ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.659.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 659/2022-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. P., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 10 To 52/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 175/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 1. 2022, sp. zn. 1 T 175/2021, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §274 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 trestního zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání dvou roků. Podle §67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb ve výši denní sazby 500 Kč, tj. 25 000 Kč. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání čtyř roků.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 10 To 52/2022 , jímž jeho odvolání podle §256 trestního řádu zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněný namítl, že odvolací soud nijak nerozhodl o žádosti jeho obhájkyně o odročení veřejného zasedání a konal veřejné zasedání v původně nařízeném termínu. Kdyby byla jeho obhájkyně o nevyhovění její žádosti o odročení veřejného zasedání odvolacím soudem vyrozuměna, učinila by vše potřebné a pokusila by se sehnat substituční zastoupení. Skutečnost, že nebyl u obviněného naplněn důvod nutné obhajoby, a proto se veřejného zasedání nemusel účastnit ani obviněný ani jeho obhájce, nemůže nijak narušit jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces. K tomu obviněný uvedl, že jeho obhájkyni nebylo doručeno rozhodnutí o odvolání. Odvolací soud nesprávně toto rozhodnutí doručil původnímu obhájci, a to i přes skutečnost, že plná moc pro jeho novou obhájkyni byla soudu vykázána společně s žádostí o odročení veřejného zasedání. Obviněný dále namítl, že odvolací soud pouze převzal závěry soudu nalézacího, aniž by sám věc posoudil v rozsahu odvolacích námitek. Následně obviněný ve svém dovolání shrnul skutkové okolnosti a dodal k tomu, že on osobní automobil v rozhodnou dobu neřídil. Vozidlo v dobu spáchání trestného činu řídil jeho bratr M. P., k čemuž se sám doznal. Obviněný ve svém dovolání také uvedl, že soud prvního stupně odmítl provést jím navržené důkazy, které by prokázaly jeho nevinu. Soud prvního stupně vůbec nebral v potaz svědecké výpovědi jeho bratra M. P. ani spolujezdce P. B., kteří shodně s obviněným vypověděli, že vozidlo řídil bratr obviněného. Obviněný dále navrhoval použít jako důkaz kamerové záznamy Městské policie Benešov z policejních vozidel a záznamy pořízené zasahujícími strážníky. Tyto důkazy však soud prvního stupně odmítl provést. Dle obviněného soud prvního stupně postupoval značně nelogicky, když se rozhodl nepoužít kamerové záznamy jako důkazní prostředek a v rámci dokazování upřednostnil ústní výpovědi svědků. K neprovedení kamerových záznamů neuvedl soud prvního stupně žádný důvod. Obviněný má za to, že v daném případě existuje rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů ohledně všech okolností podstatných pro rozhodnutí v jeho věci a právní závěr nemá oporu ve skutkovém stavu ani důkazním procesu, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 10 To 52/2022 v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný uvedl, že obviněný ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil v odvolání, přičemž s jeho námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud v bodech 8 a 9 odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč vzhledem k provedenému dokazování považuje provádění dalších důkazů za nadbytečné. Odvolací soud v bodě 6 odůvodnění svého usnesení obsáhle a přesvědčivě vysvětlil, proč konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného i jeho obhájkyně. V odstavcích 7-11 pak odůvodnil, proč se ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, že vozidlo řídil právě obviněný. Státní zástupce k tomu uvedl, že se s argumentací soudů ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkázal. K námitce, že odvolací soud nevyrozuměl obhájkyni o nevyhovění její žádosti o odročení veřejného zasedání konstatoval, že taková námitka neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, stejně jako mu neodpovídá námitka, že soud nařízené jednání neodročil. Za podstatné státní zástupce označil, že obviněný obsahově ani formálně neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu a nenamítl, že by snad bylo porušeno nějaké ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání. Dále konstatoval, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu by mohla odpovídat námitka obviněného, že soudy nevyhověly důkaznímu návrhu opatřit a provést kamerové záznamy policie. Obviněný však neuvedl, že by se jednalo o rozpor „zjevný“, namísto toho dovozoval pouze porušení zásady in dubio pro reo. Taková námitka uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá. K tomu státní zástupce dodal, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. V souvislosti s tím se odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Uvedl také, že nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení a změna je jen v tom, že nyní jsou tato pochybení přímým obsahem dovolacího důvodu a není zapotřebí dovozovat je extenzivním výkladem. Dodal, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají zopakovat celé dokazování. Ve věci obviněného navíc došlo k ne zcela obvyklému „přeplnění“ dokazování. Proti velkému množství nezávisle na sobě shodně vypovídajících svědků stojí dvě výpovědi stranící obviněnému – jeho bratra a jeho spolujezdce. Tito dva svědci nemluví pravdu – bratr zcela zjevně a spolujezdec opatrně. Nepravdivost jejich výpovědi je patrna nejen z toho, že tyto se navzájem rozcházejí, ale zejména z toho, že motivaci bratra obviněného nelze uvěřit. Ten měl řídit střízlivý a nejprve v obavě z postihu za porušení zákazu vjezdu raději vystavit trestnímu stíhání obviněného – svého podnapilého a již dříve trestaného bratra. Náhle se však jako svědek nebál vystavit hrozbě trestního stíhání za podání křivé výpovědi před soudem sám sebe. Za podstatné státní zástupce označil, že ani námitky obviněného založené na zásadě in dubio pro reo neodpovídají žádnému z dovolacích důvodu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný P. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do §265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g) , který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení a změna je jen v tom, že nyní jsou tato pochybení přímým obsahem dovolacího důvodu a není zapotřebí dovozovat je extenzivním výkladem. Podle zmíněného dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení.
V důsledku zařazení nového odvolacího důvodu došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci jeho námitek pod jednotlivé dovolací důvody, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se uplatněné námitky s vytýkaným dovolacím důvodem rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno již z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022. Nově tedy důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Benešově netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejprve Nejvyšší soud uvádí, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání použil argumentaci známou již z odvolání, přičemž s jeho námitkami se již náležitě vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v bodech 8 a 9 odůvodnění svého rozsudku, kde vysvětlil, proč vzhledem k provedenému dokazování považuje provádění dalších důkazů za nadbytečné. Odvolací soud v bodě 6 odůvodnění svého usnesení obsáhle a přesvědčivě vysvětlil, proč konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného i jeho obhájkyně. V odstavcích 7-11 pak odůvodnil, proč se ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, že vozidlo řídil právě obviněný.
Nejvyšší soud shledal, že argumentace obviněného předestřená v dovolání byla založena především na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Svými námitkami obviněný směřoval do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a vznášel námitky proti provedenému dokazování, čímž zpochybňoval skutkové závěry přijaté soudy. Jeho námitky byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Založil je na své vlastní, od soudu diametrálně odlišné interpretaci výsledků dokazování. Soudy přitom důkazy hodnotily ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu. Nalézací soud dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že vozidlo v inkriminovanou dobu řídil právě obviněný. Nejvyšší soud shledal, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Závěry obou soudů jsou plně podpořeny provedenými důkazy a skutkové i právní závěry spolu úzce souvisí. Rozhodující soudy logicky a přesvědčivě zhodnotily věrohodnost vyslechnutých svědků. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Uplatněné námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ani dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo , neboli „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotně právní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného.
Co se pak týká námitek, že odvolací soud nevyrozuměl obhájkyni o nevyhovění její žádosti o odročení veřejného zasedání, že nařízené jednání neodročil a že jeho obhájkyni nebylo doručeno rozhodnutí o odvolání, uvádí k tomu Nejvyšší soud, že tyto námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Obviněný obsahově ani formálně neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu a nenamítl, že by snad bylo porušeno nějaké ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu