ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.709.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 709/2022-492
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2022 o dovolání, které podal obviněný R. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2022, sp. zn. 3 To 45/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 119/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 3 T 119/2018 , byl obviněný R. B. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 19. 2. 2018 kolem 12:00 hodin v obci B., okr. Frýdek-Místek, v dolní části lyžařské sjezdovky Z., označené též jako červená FIS, lyžařského areálu SKI – V., jako lyžař nevěnoval dostatečnou pozornost situaci na sjezdovce, nepřizpůsobil rychlost a způsob jízdy na lyžích, výhledovým poměrům a pohybu ostatních lyžařů, v důsledku čehož narazil do před ním pomaleji jedoucího lyžaře nezletilého AAAAA (pseudonym), který v místě před terénním zlomem na úrovni chaty bez č.p. přejížděl zleva doprava, napříč šikmo přes sjezdovku ke svému otci J. S., přičemž tento manévr je vysoce rizikový, a je tak další příčinou srážky lyžařů, když při střetu nezletilý AAAAA utrpěl zranění spočívající v nedislokované mediocervikální fraktuře krčku pravého femuru s nutností sádrové fixace celé dolní končetiny s dobou léčení delší 6 týdnů .
Za to byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 50 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 300 Kč, tj. celkem 15.000 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození RBP, zdravotní pojišťovna, IČ 47673036, se sídlem Michálkovická 967/108, 710 00 Ostrava, a nezl. AAAAA, nar. XY, zastoupený zákonnou zástupkyní (matkou) S. S., nar. XY, oba bytem XY, XY, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 3 T 119/2018, podal obviněný R. B. odvolání, které zaměřil do výroku o vině a výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 3. 2022, sp. zn. 3 To 45/2022 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2022, sp. zn. 3 To 45/2022, podal obviněný dovolání (č. l. 468–469), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ( ve znění účinném do 31. 12. 2021 ), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný zejména namítá neúplnost provedených důkazů či pochybení soudů při jejich hodnocení, jelikož má za to, že se nalézací soud a rovněž soud odvolací s nimi zcela a řádně nevypořádaly. Obsah skutkové věty neodpovídá provedenému dokazování a zejména v důsledku této skutečnosti byl skutek chybně právně kvalifikován. Úmysl nebyl plně prokázán a neplyne ze skutkových zjištění. Dále obviněný uvádí, že jeho výslech a výslech svědka J. S. byly pro objasnění celé věci zásadní a stěžejní, zejména stran zodpovězení otázky, jak se celý incident odehrál, zda k němu vůbec došlo a dále i toho, zda újma na straně poškozeného vznikla výlučně z důvodu dovolatelova zavinění. Poukazuje na nedostatečně prověřenou věrohodnost výpovědí jednotlivých svědků s tím, že opakovaně upozorňoval soudy, že tyto výpovědi se v mnoha podstatných věcech lišily. Odkazuje a rozebírá závěry učiněné nalézacím soudem v předcházejícím řízení (rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 9. 2019), kdy byl obžaloby zproštěn, neboť soud dospěl na podkladě provedeného dokazování, zejména pak znaleckého zkoumání a výpovědí znalců, k závěru, že žalovaný skutek není trestným činem, neboť vždy existuje možnost, že zahlédl poškozeného příliš pozdě na realizaci úhybného manévru, a to i v případě, že by se plně věnoval své jízdě a odpovědně monitoroval koridor před ním. Znalci vyhodnotili jako podstatnou skutečnost pro umožnění realizace srážky to, že otec a následně poškozený opustili svůj koridor (křižování sjezdovky) a na podkladě uvedeného konstatovali, že příčinou srážky byla kombinace souhry pohybů a vzdáleností při daných rychlostech, ne to, že by někdo do někoho najel. Obviněný má za to, že na podkladě znaleckého dokazování bylo zjištěno, že nelze bezpečně určit, že mohl vnímat, že druhým lyžařem je dítě, a to následně vyhodnotit jako skutečnost, které by měl věnovat zvýšenou pozornost, což by bylo možno od zkušenějšího rekreačního lyžaře očekávat.
Obviněný je přesvědčen, že soudy v projednávané věci řádně nevyhodnotily veškeré důkazy a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces. Jediným důkazem je v podstatě výpověď J. S., který však svou výpověď o průběhu skutku neustále měnil a upravoval, přičemž soudy se s těmito rozpory nijak nevypořádaly. Shledává rovněž porušení zásady in dubio pro reo, neboť soudy z provedených výslechů a důkazů využily pouze ty části, které by odůvodňovaly jeho vinu, kdy např. zcela zjevně nevzaly v úvahu výpověď svědka L. M., který podrobně popsal dění na sjezdovce uvedeného dne. Rovněž bylo soudy obou stupňů absolutně odhlédnuto od závěrů nacházejících se ve znaleckém posudku z oboru biomechaniky zpracovaného Univerzitou Karlovou, Fakultou tělesné výchovy a sportu, ve kterém se hovoří ve prospěch jím uváděné verze a naopak v neprospěch verze J. S., a kde je přímo řečeno, že verze J. S. je málo pravděpodobná a že celá situace vznikla z důvodu jednání poškozeného způsobeného nepředvídatelným a rizikovým manévrem. Ve znaleckém posudku je přímo řečeno, že každý jel ve svém koridoru a že není potřeba druhého vnímat jako překážku a že se v žádném případě nejednalo o předjíždění, tedy nemohlo dojít k nárazu dovolatele do před ním pomaleji jedoucího poškozeného (tuto verzi události prezentoval svědek J. S. pouze v rámci přípravného řízení). Soudy rovněž opomenuly zkoumat otázku možného spoluzavinění poškozeného AAAAA a jeho lyžařské schopnosti. K nehodě nedošlo tím, že by dovolatel do poškozeného vrazil, ale tím, že byly špatně posouzeny lyžařské schopnosti poškozeného. Jestliže je přitom v jednání spatřováno porušení prevenční povinnosti ve smyslu §2900 občanského zákoníku, mělo být důsledněji vzato v potaz právě spoluzavinění poškozeného. Současně se tímto dovolatel ohrazuje do názoru soudů stran aplikace pravidel FIS, jelikož v daném případě se vůbec nejednalo o manévr předjíždění či objíždění, nýbrž jednalo se o pohyb, ve kterém jel rychleji jen v místě mimo dosah poškozeného, přičemž když poškozený změnil svůj koridor jízdy a vjel do koridoru jeho jízdy, došlo ke střetu obou lyžařů.
Krom výše uvedeného obviněný namítá, že soudy dostatečně nepřihlédly k zásadě subsidiarity trestní represe, neboť vůbec nebylo nutné jej sankcionovat prostředky trestního práva. Soudy obou stupňů nikterak nezmínily, proč považují jeho jednání za natolik společensky škodlivé, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Dále obviněný uvádí, že je třeba zdůraznit, že na základě totožného dokazování byl týmž soudem nejprve zproštěn obžaloby, neboť jeho zavinění na nehodovém ději se nepodařilo bez důvodných pochybností prokázat, a následně byl uznán vinným, přestože soud prvního stupně konstatoval, že po opětovném provedení dokazování nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti a dále pak nepřímo, že soud rozhoduje „s ohledem na názor krajského soudu“. Toto „odůvodnění“ soudu prvního stupně, tedy z jakého důvodu jej uznal vinným z jemu obžalobou přisuzovaného jednání, evokuje, že soud snad s ohledem na názor soudu vyšší instance ani neměl na výběr jak postupovat, což je zcela nepřijatelné a byly tak porušeny elementární zásady trestního řízení.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2022, č. j. 3 To 45/2022-439, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 12. 2021 č. j. 3 T 119/2018-410, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku věc v potřebném rozsahu znovu projednat a následně rozhodnou, případně jej v celém rozsahu zprostit obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 17. 8. 2022, sp. zn. 1 NZO 615/2022.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolatel uplatnil dovolací důvod podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021. Pokud dovolání směřuje i proti rozsudku nalézacího soudu, je v této části nepřípustné. Dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Za výlučného viníka zranění nezletilého lyžaře považuje jeho otce a dovolává se užití zásady in dubio pro reo. Posléze však svou vinu připouští, jak je patrno na str. 7 dovolání, kde se domáhá užití zásady subsidiarity trestní represe. S těmito námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v bodech 24. – 28. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 21. – 29. odůvodnění svého usnesení. S argumentací soudů se státní zástupce plně ztotožnil a v podrobnostech na ni odkazuje, neboť nepovažuje za nezbytné ani rozumné ji opakovat. Vyjádřil se k námitce porušení zásady in dubio pro reo, kdy s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu konstatoval, že samotné porušení zásady in dubio pro reo není dovolacím důvodem a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování.
K námitce neprokázání úmyslu pak státní zástupce uvedl, že obviněný byl odsouzen za nedbalostní trestný čin, přičemž nedbalost soudy shledaly i podle odůvodnění svých rozhodnutí – nalézací soud v bodu 28. svého rozsudku a soud odvolací v bodu 30. svého usnesení. Dovolatel dále brojil proti procesnímu postupu odvolacího soudu, z čehož nelze dovodit žádný z dovolacích důvodů. Tamtéž učinil námitku, že soudy nesprávně užily §2900 občanského zákoníku o obecné prevenční povinnosti a že v jeho věci mělo být postupováno podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, které by mohly odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (nové označení uplatněného dovolacího důvodu). Ohledně obecné prevenční povinnosti však dovolatel nic bližšího neuvedl a k této námitce se proto státní zástupce dle svých slov blíže vyjádřit nemohl. Státní zástupce se však vyjádřil k námitce porušení subsidiarity trestní represe, kdy uvedl, že nalézací soud v závěru bodu 28. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že společenská škodlivost dovolatelova jednání je dána „už vzhledem k rozsahu způsobeného zranění“. Soud odvolací se pak s právním posouzením skutku jako činu soudně trestného ztotožnil, jak je patrno z poslední věty bodu 30. odůvodnění jeho usnesení. Poškozený byl dítětem předškolního věku a jeho výrazné omezení chůze trvalo podle znalce od doby úrazu dne 19. 2. 2018 do 9. 5. 2018 (viz bod 18. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), tedy přes 10 týdnů. Tyto okolnosti škodlivost jednání spíše zvyšují, než aby ji snižovaly. Přes spoluzavinění otce poškozeného bylo jednání dovolatele dostatečně závažnou příčinou vážného zranění velmi malého dítěte a tyto okolnosti ani ve svém souhrnu neodůvodňují postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Státní zástupce se dále vyjádřil k námitce spoluzavinění poškozeného, kdy odkázal na podrobné a správné vyhodnocení této otázky v odstavci 30. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Se závěrem o spoluzavinění zákonného zástupce poškozeného – jeho otce J. S. se státní zástupce ztotožnil. Nalézací soud zde vysvětlil i to, proč nehodu nemohlo spoluzavinit poškozené dítě ve věku 4 let. Spoluzavinění tak leží jednak na otci dítěte a jednak na dovolateli. Dovolatel přitom škodlivý následek dostatečně významným způsobem spoluzavinil.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2022, sp. zn. 3 To 45/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Obviněný dovolání podal dne 1. 7. 2022, aniž by v něm reflektoval změny, k nimž došlo novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., účinné od 1. 1. 2022. V rámci dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod však došel citovanou novelou trestního řádu změny, kdy byl bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h) a současně došlo k rozšíření dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod nově podřazený pod písm. g), který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud bude postupovat v souladu s platnou právní úpravou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jak uvedeno v předcházejícím odstavci, byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz původní podklad v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do soudy učiněných skutkových zjištění.
Obviněný však dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v novelizovaném znění neuplatnil, byť část jeho námitek by bylo možno pod tento dovolací důvod podřadit, zejména pokud odkazuje na provedené dokazování a z něho se podávající skutková zjištění. Obviněný namítl, že „ skutková věta zcela neodpovídá provedenému dokazování “, kdy poukazuje rovněž na neúplnost provedeného dokazování či pochybení soudu při hodnocení důkazů. Na str. 3 podaného dovolání pak odkazuje na blíže nespecifikovanou judikaturu Ústavního soudu a poukazuje na tři výše uvedené situace, jejichž možným následkem je porušení práva na spravedlivý proces. Lze nicméně konstatovat, že ani jednu ze tří výše uvedených situací nelze v projednávaném případě shledat.
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů či tzv. opomenutých důkazů obviněný nevznáší. Obviněný však výslovně poukazuje na extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy, neboť má za to, že jediným usvědčujícím důkazem byla právě výpověď svědka J. S., přičemž všechny další ve věci provedené důkazy nebyly řádně vyhodnoceny. Uvedené znění odpovídá nově vymezenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Nejvyšší soud nicméně neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť tento nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V projednávaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Frýdku-Místku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Je třeba uvést, že hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Je proto taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť při hodnocení jednotlivých důkazů a zkoumání subjektivní stránky skutku neaplikovaly důsledně zásadu in dubio pro reo .
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, explicitně obviněným vznesené, Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že došlo k výše rozvedenému rozšíření dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22).
Námitky obviněného stran existence zjevného rozporu nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. Stěžejním důkazem byla samozřejmě výpověď otce poškozeného nezl. AAAAA, J. S., kdy obviněný opakovaně poukazuje na rozpory v jeho výpovědích, resp. rozporuje jejich věrohodnost. Jak nalézací, tak odvolací soud však věrohodnost tohoto svědka nijak nezpochybnily, přičemž odvolací soud výslovně uvedl, že „ věrohodnost (pozn. svědka J. S.) odvolací soud neshledal důvod zpochybňovat “ (bod 24. napadeného usnesení odvolacího soudu). Nalézací soud si byl zcela vědom skutečnosti, že střetu mezi poškozeným a dovolatelem nebyl nikdo jiný vyjma svědka J. S. přítomen, v důsledku čehož proti sobě stojí dvě verze událostí. Ačkoli se obviněný dovolává toho, že soudy nijak nezohlednily výpověď svědka L. M., který podle něho podrobně popsal dění na sjezdovce uvedeného dne, nelze opomenout, že tento svědek vlastní střet poškozeného s dovolatelem neviděl, toliko měl střet slyšet. Nic bližšího ale o situaci vypovědět nemohl. Pokud popisoval situaci na sjezdovce i skutečnost, že poškozeného na sjezdovce míjel, jedná se pouze a toliko o popis uvedeného okamžiku, který nelze automaticky přenést na situaci dovolatele. Stran výpovědi dalšího svědka, pracovníka horské služby P. M., je nutno uvést, že tento svědek se mohl vyjádřit pouze k otázce zásahu horské služby po střetu a ke zraněním a stavu poškozeného. V bodě 24. nalézací soud uvedl, že je možno vycházet z výpovědi obviněného, svědka J. S., znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a znaleckého posudku z oboru biomechanika, fotodokumentace oblečení poškozeného, z výhledových poměrů zjištěných soudem v rámci prověrky na místě a fotodokumentace policie při vyšetřování věci. V bodě 25. rozsudku nalézací soud rozvedl závěry stran viditelnosti na místě a rychlosti, jakou se oba lyžaři pohybovali. V bodě 26. pak rozvedl otázku mechaniky střetu, kdy dospěl k závěru, že „ šlo nikoli o náraz obžalovaného do poškozeného zezadu, ale o střet, kde si oba jeli naproti “. K příčině střetu se pak nalézací soud obsáhle vyjádřil v bodě 27. rozsudku, kdy rozvedl jak výpovědi obviněného a svědka J. S., tak i závěry znaleckých posudků, zejména znaleckého posudku z oboru biomechanika. Nalézací soud závěry znaleckého posudku nijak neopomněl, jak naznačuje v podaném dovolání obviněný, nicméně uvedl, že je třeba celou situaci vnímat komplexněji. Po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že klíčovým faktem je skutečnost, že obviněný neviděl svědka J. S., který stál asi 4 metry od okraje sjezdovky a v uvedenou chvíli se nepohyboval. Statickou postavu s ohledem na dobrou viditelnost v daném místě podle soudu musel obviněný zaregistrovat, pokud věnoval dostatečnou pozornost situaci před sebou. Pokud se tak nestalo, a obviněný tvrdí, že jmenovaného vůbec na sjezdovce neviděl, pak podle závěru nalézacího soudu neudržoval ani běžnou pozornost. Podle závěru znalce byla sice reakční doba pro obviněného malá, nicméně obviněný měl možnost vnímat to, že se na sjezdovce nachází pohybující se lyžař – poškozený AAAAA. Nalézací soud vyhodnotil ve prospěch obviněného mnoho faktorů, zejména pak samotný rizikový charakter manévru, který poškozený podle instrukcí svědka J. S. prováděl a shledal na straně svědka J. S. významný podíl spoluzavinění, neboť tento rovněž porušil prevenční povinnost coby rodič nezletilého (srovnej bod 30. rozsudku). Uvedenou skutečnost zohlednil nalézací soud v popisu skutku a rovněž se promítla do výroku o uloženém trestu (absence přitěžujících okolností a spoluzavinění otce nezletilého) a výroku o náhradě škody (postup podle §229 odst. 1 tr. ř.).
Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, přičemž uvedl, že základ odvolacích námitek obviněného byl v podstatě založen na polemice se způsobem hodnocení provedených důkazů. K jednotlivým námitkám se vyjádřil v bodech 22. až 29. napadeného usnesení, přičemž je možno konstatovat, že tyto se zcela překrývají s námitkami uplatněnými v podaném dovolání. Nejvyšší soud tedy na tuto část odůvodnění, s níž se zcela ztotožňuje, v podrobnostech odkazuje. Ve zkratce lze uvést, že odvolací soud připustil, že znalecký posudek z oboru sport, odvětví biomechanika připouští obě verze možného střetu, tedy jak verzi uváděnou obviněným, tak verzi uváděnou svědkem J. S. Po zpracování doplňku znaleckého posudku a provedení prověrky na místě bylo postaveno na jisto, že výhledové možnosti obviněného byly takové, že mohl registrovat pohyb poškozeného v době delší než těsně před střetem a tomu tedy přizpůsobit svou jízdu, což však neučinil. Obviněný tak porušil pravidla FIS vydaná Mezinárodní lyžařskou federací, kdy porušil tzv. obecnou prevenční povinnost a rovněž potřebnou míru opatrnosti. Ostatně ze znaleckého posudku vyplývá, že obviněný mohl vnímat nezletilého poškozeného jako paralelně sjíždějícího lyžaře (navíc jedoucího na sjezdovce pod ním), ve kterém však neviděl nebezpečí, ač s ohledem na jeho výšku a rychlost jízdy mohl předpokládat, že se jedná o nezletilé dítě, které může učinit neobvyklý a nepředvídatelný úhybný manévr, což měl při své jízdě vzít v potaz (bod 28. usnesení). Soudy se tedy při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Uvedeným námitkám obviněného tedy nelze přisvědčit.
Obviněný výslovně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [dříve §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud přitom vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítá, že jemu za vinu kladený skutek není trestným činem, nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že zranění byla způsobena v přímé souvislosti s jeho jednáním, nebyla naplněna subjektivní stránka, nebylo zkoumáno možné spoluzavinění poškozeného a soudy nepřihlédly k zásadě subsidiarity trestní represe.
Stran námitky, že nebyl prokázán úmysl (§15 odst. 1 tr. zákoníku), nutno poukázat na to, že obviněný byl shledán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Jedná se již podle názvu o nedbalostní trestný čin, kdy se vyžaduje nedbalost, nikoli úmysl. Ten tedy obviněnému ani prokazován nebyl. Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného.
K subjektivní stránce dovolatelova jednání se vyjádřil nalézací soud v bodě 28. rozsudku, kdy shledal, že obviněný jednal v nedbalosti vědomé [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], kterážto je dána tehdy, pokud pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Nalézací soud uvedl, že obviněný, „ i když spoléhal na své vidění situace a zkušenost, je nutné mít na paměti sdílení sjezdovky s dalšími lyžaři a být proto náležitě opatrný; namísto toho se obžalovaný zjevně spolehl toliko na pro něj správnou volbu dráhy “. Odvolací soud se pak z otázce zavinění vyjádřil v bodě 30. napadeného usnesení, kdy se se závěry nalézacího soudu ztotožnil.
Jednání obviněného bylo kvalifikováno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku . Toho se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.
Těžká újma na zdraví je upravena v §122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami:
a) je to jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění,
b) které je zároveň některým z taxativně uvedených případů v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.
V projednávané věci bylo shledáno naplnění podmínky podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tj. delší dobu trvající porucha zdraví. Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů . Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená (na rozdíl od „ublížení na zdraví“) velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného (např. poškozený se musel pohybovat pomocí berlí a byl výrazně omezen v provádění osobní hygieny a tělesných potřeb, když byl odkázán na částečnou pomoc druhé osoby – srov. SR, 1997, č. 81). Doba, po kterou trval tento vážný stav, byla obvykle podstatně kratší, než trvalo celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného, a často i kratší než šest týdnů. V naposled uvedených případech byl závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázely, nebo také značnou délkou léčení a pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů.
Zranění poškozeného bylo objektivizováno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví MUDr. Igora Dvořáčka, Ph.D. Poškozený utrpěl zlomeninu krčku pravé kosti stehenní, byla mu nasazena sádrová fixace na celou pravou dolní končetinu s ukončením v pase po dobu 8–10 týdnů (tzv. spika), kdy byl omezen v obvyklém způsobu života hospitalizací od 19. 2. do 23. 2. a následně nasazením sádrové spiky s významným omezením samostatné chůze od 22. 2. 2018 do 9. 5. 2018, tedy doba léčení přesahovala 6 týdnů. Způsobení zranění bylo v příčinné souvislosti se střetem s obviněným na sjezdovce, přičemž tupé násilí velké intenzity směřovalo vůči pravému boku dítěte do úrovně kyčle, kdy vzniká zlomenina stehenní kosti (bod 18. rozsudku nalézacího soudu).
Právě rozsah způsobeného zranění, který naplňuje zákonný znak těžké újmy na zdraví, podle nalézacího soudu naplňuje i stupeň společenské škodlivosti předpokládaný trestním zákonem pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (bod 28. rozsudku nalézacího soudu). Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že soudy nijak nezmínily, proč považují jeho jednání za natolik společensky škodlivé, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Pojem společenské škodlivosti , který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118).
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, tedy nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Zásadu subsidiarity trestní represe přitom není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Nalézací soud dospěl k závěru, že jednání obviněného dosahovalo nutné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti za trestný čin, jímž byl uznán vinným, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a současně s přihlédnutím ke spoluzavinění otce nezletilého. Jednání obviněného bylo stěžejní příčinou vážného ublížení na zdraví čtyřletého chlapce. Obviněný v rámci dovolání nepředkládá žádnou argumentaci, z nichž by bylo možno dovodit, na podkladě jakých úvah dospívá k závěru, že jeho jednání nemá podléhat trestní represi. Soudy se přitom možnou aplikací §12 odst. 2 tr. zákoníku zabývaly a svůj postup řádně zdůvodnily.
K námitce obviněného, že soudy nijak nezohlednily, resp. nezkoumaly spoluzavinění poškozeného AAAAA, kdy se zabývaly a řádně zohlednily toliko spoluzavinění otce poškozeného J. S. jako zákonného zástupce poškozeného, možno uvést, že této nelze přisvědčit. Nalézací soud v bodě 30. odůvodnění svého rozsudku otázku spoluzavinění podrobně rozvedl, přičemž se vyjádřil v tom smyslu, že „ čtyřleté dítě je však nadáno minimem vůle, natož, aby bylo s to vyhodnotit svou lyžařskou zdatnost, proto je jeho vůle podrobena vůli dospělé osoby, která má nad dítětem dohled. 4 leté dítě ze své podstaty má v zásadě podléhat neustálému dozoru “. Nejvyšší soud se zcela shoduje se závěry nalézacího soudu v tom, že nelze dovodit spoluzavinění dítěte ve věku čtyř let, které není ještě schopno řádně vyhodnocovat možná rizika a pravidla jízdy na lyžích, předpokládat vzdálenosti či odhadovat rychlosti dalších lyžařů. Dítě ve věku čtyř let se toliko řídí instrukcemi svého rodiče. Proto také soudy v projednávané věci dospěly k závěru o spoluzavinění a porušení prevenční povinnosti zákonného zástupce nezletilého.
K samotné námitce týkající se tzv. obecné prevenční povinnosti nelze ze strany Nejvyššího soudu ničeho uvést, neboť tato zůstala bez podrobnějšího zdůvodnění. Otázku potřebné míry opatrnosti a obecné prevenční povinnosti přitom řešil nalézací soud v bodech 28. a 29. odůvodnění rozsudku ve vztahu k pravidlům FIS vydaných Mezinárodní lyžařskou federací. Pokud pak obviněný uvedl v rámci dovolání, že napadá rovněž i výrok o trestu, nutno uvést, že ani k tomuto bodu neuvedl žádnou konkrétní věcnou argumentaci. S ohledem na ustanovení §265f odst. 1 tr. je třeba připomenout, že není úkolem Nejvyššího soudu argumentaci za obviněného jakkoli domýšlet a dotvářet, neboť není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Stejně tak zůstane bez odezvy námitka „způsobu postupu podle §265 odst. 1 tr. ř.“, neboť se jedná o námitku nespadají pod některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud nicméně podotýká, že tvrzení obviněného, že v novém řízení rozhodoval nalézací soud na podkladě nezměněné důkazní situace, není pravdivé, neboť nalézací soud doplnil podle instrukcí odvolacího soudu dokazování o nové výslechy obviněného a svědků, prověrku na místě a vyžádal si doplnění znaleckého posudku, k čemuž rovněž vyslechl znalce prostřednictvím videokonference.
Nejvyšší soud shledal námitky obviněného neopodstatněnými. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného René Bocka odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2022
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata