ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.698.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 698/2022-6948
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. D., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 9 To 1/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 12/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 45 T 12/2019, byl obviněný P. D. uznán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. a), c) trestního zákoníku. Za to byl podle §211 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře jedno sto denních sazeb ve výši 3.000 Kč denní sazby, celkem ve výši 300.000 Kč. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích a družstvech v trvání pěti let.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 9 To 1/2022 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obviněného zrušil výrok o uložených trestech a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově odsoudil obviněného P. D. podle §211 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a devíti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest ve výši jedno sto denních sazeb po 3.000 Kč, celkem 300.000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích a družstvech v trvání pěti let.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. D. dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu s tím, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, pro který byl odsouzen. Obviněný nesouhlasí se závěrem napadeného rozsudku, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje. Soudy ignorovaly skutečnost, že cena zajištění měla být definována odkazem na znalecký posudek. Obviněný nevystupoval v pozici profesionála. Pokud byla žádost o poskytnutí úvěru předložena s nedostatečným znaleckým posudkem, měla být ze strany Metropolitního spořitelního družstva v rámci důsledné kontroly odmítnuta. Obviněný tudíž nemohl jednat úmyslně, ale toliko nedbalostně. Soudy se také podle obviněného nedostatečně zabývaly otázkou výše škody. Ignorovaly a bagatelizovaly celkové zajištění úvěru, když hodnotu úvěru vztahovaly pouze k zajištění nemovitostmi, nikoliv k majetku společnosti M. jako celku, resp. k části zajištění jiného majetku směnkou. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010, ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1328/2015, ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 220/2015, a ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 6 Tdo 573/2009. Zdůraznil, že poškozená všechny zajišťovací instrumenty, včetně pohledávky za dlužníkem, prodala a kupní cena jí byla vyplacena. Poškozené proto škoda nevznikla a ani se k trestnímu řízení nepřihlásila s nárokem na náhradu škody. Do výpočtu škody rovněž nebyly zahrnuty celkové zaplacené úroky z úvěru jakožto plnění, které bylo poskytnuto věřiteli, a to bez ohledu na jeho právní povahu. Obviněný dále namítl, že byl odsouzen na základě protiprávně získaných důkazů. Veškerá úvěrová dokumentace byla pro účely trestního řízení získána na základě výzvy k vydání věci, a to bez předchozího souhlasu soudu a od neoprávněné osoby. Výslech pracovníků a členů orgánů Metropolitního spořitelního družstva byl proveden v rozporu s §99 odst. 2 trestního řádu, neboť svědkové nebyli zproštěni mlčenlivosti podle §25c zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrových družstvech. Svědci mohli být zproštěni mlčenlivosti pouze představenstvem družstva, nikoliv insolvenční správkyní. Nesprávné právní posouzení spatřuje obviněný také v tom, že byl odsouzen jako člen organizované skupiny, kdy ovšem soudy nedostatečně aplikovaly právní teorii obsaženou v ustálené judikatuře. Pochybení soudů spatřuje obviněný i v tom, že neprovedly veškeré jím navržené důkazy.
4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc k novému projednání soudu prvního stupně.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že soudy dostatečně jasně a s oporou v provedených důkazech vysvětlily, že po skutkové stránce obviněný deklaroval údaje, které významně neodpovídaly realitě, současně byly z hlediska poškozené údaji důležitými. Obviněný tak ve smyslu §211 odst. 1 trestního zákoníku uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje. Skutečnost, že v rámci poškozené probíhala vnitřní kontrola, nemůže vyloučit trestní odpovědnost obviněného. To, co umožnilo spáchání řešené trestné činnosti, bylo primárně jednání obviněného a sním spojených subjektů, nikoliv zcela zjevná a hrubá nedbalost poškozené. Proto nepanují žádné pochyby ani o úmyslu obviněného. Podle názoru státního zástupce v otázce výše škody soudy postupovaly plně v souladu s judikaturou a zajištění nepřehlédly. Státní zástupce nesouhlasí ani s výhradou obviněného týkající se protiprávně získaných důkazních prostředcích. K otázce vydání věci odkázal na §78 trestního řádu. Co se týče svědků, ti byli řádně zproštěni mlčenlivosti insolvenční správkyní. Otázce jednání jako člena organizované skupiny věnoval především městský soud dostatečný prostor a přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů považuje tento znak skutkové podstaty za naplněný. Nelze konstatovat ani obviněným naznačenou vadu opomenutých důkazů, protože soudy se s učiněnými důkazními návrhy vypořádaly, nepřehlédly je, a zároveň vysvětlily, z jakého důvodu, především tedy pro nadbytečnost, je zamítly.
6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu zjevně neopodstatněné.
7. Obviněný P. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Dovolací námitky obviněného se vztahují zčásti ke skutkovému stavu věci a zčásti směřují proti právnímu posouzení zjištěného skutku. Je zřejmé, že obviněný v dovolání nereflektoval změny ve vymezení dovolacích důvodů, k nimž došlo v souvislosti s novelou trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. Dovolací soud přesto k dovolání přistoupil tak, jakoby obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jedná se o takové vady zjišťování skutkového stavu věci, které bylo s ohledem na právo na spravedlivý proces možné uplatňovat již před 1. 1. 2022, a to s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v tehdejším znění. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz představují jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah provedených důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu soudy rozhodně nevybočily ze zákonného rámce. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu.
13. Obviněnému nelze přisvědčit, že by soudy opomněly jeho návrhy na doplnění dokazování. Z odůvodnění napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že se jeho návrhy zabývaly a podrobně vysvětlily, proč jim nevyhověly. Navrhované důkazy považovaly za nadbytečné, jelikož nemohly přinést žádnou změnu do dané důkazní situace. Skutkové závěry soudů se rovněž neopírají o důkazy získané procesně nepřípustným způsobem, jak namítá obviněný. Shodnou námitku uplatnil obviněný již v řádném opravném prostředku a odvolací soud se s ní přiléhavě vypořádal. K otázce vydání věci podle §78 trestního řádu je třeba uvést, že úvěrovou dokumentaci vydal již 3. 5. 2013 tehdejší předseda představenstva Metropolitního spořitelního družstva policejnímu orgánu a její část týkající se obviněného P. D. byla zkopírována do trestního spisu ve vyloučené věci. Ohledně výzvy k vydání věci ze dne 17. 10. 2016 adresované společnosti G. D. A. lze odkázat na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 6 Tdo 283/2022. Společnost G. D. A. byla postupníkem pohledávek z předmětných úvěrových smluv. Společnost není družstevní záložnou, a tudíž na ni nedopadá závazek loajality k členům Metropolitního spořitelního družstva a s ním spojená zákonná povinnost zachovávat v tajnosti a chránit před zneužitím údaje o členovi družstevní záložny a o jeho obchodech s ní. Jmenovaná společnost nebyla jako nepochybný vlastník daných pohledávek jen oprávněna vydat úvěrovou dokumentaci policejnímu orgánu, ale dokonce zavázána tak učinit s ohledem na její povinnost vyplývající z §8 odst. 1 trestního řádu. K výzvě podle §78 odst. 1 trestního řádu je v přípravném řízení příslušný státní zástupce nebo policejní orgán, souhlas soudu se nevyžaduje.
14. Při výslechu pracovníků a členů orgánů Metropolitního spořitelního družstva nedošlo k porušení §99 odst. 2 trestního řádu. O zproštění mlčenlivosti těchto osob rozhodla na žádost státního zástupce insolvenční správkyně dlužníka Metropolitního spořitelního družstva poté, co byla sama usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. MSPH 98 INS 36628/2013, zproštěna mlčenlivosti ve všech trestních řízeních, které jsou vedeny v souvislosti s uzavíráním úvěrových obchodů dlužníkem. Pokud obviněný poukázal na §25c zákona o spořitelních a úvěrových družstvech s tím, že svědci mohli být zproštěni mlčenlivosti pouze představenstvem družstva, nikoliv insolvenční správkyní, pominul přechod oprávnění na insolvenčního správce prohlášením konkursu podle §246 odst. 1 insolvenčního zákona. Ustanovení stanoví mj. oprávnění insolvenčního správce vykonávat práva, která přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou, přičemž mezi ně patří i rozhodování o obchodních tajemstvích a jiné mlčenlivosti. Pod pojem jiné mlčenlivosti související s majetkovou podstatou spadá i mlčenlivost zaměstnance o obchodní aktivitě úpadce a jednání, které s ní souvisí, jakož údajů týkajících se majetkové podstaty (srov. Moravec, T., Kotoučová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 929). Výpovědi pracovníků Metropolitního spořitelního družstva o jeho obchodní aktivitě souvisely s majetkovou podstatou, když se vztahovaly k úvěrům, z nichž plynoucí pohledávky byly zahrnuty v majetkové podstatě.
15. Napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu do skutkového stavu věci z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
17. Výhrady obviněného, podle kterých při sjednávání úvěrové smlouvy neuvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, nelze dovodit jeho úmyslné zavinění, byla nesprávně stanovena výše škody a byl nesprávně označen za člena organizované skupiny, uvedenému důvodu dovolání sice odpovídají, nelze jim však přisvědčit. I v tomto případě se jedná o obhajobu, kterou obviněný uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení a s níž se nalézací i odvolací soud zevrubně vypořádaly. V podrobnostech lze na příslušné pasáže jejich rozhodnutí odkázat.
18. Obviněný podle skutkových závěrů obsažených ve výroku odsuzujícího rozsudku při sjednávání úvěrových smluv deklaroval, že společnost M. bude schopna závazek ze smlouvy o úvěru řádně a včas uhradit, ačkoli věděl, že společnost nebude schopna vygenerovat potřebný zisk a nebude mít ani jiný zdroj příjmu, tedy nebude schopna závazek ve lhůtě splatnosti úvěrovému věřiteli uhradit. Dále deklaroval, že společnost bude generovat zisk z nákupu a následného výhodného prodeje nemovitostí, ačkoli věděl, že ihned poté, co budou úvěrové prostředky uvolněny, tyto použije na jiné účely nežli na nákup nemovitostí, s nimiž by společnost mohla obchodovat. Dále záměrně uvedl hrubě zkreslené údaje týkající se hodnoty předmětu, kterým byl závazek z úvěrové smlouvy zajištěn, kdy k ocenění předmětu zajištění při uzavírání úvěrové smlouvy účelově předložil expertní posudek (přičemž znalec při ocenění pozemků vycházel zejména z padělané smlouvy o smlouvě budoucí o nájmu), ačkoli věděl, že hodnota stanovená v expertním posudku byla nadhodnocena a neodpovídala skutečné tržní hodnotě pozemků ani částce, za kterou v nedávné době pozemky M. zakoupila. Současně věděl, že nájemní smlouvy podle smluv o smlouvách budoucích nájemních nebude možno uzavřít, neboť řada pozemků byla v té době v dlouhodobém nájmu třetích subjektů. Nepochybně tak při sjednávání úvěrových smluv uváděl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje. S obviněným nelze souhlasit v názoru, že pro posouzení jeho trestní odpovědnosti je rozhodné až konečné znění úvěrové smlouvy. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 301/2003, uveřejněné pod č. 6/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Trestní odpovědnost pachatele za uvedení nepravdivých údajů v případě trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku je dána nejen v případě, že pachatel takové údaje uvede v úvěrové smlouvě samotné, ale i tehdy, jestliže je úmyslně uvede, sdělí, poskytne nebo doloží v některém z tzv. pomocných dokumentů, které byly předloženy v průběhu procesu sjednávání smlouvy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1268/2008, uveřejněné pod č. 36/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nic na to nemění ani obhajoba obviněného, že trestné činnosti se dopouštěli také zaměstnanci Metropolitního spořitelního družstva, a v důsledku toho nepostupovalo družstvo obezřetně a žádosti o poskytnutí úvěru náležitě neprověřovalo. K trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku totiž není nutné, aby věřitel jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (dlužníka) vedlo k omylu banky nebo jiného věřitele, na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků dlužníkovi (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2101 a násl.). Obviněný jednal ve formě úmyslu přímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, když znal veškeré rozhodné okolnosti, z nichž dobře mohl uzavřít, že se jedná o nelegální, podvodné vylákání úvěrových prostředků.
19. Na činu se navíc podílel jako člen organizované skupiny. Rozhodně nelze souhlasit s tím, že by se otázce naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu soudy dostatečně nevěnovaly. Naopak zejména nalézací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí detailně, přiléhavě a v souladu se zákonem a judikaturou otázkou zabýval a popsal skutková zjištění, ze kterých lze dovodit vědomost obviněného o tom, že jedná jako člen organizované skupiny. Poukázal zejména na to, že bezprostředně poté, co na účet společnosti M. byly připsány úvěrové prostředky, zaslal je dílem na účty společností J. a N. I., ačkoli k tomu nebylo žádného ekonomického důvodu, dílem z nich hradil úvěrové splátky, z úvěrů uhradil část pozemků, které sloužily jako zástavy úvěrů, dílem nakoupil za M. pozemky, které zastavil za úvěr poskytnutý společnosti V. – z. o. Jestliže společně s ostatními činil ekonomicky neodůvodněné či vysoce podezřelé přesuny finančních prostředků a uzavíral nevýhodné a nevyvážené smluvní vztahy, pak nepochybně jednal jako součást skupiny více osob na základě společného plánu, včetně rozdělení úloh v něm, který všichni přijali za svůj a kterým společně realizovali úmysl získávat majetkový prospěch z podvodně vylákaných úvěrových prostředků.
20. Pokud jde o otázku výše škody jakožto znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, postupovaly soudy v souladu s relevantní judikaturou. Vedle obviněným citovaných rozhodnutí Nejvyššího, jež při výpočtu způsobené škody vyžadují zohlednit hodnotu zajištění úvěru a okolnosti týkající se splácení úvěru, totiž přihlédly i k tomu, že zástavu lze zohlednit tehdy, když je způsobilá efektivně splnit svůj účel (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1722/2016). Škoda byla stanovena objemem poskytnutých úvěrových prostředků, který byl ponížen o tržní hodnotu pozemkových zástav v rozhodné době podle znaleckého posudku. Soudy naopak nezohlednily biankosměnku výstavce společnosti M. avalovanou obviněným jako nástroj schopný splnit uhrazovací funkci zajišťovacího instrumentu, jelikož jak jmění avalisty, tak jmění směnečného dlužníka bylo zcela nedostatečné. Do výše způsobené škody soudy správně nepromítly ani finanční částky zaplacené dlužníkem Metropolitnímu spořitelnímu družstvu, jelikož směřovaly na úhradu splátek úroků, nikoliv jistiny úvěru. Celková výše škody způsobené Metropolitnímu spořitelnímu družstvu tak představovala částku 9.580.000 Kč. Tvrzení obviněného, že Metropolitnímu spořitelnímu družstvu nevznikla žádná škoda a ani se k trestnímu řízení nepřipojilo s nárokem na náhradu škody, nekoresponduje s podáním insolvenční správkyně, která škodu vyčíslila na částku 59.569.755,82 Kč, s níž se připojila k trestnímu řízení. O nároku na náhradu škody nebylo nalézacím soudem žádným způsobem rozhodnuto pouze proto, že se rozhodující senát o připojení poškozeného nedozvěděl včas.
21. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu