ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.690.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 690/2022-469
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. F., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 9 To 69/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 40 T 109/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 40 T 109/2021 , byl obviněný M. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době od 19:10 hodin do 19:20 hodin dne 3. 12. 2020, na chodníku u budovy Obecního úřadu v obci XY, ul. XY, okr. Praha-západ, přistoupil na bezprostřední vzdálenost k osobě poškozeného O. F., nar. XY, po kterém nejprve vyžadoval dobrovolné vydání peněženky, což však poškozený odmítl, a proto na něj obviněný vytáhl multifunkční nůž, u něhož rozevřel čepel, se slovy, že by jej nechtěl použít, a poté poškozeného nezjištěným způsobem povalil na zem, kde ho udeřil sevřenou rukou v pěst do nosu, čímž mu způsobil krvácení z nosu, a druhou rukou mu vytáhl peněženku z kapsy u kalhot, ze které vzal finanční hotovost v přesně nezjištěné výši kolem 3.500 Kč, a poté poškozenému na jeho naléhání peněženku i s osobními doklady vrátil a z místa odešel, kdy svým jednáním způsobil poškozenému O. F., nar. XY, pohmoždění nosu, které si vyžádalo ošetření ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze a škodu na odcizení hotovosti ve výši cca 3.500 Kč .
Za výše uvedený zločin, jakož i za sbíhající se přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 6. 2021, č. j. 2 T 59/2021-164, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 67 To 236/2021, byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 66 (šedesáti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 6. 2021, č. j. 2 T 59/2021-164, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 67 To 236/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému O. F., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku 3.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 40 T 109/2021, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soudu v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 9 To 69/2022 , kdy podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem podvodu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a nezměněném výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného M. F. odsoudil za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i za sbíhající se přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 6. 2021, č. j. 2 T 59/2021-164, a přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2021, č. j. 1 T 143/2021-263, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pět) roků a 6 (šest) měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 6. 2021, č. j. 2 T 59/2021-164, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2021, č. j. 1 T 143/2021-263, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to zelené bundy.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 9 To 69/2022, podal obviněný dovolání (č. l. 436–456), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vznáší námitku zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Poukazuje na to, že mu nelze přičítat k tíži jeho trestní minulost. Ke svým minulým jednáním se vždy přiznal, v projednávané věci by však takové přiznání bylo nepravdivé, jelikož se uvedený skutek odehrál zcela jinak, než jak je uvedeno ve skutkové větě rozsudku. Soudy přitom nepřihlédly k důkazům svědčících v jeho prospěch či se s takovými důkazy dostatečně nevypořádaly, čímž porušily zásadu in dubio pro reo. Obviněný dále popisuje, jak se celý incident odehrál s tím, že se peněženka, která poškozenému vypadla z kapsy na zem, dostala do jeho dispozice již ve vlaku a on se proto s takto nalezenou peněženkou snažil vystoupit již ve stanici XY. To potvrdil jak poškozený, tak svědek I. Tvrzenému incidentu před obecním úřadem ve XY pak nebyl nikdo přítomen, svědkyně Ž. a K. dorazily na místo až v jeho průběhu, svědek I. mu nebyl přítomen vůbec. Obviněný trvá na tom, že incident vyvolal poškozený, aby získal zpět již ve vlaku pozbytou peněženku, čímž se celý incident dostává do roviny tvrzení proti tvrzení. Odmítá, že by poškozeného jakkoli napadl, naopak to byl podle obviněného poškozený, kdo se aktivně domáhal vrácení peněženky, čemuž on vyhověl, jelikož na sebe nechtěl způsobeným rozruchem upozorňovat. Nedává smysl, aby jako tvrzený pachatel loupeže vracel věc, na jejímž základě by byl ztotožnitelný. Hodnocení důkazů soudy je tak podle dovolatele nelogické. Soudy se rovněž nijak nevypořádaly s jeho obhajobou. Poukazuje na rozpornou a v průběhu řízení se měnící výpověď poškozeného, kterou však soudy označily za věrohodnou. Opakovaný návrh obhajoby na vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení obecné a specifické věrohodnosti poškozeného byl přitom opakovaně zamítnut. Obviněný dále cituje a hodnotí pasáže z výpovědí poškozeného, kde v detailu rozvádí, v čem konkrétně spatřuje rozpornost v uváděných souvislostech. Znovu uvádí, že se peněženka dostala do jeho dispozice již ve vlaku, o čemž podle něho svědčí skutečnost, že se pokusil vystoupit z vlaku již na zastávce XY, ale to se mu nepodařilo a vystoupil tak až o zastávku později, aniž by tušil, že zde bude vystupovat i poškozený. Z vlaku přitom vystoupil před poškozeným a vydal se zcela opačným směrem, což potvrdil i svědek I., který část cesty poškozeného doprovázel a opakovaně se přesvědčoval, zda je dovolatel nesledoval. Dovolatel rovněž upozorňuje, že obec XY vůbec nezná. Byl to naopak poškozený, kdo měl místopisnou znalost. Před obecním úřadem jej poškozený doběhl a dožadoval se vrácení alespoň svých dokladů, které mu dovolatel vydal. K žádnému tvrzenému rozervání kapsy nedošlo. Ostatně nic takového není patrno ani z pořízené fotodokumentace. Má za to, že sám poškozený uvedl v rámci své výpovědi, že pokud by se dovolateli podařilo vystoupit již v XY, nepřišel by pouze o peníze, ale i o doklady. Obviněný dále rozporuje skutkové zjištění týkající se nože, který měl mít údajně u sebe, kdy trvá na tom, že se sice s poškozeným bavil o noži, který by si rád koupil, žádný však u sebe neměl. To se podle něho podává i z výpovědi svědka I. Poukazuje dále na vadu řeči poškozeného, jehož projevu lze velmi špatně rozumět. Jako zkreslené proto hodnotí výpovědi svědkyň Ž. a K., které vypověděly, že volání o pomoc rozuměly zcela zřetelně, ačkoli i u soudu bylo možno rozumět poškozenému pouze s obtížemi. Uvádí, že volání o pomoc, které svědkyně slyšely, bylo jeho volání, kdy reagoval na jednání poškozeného, který jej doběhl a dožadoval se vrácení peněženky. Aby se poškozeného zbavil, volal na něj, ať ho nechá a snažil se místo opustit. Svědkyně K. popsala incident asi jako minutu trvající strkanici, kterou stejně jako svědkyně Ž. vnímala jako hádku dvou mužů. To je zcela v rozporu s barvitou verzí souboje, kterou prezentoval poškozený.
Obviněný namítá, že byl de facto odsouzen pouze na základě výpovědi poškozeného, kterážto je však nespolehlivá. Jedná se o ojedinělý, naprosto nedůvěryhodný či spíše pochybný důkaz, na jehož základě nelze usuzovat spáchání tvrzeného trestného činu, natož pak pouze na jejím základě dovolatele odsoudit. Jako nezbytný pro objasnění věci se jevil znalecký posudek ke zhodnocení obecné i specifické věrohodnosti poškozeného, neboť je zřejmé, že poškozený není osobou alespoň průměrné rozumové vyspělosti, sám svědek I. jej popsal jako hodného pomalého člověka. Poškozený nebyl sto popsat celou událost objektivně, dal průchod své fantazii a s odstupem času si ji trochu přibarvil. Obviněný se domnívá, že se poškozený styděl za to, že o peněženku přišel nepozorovaně v průběhu cesty vlakem a vytvořil si tedy scénář, v němž o peněženku svedl statečný boj. Může se jednat i o formu subjektivního vyrovnání se se ztrátou peněženky, kterou následně nalezl dovolatel. Obviněný je tedy přesvědčen, že výpověď poškozeného je ostatními důkazy vyvrácena, nikoli, že by verze poškozeného byla jimi podepřena. Závěry nalézacího soudu stran skutkového děje nemají absolutně žádný podklad ve spisovém materiálu ani v provedených důkazech, jedná se tak o nepodložený konstrukt. Ve věci zcela absentují jakékoli relevantní důkazní materiály, které by ohledně tvrzeného skutku svědčily. Poškozený se evidentně snažil s celou situací vyrovnat osobitým způsobem, avšak stalo se tak na úkor dovolatele, který byl odsouzen k mnohaletému trestu odnětí svobody za skutek, který nespáchal.
Dále obviněný rozporuje závěry týkající se zranění poškozeného. Kromě drobné oděrky nosu nebylo zjištěno žádné ani lehce závažnější poranění, v podstatě nic co by odpovídalo poškozeným tvrzenému násilí v průběhu dramatického souboje. Nadto je poškozený epileptik, přičemž není zřejmé a objasněné, zda zdravotní stav poškozeného není doprovázen i krvácením z nosu. Obecně může mít krvácení mnoho příčin. Nelze vyloučit ani možnost, že poškozený si zranění přivodil sám například neopatrným pohybem. Obviněný trvá na tom, že se na poškozeném žádného násilí nedopustil, nedošlo tedy k užití násilí pro překonání odporu poškozeného. Jeho jednání není trestným činem. Věc měla být postoupena jinému orgánu k posouzení, zda by skutek mohl být posouzen jako přestupek.
Obviněný dále namítá, že došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu, když nalézací soud neprovedl důkaz přečtením úředního záznamu ze dne 4. 12. 2020 (č. l. 35–36), stejně jako dalších úředních záznamů. Domnívá se, že uvedený úřední záznam mohl být přečten k návrhu stran podle ustanovení §213 odst. 2 tr. ř., resp. §213 odst. 6 tr. ř., tedy se souhlasem státního zástupce a obžalovaného. Soud se však na souhlas státního zástupce či obviněného vůbec nedotazoval, návrh nebyl v rozsudku či v samotném protokolu o hlavním líčení ani okrajově zmíněn, v čem obviněný spatřuje existenci tzv. opomenutého důkazu.
Obviněný rovněž brojí proti závěru stran uplatněného nároku na náhradu škody, kdy uvádí, že není absolutně zřejmé, na jakém základě shledal soud prvního stupně nárok poškozeného na náhradu škody ve výši 3.000 Kč důvodným. Uvedená výše škody vyplývá toliko z výpovědi poškozeného a soud prvního stupně v tomto směru neprováděl jakékoli další dokazování. Důvod a výši škody je podle §43 odst. 3 tr. ř. poškozený povinen doložit, což se v projednávané věci nestalo. Jednalo se pouze o tvrzení poškozeného, který měl být podle dovolatele odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 9 To 69/2022-416, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 11. 2021, č. j. 40 T 109/2021-379, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha-západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 7. 2022, sp. zn. 1 NZO 542/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je možno odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam jí připisovat z hlediska skutkového děje.
Jednání obviněného bylo prokázáno celou řadou řádně provedených důkazů, zejména usvědčujících, a nutno uvést, že podrobnou svědeckou výpověď poškozeného O. F. logicky doplněnou o výpověď svědků L. I., L. K. a L. Ž., protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací osoby poškozeného, lékařskou zprávu poškozeného a odborné vyjádřením z oboru genetiky, stejně jako o důkazy k osobě samotného obviněného, soud prvního stupně, jakož i soud druhoinstanční vyhodnotily nejen jednotlivě, ale i ve všech vzájemných souvislostech, které ve svém rozhodnutí oba soudy vysvětlily. Je tak nanejvýš zřejmé, že obviněný musel být srozuměn s tím, že prokázaným jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení objektů uvedeného trestného činu loupeže, s čímž musel být zcela jednoznačně srozuměn. Svým jednáním tedy naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
S ohledem na to státní zástupkyně dospěla k závěru, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 9 To 69/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o uloženém trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 [a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h)] i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Obviněný však poukazuje na to, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz, a to znalecký posudek za účelem posouzení obecné a specifické věrohodnosti poškozeného, kteroužto námitku by bylo možno v obecné rovině vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Je třeba uvést, že návrh na vypracování znaleckého posudku obviněný vznesl již v přípravném řízení, přičemž byl takový návrh policejním orgánem zamítnut (č. l. 317). V rámci hlavního líčení dne 9. 11. 2021 obhájce obviněného zopakoval tento svůj návrh u soudu prvního stupně, který následně návrh podle §216 odst. 1 tr. ř. usnesením zamítl a dokazování prohlásil za skončené. Podrobněji se k tomuto návrhu vyjádřil v bodě 1. odůvodnění rozsudku, kdy uvedl, že návrh na vypracování znaleckého posudku shledal nadbytečným, „ neboť ze spisového materiálu, ani z účasti poškozeného v trestním řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by věrohodnost poškozeného zpochybňovala “. Nadto výpověď poškozeného nebyla jediným usvědčujících důkazem. Odvolací soud se s postupem nalézacího soudu ztotožnil, jak se podává z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 14.).
Návrh na doplnění dokazování přečtením úředních záznamů zpracovaných policií byl vznesen v rámci řádného opravného prostředku, kdy obviněný odkazoval na provedené hlavní líčení s tím, že se nalézací soud uvedeným návrhem vzneseným ke konci hlavního líčení odmítl zabývat. V rámci veřejného zasedání dne 23. 3. 2022 obviněný na uvedeném návrhu setrval. Odvolací soud, jak se podává z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 410, se uvedeným návrhem na doplnění dokazování oproti nalézacímu soudu zabýval, kdy jej však usnesením v rámci veřejného zasedání zamítl. Následně se k tomuto návrhu podrobněji vyjádřil v bodě 21. odůvodnění rozsudku, kdy rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že není potřeba dokazování jakkoli doplňovat a rovněž se vyjádřil k povaze konkrétního návrhu na přečtení úředního záznamu policejního orgánu založeného na č. l. 35-36 spisu. Technicky se jedná o konfrontaci důkazu svědeckou výpovědí poškozeného s obsahem úředního záznamu policejního orgánu o tom, o čem mu vypovídal poškozený, v té podobě, v jaké byla celá situace policejním orgánem zaznamenána, přičemž se nejednalo o přímou výpověď poškozeného. Poškozený byl následně řádně vyslechnut jak policejním orgánem, tak zejména v rámci hlavního líčení. Z obsahu uvedeného úředního záznamu nelze technicky vzato stran zjištění skutkového stavu věci vycházet, neboť by se jednalo o obcházení zákona. V bodech 23. až 25. napadeného rozsudku se pak odvolací soud obsáhle vyjádřil i k samotné teorii tzv. opomenutých důkazů, zásadě volného hodnocení důkazů a zásadám spravedlivého procesu stran důkazního řízení.
Návrhy obviněného na doplnění dokazování tedy nebyly soudy opomenuty, byly však shledány nadbytečnými, resp. jejich provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V projednávané věci se rovněž nejedná ani o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kterýžto obviněný namítá, s tím, že z provedeného dokazování se podává jiný skutkový stav věci, než ke kterému dospěly soudy, resp. provedené dokazování odpovídá skutkové verzi jím uváděné.
Je třeba mít na paměti, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Je současně třeba mít na paměti, že sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha - západ, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Soudy vycházely zejména ze svědeckých výpovědí, ale i dalších ve věci provedených důkazů.
Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. Vycházel přitom zejména z výpovědi poškozeného, kterou vyhodnotil jako zcela věrohodnou a bez výhrad ji přijal, neboť poškozený vypovídal podrobně a shodně jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení, přičemž nezaznamenal žádné tendence poškozeného obviněnému jakkoli přitížit. Je pravděpodobné, že obviněný vyhodnotil poškozeného, který trpí vadou řeči, jako osobu, která pro něho bude snadným terčem. Vada řeči však nijak nesnižuje význam svědecké výpovědi poškozeného, jak se snaží zcela nepatřičně naznačovat obviněný. Poškozený byl celou událostí značně otřesen, což je za uvedených okolností, zcela pochopitelné. Přesto incident v podstatě ihned nahlásil na policii. Výpověď poškozeného je pak podporována i dalšími svědeckými výpověďmi, zejména svědeckou výpovědí svědka L. I., který zaznamenal rozhovor i osobní potyčku mezi poškozeným a obviněným ve vlaku, kdy se obviněný snažil poškozeného přimět k tomu, aby s ním vystoupil. Zaznamenal rovněž, že obviněný se snažil vystoupit o stanici dřív a vyhýbal se průvodčímu. Dále vypověděl, že poškozený byl z přítomnosti a jednání obviněného vyděšený, kdy zjevně hledal u další osoby ve vlaku ochranu. Svědkovi se rovněž svěřil s tím, že se mu pokusil obviněný vzít peněženku. Svědek poškozeného od vidění znal, neboť oba žili ve stejné obci. Svědek na rozrušení poškozeného proto reagoval tím, že poškozeného část cesty od vlaku doprovázel, přičemž zaznamenal, že obviněný odcházel na druhou stranu než on s poškozeným. Pokud byl poškozený vyděšený z jednání a osoby obviněného, nedává smysl verze obviněného, že se snad poškozený za ním vydal, aby jej konfrontoval. Poškozený a svědek L. I. společně došli až k obecnímu úřadu, kde se rozešli, přičemž kousek od tohoto místa došlo k napadení poškozeného. Nic nevypovídá o tom, že by se snad poškozený kamkoli vracel či měnil směr cesty a hledal obviněného. Soudy verzi uváděné obviněným, že se peněženka dostala do jeho dispozice již ve vlaku, neuvěřily. Sama skutečnost, že se obviněný snažil z vlaku vystoupit o stanici dřív, o ničem nevypovídá. Rozhodně tím není podloženo tvrzení obviněného, že snad měl mít v té době již peněženku poškozeného ve své dispozici. Obviněný se mohl snažit vystoupit dříve i proto, že některý z cestujících mohl zaznamenat potyčku mezi ním a poškozeným, případně z obavy z kontroly průvodčím. Svědkyně L. K. a L. Ž. pak zaznamenaly potyčku dvou mužů u obecního úřadu, a přestože byla tma a v podstatě nebylo možno vidět obou mužům do tváře, shodly se na tom, že muž, kterého vyhodnotily jako útočníka, byl z dvojice ten útlejší a pohyblivější, což odpovídá popisu obviněného, zatímco osoba, která podle nich volala o pomoc a byla druhým napadena, byla postavou menší a podsaditější, což odpovídá fyzickému vzhledu poškozeného. Verzi událostí popsaly ve shodě s poškozeným, který se po potyčce, v rámci níž mu byla peněženka vytrhnuta, za obviněným následně vydal, aby jej požádal alespoň o vrácení dokladů. Svědkyně L. K. po vyhodnocení toho, čemu byla se svědkyní L. Ž. svědkem, tedy z toho mála, co mohly vidět a co slyšely (volání o pomoc), usoudila, že je namístě zavolat policii, což také učinila. To svědčí o tom, že situace se jim zdála vážná a že se podle nich nejednalo o žádnou obyčejnou potyčku mezi dvěma osobami, ale o napadení jedné osoby druhou. Nelze rovněž přehlédnout stopy DNA obviněného na peněžence poškozeného a zranění poškozeného, který měl nateklý nos s modřinami a zaschlou krví, přičemž podle fotodokumentace z místa činu je zjevné, že krev byla i na místě činu, tedy se muselo jednat o značně krvácivé zranění, čemuž poranění nosu odpovídá. Úvahy obviněného, že se poškozený mohl zranit jinak, případně že se jedná o projev jeho nemoci (epilepsie) jsou zcela nepřípadnou snahou o vyvinění se a bagatelizaci následků jeho jednání. Obviněný uváděl, že si na poškozeném žádných zranění nevšiml, přičemž jak hlídka policie, která na místo dorazila vzápětí po nahlášení incidentu, tak následně lékařská zpráva potvrdily, že poškozený zranění utrpěl.
Uvedeným námitkám obviněného tedy nelze přisvědčit.
Obviněný dále vznesl námitku nesprávného právního posouzení skutku s tím, že jeho jednání mohlo být nanejvýše vyhodnoceno jako jednání přestupkové, neboť si sice přisvojil ve vlaku poškozeným vytroušenou peněženku, ale nedopustil se vůči poškozenému žádného násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu se peněženky zmocnit.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Jako procesní námitku nepodřaditelnou pod žádný z dovolacích důvodů je nutno vyhodnotit námitku stran porušení zásady in dubio pro reo.
Obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo , neboť „ odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně nedůvodně přiklonil ke zcela rozporné verzi skutkového děje předkládaného poškozeným, která je vyvrácena ostatními provedenými důkazy (zejména svědeckými výpověďmi), když je zde verze dovolatele, která naopak s ostatními provedenými důkazy (zejména svědeckými výpověďmi) konvenuje, resp. nebyla provedeným dokazováním vyvrácena “.
K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný ve většině uplatňuje námitky, jejichž prostřednictvím napadá důkazní situaci a soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) podřadit nelze.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze však podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že jeho jednání není trestným činem, neboť nebyl naplněn znak „užití násilí“ či „pohrůžky bezprostředního násilí“, a škoda způsobená jednáním obviněného dosahovala pouze výše 3.000 Kč.
Podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Je tedy třeba zkoumat, kdy se obviněný zmocnil peněženky a současně v kterém okamžiku použil násilí či pohrůžku bezprostředního násilí, jelikož právě časové rozlišení těchto dvou skutečností je esenciální pro právní posouzení jednání obviněného.
Za zmocnění je nutno považovat převzetí moci nad věcí a uplatnění k ní všech atributů vlastnického práva, tedy odnětí cizí věci z dispozice vlastníka nebo oprávněného držitele s úmyslem sám s ní moci volně a neomezeně nakládat (viz DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník . komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015), respektive situaci, kdy si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici proto, že mu věc byla půjčena, svěřena apod. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Není rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. jinak s ní naložit, např. odevzdat jiné osobě a zničit ji (srov. R 1/1980 a též R 51/1976-III. i R 41/1967) – viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1729–1730.
V projednávané věci bylo prokázáno, jak ostatně rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že obviněný se peněženky zmocnil nikoli již ve vlaku, kde se o to toliko pokoušel, ale až později, tedy v blízkosti obecního úřadu, když konfrontoval poškozeného. Skutečnost, že mu peněženku později, již bez finanční hotovosti, vrátil, na takovém závěru ničeho nemění.
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). Podle judikatury se proto trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. k tomu R 11/2011) – srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1729).
Obviněný na poškozeného zaútočil nejdříve slovně, kdy jej neočekávaně ve večerních hodinách konfrontoval poté, co se jej snažil zastrašovat již při jízdě vlakem. Nejdříve požadoval vydání peněženky dobrovolně, čemuž však poškozený nevyhověl, a proto mu následně ukázal multifunkční nůž, který rozevřel, čímž zvyšoval nátlak na vůli poškozeného, aby jednal podle jeho instrukcí a peněženku mu vydal. Takové jednání je zcela jistě sto naplnit pohrůžku bezprostředního násilí. Obviněný však užil i přímé násilí, když poškozeného atakoval fyzicky (udeřil jej do nosu, což způsobilo krvácení, a poškozeného v potyčce povalil na zem). Obviněný své jednání stupňoval, čímž se snažil překonat odpor poškozeného, který se nechtěl svého majetku dobrovolně vzdát.
Ze shora uvedeného je třeba zcela jednoznačně dovodit, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný totiž užil násilí, respektive pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému předtím, než se zmocnil peněženky. Odvolací soud uvedl, že obviněný „ poškozeného, který cestoval sám a koktá, zjevně vyhodnotil jako snadný terč útoku “ (bod 10. rozsudku odvolacího soudu). To vysvětluje, proč se o takové jednání pokusil opakovaně, nejdříve ve vlaku, kde však byly přítomny další osoby a potyčka vyvolala nechtěnou pozornost, a později v obci, na místě, kde byl v té chvíli poškozený ve večerních hodinách sám, přičemž obviněný si musel počkat na to, než se od poškozeného oddělí svědek I., který jej od vlaku doprovázel. Nad rámec uvedeného možno zmínit, že trestného činu loupeže se dopustí i ten, kdo v poškozeném vyvolá obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, například i tak, že zastaví poškozeného na odlehlém místě, které poškozený vnímá jako potencionálně nebezpečné a vnímá situaci za bezvýchodnou, v důsledku čehož neklade pachateli odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, publikované pod R 11/2011 Sb. rozh. tr.).
Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku není hodnota věci rozhodná , ba není rozhodné ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková škoda, protože např. neměl žádnou věc u sebe, což je důsledkem toho, že §173 tr. zákoníku chrání dva zájmy, a to jednak majetek, jednak svobodu rozhodování. Poškozený se svého majetku nechtěl vzdát, obviněný k překonání jeho odporu užil jak přímé fyzické násilí, tak pohrůžku bezprostředního násilí, kdy mu vyhrožoval nožem. Skutečnost, že poškozenému nakonec odcizil částku ve výši toliko 3.000 Kč, tak není pro posouzení jeho viny stěžejní.
Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je přitom dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR, 1998-1, č. 20). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle §21 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán (srov. R 37/1970) - srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1728-1730).
Obviněný užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí zcela účelově, neboť jím chtěl překonat odpor poškozeného, který se nechtěl své peněženky vzdát. Své jednání přitom eskaloval. Soudy posoudily jednání obviněného jako jednání úmyslné ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 tr. zákoníku. S uvedeným závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Neobstojí tedy námitka, v rámci níž se obviněný domáhal posouzení jeho jednání jako možného přestupku. Ostatně uvedenou námitku obviněný vznesl i v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se jí dostatečným způsobem zabýval. Lze odkázat zejména na body 27. až 29. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v rámci nichž odvolací soud rozvedl, na podkladě jakých úvah nelze v projednávané věci užít institut subsidiarity trestní represe, kterého se obviněný domáhá i v podaném dovolání. Odvolací soud odkázal zejména na judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž není nutné celou uvedenou argumentaci opakovat i v usnesení o dovolání obviněného. Lze toliko uvést, že skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku, zcela jistě odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, kdy si pachatel vyhlédne podle svého mínění snadnou oběť, po které požaduje vydání věci či peněz, které má osoba u sebe, a na odmítnutí reaguje zvyšující se agresivitou, jak slovní, tak fyzickou, aby dosáhl svého cíle.
Uvedeným námitkám tedy nelze vyhovět.
Pokud pak obviněný zpochybňuje výrok o náhradě škody, jímž byla poškozenému přiznána částka ve výši 3.000 Kč s tím, že poškozený objektivně neprokázal, že by měl v peněžence takovou částku, je možno uvést, že nalézací soud uvedenou výši řádně a včas připojeného nároku nijak nezpochybnil a nárok shledal důvodným. Sám obviněný nerozporoval skutečnost, že předtím, než poškozenému peněženku vrátil, z této vytáhl hotovost. Poškozený uvedl, že se chystal kupovat vánoční dárky, jednalo se o předvánoční čas, proto nebyla uvedená částka 3.000 Kč nijak překvapivá.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
Je třeba rovněž upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. F. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senát