ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1333.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1333/2022-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně PUMAS, s. r. o. , IČO 26161761, se sídlem v Praze 10, Dykova 1156/19, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 531 190 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 18/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Co 206/2021-127, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 8. 2021, č. j. 14 C 18/2020-104, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 531 190 Kč s příslušenstvím, (výrok I) a uložil jí povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Částku ve výši 531 190 Kč s příslušenstvím žalobkyně požadovala jako náhradu škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 108/92, jehož se účastnili právní předchůdci žalobkyně. Nemajetková újma měla spočívat v tom, že v rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 1995, č. j. 10 C 108/92-116, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 17. 4. 1996, č. j. 10 C 108/92-162, a opravného usnesení téhož soudu ze dne 17. 9. 1996, č. j. 10 C 108/92-183, kterým byl nahrazen projev vůle povinné osoby k uzavření dohody o vydání věci, nebyla uvedena budova trafostanice v k. ú. Unhošť, která je v katastru nemovitostí od 2. 11. 2016 zapsána jako vlastnictví společnosti ČEZ Distribuce, a. s. Proti této společnosti podala žalobkyně žalobu o určení, že vlastníkem trafostanice je ona, vedenou u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 38/2017, ale v tomto řízení neuspěla.
Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl z části pro vady a z části pro nepřípustnost.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a dále v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné; v tomto rozsahu tedy Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, dostupná z www.nsoud.cz ).
Pokud jde o zbylou část dovolání směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, žalobkyně nejprve v úvodu dovolání uvedla, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která dle jejího názoru nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, resp. která je rozhodována rozdílně, tedy v rozporu s rozhodovací činností Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, sp. zn. 25 Cdo 484/99 či sp. zn. 25 Cdo 1627/2008). O jakou konkrétní otázku se jedná, však nespecifikovala. Po podrobném shrnutí průběhu řízení pak žalobkyně dvě právní otázky vymezila, a to otázku aktivní věcné legitimace v řízení a otázku promlčení vzneseného nároku s ohledem na rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Druhou uvedenou otázku přitom odvolací soud dle jejího přesvědčení právně posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a to v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, s tím, že tato otázka současně nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; tato i dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ).
Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
Dále se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud dovolatel u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti pak plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, b. 16.
Pokud tedy žalobkyně v úvodu dovolání žádnou právní otázku neformulovala, načež ohledně otázky promlčení vymezila předpoklady přípustnosti dovolání nepřípustně alternativním způsobem, je podané dovolání v této části vadné.
Co se pak týče otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně, která měla být posouzena v rozporu s rozhodovací činností Nejvyššího soudu, a to se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1627/2008, tak ani tato otázka přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá.
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Za situace, kdy dva ze tří právních závěrů odvolacího soudu, z nichž každý je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v této věci, tedy závěry, že nárok žalobkyně je promlčen (odstavec 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a že není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody, když bylo v první řadě na účastnících restitučního řízení brát se za svá práva a škodě tak předejít (odstavce 11 a 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nebyly podaným dovoláním relevantně zpochybněny a nebyly tak otevřeny dovolacímu přezkumu, zpochybnění řešení samotné otázky neexistence aktivní věcné legitimace žalobkyně nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu .
Nejvyšší soud tedy dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl i ve zbylé části, neboť jednak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a ve vztahu k otázce posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně je dovolání nepřípustné (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu