ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.631.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 631/2022-718
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Česká Lípa, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 2 To 1/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 22/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 2 T 22/2020 , byl obviněný M. K. uznán vinným pod bodem 1. zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pod bodem 2. zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jakožto druh S. K., nar. XY, matky nezletilé poškozené AAAAA (pseudonym), nar. XY, v místech, kde se svou družkou S. K. a jejími nezletilými dětmi AAAAA a BBBBB (pseudonym), nar. XY, zpočátku přespával a následně bydlel, když byl s poškozenou sám, využil svého vlivu, neboť s poškozenou nezl. AAAAA žil ve společné domácnosti a podílel se na její výchově, a
1. od začátku roku 2013 do března roku 2013 ve XY, okres Děčín, v bytě na adrese XY, následně od března roku 2013 do července roku 2014 v obci XY čp. XY, okres Česká Lípa a poté od července 2014 do přelomu června a července roku 2015 v XY, v ulici XY čp. XY, okres Mělník, poškozenou nezl. AAAAA opakovaně osahával na prsou, na přirození, a to přes oděv i na holém těle, zasouval jí prsty do přirození, což poškozenou bolelo, požadoval po ní tření penisu její rukou, kterou jí na penis pokládal a pohyboval s ní, až do vyvrcholení ,
2. od dubna roku 2016 do 14. 1. 2018 v XY, v ulici XY, okres Mělník, poškozenou nezl. AAAAA opakovaně osahával na prsou, na přirození, a to přes oděv i na holém těle, zasouval jí prsty do přirození, což poškozenou bolelo, požadoval po ní tření penisu její rukou, kterou jí na penis pokládal a pohyboval s ní, až do vyvrcholení,
přičemž poškozená nezl. AAAAA v důsledku jeho jednání popsaného pod bodem 2. utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu projevující se depresivním laděním, potlačenou emotivitou, sebepodceňováním, zvýšenou úzkostí, sníženou kvalitou života, zejména sociální a školní úspěšností, přičemž popsané projevy posttraumatické stresové poruchy byly u poškozené přítomny přinejmenším v době jejího znaleckého vyšetření dne 21. 2. 2019 a v době předcházejících 12 měsíců .
Za popsanou trestnou činnost a za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 24 T 24/2018, byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 24 T 24/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA, nar. XY, trvale bytem XY, XY, částku 200.000 (dvě stě tisíc) Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 2 T 22/2020, podal obviněný M. K. odvolání směřující do výroků o vině a trestu.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 2 To 1/2022 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle §187 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 2 To 1/2022, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 685-687). Uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na nesprávném právním posouzení samotného skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . Současně namítl existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění a právních závěrů s provedeným důkazem - výpovědí poškozené, kdy rovněž zmínil, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, a to konkrétně dne 3. 2. 2022.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku s tím, že učiněná skutková zjištění nedovolují ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu přijmout spolehlivě učiněný hmotněprávní závěr o tom, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, a to zejména s ohledem na absenci kvalifikujícího znaku této skutkové podstaty, že takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Je přesvědčen, že nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jemu vytýkaným jednáním a následkem popisovaným v závěrech znaleckých posudků. Tvrzenou posttraumatickou stresovou poruchu podle něho mohly způsobit i další nikterak nevýznamné stresory v podobě dlouhodobě nestabilního rodinného prostředí, malé či spíše žádné emoční podpory ze strany matky a neutěšených hmotných poměrů celé domácnosti, která byla traumatizována častým a opakovaným stěhováním a změnami školního prostředí na to navazujícími. Obviněný rovněž naznačuje, že poškozená mohla vykazovat znaky posttraumatické stresové poruchy již v dětství, tedy ještě před jeho údajným jednáním.
Existenci extrémního nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy spatřuje obviněný v tom, že skutkový stav je postaven výhradně na jediném usvědčujícím důkazu - výpovědi poškozené AAAAA. Pokud pak soudy odkazují na další důkazy – svědecké výpovědi, jedná se o důkazy zprostředkované, resp. toliko odvozené od této výpovědi. Soudy se k těmto důkazům přiklonily, ačkoli naproti nim stála výpověď dovolatele a svědecké výpovědi osob, které byly po celou inkriminovanou dobu v domácnosti dovolatele a poškozené přítomny. Obviněný se domnívá, že s ohledem na skutečnost, že poškozená v mezidobí dosáhla zletilosti a odpadla tak překážka ve smyslu ustanovení §102 odst. 2 tr. ř., bylo namístě poškozenou znovu vyslechnout, neboť tato byla vyslechnuta toliko v přípravném řízení, čímž mu bylo znemožněno se přímo konfrontovat s její výpovědí. Má za to, že poškozená je a byla schopna výslechu bez toho, aby to na ní zanechalo další následky, přičemž musí převažovat zájem na úplném a spravedlivém zjištění důkazního stavu nad zájmem čistě abstraktním a popisovaným jako sekundární viktimizace. Výslech poškozené by poskytl soudu dostatečný vhled do důkazní situace a současně by tím byla naplněna zásada kontradiktornosti a přímosti a dodrženy mantinely spravedlivého procesu. Naznačil, že sama poškozená se mu svěřila, že její výpověď v trestním řízení byla determinována zásahy její babičky a tety.
Obviněný má rovněž za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, a to konkrétně ve veřejném zasedání o odvolání dne 3. 2. 2022. Uvedl, že prostřednictvím svého obhájce vyjádřil jednoznačně svoji vůli se veřejného zasedání zúčastnit a současně se jeho prostřednictvím řádně omluvil z důvodu objektivní skutečnosti, nemoci své matky, o níž se musel postarat a neměl možnost s dostatečným časovým předstihem zajistit ji péči.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a věc přikázal Krajského soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 13. 7. 2022, sp. zn. 1 NZO 550/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že uvedené námitky uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je možno odmítnout jeho tvrzení, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam jí připisovat z hlediska skutkového děje.
Stran námitky obviněného, že veřejné zasedání o jeho odvolání bylo konáno v jeho nepřítomnosti, státní zástupkyně uvedla, že obviněný byl o jeho konání toliko vyrozuměn. Jeho osobní účast tedy nebyla soudem vyhodnocena jako nutná. Zásilka byla dne 13. 1. 2022 vložena do domovní schránky, obviněný se tak o termínu veřejného zasedání dozvěděl včas. Navzdory tomu nezaslal žádnou omluvu se žádostí o odročení jednání a ani soudu nesdělil, že trvá na osobní účasti u veřejného zasedání. Zprostředkovaný vzkaz po obhájci tlumočený soudu po vydání usnesení, že bude jednáno v nepřítomnosti obviněného, nelze brát jako dostatečnou omluvu nebo jinou skutečnost, která by měla zabránit konání veřejného zasedání.
Stran námitky nenaplnění znaku způsobení těžké újmy na zdraví státní zástupkyně uvedla, že je třeba především odkázat na znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, psychologie, které byly ještě přezkoumány revizním ústavním znaleckým posudkem. Z tohoto revizního znaleckého posudku Ústřední vojenské nemocnice – Vojenská fakultní nemocnice Praha vyplynulo, že poškozená byla znovu znalecky vyšetřena 17. 6. 2021. Po vyšetření poškozené a přezkoumání správnosti obou předmětných znaleckých posudků revizní znalecký ústav konstatoval, že oba znalecké posudky nejsou v zásadním vzájemném rozporu s tím, že jednáním obviněného došlo k následkům na zdraví poškozené, a to posttraumatickou stresovou poruchou a nerovnoměrným vývojem osobnosti. Ze závěru revizního znaleckého posudku dál vyplynulo, že daná porucha vznikla primárně v souvislosti s inkriminovaným jednáním, přičemž rodinné prostředí a přístup matky tvořily pouze predispoziční podmínky. Z psychiatrického hlediska má symptomatika ráz těžké újmy na zdraví jako delší dobu trvající porucha zdraví. Tato újma je dlouhodobého rázu a ovlivňuje poškozenou dosud v širokém spektru sociálního i osobního života. Právní kvalifikace jednání obviněného M. K. je tedy zcela přiléhavá.
Státní zástupkyně uzavřela, že napadené rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchnímu soudu v Praze ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 2 To 1/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Obviněný dovolání podal dne 6. 5. 2022, aniž by v něm reflektoval změny, k nimž došlo novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., účinné od 1. 1. 2022. V rámci dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod však došel citovanou novelou trestního řádu změny, kdy byl bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h) a současně došlo k rozšíření dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod nově podřazený pod písm. g), který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud bude postupovat v souladu s platnou právní úpravou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl, jak uvedeno v předcházejícím odstavci, do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu prvního, potažmo druhého stupně.
Obviněný však dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v novelizovaném znění neuplatnil, byť odkazuje na tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry o tom, že se skutek stal a provedeným dokazováním. Lze nicméně konstatovat, že ani jednu ze tří výše uvedených situací nelze v projednávaném případě shledat.
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Obviněný toliko namítl, že měl být proveden výslech poškozené AAAAA, kteroužto námitku by bylo možno v obecné rovině vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů, nicméně obviněný ji uplatnil ve vztahu k namítanému extrémnímu nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy, neboť má za to, že jediným usvědčujícím důkazem byla právě výpověď poškozené, která byla vyslechnuta toliko v přípravném řízení.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Je třeba uvést, že návrh na výslech poškozené byl vznesen již v rámci hlavního líčení dne 3. 11. 2021. Nalézací soud po doplnění dokazování výslechem obviněného vyhlásil usnesení podle §216 odst. 1 tr. ř., kdy prohlásil dokazování za skončené s tím, že se další dokazování provádět nebude. V rámci odůvodnění rozsudku se k možnosti opakovaného výslechu poškozené vyjádřil v bodě 46., kdy uvedl, že si je vědom skutečnosti, že poškozená v mezidobí nabyla zletilosti a její výslech tedy není limitován ustanovením §102 odst. 2 tr. ř., nicméně neshledal důvody pro to, aby se výslech poškozené opakoval.
Poškozená byla v době spáchání trestného jednání ve věku mladším 18 let, tedy z hlediska trestního práva se jednalo o oběť ve věku dítěte. Podle §102 odst. 1 tr. ř. je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Může-li to přispět k správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče . Trestní řád tedy obsahuje zvláštní úpravu týkající se osob mladších 18 let, neboť se jedná o specifickou skupinu, tělesně a duševně ještě zcela nevyspělých osob, které požívají zvláštní ochrany z důvodu své zvýšené zranitelnosti. Nalézací soud v projednávané věci přistoupil k postupu podle ustanovení §102 odst. 2 tr. ř., který stanovuje, že v dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v §211 odst. 1 a 2 tr. ř.
Původní výpověď podala poškozená za účasti pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí a obhájce obviněného v souladu s ustanovením §102 odst. 1 tr. ř., přičemž byla rovněž zaznamenána na videozáznam. Nalézací soud uvedl, že tento úkon neshledává neúplným, neboť „ poškozená věrohodným a dostatečným způsobem popsala všechny skutečnosti a okolnosti důležité pro toto trestní řízení “. Rovněž upozornil na to, že poslední provedené znalecké zkoumání se uskutečnilo dne 17. 6. 2021, tedy poté, co poškozená nabyla dne 14. 1. 2021 zletilosti. „ Tedy i v tomto směru má soud k dispozici aktuální poznatky, které byly dále podrobeny odbornému vyhodnocení “. V bodě 47. rozsudku pak nalézací soud konstatoval, že z provedeného dokazování nevyplývá žádný reálný předpoklad, že by další výpověď poškozené před soudem měla být jakkoli kvalitativně či kvantitativně odlišná. Vyjádřil se v této souvislosti i k tvrzení obviněného, že mu snad měla poškozená osobně sdělit, že byla k výpovědi navedena příbuznými. V kontextu celého provedeného dokazování vyhodnotil tuto výpověď obviněného jako zcela nevěrohodnou. Poukázal rovněž na riziko tzv. sekundární viktimizace. Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že upozornění odvolacího soudu v rámci předcházejícího kasačního rozhodnutí, že na již zletilou poškozenou se nevztahuje ustanovení §102 odst. 2 tr. ř., rozhodně nelze vykládat tak, že by měl odvolací soud za to, že poškozenou je třeba vyslechnout. Takové rozhodnutí nechal na posouzení nalézacímu soudu, který následně posoudil všechny okolnosti a rozhodl, že „ nenachází žádné zákonné důvody pro to, aby byl výslech poškozené před soudem znovu opakován, když takový postup by zřejmě pouze způsobil další újmu na právech poškozené, aniž by byl pro dokazování v této věci jakýmkoliv relevantním přínosem “.
V rámci veřejného zasedání dne 3. 2. 2022 bylo ze strany obhajoby znovu navrženo doplnit dokazování výslechem poškozené AAAAA. Odvolací soud o tomto návrhu rozhodl v rámci veřejného zasedání usnesením s tím, že návrh zamítl jako nadbytečný. K opakování výslechu poškozené se pak vyjádřil podrobněji v rámci odůvodnění rozsudku v bodě 14., kdy se ztotožnil se závěry nalézacího soudu. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s odvolacím soudem v tom, že poškozená je i nadále zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu §2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (dále jen „zákon o obětech“), přičemž je zde zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy - sekundární viktimizace, což není u obětí trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nijak výjimečné. V době spáchání trestného činu byla poškozená ve věku dítěte, jednalo se tedy o oběť zvláště zranitelnou, přičemž odvolací soud poukázal na ustanovení §20 odst. 3 zákona o obětech, který uvádí, že se výslech zvlášť zranitelné oběti provádí tak, aby později nemusel být opakován .
V rámci vypracování revizního znaleckého posudku poškozená vypovídala před znalci poté, co nabyla zletilosti, přičemž právě s ohledem na závěry tohoto revizního znaleckého posudku lze mít za to, že by pro poškozenou bylo podání výpovědi před soudem a případná konfrontace s obviněným traumatickou záležitostí. Odvolací soud konstatoval, že v projednávané věci byly naplněny dostatečně závažné důvody pro neopakování výpovědi poškozené, Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Poškozená byla vyslechnuta postupem zcela v souladu s trestním řádem, přičemž obviněný či jeho obhájce měli možnost vznášet v řízení před soudem k výpovědi poškozené námitky, čímž byl princip kontradiktornosti, jehož porušení obviněný namítá, zachován.
Je třeba rovněž uvést, že otázka současného věku či sexuálních zkušeností poškozené v době projednávání věci před soudy, stejně jako případné změny jejího chování, nemají vliv na skutečnost, že se jednalo o oběť trestného jednání sexuální povahy spáchaném na nedospělém jedinci.
Nejedná se ani o případ zjevného nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť tento nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V projednávaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Vytýkaná trestná činnost je typickou trestnou činností odehrávající se za zavřenými dveřmi, s níž se samozřejmě oběti obvykle snadno nesvěřují. Oběti domácího násilí, týrání či sexuálního zneužívání, zejména pak osoby ještě psychicky a fyzicky nevyzrálé, tedy děti, jsou skupinou zvláště citlivou, neboť se jedná o osoby, které s ohledem na svůj psychický vývoj nejsou sto celou situaci adekvátně vyhodnotit, zejména pak za situace, kdy je agresorem osoba blízká, která nad nimi požívá rodičovské či obdobné autority, tedy osobou, která by měla být ve vztahu k nim ochráncem. Poškozená byla ve své situaci osamělá, neboť se jí nedostávalo adekvátní odezvy ze strany matky, která stranila obviněnému coby svému partnerovi a upřednostnila jej na úkor své dcery. Je třeba uvést, že hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Námitky obviněného stran existence zjevného rozporu nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam jí připisovat z hlediska skutkového děje. Stěžejním důkazem byla samozřejmě výpověď poškozené AAAAA, nicméně nejedná se o důkaz zcela osamocený. Výpověď poškozené byla hodnocena v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Jednalo se jak o výpovědi dalších svědků (zejména svědci K. K., L. D., M. G., B. K., J. K. a P. K.), tak zejména znalecké posudky vypracované na osobnost poškozené. Stran výpovědí postupoval nalézací soud s nutnou dávkou obezřetnosti, neboť se svědci rekrutovali z blízkého okruhu dovolatele a poškozené. Případy sexuálního povahy je třeba vždy posuzovat s nutnou dávkou pečlivosti a citlivosti, a to jak vůči osobě oběti a traumatizujícím zážitkům, kterým mohla být vystavena, tak ve vztahu k pachateli, neboť se jedná o trestnou činnost, která se odehrává velmi často beze svědků, kdy proti sobě často stojí dvě naprosto odlišné verze událostí. Soudy si byly této skutečnosti velmi dobře vědomy a otázce věrohodnosti svědků věnovaly zvýšenou pozornost. Zvláštní pozornost byla věnována výpovědi S. K., matky poškozené, která i nadále žila v partnerském vztahu s obviněným. Ve vztahu k poškozené je stěžejní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie a klinické psychologie MUDr. Šárky Bínové a Mgr. Leoše Vítka (č. l. 485-501) vypracovaný na osobu poškozené (a rovněž jejího bratra BBBBB). Znalecký posudek z oboru psychologie konstatoval, že „ posuzovaná AAAAA je schopna správně vnímat, zpracovat a zapamatovat si prožité události. Z hlediska rozumových schopností je schopna podat dostatečnou výpověď. Ke snížené obecné věrohodnosti dochází především vlivem nezralé osobnosti, v postojích je částečně ovlivnitelná okolím, z forenzního hlediska však uvedené nesnižuje schopnost podat přiměřenou výpověď o prožitém “. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie a psychologie MUDr. Ivany Růžičkové a Mgr. PhDr. Jaroslavy Fabíkové (č. l. 35-54) se pak podává, že u poškozené byla zjištěna přiměřená věrohodnost, nebyly zjištěny sklony ke lhavosti nebo konfabulacím, stran specifické věrohodnosti bylo uvedeno, že nebyly zjištěny příznaky zkreslování prožitků ani motiv, pro který by chtěla lhát nebo obviněného poškodit. Revizní ústavní znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice, Vojenské fakultní nemocnice Praha (č. l. 553-573) tyto závěry nijak nezpochybnil. Lze tedy konstatovat, že znalecké posudky věrohodnost nezletilé poškozené nijak nezpochybnily. Nalézací soud se k otázce věrohodnosti poškozené vyjádřil obsáhle v bodech 51. až 57. rozsudku, kde rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k takovému závěru. Nutno uvést, že znalecké zkoumání je komplexní proces, kdy se u vyšetřované osoby hodnotí nejen věrohodnost či sklony k lhavosti, ale celková osobnost, tedy popis vyšetřované osoby nikdy nebude jednoduše řečeno černobílý. Stěžejní je však pro účely trestního stíhání právě otázka věrohodnosti takové osoby a její schopnost správně vnímat a pravdivě reprodukovat prožité události. V tomto směru soudy vyhodnotily nezletilou poškozenou jako věrohodnou svědkyni. V rámci vypracování revizního znaleckého posudku poškozená, v té době již zletilá, popsala události a prožitky v podstatě ve shodě s tím, co uvedla v rámci přípravného řízení. Poškozená neměla tendenci jakkoli svou výpověď měnit nebo popis událostí s postupem času více dramatizovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v dovolání uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání jako zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 3 tr. zákoníku , neboť nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve „způsobení těžké újmy na zdraví“.
Podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví.
Otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou právní , jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu. Tuto otázku ovšem soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru lékařství, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska. Znalec či znalci se zde vyjadřují zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalých poškozeného, ke způsobu a trvání jeho léčení a k jeho eventuálním následkům.
Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů . Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená (na rozdíl od „ublížení na zdraví“) velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu písmena i) je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického , ale i duševního , popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. R 9/1981-II., R 51/1983). Takovým onemocněním je i posttraumatická stresová porucha, která je následkem prožité události (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1317-1318, 1322).
V projednávané věci vycházely soudy ze znaleckých posudků, zejména pak revizního ústavního znaleckého posudku, který byl vypracován na podkladě žádosti soudu k zodpovězení otázky, zda došlo u poškozené v důsledku jednání obviněného k újmě na zdraví, a pokud ano, o jakou újmu a jak vážnou újmu se jedná, v čem konkrétně spočívá a jak se projevovala a eventuálně stále u poškozené projevuje, zdali je tato újma trvalého či přechodného rázu a po jakou dobu ovlivňovala či ovlivňuje poškozenou v jejím obvyklém způsobu života. Poškozená byla ústavními znalci znovu vyšetřena (dne 17. 6. 2021) a oba předcházející znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie (posudek MUDr. Šárky Bínové a Mgr. Leoše Vítka a posudek MUDr. Ivany Růžičkové a Mgr. PhDr. Jaroslavy Fabíkové, oba uvedeny výše) byly analyzovány. Znalecký ústav dospěl k závěru, že oba předcházející znalecké posudky nejsou v zásadním vzájemném rozporu akonstatoval, že „ u poškozené došlo v důsledku jednání popsaného v obžalobě k újmě na zdraví. Z psychiatrického hlediska má symptomatika ráz těžké újmy na zdraví “ (znalecký posudek č.l. 572v spisu), tedy delší dobu trvající poruchy zdraví. Uvedl, že u poškozené došlo k poškození sexuálního vývoje, porucha vyvolala poškození řady duševních funkcí (afektivitu, emotivitu, osobnost), vedla k úzkostně depresivnímu syndromu, přičemž se jedná o újmu dlouhodobého rázu, která ovlivňuje poškozenou v širokém spektru sociálního i osobního života i nadále. Znalecký ústav vznik posttraumatické stresové poruchy shledal v příčinné souvislosti s inkriminovaných jednáním obviněného, kterého se obviněný dopustil vůči poškozené, přičemž konstatoval, že rodinné prostředí a přístup matky tvořily pouze predispoziční podmínky. U poškozené tedy došlo jednáním obviněného k těžké újmě na zdraví z důvodu vleklého sexuálního zneužívání v období prepubescence i dospívání. Nalézací soud se následky jednání obviněného zabýval podrobněji v bodech 60. a 61. rozsudku. Odvolací soud pak v bodě 20. napadeného rozsudku uvedl, že „ u poškozené došlo k posttraumatické stresové poruše, která se projevovala depresivním laděním, potlačenou emotivitou, sebepodceňováním, zvýšenou úzkostí, sníženou kvalitou života, zejména sociální a školní úspěšností. Tyto projevy byly přítomny nejméně v době předchozího znaleckého vyšetření dne 21. 12. 2019 a v době předcházejících dvanácti měsíců. Na základě revizního znaleckého posudku byly shledány zdravotní problémy poškozené z hlediska časového a z hlediska intenzity jako závažnější “, nicméně z důvodu zásady zákazu reformace in peius toto již nelze ve skutkových zjištěním zohlednit.
Uvedené nic nemění na závěru, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku (skutek pod bodem 1. výroku o vině), resp. §187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2. výroku o vině). Poškozená byla v době spáchání trestného činu dítětem, přičemž následky dovolatelova jednání nabytím zletilosti nevymizely, jak dovolatel v podaném dovolání naznačuje, ale nadále se nepříznivě projevují na jejích psychickém stavu. Bagatelizaci možných dopadů do psychické sféry poškozené, ke které se v rámci námitek uchyluje obviněný, shledává Nejvyšší soud zcela nevhodnou.
Obviněný rovněž uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , kdy namítal, že bylo konáno veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, přestože se prostřednictvím svého právního zástupce omluvil a trval na osobní účasti.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který na rozdíl od výše rozvedených dovolacích důvodů nedostál novelou č. 220/2021 Sb. žádných změn, je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud veřejné zasedání o odvolání konal v jeho nepřítomnosti přesto, že požádal o odročení z důvodů nepříznivého zdravotního stavu své matky, o níž se musel starat. Uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).
Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., které stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V projednávané věci nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
K posouzení, zda odvolací soud mohl veřejné zasedání o odvolání provést v nepřítomnosti obviněné, je nutno se v obecné rovině zabývat tím, zda obviněnému bylo předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o jeho konání řádně a včas doručeno. Doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost, pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Jelikož trestní řád neobsahuje ustanovení, které by řešilo doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání, tak na zmíněný úkon dopadají předpisy občanského soudního řízení.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány, vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět .
Předvoláním osoby tedy dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§233 odst. 1 věta první tr. ř.). Vyrozuměním osoby pak dává předseda senátu (samosoudce) obviněnému možnost účastnit se veřejného zasedání, přestože dospěl k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nezbytná.
Ze záznamu na č. l . 645 spisu se podává, že obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na 3. 2. 2022 vyrozuměn . Vyrozumění o nařízení veřejného zasedání mu bylo doručováno na adresu XY, XY, tedy adresu uvedenou pro účely doručování, na níž však nebyl obviněný zastižen, a proto byla písemnost s ohledem na charakter doručenky (zelená obálka typu III.) vhozena dne 13. 1. 2022 přímo do poštovní schránky. Vyrozumění o nařízení veřejného zasedání mu tedy bylo řádně a včas doručeno. Lhůta k přípravě byla u obviněného zachována. Obviněný si byl termínu veřejného zasedání vědom, neboť prostřednictvím svého obhájce soudu v rámci veřejného zasedání dne 3. 2. 2022 sdělil, že se nemůže vzdálit z domácnosti, neboť pečuje o svou nemocnou matku, nemůže ji doma nechat samotnou a neměl možnost za sebe sehnat náhradu (protokol o veřejném zasedání ze dne 3. 2. 2022, č. l. 652). Takovou omluvu shledal odvolací soud jako nedostatečnou. Odvolací soud následně vyhlásil usnesení o tom, že se veřejné zasedání bude konat v nepřítomnosti obviněného. Až poté, co byl právní zástupce obviněného dotázán, zda trvá na podaném odvolání, tento uvedl, že na podaném odvolání trvá a žádá o odročení veřejného zasedání, neboť obviněný se jej chce osobně zúčastnit. Předseda senátu konstatoval, že obviněný byl řádně o konání veřejného zasedání vyrozuměn a jeho účast není podle trestního řádu nutná. Žádosti tedy nevyhověl.
V uvedeném postupu neshledává Nejvyšší soud jakékoli nesrovnalosti. Obviněný byl řádně a včas, tedy s dostatečným časovým předstihem, o termínu veřejného zasedání informován. S ohledem na jeho telefonický kontakt s jeho obhájcem lze mít za to, že tuto skutečnost vzal na vědomí. K soudu se však osobně nedostavil, svou omluvu toliko vzkázal po svém obhájci, který požadavek obviněného na osobní účast u veřejného zasedání vznesl až poté, co bylo vydáno usnesení o tom, že bude jednáno v nepřítomnosti obviněného, přestože takový požadavek měl být vznesen hned v úvodu veřejného zasedání, kdy byl na nepřítomnost svého klienta dotazován.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání zejména v případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit natolik konkrétním objektivním důkazem, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004, a další, nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Obviněný svou omluvu nijak nepodložil. I pokud by tak ale učinil, s ohledem na charakter výzvy (vyrozumění) nelze automaticky presumovat, že by bylo jeho žádosti o odročení veřejného zasedání vyhověno. Námitku obviněného tedy shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné M. K. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu