ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.755.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 755/2022-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 11 To 52/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 40 T 66/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 40 T 66/2021, byl obviněný P. H. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 15. 6. 2020 v době kolem 19:00 hodin, v úmyslu získat od poškozeného P. Ř., nar. XY, finanční hotovost a obohatit se, tohoto vylákal na schůzku pod záminkou, že s ním potřebuje probrat něco pro poškozeného důležitého, odjeli na místo, které není zabíráno kamerami, a to na parkoviště u Mini ZOO v katastru obce XY, okr. XY, (nejbližší adresní bod XY), kde odešli několik desítek metrů dál do lesa, zde obžalovaný vyvolal s poškozeným bezdůvodně hádku, vytáhl z tašky dosud blíže neurčenou krátkou střelnou zbraň černé barvy, zásobník a náboj, který vložil do zásobníku a ten do zbraně, zatažením závěru zbraň nabil a s takto nabitou zbraní chodil kolem poškozeného a mířil zbraní kolem těla a několikrát i na tělo poškozeného, vyčítal mu, že se prý podílel na tom, že půjde do vězení, říkal, že ho na místě odstřelí a požadoval po něm finanční hotovost ve výši 63.000 Kč na právníka, přičemž tímto v poškozeném vzbudil důvodnou obavu o jeho život a přinutil tak poškozeného odjet s ním k bankomatu České spořitelny na adrese XY, a zde v bankomatu vybrat finanční hotovost ve výši 3.000 Kč, neboť nastavený denní limit poškozenému neumožňoval vybrat vyšší částku, uvedenou finanční částku od poškozeného u vozidla převzal a přikázal mu, aby s ním jel k několika pobočkám bank, aby zde mohl poškozený vybrat a předat mu více peněz, avšak banky byly v té době již uzavřené, proto poškozenému přikázal, aby se s ním sešel znovu dalšího dne v ranních hodinách v úmyslu od něj získat další peníze, avšak na schůzku se nedostavil, později se poškozeného opakovaně pokoušel telefonicky a formou SMS zpráv kontaktovat v úmyslu získat od něj další peníze a dne 8. 7. 2020 se dostavil do místa bydliště poškozeného na adrese XY, kdy však poškozený utekl do domu a věc oznámil Policii ČR, přičemž tímto jednáním poškozenému způsobil škodu ve výši 3.000 Kč .
Za to byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit poškozenému P. Ř., nar. XY, bytem XY, na náhradě škody částku 3.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 40 T 66/2021, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 11 To 52/2022 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krásného soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 11 To 52/2022, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 459-461), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí „ spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení provedených důkazů “. Dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí .
Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval v podrobnostech podstatou jeho odvolání a omezil se jen na obecné konstatování správnosti závěrů soudu nalézacího. Rozhodnutí odvolacího soudu tak shledává nepřezkoumatelným, neobsahující žádnou konkrétní reflexi jeho námitek. Dále namítl, že rozsudek soudu prvního stupně obsahuje věcné nesprávnosti, nesprávné interpretace provedených důkazů, vadné skutkové závěry, kdy skutkový stav není přiléhavý k obsahu provedených důkazů. Soud rovněž nepřipustil a neprovedl jím navrhované důkazy k prokázání jeho obhajoby.
Obviněný poukazuje na rozpory ve výpovědích poškozeného P. Ř., který si některé skutečnosti upravil podle toho, jak se mu to hodilo a na některé dotazy soudu nebyl schopen vůbec odpovědět. Přestože se v rozhodné době nacházel ve společnosti poškozeného, rozhodně jej nijak neohrožoval střelnou zbraní. Pokud je odsuzující rozsudek postaven toliko na výpovědi poškozeného, nelze jej jen na podkladě této výpovědi uznat vinným. Poukázal na návrh vyslechnout jeho bývalou manželku I. Š., která u poškozeného dříve pracovala a mohla se vyjádřit k některým okolnostem, zejména pak ke vztahu mezi poškozeným a dovolatelem. Přestože byla soudem nejdříve jako svědek připuštěna, poté, co se z nařízeného jednání omluvila, nebyla již na další hlavní líčení předvolána, přičemž soud nijak nevysvětlil, proč tak učinil. Soud nicméně vyslechl svědka M. O., ačkoli se projednávaného skutku přímo rovněž neúčastnil a navíc se jednalo o osobu, se kterou se dovolatel znal jen velmi krátkou dobu. Rovněž vyslechl bývalého advokáta poškozeného pana P., který se rovněž vyjadřoval ke skutečnostem, které měl toliko z doslechu. Sám poškozený, přestože byl bývalý voják, nebyl schopen přesvědčivě popsat celý incident, zejména pak zbraň, kterou mu měl dovolatel hrozit, resp. zda byla pravá či nikoli, zda ji měl dovolatel po celou dobu u sebe, zda ji držel v ruce či ji měl někde schovanou. Zcela nevěrohodně též působí, že jednání obviněného nenahlásil na policii, neboť se nechtěl účastnit všech procesních úkonů. Obviněný se rovněž vyjádřil k trestní minulosti poškozeného, kterého označil za nevěrohodnou osobu s tím, že se z jeho strany mohlo jednat o účelovou výpověď. Má tedy za to, že soud měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu včetně předcházejícího řízení před soudem prvního stupně a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný připojil rovněž návrh, aby tuto věc projednal a rozhodl soud prvního stupně v jiném složení senátu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 4. 8. 2022, sp. zn. 1 NZO 588/2022.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný nereflektoval změny ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., k nimž došlo novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. V dovolání neidentifikoval žádné vady ryze hmotněprávního charakteru, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [dříve §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], který nyní předpokládá existenci nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. V okruhu námitek, v němž obviněný vytýkal soudům vybraná skutková zjištění s odkazem na kritiku věrohodnosti poškozeného P. Ř. a dále neakceptování návrhu na doplnění dokazování výslechem bývalé manželky, lze podle státního zástupce uvažovat o dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v současném znění. Námitky obviněného však shledal neopodstatněnými. Nově zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů, které nejsou v posuzované věci shledávány. Okresní soud Praha-západ si byl vědom nastolené situace, ve které vůči sobě stály dvě skutkové varianty, přičemž po prostudování spisového materiálu lze konstatovat, že tento soud postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení výpovědi poškozeného P. Ř. a vyvozování skutkových závěrů z ní pramenících, jak se očekává ve věcech uvedeného druhu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 14. až 19.). S výpovědí korespondují i další ve věci provedené důkazy. Rovněž se nabízí poukázat na bod 6. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, kterým bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné.
Ve spojitosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podle státního zástupce přisvědčit ani námitce obviněného, podle které požadoval ještě vyslechnout bývalou manželku I. Š., avšak jeho návrhu nebylo vyhověno. Nejedná se o tzv. opomenuté důkazy, jsou-li dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v rozhodnutí. Okresní soud Praha-západ se s tímto návrhem na doplnění dokazování vypořádal, jak je patrné z bodu 2. odůvodnění rozsudku, když jej neakceptoval pro nadbytečnost. Shodným návrhem obviněného se zabýval Krajský soud v Praze z podnětu podaného odvolání (bod 5.). V posuzované věci se tedy o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [obviněným uplatněném jako písm. l) ] obviněný striktně nerozlišil předvídaný záběr různých variant, na nichž spočívá tento dovolací důvod. Je zřejmé, že Krajský soud v Praze na podkladě odvolání obviněného takto napadený rozsudek Okresního soudu Praha-západ přezkoumal po věcné stránce, přičemž jej ve smyslu §256 tr. ř. vyhodnotil jako nedůvodné, takže odkaz obviněného na zamítnutí, resp. odmítnutí tohoto opravného prostředku pro nesplnění procesních podmínek není přiléhavý.
Jestliže se pak obviněný vymezoval vůči odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze, je nutno připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí podle §265a odst. 4 tr. ř. by nebylo přípustné. Předmětné rozhodnutí dostojí požadavkům vyplývajícím z §134 odst. 2 tr. ř. I ve světle požadavku na spravedlivý proces platí, že povinnost rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek poskytnout výslovnou a podrobnou odpověď na jakýkoli vznesený argument obviněného. K vypořádání postačuje, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí prezentuje odlišný názor oproti opakovaně uplatňované obhajobě.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 11 To 52/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Obviněný dovolání podal dne 21. 6. 2022, aniž by v něm reflektoval změny, k nimž došlo novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., účinné od 1. 1. 2022. V rámci dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení provedených důkazů , a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Uvedené dovolací důvody však došly citovanou novelou trestního řádu změny, kdy byly bez obsahových změn nově podřazeny pod písm. h), resp. m) a současně došlo k rozšíření dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod nově podřazený pod písm. g), který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud bude postupovat v souladu s platnou právní úpravou.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l ). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
První alternativa tohoto ustanovení, kterou obviněný výslovně uvádí, by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Praze odvolání obviněného projednal, kdy z podnětu jeho odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu a odkaz obviněného na tuto variantu je nesprávný.
V úvahu by přicházelo uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., neboť obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. h), a de facto i nový dovolací důvod zařazený pod písm. g), jak bude rozvedeno dále.
Obviněným výslovně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v dovolání uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Námitky obviněného však svým obsahem uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť obviněný nevznáší žádné námitky hmotněprávního charakteru.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obsah jím podaného dovolání se částečně překrývá s jím podaným řádným opravným prostředkem. Obviněný přitom ve většině uplatňuje námitky, jejichž prostřednictvím napadá soudy provedené dokazování a na jeho podkladě zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze.
Jak je uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel. Dovolatel totiž namítá, že ze skutkových zjištění založených na provedeném dokazování nevyplývá závěr o jeho úmyslném jednání, jímž jiného pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy nutil k vydání peněz. Jestliže pak obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů.
Takovým dovolacím důvodem je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 [jenž byl následně bez obsahových změn zařazen pod písm. h), jak uvedeno výše] i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení dochází podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu na podkladě uplatněného dovolacího důvodu průlom do skutkových zjištění soudu prvního, potažmo druhého stupně.
V projednávané věci se však o žádnou z těchto tří situací nejedná.
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Obviněný nicméně poukazuje na to, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz – výslech jeho bývalé manželky I. Š., která u poškozeného dříve pracovala a mohla se vyjádřit k mnoha okolnostem provázejících vztah mezi poškozeným P. Ř. a dovolatelem, kteroužto námitku by bylo možno v obecné rovině vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Je třeba uvést, že návrhem na doplnění dokazování výslechem bývalé manželky obviněného I. Š. se nalézací soud řádně zabýval. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 11. 2021 se podává, že obhájce obviněného setrval na provedení tohoto důkazu s tím, že jmenovaná se s poškozeným stýkala a znala jej. Nalézací soud po krátké přestávce vydal usnesení, jímž podle §216 odst. 1 tr. ř. návrh na doplnění dokazování zamítl. V rámci odůvodnění rozsudku se k tomuto důkaznímu návrhu vyjádřil podrobněji v bodě 2. odůvodnění, kdy uvedl, že tento zamítl pro nadbytečnost, neboť shledal, že „ výslechy bývalých manželek poškozeného – M. Ř. a obžalovaného – I. Š. a syna obžalovaného – P. H. mladšího by nemohly přispět k lepšímu objasnění věci, neboť tyto osoby se projednávaného skutku neúčastnily a předchozí vztahy mezi obžalovaným a poškozeným byly dostatečně prokázány jejich výpověďmi “. Obviněný svůj návrh zopakoval v rámci řádného opravného prostředku, k čemuž se vyjádřil odvolací soud v bodě 5. odůvodnění usnesení, kde konstatoval, že dokazování bylo provedeno v rozsahu předpokládaném ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., tedy v rozsahu dostatečném ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou žádné pochybnosti. Stran možné výpovědi I. Š. odvolací soud uvedl, že „ jak již správně uzavřel soud prvého stupně, vzájemné vztahy mezi obžalovaným a poškozeným, ke kterým by se mohla jmenovaná svědkyně vyjádřit, byly dalšími důkazy (výpověďmi obžalovaného a poškozeného) dostatečně objasněny “. Navrhovaný důkaz tedy podle závěru odvolacího soudu nebyl sto jakkoli napomoci dalšímu objasnění věci, resp. nebyl důvod předpokládat, že jeho provedení by jakkoli změnilo skutkový stav věci.
Návrh obviněného na doplnění dokazování tedy nebyl soudy opomenut, byl toliko shledán nadbytečným.
Nad rámec uvedeného možno zmínit, že pokud obviněný stavěl případnou výpověď I. Š. na roveň výpovědi svědka M. O., jednalo se v případě jmenovaného svědka o výpověď k incidentu, k němuž došlo před domem poškozeného a který je popsán i ve skutkové větě rozsudku, tedy svědek podával výpověď o skutečnostech, kterým byl osobně přítomen a které vnímal svými smysly.
V projednávané věci se rovněž nejedná ani o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kteroužto námitku je možno dovodit z obsahu dovolání obviněného, který uvedl, že „ napadený rozsudek obsahuje věcné nesprávnosti, obsahuje nesprávné interpretace provedených důkazů, je ve skutkových závěrech vadný a popsaný skutkový stav není přiléhavý k obsahu důkazů, které byly soudem I. stupně provedeny “.
Je třeba mít na paměti, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Je současně třeba mít na paměti, že sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-západ, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Námitky obviněného stran existence zjevného rozporu nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Stěžejním důkazem byla samozřejmě výpověď poškozeného P. Ř., nicméně nejedná se o důkaz zcela osamocený. Výpověď poškozeného byla hodnocena v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Jednalo se jak o výpovědi dalších svědků (zejména svědci M. O., který byl přítomen incidentu před domem poškozeného, a M. P., kterého poškozený informoval o incidentu v lese), tak o listinné důkazy (výpisy z účtu, resp. výpisy o výběrech finanční hotovosti z bankomatů, záznamy o provozu telekomunikačního provozu včetně SMS zpráv). Stran výpovědí postupoval nalézací soud s nutnou dávkou obezřetnosti, neboť se jednalo o situaci, která se odehrála převážně pouze mezi obviněným a poškozeným a až na incident před domem poškozeného mu nebyli žádní přímí svědci přítomni. Soudy si byly této skutečnosti velmi dobře vědomy a objasnění skutkového stavu věnovaly náležitou pozornost. Zvláštní pozornost byla věnována právě výpovědi poškozeného P. Ř., kdy nalézací soud dospěl k závěru, že poškozený vypovídal po celou dobu trestního řízení prakticky shodně a objektivně, přičemž nalézací soud nezaznamenal žádné tendence obviněnému přitížit a nebyly zjištěny ani žádné skutečnosti, které by poškozeného vedly ke křivému obvinění dovolatele. Odvolací soud v bodě 6. usnesení uvedl, že „ poškozený ve svých výpovědích přesvědčivě popsal jednání obžalovaného vůči němu, přičemž věrohodnost jím uváděných údajů není snižována ani tím, že si již přesně nepamatoval, o jak vysokou finanční částku se mělo v daném případě jednat “. „ Odlišnosti ve výpovědi poškozeného, jak je na ně poukazováno v podaném odvolání, nejsou ani podle názoru odvolacího soudu nijak zásadními rozpory, které by jakkoliv mohly znevěrohodnit výpověď poškozeného do té míry, že by mohl být učiněn závěr o nevěrohodnosti tohoto důkazu. Naopak údaje uváděné poškozeným jsou v mnoha směrech podepřeny zcela objektivními důkazy .“ V bodě 17. rozsudku popsal nalézací soud úvahy, které jej vedly k závěru o nevěrohodnosti verze uváděné obviněným, který tvrdil, že mu poškozený chtěl dát peníze dobrovolně, a naopak o přesvědčivosti verze uváděné poškozeným. Ten vysvětlil, proč původně nechtěl po incidentu v lese volat policii, nicméně o věci informoval P., a na policii se obrátil až poté, co se obviněný nečekaně objevil u něho doma. Jeho rozrušení a okamžitou reakci na tuto neočekávanou návštěvu popsal svědek M. O. O tom, že vztahy mezi poškozeným a obviněným byly vyhrocené, svědčily i záznamy elektronické komunikace mezi nimi. Ke vztahu mezi obviněným a poškozeným a možným příčinám konfliktu se nalézací soud vyjádřil v bodě 18. rozsudku, kde zdůraznil, že „ není jeho úkolem objasňovat vztahy a spory mezi obžalovaným a poškozeným. Pro rozhodnutí ve věci postačuje zjištění, že nepochybně jejich vztahy měly kriminální podtext a tento mohl mít i určitou dohru na svobodě “.
Uvedeným námitkám obviněného tedy nelze přisvědčit.
Je možno konstatovat, že nalézací soud provedl zhodnocení provedených důkazů, a to nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky vyplývají. Své úvahy řádně a pečlivě odůvodnil, kdy se současně vypořádal i s verzí skutkového stavu tak, jak ji podal obviněný a zdůvodnil zcela dostačujícím způsobem, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti jeho výpovědi a verzi skutkového stavu jím uváděného. Soud v žádném případě neopomněl obhajobu obviněného, který od počátku trestního řízení setrvával na svém tvrzení, že peníze mu chtěl poškozený odevzdat dobrovolně a snažil se zbavit trestní odpovědnosti s odkazem na jiný skutkový stav, než ke kterému dospěly soudy, kdy jeho obhajoba byla na podkladě provedeného dokazování vyvrácena. Odvolací soud se se skutkovým stavem zjištěným soudem nalézacím i uplatněnou právní kvalifikací zcela ztotožnil, přičemž v bodě 6. usnesení rozvedl své závěry stran bezvadnosti skutkových i právních závěrů nalézacího soudu.
Pokud pak jde o námitky nedostatečného odůvodnění dotčených rozhodnutí, zejména pak odvolacího soudu, jedná se o výhrady spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí, neboť těmito námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí. Obviněný tedy dovozuje porušení §125 odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §265a odst. 4 tr. ř., je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Soudy nižšího stupně neopomenuly reagovat na žádnou z podstatných výhrad vznesených obviněným či jeho obhájcem v průběhu řízení, a to včetně návrhů na doplnění dokazování. Lze proto shrnout, že skutkový stav byl v projednávané věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodněn v souladu s §125 odst. 1 tr. ř.
Dlužno dodat, že není úkolem odvolacího soudu reagovat na veškeré námitky obviněného, vypořádal-li se s nimi již nalézací soud, vypořádal-li se obsahově se vznášenými námitkami tak, jak učinil odvolací soud v projednávaném případě meritorně či poukazem na závěry nalézacího soudu, se kterými se ztotožnil (bod 6. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V tomto kontextu pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že „ i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku) “ - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08 a usnesení Nejvyššího soud ze dne 19. 1. 2017).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného P. H. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu