ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.671.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 671/2022-652
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. Š. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 12 To 43/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 5/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. 4 T 5/2019, byl obviněný J. Š. uznán vinným jednak zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 8. 2. 2018 v době od 23:45 hodin do 00:15 hodin dne 9. 2. 2018 po předchozím požívání alkoholických nápojů na volně přístupném místě v ulici XY v XY, bez jakéhokoliv předchozího konfliktu úmyslně fyzicky napadl D. D., nar. XY, tím způsobem, že jej opakovaně mlátil vodítkem na psa do celého těla, a po útěku D. vytáhl obžalovaný nůž, otočil se proti J. M. s křikem, že ho zabije a následně ho na volném prostranství před domem čp. XY v ulici XY v XY, zatímco v ruce stále držel nůž, opětovně fyzicky napadal opakovanými údery pěstí a kopy do celého těla i hlavy, přičemž jedním kopem vedeným na hlavu poškozeného se netrefil a prokopl skleněnou výplň vstupních dveří domu čp. XY, kdy následně přitlačil špičku nože J. M. k hlavě a následně i k břichu se slovy, ať nic nezkouší, že jdou najít D. D., kdy poškozený M. se pod hrozbou namířeného nože podvolil a šel před ním, kdy obžalovaný jej zezadu s nožem v ruce kontroloval, a když došli až před XY bar v ulici XY čp. XY v XY, poškozený M. využil situace a utekl do vnitřních prostor baru, kde se schoval za barový pult, přičemž obžalovaný jej s nožem v ruce následoval do vnitřních prostor baru, ve kterém se nacházelo nejméně třináct osob, a neustále opakoval výhrůžky směrem k J. M., že ho zabije, zapíchne, že nemá kam utéct a ať vyleze, kdy dalšímu útoku zamezil až příjezd přivolané policejní hlídky.
Za to byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 4 (čtyři) roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks nože otevíracího kovového s plastovou rukojetí černožluté barvy délky 15 cm s čepelí o délce 7 cm.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému Společenství vlastníků domů č. p. XY – XY, XY, XY, škodu ve výši 1.742 Kč
Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. 4 T 5/2019, podal obviněný odvolání směřující do výroků o vině i trestu. Odvolání v neprospěch obviněného do výroků o vině i trestu podala i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Příbrami.
O podaným odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 12 To 43/2022 , a to tak, že jak odvolání obviněného, tak odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Příbrami zamítl podle §256 tr. ř.
II.
Proti citovanému usnesení Krásného soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 12 To 43/2022, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 638-640), v rámci něhož odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný má za to, že v předcházejícím řízení nebyl skutek správně kvalifikován a podřazen pod příslušnou právní normu trestního zákona, v důsledku čehož mezi skutkem a právním posouzením ve výroku rozhodnutí existuje rozpor. Jeho vina nebyla nade všechnu pochybnost prokázána a obžaloby měl být zproštěn. Nebylo postaveno najisto, zda a jak se účastnil jednání, které je popsáno ve skutkové větě rozsudku, resp. zda se jednání skutečně dopustil. Jednalo se o potyčku, která vznikla v noci u baru, kdy účastníci byli pod vlivem alkoholu a omamných látek. I proto je celá situace reprodukována s různorodými odlišnostmi, které však byly soudy zcela opomenuty. Z kamerového záznamu se podává napadení poškozeného, tedy spáchání trestného činu výtržnictví, nikoli však to, že by byl útok prováděn výhrůžkami a násilím, tedy že by se obviněný dopustil trestného činu podle 175 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Soudy se vůbec nezabývaly příčinou konfliktu, který byl dán tím, že svědci M. a D. výslovně pobízeli k útoku psa bojového plemene, který opravdu na dovolatele zaútočil a způsobil mu tržné rány, které si vyžádaly lékařské ošetření. O tom vedle obviněného vypovídala i svědkyně V. Obviněný poukazuje na svědka M., kterého označuje za zcela nevěrohodnou osobu, uživatele drog a osobu s psychickými problémy. Okolnosti, které doprovázely jeho vnímání skutečnosti, je nutné vzít v potaz. Jeho výpověď navíc obsahovala mnoho nejasností a nelze ji brát jako objektivní. Rovněž se jedná o osobu s trestní minulostí. Nebylo provedeno psychiatrické vyšetření tohoto poškozeného, jak navrhovala obhajoba. Soud se nijak nevypořádal s výpovědí svědka A., který výslovně uvedl, že v něm dovolatel nevzbuzoval žádné obavy. Svědkyně V. potom uvedla, že jej nikdy neviděla v situaci, že by byl agresivní a sám vyvolával konflikty.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 12 To 43/2022-610, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2021, č. j. 4 T 5/2019-570, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 6. 2022, sp. zn. 1 NZO 489/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je možno odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam jí připisovat z hlediska skutkového děje.
Vina obviněného je prokázána vypovědí poškozeného J. M., kterou po jejím dalším prověřování shledal soud věrohodnou. Tato výpověď pak má oporu v ostatních provedených důkazech, a to v kamerovém záznamu, ze kterého je patrno, že obviněný jednoznačně jako útočník atakoval poškozeného u skleněných dveří označeného bytového domu, když soud evidentně rovněž neměl důvod nevěřit výpovědi svědkyně A. V. Již v rámci prvého ataku měl obviněný v ruce nůž, který držel i poté, co vstoupil za poškozeným do prostor XY baru. Právem je možno považovat za významné i zcela korespondující záznamy z tísňové linky, to vše v situaci, kdy po řádném poučení před odvolacím soudem a s významným časovým odstupem poškozený J. M. zcela jednoznačně uvedl, že mu obviněný nejen nožem vyhrožoval, ale především mu řekl, že jestli s ním nepůjde, zabije mu rodinu a že ho s nožem v ruce evidentně cestou držel u sebe. Pro zkoumání duševního stavu svědka J. M., a to znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nebylo v trestním řízení žádného důvodu.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 12 To 43/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Je třeba uvést, že obviněný v obecné rovině odkázal na dovolací důvody výše uvedené, aniž by blíže konkretizoval, jaké námitky naplňují podle jeho názoru jeden či druhý z dovolacích důvodů. V praxi se sice často výše uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Obviněný však poukazuje na to, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz – znalecké zkoumání psychického stavu poškozeného J. M., kteroužto námitku by bylo možno v obecné rovině vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Je třeba uvést, že návrh na vypracování znaleckého psychologické posudku vznesl obhájce obviněného v rámci hlavního líčení dne 21. 4. 2022. Opakoval svůj návrh i v rámci veřejného zasedání dne 23. 3. 2022, přičemž odvolací soud se na rozdíl od soudu nalézacího k uvedenému důkaznímu návrhu vyjádřil, a to v tom smyslu, že si rozhodnutí o návrzích na doplnění dokazování ponechal do závěrečné porady. Následně vydal usnesení, jímž byly návrhy na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru psychologie, výslechem matky obviněného a CD kamerovým záznamem, dosud nepředloženým, zamítnuty (č. l. 609v spisu). V rámci odůvodnění napadeného usnesení se k tomuto důkaznímu návrhu vyjádřil podrobněji v bodě 15. odůvodnění, kdy uvedl, že tento zamítl pro nadbytečnost, neboť shledal, že výpověď poškozeného J. M. „ nebyla z hlediska možnosti komplexního posouzení její věrohodnosti důkazem osamoceným, navíc tento poškozený, který měl údajně mluvit nepravdu v souvislosti s požíváním omamných či podobných látek i s velkým časovým odstupem vypovídal v zásadě konzistentně, a to i v otázce toho, za jakých podmínek šel s obžalovaným z místa původního napadení k objektu zmíněného baru, když ze spisového materiálu ani z postoje poškozeného nebylo možno shledat a priori jakýkoli zájem na nepravdivém očerňování obžalovaného (například zveličování následků fyzického napadení apod.) “. Navrhovaný důkaz tedy podle závěru odvolacího soudu nebyl sto jakkoli napomoci dalšímu objasnění věci, resp. nebyl důvod předpokládat, že jeho provedení by jakkoli změnilo skutkový stav věci.
Návrh obviněného na doplnění dokazování tedy nebyl soudy opomenut, byl však shledán nadbytečným.
Rovněž se nejedná ani o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kterýžto obviněný namítá, a to ve vztahu k části jednání, které bylo právně kvalifikováno jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, s tím, že z provedeného dokazování, zejména pak kamerového záznamu, není možno dovodit, že by útok na poškozené byl provázen výhrůžkami a násilím.
Je třeba mít na paměti, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Je současně třeba mít na paměti, že sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Příbrami, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost, kdy se po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu věcí opakovaně zabýval, doplnil dokazování podle instrukcí odvolacího soudu a upravil znění skutkové věty, neboť oproti původnímu rozhodnutí nebyly shledány znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaném ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
V bodě 21. rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že obviněný spáchal trestné činy, jimiž byl uznán vinným. Vycházel primárně ze svědecké výpovědi poškozeného J. M., kterou, jak uvedeno výše, shledal věrohodnou, neboť svědek vypovídal od počátku konzistentně a i po delší době od incidentu verzi událostí neměnil, a ani nijak nepřikrášloval. Nejednalo se však o důkaz jediný, neboť další ve věci provedené důkazy podporují verzi poškozeného. Jednalo se například o výpověď svědka D. D., který se spolu s poškozeným dostal do konfliktu s obviněným, a byl obviněným napaden vodítkem na psa. Na rozdíl od poškozeného M. však z místa prvotního konfliktu utekl. Stran prvotního konfliktu mezi obviněným a poškozeným vypovídala i svědkyně V. V., bývalá přítelkyně obviněného, která však s ohledem na svůj stav nebyla schopna si celou záležitost dostatečně vybavit, svou výpověď opakovaně měnila a soud tedy z její výpovědi nemohl vycházet. Lze mít za to, že útok psa byl s největší pravděpodobností reakcí zvířete na křik a zmatek, který na místě zavládl, nikoli že by se jednalo o situaci, kdy by poškozený M. ponoukal cizího psa, aby zaútočil na bývalého přítele své majitelky. Svědkyně záhy opustila místo prvotního incidentu a další části konfliktu nebyl tedy nikdo další přítomen. O napadení poškozeného u bytového domu vypovídal zejména kamerový záznam, z něhož je jasně patrné, že obviněný byl agresorem a iniciátorem fyzického ataku na poškozeného, který se nijak nesnažil útok obviněnému odvracet, pouze si chránil hlavu a tělo. O výhrůžkách, které atak doprovázely, vypověděla svědkyně A. V., kterou zarazila intenzita křiku i obsah výhrůžek, a proto se rozhodla zavolat policii. Na kamerovém záznamu je rovněž zachyceno, že obviněný po dobu ataku držel v ruce zbraň – nůž, který přikládal poškozenému ke krku. Nalézací soud vycházel rovněž ze svědeckých výpovědí návštěvníků baru, kam se poškozený rozhodl ukrýt, kdy svědek A. A. popsal situaci tak, že odpovídala verzi uvedené poškozeným, který tvrdil, že jej obviněný pod hrozbami donutil jít hledat svědka D. Svědek A. popsal obviněného jako agresivního. Pokud obviněný uvádí, že ze svědecké výpovědi tohoto svědka se podává, že v něm dovolatelovo chování nevzbudilo žádné obavy, tedy, že nejednal agresivně či výhrůžně, jedná se o prohlášení, které je zcela vytrženo z kontextu této svědecké výpovědi a které ani v nejmenším nevypovídá nic o tom, jak probíhal konflikt mezi obviněným a poškozeným, resp. jak jej měl poškozený vnímat. Svědek K. J. vypověděl, že obviněný měl v ruce nůž a byl naštvaný, raději se od něj tedy držel dál. Oba svědci vypověděli, že poškozený působil velmi vystrašeně. O průběhu incidentu v baru vypovídal i kamerový záznam, který potvrdil sled událostí, jak jej popsali svědci, resp. poškozený. Nalézací soud uvedl, že „ ze všech těchto svědeckých výpovědí a obou kamerových záznamů má soud za jednoznačně prokázané, že skutkový děj se stal tak, jak je popsán ve výroku rozsudku. Soud považoval všechny svědecké výpovědi, vyjma výpovědi svědkyně V., za věrohodné, protože byly vzájemně souladné a odpovídaly dalším skutečnostem, které byly provedeným dokazováním zjištěny. Jsou v souladu s tím, co bylo zjištěno na místě činu a záznamy z tísňové linky, kam telefonovala svědkyně V. a poškozený M. “.
Uvedeným námitkám obviněného tedy nelze přisvědčit.
Obviněný dále vznesl námitku nesprávného právního posouzení skutku s tím, že z provedeného dokazování nelze dovodit spáchání zločinu vydírání, resp. že by útok byl provázen výhrůžkami a násilím.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím , pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal , opominul nebo trpěl, a spáchá takový čin se zbraní .
Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980, s. 23 a dále R 10/1979). Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu . Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti , může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. R 10/1979-II.) (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1750-1756).
Je nutno uvést, že nalézací soud nijak blíže neuvedl, v čem měla spočívat pohrůžka jiné těžké újmy, přičemž mnohem přiléhavější by podle názoru Nejvyššího soudu byla varianta spočívající v pohrůžce násilí . Pohrůžkou násilí se totiž rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí , tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti . Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1750-1756).
V projednávané věci se jednalo zejména o pohrůžku, že obviněný poškozeného zabije, zapíchne, tedy se jednalo o pohrůžku užití násilí, která mohla směřovat i do budoucna. Přestože by se mohla v rámci právní věty zdát tato varianta přiléhavější, na právním postavení obviněného by se ničeho nezměnilo, neboť se jedná pouze o jednu z variant dané skutkové podstaty.
Trestný čin je podle §118 tr. zákoníku spáchán se zbraní , jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákoníku nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1754).
V projednávané věci měl obviněný u sebe nůž, který rovněž použil přímo k zastrašení poškozeného, když mu jej přikládal ke krku, jak se podává z provedeného dokazování.
Na podkladě provedeného dokazování byl ustálen skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak rozvedeno výše. O povaze výhrůžek vypovídal nejen poškozený, ale i svědkyně V. a svědek A. I kdyby se snad obviněný nedopustil verbálního vyhrožování, sama skutečnost, že vůči poškozenému užil zbraně – nože, kterou jej aktivně ohrožoval, kdy mu přikládal nůž na krk, by byla sto vyvolat v poškozeném obavy o život a zdraví, neboť takové jednání nutno vnímat jako prostředek k zesílení nátlaku na jeho vůli. Stejná situace je i v případě, že pachatel užije verbálních výhrůžek, avšak aktivně zbraň neužije. Postačí, že má takovou zbraň u sebe a tuto poškozenému ukáže, čímž rovněž zdůrazní závažnost pronášených výhrůžek. Není třeba, aby s ní například mířil na poškozeného.
Obviněný v projednávané věci opakovanými údery pěstí a kopy napadl poškozeného J. M., přikládal mu nůž na krk, nutil jej, aby s ním šel hledat svědka D. D., a to doprovázel výhrůžkami fyzickým poškozením a dokonce smrtí, a to až do příjezdu policie do XY baru, kam se poškozenému podařilo utéct a schovat se. Takové jednání naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Je třeba rovněž upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného J. Š. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu