ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1732.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1732/2022-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce S. Z. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 53/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2022, č. j. 17 Co 329/2020-376, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Štěpánky Mikové.
Odůvodnění:
Žalobce se (po pravomocném zamítnutí žaloby ve vztahu k jeho dalším požadavkům dosahujícím v souhrnu částky 250 000 Kč s příslušenstvím, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 1. 2019, č. j. 18 C 53/2017-159, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, č. j. 17 Co 275/2019-204) domáhal vůči žalované zaplacení částky 990 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce vyšetřování vedeného na základě trestního oznámení ze dne 26. 7. 2011 pro podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi, které žalobce podal spolu s dalšími oznamovateli a v němž figuroval jako poškozený.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č. j. 18 C 53/2017-230, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 62 812,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž ohledně zbývajícího požadavku vyčísleného na částku 927 187,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce i žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v pořadí prvním rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 17 Co 329/2020-271, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu), přičemž v zamítavém výroku o věci samé jej změnil pouze ve vztahu k částce 14 062,50 Kč s příslušenstvím, ohledně níž žalobě vyhověl, zatímco ve zbývající části tohoto výroku byl rozsudek soudu prvního stupně rovněž jako správný potvrzen (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu). Dalšími výroky tohoto rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně (výrok III prvního rozsudku odvolacího soudu) a o nákladech řízení vedeného před soudem odvolacím (výrok IV prvního rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2021, č. j. 30 Cdo 2081/2021-298, byl uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušen v části výroku II, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím, jakož i v obou nákladových výrocích, a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu nebyl tento rozsudek podaným dovoláním dotčen.
Odvolací soud poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci další částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vedeného před prvostupňovým soudem (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Tento v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro jeho vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka významu posuzovaného řízení pro žalobce, kterou měl odvolací soud dle názoru žalované nesprávně právně posoudit, nezohlednil-li zájem žalobce na výsledku tohoto řízení a neomezil-li výši odškodnění na to, co bylo v posuzovaném řízení pro poškozeného „v sázce“, přičemž se měl současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, jakož i od dovolatelkou zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud po přihlédnutí k povaze posuzovaného řízení, v němž žalobce figuroval jako osoba poškozená trestným činem obchodování s lidmi, a k tomu, že žalobce v tomto řízení též hodlal uplatňovat náhradu škody odpovídající nevyplacené slíbené odměně za provedenou práci ve výši 6 000 EUR, uzavřel, že z důvodu významu tohoto řízení pro žalobce není namístě výši odškodnění jakkoliv upravovat, neboť při absenci prokázaných skutečností odůvodňujících závěr o vyšším či naopak nižším významu je namístě tento význam hodnotit jako standardní (viz zejména žalovanou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, a ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20).
Rovněž z pohledu výše částky, jejíž náhrady se žalobce hodlal v trestním řízení domáhat, není rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, reprezentovanou např. zmíněným rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, jakož i rozsudkem ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, v rozporu. Celkové přiznané odškodnění tuto částku sice přesahuje, nikoliv však několikanásobně, nýbrž o cca 18 %, tedy ne v míře zjevně nepřiměřené. Současně toto navýšení odškodnění nalézá svůj odraz i ve zhodnocení individuálních okolností daného případu odvolacím soudem, které se konkrétně projevilo ve výrazném zvýšení tohoto odškodnění na základě kritéria upraveného v §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), tj. pro postup orgánů veřejné moci v předmětném řízení, jenž odvolací soud zhodnotil jako dlouhodobě neodpovídající procesním pravidlům a zatížený opakovanými průtahy, tedy z důvodu, pro který zmíněná judikatura Nejvyššího soudu prolomení finančního limitu ve výši předmětu posuzovaného řízení připouští.
Žalované pak nelze přisvědčit ani v názoru, že by uvedená otázka byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena rozdílně, stejně jako nelze shledat ani podmínky, za nich by bylo namístě podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, předložit věc k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jak žalovaná požaduje, neboť ani nyní se tříčlenný senát dovolacího soudu nehodlá od právního názoru, který byl ve zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu vysloven, odchýlit.
Zpochybňuje-li žalovaná správnost či úplnost skutkových zjištění odvolacího soudu, jež se k významu posuzovaného řízení pro žalobce vztahují, uplatňuje tím nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), neboť Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán. Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Ve vztahu k otázkám výpočtu základní výše odškodnění a pochybností, které žalovaná vyjádřila na adresu právního zastoupení žalobce v řízení, pak podané dovolání trpí vadami, neboť z něj není patrné, v čem konkrétně dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
Uvedené náležitosti však podané dovolání ve shora vymezené části neobsahuje. Stran zpochybněného výpočtu základní částky odškodnění se totiž žalovaná omezila pouze na nekonkrétní konstatování o jeho rozporu s blíže nespecifikovanou judikaturou, a v případě zmíněné plné moci ani žádnou právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí mělo spočívat, nevymezila, nýbrž bez jakéhokoliv vztahu k některé z variant přípustnosti dovolání upravených v §237 o. s. ř. a bez souvislosti s konkrétními závěry vyslovenými v napadeném rozsudku odvolacího soudu zformulovala toliko obecnou žádost o radu, jak má při vzniku pochybností o udělené plné moci, kterých dle jejích slov v řízeních o obdobných nárocích přibývá, postupovat. V této části tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak již bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalované odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny žalobcovy advokátky za zmíněné vyjádření ve výši 3 100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 714 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu