ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.987.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 987/2022-431
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2022, sp. zn. 6 To 57/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 57/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. G. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 1 T 57/2021 , byl obviněný P. G. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a spoluobviněný M. P., nar. XY v XY, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, a spoluobviněný M. M., nar. XY v XY, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:
ačkoliv byl obžalovaný M. M. rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č.j. 7 T 123/2018-405 ze dne 8. 11. 2018, který nabyl právní moci dne 28. 12. 2018, uznán vinným mimo jiné ze spáchání přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, za což mu byl uložen vedle dalšího také souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 14. 5. 2020, a
ačkoliv byl obžalovaný P. G. rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č.j. 70 T 62/2014-991 ze dne 20. 12. 2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č.j. 5 To 86/2018-1015 ze dne 27. 3. 2018, kteréžto nabyly právní moci dne 27. 3. 2018, uznán vinným mimo jiné ze spáchání přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, za což mu byl uložen vedle dalšího také souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 30 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 7. 3. 2021, a
ačkoliv byl obžalovaný P. G. rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č.j. 10 T 120/2013-295 ze dne 18. 11. 2014, který nabyl právní moci téhož dne, uznán vinným mimo jiné ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což mu byl uložen jednak souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, jednak trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let, kdy výrok o trestu z tohoto rozsudku byl posléze zrušen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č.j. 70 T 194/2014-383 ze dne 10. 5. 2016, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě č.j. 5 To 262/2016-424 ze dne 29. 8. 2016 nabyl právní moci dne 29. 8. 2016 a kterým byl obžalovanému P. G. za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku uložen jednak souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 4 let se zařazením do věznice s ostrahou, jednak trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let, který s ohledem na opakovaná přerušení stále trvá, a to nejméně do 1. 10. 2022,
přesto dne 15. 9. 2021 v době od 15:30 hodin do 16:06 hodin v XY nejméně po ulicích XY a XY, vědom si shora uvedených rozsudků a uloženého trestu zákazu činnosti, řídil obžalovaný P. G. své osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Fabia, registrační značky XY, kterým přivezl obžalované M. P. a M. M. do XY, kde tito obžalovaní po předchozí domluvě z vozidla obžalovaného P. G. na ulici XY vystoupili a vydali se společně ke zde zaparkovanému nákladnímu vozidlu tovární značky Volvo VTA3T-ROLFO TVF, registrační značky XY, u kterého obžalovaný M. M. šroubovákem rozbil skleněnou výplň okna pravých dveří kabiny řidiče, z níž následně společně s obžalovaným M. P. odcizili občanský průkaz a řidičský průkaz vystavený na jméno poškozeného J. S., platební kartu vydanou peněžním ústavem Raiffeisenbank, a.s. na jméno poškozeného J. S., tablet zn. iPad Air3, notebook zn. Hewlett-Packard, mobilní telefon zn. Samsung S7 Edge s vloženou SIM kartou operátora O2 Czech Republic, a.s. a finanční hotovost ve výši 6.000 Kč, načež i s odcizenými věcmi odešli na ulici XY, kde na ně ve vozidle čekal obžalovaný P. G. a společně z místa odjeli, kdy o odcizené věci se posléze rozdělili, a tímto svým jednáním způsobili poškozenému J. S., nar. XY, škodu odcizením v celkové výši 19.900 Kč, a poškozené společnosti RT TORAX, s. r. o., IČ: 60319305, se sídlem Rudná 2378/100, Ostrava – Zábřeh, škodu poškozením vozidla ve výši 4.100 Kč .
Za to byl obviněný P. G. odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem spoluobviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili na náhradě škody poškozenému J. S., nar. XY, bytem XY, XY, částku ve výši 19. 900 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. S. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. P. a M. M.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 1 T 57/2021, podal obviněný P. G. odvolání směřující do výroků o vině a trestu z rozsudku nalézacího soudu týkajících se jeho osoby, a obviněný M. P. podal odvolání směřující toliko do výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 4. 2022, sp. zn. 6 To 57/2022 , a to tak, že pod bodem I. z podnětu odvolání obviněného M. P. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o trestu odnětí svobody a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného M. P. nově odsoudil i za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který již byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2022, č. j. 9 T 144/2021-76, podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 3 (tří) roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2022, č. j. 9 T 144/2021 76, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pod bodem II. pak odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného P. G.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2022, sp. zn. 6 To 57/2022, podal obviněný P. G. prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 390), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
Obviněný namítl, že jeho vina nebyla jednoznačně prokázána, neboť nalézací soud i přes rozsáhlé dokazování důkazy nesprávně vyhodnotil. Nalézací soud vycházel z prohlášení viny spoluobviněných, ačkoli tito v žádném případě nepopsali jakoukoli účast dovolatele v rámci stíhaného jednání. Pokud pak podle soudu korespondují výpovědi spoluobviněných se zajištěnými důkazními materiály, pak pouze vůči nim samým, v žádném případě ne vůči dovolateli. Spoluobviněný P. pak dokonce účast dovolatele zcela vyvrátil. Obviněný dále zpochybnil věrohodnost obou spoluobviněných, neboť se jedná o osoby několikrát soudně trestané, maje za to, že soud měl v takovém případě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Odvolací soud rozhodl vadně, pokud jeho odvolání zamítl jako nedůvodné. Popírá, že by se dopustil jemu za vinu kladeného jednání, přičemž ze spisového materiálu se nepodává jediný důkaz o jeho vině a soud mylně vychází z formálního prohlášení viny spoluobviněných, čímž je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nalézacího soudu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k, odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2022, č.j. 6 To 57/2022-327, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2021, č.j. 1 T 57/2021-276, a rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 7. 10. 2022, sp. zn. 1 NZO 682/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že skutkový stav ve verzi, která tvoří skutkový základ rozhodnutí, byl zjištěn v rámci pravidel spravedlivého procesu. Výpověď spoluobviněných není důkazem jediným a osamoceným, jak se snaží tvrdit dovolatel. Spoluobvinění M. a P. jej označili za spolupachatele krádeže a popsali jeho roli, která spočívala především v tom, že spoluobviněné na místo činu přivezl svým osobním motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Fabia, přičemž s tímto vozidlem je po krádeži z místa činu rovněž odvezl. Na kamerovém záznamu byly zachyceny tři osoby, které spolu zjevně na krádeži kooperovaly. Soud správně obhajobu obviněného označil za vyvrácenou, a to pro její nelogičnost. Obhajoba obviněného se dokonce výrazně rozchází i s výpovědí spoluobviněného P., který u hlavního líčení uvedl (na rozdíl od přípravného řízení), že dovolatel se do trestné činnosti nezapojil. Okresní soud svůj rozsudek náležitě odůvodnil, přičemž odůvodnění odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Ani krajský soud však nepřisvědčil názoru dovolatele, že skutkový stav zůstal neprůkazný. Trestná činnost obviněného odpovídá jeho osobnostnímu nastavení, neboť s krádežemi má určité zkušenosti, o čemž svědčí záznamy v jeho rejstříku trestů.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. 4 To 273/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. G. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Stejně tak nepoukazuje na to, kdy by v rámci soudního řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy. Obviněný své námitky zaměřil výhradně do oblasti důkazní situace a z ní se podávajících skutkových zjištění, kdy poukazuje na tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tedy situaci, která je v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označována termínem zjevný rozpor.
Je třeba mít na paměti, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Je současně třeba mít na paměti, že sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Námitky obviněného stran existence zjevného rozporu nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. Je pravdou, že stěžejními důkazy byla prohlášení viny obou spoluobviněných, M. P. a M. M., kteří v přípravném řízení shodně označili dovolatele jako osobu, která řídila automobil, jímž se dostali na a z místa činu. Nejednalo se však o důkaz osamocený, jak se snaží obviněný naznačit. Nalézací soud se pečlivě zabýval otázkou věrohodnosti všech tří spoluobviněných a jimi prezentovanými verzemi skutkového děje, přičemž věnoval náležitou pozornost skutečnosti, že spoluobviněný M. P. v rámci hlavního líčení změnil oproti přípravnému řízení svou výpověď v tom smyslu, že dovolatel nebyl řidičem a vytýkaného jednání se neúčastnil. Za osobu, která jeho a spoluobviněného M. M. měla dovést na místo činu a následně je zase z místa činu odvést, označil nevlastního otce dovolatele R. R. Nalézací soud náležitě odůvodnil, na podkladě jakých úvah shledal tuto nově prezentovanou skutkovou verzi nevěrohodnou a důkazně vyvrácenou (zejména body 7. a 10. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Poukázal na zjevné nesrovnalosti v jednotlivým tvrzeních spoluobviněného P. a dovolatele, kdy tvrzení obou jmenovaných se v mnoha stěžejních bodech zcela rozcházela. Nadto jejich verze neodpovídala ani dalším ve věci provedeným důkazů, a to nejen výpovědi spoluobviněného M. M., ale rovněž kamerovému záznamu, na jehož podkladě bylo možno „ bezpečně rekonstruovat celý skutkový děj “ (bod 10. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Osoby spoluobviněných P. a M. bylo možno na podkladě tohoto záznamu bez jakýchkoliv pochybností ztotožnit, proto se tvrzení spoluobviněného P., že byl k přiznání donucen a rovněž k tomu, aby označil dovolatele jako osobu, která řídila vozidla, zdá poněkud absurdní. Obviněný argumentoval rovněž tím, že oba spoluobvinění jsou osoby opakovaně trestně stíhané, a tedy nevěrohodné, čímž se nejspíše snaží zpochybnit věrohodnost spoluobviněného M. M., nicméně tím současně zpochybňuje věrohodnost spoluobviněného M. P., jehož výpovědi se dovolává jako pravdivé a jeho vyvinující.
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil. V rámci odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že námitky obviněného se v podstatě shodovaly jak s jeho obhajobou, tak s jeho závěrečným návrhem, přičemž okresní soud zcela správně „ vyhodnotil výpověď obžalovaného G. u hlavního líčení v kontextu s výpovědí obžalovaného P. u hlavního líčení jako nevěrohodné ve snaze vyvinut obžalovaného G. z vytýkaného jednání “ (bod 8. napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud shledal námitky obviněného neopodstatněnými.
Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. G. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 11. 2022
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata