ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.773.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 773/2022-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. M. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 24/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 119/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 5 T 119/2020 , byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 14. 11. 2020 v době kolem 14:20 hodin v Chomutově v ul. XY řídil motorové vozidlo zn. Škoda Fabia Combi, RZ XY, přestože věděl, že je pod vlivem návykových látek, když měl v krvi metamfetamin (pervitin) v koncentraci nejméně 201 ng/ml a jeho aktivní metabolit amfetamin v koncentraci nejméně 14 ng/ml, a nebyl tak schopen vozidlo bezpečně řídit .
Za to byl obviněný odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb při výši jedné denní sazby 250 Kč, tedy v celkové výměře 25.000 Kč (dvacet pět tisíc korun českých).
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 1,5 (jednoho a půl) roku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 5 T 119/2020, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 24/2022 , a to tak, že podle §256 odst. 1 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 24/2022, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 236-239), v rámci něhož odkázal na všechny dovolací důvody obsažené v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., aniž by blíže konkretizoval, jaký z těchto dovolacích důvodů uplatňuje pro účely podaného mimořádného opravného prostředku.
Obviněný namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, kdy má za to, že jeho jednání není trestným činem, resp. se nejedná o trestněprávní jednání. Soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a dospěly tak k nesprávným skutkovým zjištěním. Nebylo prokázáno, že by usedl za volant po předchozím požití drog či alkoholu, vylučuje, že by se v jeho těle drogy nacházely, neboť drogy běžné nepožívá a nic takového nebylo podle něho ani prokázáno. Svou výpověď shledává zcela jasnou a vše vysvětlující, přičemž tato koresponduje s výpovědí svědka, který byl při údajném skutku přítomen a byl přítomen i tomu, kdy jej zastavila policejní hlídka. Nelze tedy jeho výpověď považovat za bezpředmětnou či nepravdivou. Verze jím uváděná je samozřejmě pravdivá a skutečná. Výpovědi svědků a zasahujících policistů jsou rozdílné, resp. se rozcházejí v tom, jak proběhla kontrola ze strany policejní hlídky. Obviněný má za to, že byla porušena zásada in dubio pro reo, resp. tuto bylo na místě uplatnit, neboť je to obžaloba, která má důkazní povinnost.
Obviněný dále poukázal na problémy s funkčností alkohol-testeru na místě policejní kontroly. Ohrazuje se proti závěru, že by byl pravidelným uživatelem drog, policie podle něj nepředložila žádné důkazy o tom, že by je pravidelně užíval či že je užil před jízdou. Nebyl proveden znalecký posudek, který by potvrdil závislost, pravidelné užívání či celkové užívání drog dovolatelem.
Na podkladě výše uvedeného proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 24/2022, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 5 T 119/2020, a věc vrátil soudu prvního stupně.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 8. 2022, sp. zn. 1 NZO 620/2022.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že podle obsahu dovolání lze námitky obviněného částečně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně předložená argumentace obviněného nepřekročovala rámec běžné polemiky s dosud provedeným dokazováním v tematických okruzích, které se staly předmětem pozornosti již v předcházejících fázích trestního řízení. Užití drogy bylo jednoznačně prokázáno na základě protokolu o lékařské vyšetření osoby při podezření z ovlivnění návykovou látkou a výsledkovým listem toxikologického vyšetření. Jakákoli tvrzení obviněného, že drogy neužívá, není na nich závislý a že se žádné drogy v jeho vozidle nenacházely, se stávají irelevantními z pohledu naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce rovněž neshledal, že by se jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů, pokud nebyl proveden jím navrhovaný znalecký posudek ke zjištění, zda je dovolatel pravidelným uživatelem drog. Dále uvedl, že dovolání obviněného postrádá zdůvodnění, jak mohly problémy s alkohol-testerem ovlivnit zákonnost trestního řízení, neboť jím zjištěné hodnoty nebyly předmětem tohoto řízení. Rovněž neobstojí námitky obviněného stran výpovědí policistů a svědka T.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 6 To 24/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. M. vznesené námitky naplňují některý z dovolacích důvodů.
Obviněný totiž v rámci podaného dovolání uvedl pouze katalog dovolacích důvodů, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., aniž by blíže konkretizoval, jaký z těchto dovolacích důvodů uplatňuje pro účely svého mimořádného opravného prostředku. Nutno uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem značně formalizovaným a napadené rozhodnutí lze přezkoumávat pouze z důvodů výslovně uvedených dovolatelem. Je nutno poukázat na kusost a nepříliš kvalifikovanou formulaci námitek, kdy obviněný nespecifikuje, o jaký z dovolacích důvodů by se mělo jednat. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Nejvyšší soud s velkou dávkou benevolence, ctíc dovolatelovo právo na spravedlivý proces, podle obsahu dovolání dovozuje, že část námitek obviněného je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud je dovolatelem namítáno, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako přečin podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli se nejedná o trestněprávní jednání. Pokud pak obviněný poukazuje na vadná skutková zjištění stran skutečnosti, že by řídil pod vlivem návykové látky, resp. užil před jízdou drogy, kdy rovněž poukazuje na to, že nebyl proveden jím navrhovaný znalecký posudek, lze uvedené námitky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění jiných dovolacích důvodu Nejvyšší soud neshledal, obviněný žádnou argumentaci vztahující se k dovolacím důvodům podřazeným pod písm. a) až f) a i) až m) neuvedl.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není možné, aby dovolací soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. Právě z důvodu značné formalizace a přísného vymezení dovolacích důvodů je pro sepsání a podání dovolání stanovena podmínka povinného zastoupení advokátem, tedy osobou znalou práva, která disponuje nutnou mírou odbornosti k tomu, aby z podání bylo zjevné, jaké konkrétní vady jsou namítány .
V prvé řadě je třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo .
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, explicitně obviněným vznesené, Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, což v projednávané věci absentuje, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo k rozšíření dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. o nový dovolací důvod podřazený pod písm. g) (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl, jak uvedeno v předcházejícím odstavci, do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz původní podklad v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do soudy učiněných skutkových zjištění.
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Namítá však, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k prokázání tvrzené závislosti a pravidelného užívání drog. Uvedenou námitku by bylo možno v obecné rovině vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Je třeba uvést, že návrh na vypracování znaleckého posudku vznesl obviněný opakovaně a soudy se tímto pokaždé zabývaly. Nalézací soud se k tomuto návrhu vyslovil na str. 3 rozsudku, kdy návrh na doplnění dokazování zamítl s odůvodněním, že „ si lze jen stěží představit, že by odborným lékařských vyšetřením bylo možno dosáhnout spolehlivého závěru o tom, že obviněný nikdy neužil psychotropní látku “. Odvolací soud pak v rámci odůvodnění napadeného usnesení k totožnému návrhu uvedl, že jej s ohledem na ucelená skutková zjištění shledává nadbytečným. Nejvyšší soud poznamenává, že vypracování znaleckého posudku by ve vztahu ke konkrétnímu jednání obviněného, kdy prokazatelně řídil pod vlivem návykové látky, nebylo jakkoli účelné, neboť předmětem dokazování byl konkrétní skutek, tedy užití návykové látky před jízdou dne 14. 11. 2020, nikoli obecné zvyklosti obviněného, případně závislost obviněného na psychotropních a návykových látkách.
Návrhy obviněného na doplnění dokazování tedy nebyly soudy opomenuty, byly však shledány nadbytečnými, resp. jejich provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V projednávané věci se rovněž nejedná ani o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kterýžto obviněný naznačuje s tím, že jeho výpověď je jasná a vše vysvětlují, korespondující s výpovědí svědka Z. T., resp. nebylo žádným způsobem z provedeného dokazování prokázáno, že by před jízdou požil drogy.
Je třeba mít na paměti, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Je současně třeba mít na paměti, že sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chomutově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. Vycházel přitom nejen ze svědeckých výpovědí, ale i z listinných důkazů – zejména z protokolu o zadržení, protokolu o lékařském vyšetření osoby při podezření z ovlivnění návykovou látkou a samotného toxikologického vyšetření. Skutečnost, že byl obviněný při kontrole policejní hlídkou jako řidič osobního vozu pod vlivem návykové látky, tak byla nade všechnu pochybnost prokázána. K tomu lze odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 3 a rovněž na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu v bodech 7. a 8. Pokud se obviněný odvolává na výpověď svědka Z. T., který se ve voze nacházel s ním, pak třeba uvést, že subjektivní pocit tohoto svědka, že obviněný nepůsobil jako někdo, kdo by užil pervitin, neboť svědek by něco takového určitě poznal, případně, že nikdy neviděl obviněného užívat drogy, nijak nevyvrací odborné závěry provedeného toxikologického vyšetření. Užití drogy bylo v řízení před Okresním soudem v Chomutově prokázáno.
Uvedeným námitkám obviněného tedy nelze přisvědčit.
Obviněný rovněž opakovaně poukazuje na to, že není pravidelným uživatelem drog či osobou závislou na psychotropních a omamných látkách, nicméně takové skutečnosti nebyly předmětem dokazování, a otázka, zda obviněný někdy předtím užil či neužil drogy, je pro posouzení skutku ze dne 14. 11. 2020 bezpředmětná. Soudy navíc obviněného nikde neoznačují za osobu drogově závislou, pouze uvádějí, že se jedná o osobu pohybující se v drogovém prostředí, čemuž ostatně odpovídá i skutečnost, že obviněný byl v minulosti opakovaně odsouzen na trestnou činnost spojenou právě s drogami. Námitky směřující vůči výpovědím policistů nejsou konkretizovány žádnou podstatnou argumentací. Nicméně je třeba uvést, že tyto jsou ve všech podstatných rysech ve shodě s výpověďmi svědků z řad zasahujících zdravotníků. Pokud pak obviněný poukazoval na provedenou zkoušku na alkohol-testeru, není zřejmé, co mělo být uvedenou námitkou zpochybněno. Možné ovlivnění obviněného alkoholem totiž není součástí popisu skutku, resp. předmětem řízení. Stejně tak nelze dovodit, co bylo myšleno námitkou obviněného, v rámci níž uvedl: „Namítáme, že není zřejmé, proč Policie provedla zkoušku důkladně“. K uvedeným námitkám se tedy Nejvyšší soud nemůže nijak vyjádřit.
Námitku, že dovolatelovo jednání není trestným činem, lze s určitou dávkou benevolence podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud přitom vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku .
Ustanovení §274 tr. zákoníku chrání život a zdraví lidí a majetek před ohrožením určitého druhu, zejména pocházejícím z činností konaných pod vlivem návykové látky. Toto ustanovení zakazuje vykonávat určité zaměstnání nebo činnost ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si pachatel přivodil vlivem návykové látky . Ze zákonných znaků, zejména z dikce „by mohl ohrozit“, vyplývá, že trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku je spáchán provedením zakázaného jednání, které má obecně nebezpečnou povahu, avšak od obecného nebezpečí ve smyslu §272 tr. zákoníku nebo 273 tr. zákoníku se vedle rozsahu ohrožení liší též tím, že nebezpečí chráněným zájmům nemusí konkrétně a bezprostředně hrozit, stačí i jen vzdálená možnost poruchy, daná již tím, že pachatel vykonal určitou činnost. Závěru o naplnění znaků trestného činu podle §274 t. zákoníku proto např. nebrání ani ta případná skutečnost, že vozidlo bylo v konkrétním případě řízeno jinak nezávadně a ve shodě s požadavky pravidel silničního provozu. Způsob, jakým byla jízda v konkrétní věci realizována, má význam jen jako přitěžující okolnost.
U jiných návykových látek než alkoholu je třeba zjišťovat konkrétní stav ovlivnění takovou látkou a porovnat ho s ustáleným posuzováním stavu vylučujícím způsobilost, který byl přivozen alkoholem, zpravidla za pomoci znalce. V případě, že pachatel řídil motorové vozidlo pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, musí být zjištěno, nejen o jakou návykovou látku a jaké její množství se jedná, ale též míra ovlivnění řidiče touto látkou, neboť znakem je, že pachatel vykonává zaměstnání nebo jinou činnost „ve stavu vylučujícím způsobilost“ (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2790-2792).
V projednávané věci se jednalo o metamfetamin (pervitin) ve zjištěné koncentraci nejméně 201 ng/ml a jeho aktivní metabolit amfetamin v koncentraci nejméně 14 ng/ml, tedy bylo zjištěno, o jakou návykovou látku se jednalo a v jakém množství se vyskytovala v krvi obviněného (č. l. 26 spisu). Koncentrace uvedené psychotropní látky pak vylučovala způsobilost dovolatele bezpečně řídit motorové vozidlo. Tento závěr lze učinit již na podkladě provedeného toxikologického vyšetření. V tomto směru možno odkázat na závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2020, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2020, vypracovaném k otázce trestní odpovědnosti řidiče motorového vozidla ovlivněného jinou návykovou látkou než alkoholem za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku, ve kterém Nejvyšší soud mj. uvedl, že řidič se nachází ve stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku, pokud řídí motorové vozidlo po užití jiné návykové látky než alkoholu, jejíž koncentrace v krevním séru dosáhne v případě návykové látky metamfetaminu hodnoty nejméně 150 ng/ml a že „závěr o vině takového řidiče přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky lze proto učinit již na podkladě zjištění o výši koncentrace příslušné návykové látky obsaženého ve znaleckém posudku nebo odborném vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie“. Obviněný v uvedené době řídil motorové vozidlo, tedy vykonával činnost, která vyžaduje maximální koncentraci. Ta však byla u obviněného narušena právě užitím drogy. Právní posouzení jeho jednání jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. ř. nelze ničeho vytknout.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. M. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2022
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata