ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.906.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 906/2022- 1269
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. listopadu 2022 o dovolání, které podal obviněný Z. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022 sp. zn. 9 To 105/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 45/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 1 T 45/2017 , byl obviněný Z. L. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu dle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných O. S., M. H. a J. L. D. B., roz. H. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému O. D. částku 400 000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený O. D. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvolání obviněného Z. L. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 9 To 105/2022 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu v napadeném rozsudku zrušil pouze ve vztahu k obviněnému Z. L. toliko výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 trestního řádu. V ostatních výrocích (výrok o vině a trestu) zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) a h) trestního řádu. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu obviněný uvedl, že na veškerá veřejná zasedání nařízená v dané věci byl předvoláván, nikoliv o nich pouze vyrozuměn. Současně soudu sdělil, že trvá na své účasti u veřejného zasedání a nesouhlasí s rozhodnutím v nepřítomnosti. Ke své nepřítomnosti u veřejného zasedání doložil neschopenku, což považoval za řádnou omluvu. Odvolací soud navíc doplnil dokazování o zásadní důkaz, proto nelze dané veřejné zasedání označit za takové, na němž není účast obžalovaného třeba. Obviněný rovněž nesouhlasí s tím, že k otázce jeho schopnosti účastnit se veřejného zasedání nechal soud vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a nesouhlasí s jeho závěry. Znalecký posudek navíc nebyl podle názoru obviněného při veřejném zasedání řádně proveden. Ve vztahu k důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k odepření práva na spravedlivý proces a nerespektování zásady in dubio pro reo . Naplnění důvodu podle §265b odst. písm. h) trestního řádu spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud učinil závěr o uznání nároku poškozeného dlužníkem s odkazem na rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 16. 6. 2014, č. j. 6 C 485/2013, který je však rozsudkem pro uznání. Takové procesní uznání dluhu ovšem nelze považovat za uznání hmotněprávní, prokazující skutečnou existenci nároku a jeho výši. Odvolací soud podle názoru obviněného dále pochybil, pokud uzavřel, že nebylo reálné, aby dlužník poškozenému cokoliv zaplatit způsobem navrženým obviněnými, neboť měl exekuce. Právě s ohledem na dlužníkovy exekuce obvinění navrhovali, aby poškozený dlužníka zaměstnal a ten mu pak uhradil dluh ze své práce, respektive zisku, který společnost poškozeného získá. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu nedošlo ani z důvodu, že poškozený byl obviněnými uveden v omyl. V omyl totiž nelze uvést osobu, která se o věc nezajímá. Z výpovědi poškozeného přitom vyplynulo, že žádné informace od obviněných ho nezajímaly a nevěnoval jim ani základní pozornost. Je zřejmé, že k finanční transakci poškozený nepřistoupil na podkladě informací od obviněných, ale na podkladě příslibu dlužníka a ve snaze vymoci svou pohledávku. Obviněnými navržený způsob vymožení pohledávky byl zcela legální a možný. Byl však závislý na součinnosti dlužníka, který ji neposkytl. Obviněný také namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť v odůvodnění soud odkazuje na důkazy, které blíže nespecifikuje.
4. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 k odst. 1 trestního řádu napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022 sp. zn. 9 To 105/2022 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 1 T 45/2017 zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že nemá dostatek relevantních informací, aby mohl zaujmout jednoznačný závěr k námitce vztahující se k důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu. Další námitky obviněného nelze podle názoru státního zástupce podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť buduje výlučně na výhradách proti tomu, jakým způsobem soudy hodnotily některé z důkazů, případně tvrdí, že byly porušeny jeho právo na spravedlivý proces a zásada in dubio pro reo . Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V nyní posuzované trestní věci však žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl. Co se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, nesouhlasí státní zástupce s tím, že by se poškozený o záležitost vůbec nezajímal. Soudy vyhodnotily osobu poškozeného a jím podanou výpověď jako věrohodnou. Akcentovaly přitom, že poškozený je zvýšeně ovlivnitelný a pro jeho osobnost je typická jistá naivita, s jakou přistupuje k ostatním lidem, neboť neočekává, že by vůči němu jednali ve zlém úmyslu. Proto se může stát snadněji obětí trestného činu, a proto se také jeho jednání na první pohled jeví jako ne zcela racionální. Právě tento aspekt jeho osobnosti, tedy jeho naivitu, obvinění zneužili. Pokud poškozený přistoupil na návrhy obviněných (dovolatele nevyjímaje), kteří mu lživě přislíbili vyřešení finanční záležitosti, rozhodně mu nelze klást k tíži, že by se o věc vůbec nezajímal či byl přehnaně neopatrný. Zjevně se totiž spolehl na pomoc osob, které ze svého pohledu považoval za odborníky v řešení obdobných záležitostí a nemusel nutně předpokládat, že jejich skutečným úmyslem je na jeho úkor se obohatit. Státní zástupce k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 8 Tdo 1575/2018.
6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
7. Obviněný Z. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. V případě konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro hlavní líčení v §202 odst. 2 až 5 trestního řádu. Proto vzhledem k formulaci dovolacího důvodu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením §263 odst. 4 trestního řádu a §314q odst. 1 věty čtvrté trestního řádu a §64 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, neboť jde prakticky o jediná zákonná ustanovení, která výslovně vymezují podmínky, za nichž nelze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08).
11. Především není pravda, že by v nyní projednávané věci byl obviněný k veřejnému zasedání o odvolání předvoláván. Z trestního spisu naopak jednoznačně vyplývá, že byl ve všech případech o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (č. l. 1030, 1078 a 1152). Tím dal odvolací soud najevo, že přítomnost obviněného na veřejném zasedání není nutná a lze jednat a rozhodnout i v jeho nepřítomnosti. Veřejné zasedání bylo postupně nařizováno na dny 17. 2. 2022, 29. 3. 2022 a 19. 5. 2022. Ze všech termínů se obviněný omluvil ze zdravotních důvodů, kdy pokaždé předložil doklad o pracovní neschopnosti. Přitom již přípisem ze dne 10. 2. 2022 (č. l. 1058) byl s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, informován o tom, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely a samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k veřejnému zasedání soudu, tím spíše, když má povoleny vycházky. Odvolací soud dokonce ve své benevolenci nařídil veřejné zasedání dne 19. 5. 2022 právě na dobu, kdy měl obviněný povoleny vycházky. Přesto dne 18. 5. 2022 obviněný opětovně bez dalšího předložil soudu rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, z něhož žádným způsobem nevyplývalo, že by nebyl schopen účasti u veřejného zasedání. Nemístná je tudíž jeho dovolací námitka, podle níž považoval svoji omluvu z veřejného zasedání dne 19. 5. 2022 za řádnou v domnění, že neschopenka je dostatečným dokladem. Dne 14. 2. 2022 obviněný předložil soudu lékařskou zprávu, ze které vyplynulo, že ze zdravotních důvodů (emoční porucha - deprese) není schopen plnohodnotné účasti na úředním jednání s prognózou několika málo měsíců. Odvolací soud proto zadal vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který odpoví na otázku, zda duševní stav obviněného brání jeho účasti na veřejném zasedání o odvolání. Podle závěru znalkyně je obviněný schopen účasti u veřejného zasedání. Jednalo se o zcela jiné zaměření posudku, než který byl na osobu obviněného v této trestní věci již vypracován. Navíc se nejednalo o znalecký posudek vztahující se k meritu trestního stíhání, ale pouze ke zjištění možnosti provedení procesního úkonu za účasti obviněného. Proto nejsou případné výhrady obviněného, že znalecký posudek byl nadbytečný a nebyl v řízení jako důkaz řádně proveden. Pokud obviněný v dovolání uvedl, že odvolací soud nevypořádal jeho námitky proti znaleckému posudku, lze odkázat na příslušný přípis soudu na č. l. 1168. Lze proto shrnout, že obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání, o jehož konání byl v dostatečném časovém předstihu vyrozuměn, nedostavil a svou neúčast řádně neodůvodnil. Nelze mít tudíž za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání. Deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu proto nemohl být naplněn.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
13. Obviněný v dovolání neoznačil žádné konkrétní výhrady směřující proti zjištěnému skutkovému vztahu věci, které by vztahoval k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pouze v obecné rovině poukázal na porušení práva na spravedlivý proces a rozpor s principem in dubio pro reo . Toto pravidlo plyne ze zásady presumpce neviny a má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Jeho případné porušení nemůže samo o sobě naplnit žádný dovolací důvod. Z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu by jeho porušení mělo význam v případě, pokud by vygradovalo až do podoby extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. O takový případ v projednávané věci nejde a obviněný to ostatně ani nenamítá. Při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu soudy rozhodně nevybočily ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu, proto není případný poukaz obviněné na pravidlo in dubio pro reo .
14. Napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 6 netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se v této části svého rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Dovolací námitky obviněného deklarovanému důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu odpovídají pouze částečně. Obviněný totiž svoji argumentaci vystavěl na vlastní verzi skutkového děje, jež důsledně nerespektuje skutková zjištění soudů. Především je zcela bezpředmětný poukaz obviněného na rozdíl mezi uznáním dluhu podle §2053 občanského zákoníku a institutem rozsudku pro uznání podle §153a občanského soudního řádu. Podle skutkové věty na začátku roku 2015 kontaktovali obvinění poškozeného s nabídkou, že mu pomohou vymoci pohledávku, kterou měl u dlužníka J. H. Jelikož se jednalo o pohledávku, o které již předtím autoritativně rozhodl Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 16. 6. 2014, č. j. 6 C 485/2013, není na místě uvažovat o postoji dlužníka, zda svůj dluh uznává a případně v jaké výši. Navíc sám svědek J. H. předmětný dluh potvrdil ve své výpovědi. Nehledě na uvedené, nemá otázka konkrétní výše dluhu svědka vůči poškozenému vliv na trestní odpovědnost dovolatele, jelikož zmíněná pohledávka byla pouze záminkou, jak od poškozeného vylákat peněžní prostředky. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že soudy pochybily, pokud jako smyšlené odmítly obviněnými navržené varianty, jak mohl poškozený dosáhnout vymožení své pohledávky. Nejde zde o otázku „legálnosti“ zaměstnání dlužníka, který je v exekuci, ale o to, že projekty představené obviněnými byly nereálné fakticky, když v případě pořízení kamionu i lesnického stroje by nutné výdaje na straně poškozeného mnohonásobně převyšovaly dlužnou částku, poškozený by musel začít podnikat, dlužníka zaměstnat a shánět mu práci, o což však neměl zájem.
17. Pokud obviněný dále namítl, že poškozený nemohl být uveden v omyl, neboť se o věc nezajímal, přehlíží zjištění soudu, podle kterého poškozený jednal s obviněnými v přesvědčení, že jsou mu schopni zajistit reálné vymožení jeho pohledávky, neboť na něho působili solidně a velmi orientovaným dojmem v dané problematice. Z psychiatrického a psychologického znaleckého posudku vyplynulo, že poškozený je zvýšeně ovlivnitelný, snadněji se může stát obětí jednání druhých, které není v souladu s jeho zájmy. Charakteristická je pro něho naivita v přístupu k jiným lidem, neboť nepředpokládá, že by jednali ve zlém úmyslu. Právě tyto aspekty osobnosti obvinění zneužili. Přehlédnout nelze rovněž osobní a podnikatelskou provázanost obviněných, účelové potvrzení o převzetí předmětné částky, vystupování obviněných pod falešnými identitami a skutečnost, že se obvinění od poškozeného ze dne na den odřízli, zpřetrhali veškeré kontakty i vazby, a stali se pro něj dlouhodobě nedohledatelnými. Za uvedení v omyl ve smyslu §209 odst. 1 trestního zákoníku o trestném činu podvodu lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté pachatel zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku. To platí zejména za situace, jestliže je poškozený vyššího věku či psychicky nebo mentálně oslabený a na rozdíl od pachatele nezkušený v daném oboru nebo z jiného důvodu neschopný domyslet důsledky svého počínání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018, uveřejněné pod č. 19/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1588/2014).
18. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 22. listopadu 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu