které bylo možné převést indosamentem, nikoli pouhou smlouvou o postoupení pohledávky, tedy k použití směnky nedošlo. Stejně tak nedošlo k předložení směnky k placení. Závěr o tom, že byl platební prostředek použit, je nesprávný. Nesprávný je i závěr, že by nepodepsaná směnka byla padělaná. Nepodepsaná směnka není směnkou, byť by tak byla označena, a tudíž není platebním prostředkem. Za nesprávné též označila hodnocení soudů stran smluv uzavřených se společností D. S. a údajného podvodu, který tím měla spáchat. Skutečnost, že obviněná byla přesvědčena, že drží pravé směnky, znamenalo, že z jejího pohledu pohledávka existuje a trvá, neboť jí na směnky nebylo nic uhrazeno. Označila za nelogické, aby vyhledala tuto společnost, jí podvodně prodala směnky, o kterých by věděla, že nejsou pravé a zaplatila za to této společnosti úplatu v řádech desetitisíců korun. Slyšení svědci stejně jako obviněná potvrdili, že společnosti za její služby obviněná zaplatila. Je nesporné, že smlouvy založené ve spise vyhotovila obviněná, ale jednalo se o předpřipravené dokumenty společnosti, jejichž obsah nemohla obviněná výrazně ovlivnit. Jako laik nemohla textu jednoduše porozumět. Nesprávný právní názor je i ten, že soudy zjevně považují za falsum směnku, kterou její výstavce nesepsal – toto je však závěr mylný. Mnoho směnek je prodáváno jako vzory, do kterých lze dopisovat a dle zákona je lhostejno, kdo směnku sepíše. Mnoho směnek je také psáno na počítači. Samotný fakt, že směnku nesepsal vystavitel, ale byla napsána na jeho žádost jinou osobou či vytištěna na počítači nebo doplněna do tiskopisu neznamená, že jde o směnku zfalšovanou.
Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek jemu předcházející zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc projednal v jiném složení senátu. Současně navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně tam činná konstatovala, že byla splněna nezbytná podmínka dřívějšího uplatnění námitky podjatosti soudce Mgr. Richarda Skýby. Obviněnou tvrzené příklady soudcovy podjatosti však podle ní nelze podřadit pod důvody jeho vyloučení pro poměr k osobě obviněné. Poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, totiž musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně. V takovém případě bude přicházet do úvahy vyhraněný vztah soudcova osobního nepřátelství. Postup soudce při projednávání a rozhodování věci však nemůže být důvodem jeho vyloučení, ledaže by si počínal způsobem vykazujícím jasné znaky zaujatosti, svévole, tendenčnosti, manipulativnosti, deformace důkazů, na kterýchžto indiciích by pak byl dovoditelný jeho vztah osobního nepřátelství k obviněné. O nic takového se však v daném případě nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jsou v souvislosti s každou uplatněnou výhradou vztahující se k hodnotícímu postupu nalézacího soudu připojeny podrobně vylíčené a transparentní okolnosti, za kterých tam jmenovaní svědci získali vůči obviněné zcela pochopitelný vztah averze. V uvedeném směru taktéž nelze nahlížet na způsob vyhodnocení výpovědi svědkyně M. K. Odvolací soud naznal, že byl úsudek soudu prvního stupně o její nevěrohodnosti zcela správný, přičemž srozumitelně vyložil, v jaké souvislosti došlo ze strany soudce Mgr. Skýby ke konstatování znalosti osoby obviněné a jak to odpovídá jeho dřívější rozhodovací činnosti ve věcech Okresního soudu v Liberci, vedených proti ní a jejímu manželovi pod sp. zn. 6 T 15/2006 a 6 T 310/2008. Námitky tvrzené zaujatosti soudce proti osobě obviněné nelze spojovat ani s poměrem soudce k projednávané věci. Za tento důvod jeho podjatosti totiž není možno považovat takový jeho vztah k věci, který se promítá do jeho právního názoru, resp. do hodnocení důkazů, a tím i do jeho přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů. Vztah k projednávané věci nelze vyvozovat ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněná není spokojena, případně z procesního postupu soudu, a to i v případě, že takový postup vykazuje nedostatky, jak obviněná zmiňuje např. ve vztahu k podkladům pro rozhodování o její žádosti o odklad nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. K námitce ohledně změny osoby přísedícího soudce státní zástupkyně uvedla, že prostřednictvím takto formulované námitky se poukazuje na zásah do práva obviněné na spravedlivý proces, který spočívá v odnětí jejímu zákonnému soudci, což odpovídá dovolací námitce ve smyslu (obviněnou neuplatněného) dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu, že soud nebyl náležitě obsazen. Jde tedy o otázku přidělování soudní agendy a určení konkrétního složení senátu na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce a při respektu k požadavkům předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení. Důvody změny soudce přísedícího po změně předsedy senátu podrobně vyložil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí včetně odůvodněné překážky účasti soudkyně přísedící Mgr. Dagmar Janotové, která vedla k předvolání náhradního soudce přísedícího. Tam popsaný postup při uskutečnění personálních změn dotčeného senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ve věci 56 T 3/2018 tak nesvědčí o tom, že by v předmětné trestní věci bylo rozhodováno bez náležitého obsazení senátu a tedy v rozporu s právní úpravou a tím, i způsobem, zatíženým vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu pak obviněná řešila otázku interpretace institutu směnky. K tomu státní zástupkyně uvedla, že nelze akceptovat zpochybnění právního závěru, že v daném případě byl zfalšovaný platební prostředek použit jako pravý. Pokud ve všech třech posuzovaných případech ad 1. výroku o vině došlo k uzavření předmětných Smluv o postoupení pohledávek, pak se tak stalo na podkladě dosud neuhrazených směnek, jejichž související způsob převodu nebyl omezen tzv. rektadoložkou, jak správně poznamenává soud nalézací pod bodem 18. odůvodnění svého rozsudku. Proto by na jednání obviněné nemohlo být nahlíženo ve smyslu nezpůsobilosti jejího pokusu o použití padělků předmětných směnek jako pravých, v daném případě ve smyslu nezpůsobilosti ze strany postupníka úspěšně uplatnit k vymožení platebních závazků jejich výstavců podložených reálně (ne)existujícími právními tituly. Naopak bylo na místě považovat v posuzovaném směru za podstatné, že uvedený postupník považoval takto nabyté směnky za pravé a tím i způsobilé k jejich použití za uvedeným účelem. K námitce obviněné o nesprávném hodnocení soudů stran podvodného charakteru smluv uzavřených se společností D. S. státní zástupkyně uvedla, že obviněná nevychází z rozhodného skutkového stavu věci. Nebrala v potaz skutková zjištění o tom, zda obligační vztahy s údajnými výstavci předmětných směnek byly reálně založeny a zda jsou v době postoupení pohledávek z nich plynoucích i stále existující. Učinila-li je předmětem uvedeného převodního právního úkonu, pak zůstává podstatným jak klamavá povaha postupovaných pohledávek, tak i jim odpovídajících směnečných platebních prostředků, aniž by v uvedeném směru bylo rozhodným její postavení právního laika, nezpůsobilého porozumět obsahu profesionálně zpracovanému textu předmětného smluvního ujednání. Obrátila-li se na výše uvedenou postupnickou společnost za účelem vymožení tvrzených a ve skutečnosti neexistujících pohledávek za údajnými výstavci předmětných směnek, pak se z hlediska naplnění jejího podvodného záměru rozhodně nejeví takový postup nelogickým. Poukazovaná úplata za posouzení otázky vymahatelnosti a splatnosti takto tvrzených pohledávek totiž byla podmíněna mírou úspěšností vymáhacího postupu jak mimosoudní, tak následně i soudní cestou. K námitce nedostatečného důkazního podkladu skutkových okolností jednání obviněné, vypovídajících o jejím úmyslném zavinění ve vztahu k celému rozsahu výroku o její vině státní zástupkyně zdůraznila, že ani po dni 1. 1. 2022 se Nejvyšší soud nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a že dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Státní zástupkyně uvedla, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by se soudy dopustily takového hodnocení provedených důkazů, které by bylo možno označit za nelogické a které by postrádalo racionální a obecně přijatelné opodstatnění. K žádnému, natožpak ke zjevnému rozporu skutkových zjištění rozhodných pro právní posouzení skutku s provedenými důkazy v předmětném řízení nedošlo. Naopak soud prvého stupně postupoval v procesu dokazování a v této návaznosti pak při hodnocení důkazů tak, jak mu to ukládají procesní pravidla plynoucí z §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Státní zástupkyně zdůraznila, že obviněná nebyla uznána vinnou ve skutkové podstatě zločinu §234 odst. 3 al. prvá trestního zákoníku, a tedy že jí nebylo kladeno za vinu padělání předmětných směnek. Proto není na místě její odkaz na závěry znaleckého posudku z oboru grafologie stran jejího autorství v uvedeném směru, když rozhodným předmětem znaleckého zkoumání byla otázka pravosti podpisů údajných výstavců směnek. Byla-li v souladu s odmítavým postojem potenciálních poškozených vyloučena autenticita jejich podpisů, pak obviněnou vědomé nakládání se zfalšovanými směnkami nebylo výsledkem pouhé dedukce soudů, založené na předpokládaném prospěchu z použití těchto směnek na její straně. Soudy vycházely z dostatečného důkazního podkladu zaměřeného na zjištění finanční situace obviněné v rozhodné době včetně poznatků o výrazné míře její zadluženosti. Přitom ve vztahu ke každému závazkovému vztahu, který se v přisouzených případech měl stát důvodem vystavení příslušné směnky ze strany údajného směnečného dlužníka, byly obhajobou tvrzené okolnosti o platebních nárocích obviněné, jakož i o legitimitě jejich zajištění prostřednictvím reálně vystavených směnek způsobilých svého uplatnění, spolehlivě vyvráceny. Dále státní zástupkyně uvedla, že se odvolací soud pod bodem 5. odůvodnění svého usnesení zabýval i otázkou důkazního návrhu na výslech tlumočníka Ing. Doc. Dr. Eliase Tomeha, který ze strany obhajoby při hlavním líčení v konečném důsledku nakonec nezazněl a tudíž nebyl dán důvod, aby se stal předmětem zamítavého rozhodnutí prvostupňového soudu.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné M. K. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) trestního řádu [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
V reakci na vyjádření nejvyšší státní zástupkyně zaslala obviněná Nejvyššímu soudu repliku, ve které uvedla, že na svém dovolání trvá a že ze strany nejvyšší státní zástupkyně není správně vnímán institut směnky a trestní represe je nepřiměřeně rozšiřována. Dále uvedla, že nebyly splněny podmínky pro to, aby byla čtena výpověď svědka J. M., který není v Německu, ale fakticky žije v XY. Tento svědek měl být slyšen a vzhledem k tomu, že šlo o osobu, která s obviněnou byla při uzavírání smlouvy u společnosti D. S., jde o závažné pochybení, neboť svědek mohl potvrdit, jak obviněné byla smlouva společností prezentována. V závěru repliky setrvala obviněná na svém návrhu petitu.
Obviněná M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a h) trestního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2022). Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu je dán, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán. Nicméně tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněná k namítanému dovolacímu důvodu uvedla, že rozhodoval vyloučený soudce Mgr. Richard Skýba, který byl vyloučen pro zjevnou zaujatost proti její osobě. Soudce vyjádřil zjevné antipatie přímo v rozsudku i v průběhu řízení.
Nejvyšší soud nejprve uvádí, že byla splněna nezbytná podmínka dřívějšího uplatnění námitky podjatosti soudce Mgr. Richarda Skýby. Po věcné stránce však nelze obviněné přisvědčit. Z protokolů o hlavním líčení lze spolehlivě uzavřít, že předseda senátu postupoval ve všech jeho fázích, tedy i při provádění důkazů, důsledně podle trestního řádu při respektování práv obhajoby, vůči obviněné zcela korektně, ani ze způsobu hodnocení důkazů nelze ho podezřívat ze zaujatosti k její osobě. Stejnou optikou třeba nahlížet na jeho poměr k věci, když hodnotící úvahy stran věrohodnosti svědků, odmítnutí důkazních návrhů či úvahy právní jsou potřebným a obvyklým pracovním instrumentem soudce.
K námitkám týkajícím se změny osoby přísedícího soudce je nutno upřesnit, že prostřednictvím takto formulovaných námitek je poukazováno na zásah do práva obviněné na spravedlivý proces spočívající v odnětí jejímu zákonnému soudci, přičemž tyto námitky odpovídají v dovolání výslovně neuplatněnému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu , že soud nebyl náležitě obsazen. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil důvody změny soudce přísedícího po změně předsedy senátu včetně odůvodněné překážky účasti soudkyně přísedící Mgr. Dagmar Janotové, která vedla k předvolání náhradního soudce přísedícího. Tento postup nebyl v rozporu s rozvrhem práce Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec a nesvědčí o tom, že by v předmětné trestní věci bylo rozhodováno bez náležitého obsazení senátu a tedy v rozporu s právní úpravou a tím i způsobem, zatíženým vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu.
Z hlediska posouzení zbylých dovolacích důvodů je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do §265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g). Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci dovolacích námitek pod jednotlivé dovolací důvody, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se uplatněné námitky s vytýkaným dovolacím důvodem rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022.
Nově zařazený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněná ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítla, že pro dokázání vědomosti o tom, že se mělo jednat o falešné směnky, nebyl proveden žádný důkaz, že písmoznalecký posudek vyloučil, že by směnky vyplnila ona, že soud tento znak skutkové podstaty dovodil pouze z toho, že byla jedinou osobou, která mohla mít z použití směnek prospěch, a proto musela vědět, že jsou zfalšované, že soud neprovedl navrhovaný důkaz výslechem družky bratra obviněné a že výslech svědka K. je procesně nepoužitelný důkaz, neboť jej tlumočil Dr. Elias Tomeh. Nejvyšší soud však shledal, že popsané námitky týkající se skutkových zjištění a provedených důkazů jsou ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 zjevně neopodstatněné. Podle tohoto dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nejvyšší soud se ani po dni 1. 1. 2022 nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor, jak již bylo zmíněno, je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná nebyla uznána vinnou ve skutkové podstatě zločinu §234 odst. 3 al. prvá trestního zákoníku, a tedy že jí nebylo kladeno za vinu padělání předmětných směnek. Potencionální poškození vyloučili pravost podpisů. Soudy objasnily finanční situaci obviněné, její zadluženost a tedy i motivaci k podvodnému konání. Byla si vědoma toho, že na podkladě nepravých zfalšovaných směnek nemůže uplatňovat jakékoliv finanční nároky, postupovala neexistující pohledávky.
Odvolací soud se pod bodem 5. odůvodnění svého usnesení zabýval i otázkou tvrzeného důkazního návrhu na výslech tlumočníka Ing. Doc. Dr. Eliase Tomeha, který ze strany obhajoby při hlavním líčení nakonec nezazněl a tudíž nebyl dán důvod, aby se stal předmětem zamítavého rozhodnutí prvostupňového soudu. Nejvyšší soud neshledal ani pochybení v závěru o splnění podmínek pro čtení výpovědi svědka J. M.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Ani na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Obviněná prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu řešila otázku interpretace institutu směnky. Obviněná však nevychází z odpovídající části popisu přisouzeného skutku pod bodem 1. výroku o vině, pokud soudům vytýkala, že nejsou na místě jakékoliv jejich úvahy o nereálnosti závazků za stavu, že se jedná o platební prostředek, a nikoliv o obyčejný dlužní úpis.
Nejvyšší soud zde zdůrazňuje, že o směnce je uvažováno jako o dlužnickém cenném papíru, vydaném v zákonem stanovené formě, kterým se určitá osoba (směnečný dlužník) zavazuje majiteli směnky zaplatit v určitém místě a čase peněžní částku na směnce uvedenou s tím, že jde o závazek přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní. Je však nepochybné, že definice cenného papíru jako platebního prostředku je spojena s reálným naplněním jeho obchodně právního účelu. Stran posuzování interpretace směnky na podkladě dovolacích námitek však nelze akceptovat obviněnou tvrzené zpochybnění právního závěru, že v daném případě byl zfalšovaný platební prostředek použit jako pravý. Pokud ve všech třech posuzovaných případech ad 1. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu došlo k uzavření předmětných smluv o postoupení pohledávek, stalo se tak na podkladě neuhrazených zfalšovaných směnek. Proto nemohlo být na jednání obviněné nahlíženo optikou nezpůsobilosti pokusu o použití padělků předmětných směnek jako pravých. Bylo podstatné, že postupník považoval nabyté směnky za pravé a tím i způsobilé k jejich použití za uvedeným účelem.
K námitce obviněné o nesprávném hodnocení soudů stran podvodného charakteru smluv uzavřených se společností D. S. je třeba pouze konstatovat, že obviněná nevychází z rozhodného skutkového stavu věci, pokud zpochybňuje naplnění znaku uvedení jiného v omyl. Ve svém dovolání pomíjí skutková zjištění o tom, zda obligační vztahy s údajnými výstavci předmětných směnek byly reálně založeny a zda jsou v době postoupení pohledávek z nich plynoucích i stále existující. Nebylo tomu tak. Obviněná si byla vědoma jak klamavé povahy postupovaných pohledávek, tak i jim odpovídajícím zfalšovaným směnečným platebním prostředků. Proto jsou bezpředmětné její úvahy o postavení pouhého právního laika, nezpůsobilého porozumět obsahu profesionálně zpracovanému textu předmětného smluvního ujednání.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu