ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2077.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2077/2022-232
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce M. V. , nar. XY, trvale bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mezníkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 326/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, doručovací adresa Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 197/2017, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 44 Co 292/2019-181, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 44 Co 292/2019-181, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2019, č. j. 13 C 197/2017-148, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná poskytla zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 900 000 Kč s příslušenstvím, jež mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím v souvislosti s jeho trestním stíháním pro obvinění z pomoci ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále jen „tr. zákoník“. V trestním řízení mu bylo kladeno za vinu jednání související s vydáním pokynu k provizorní instalaci panelů solární elektrárny za účelem získání licence k jejímu provozování společností MONDRAGONE s. r. o. ve Vrahovicích od Energetického regulačního úřadu za garantovanou vyšší výkupní cenu. Rozhodnutím soudu byl žalobce obvinění zproštěn. Vedle toho žádal, aby bylo „konstatováno porušení (žalobcova) práva“, přičemž následně bylo upřesněno, že porušeno mělo být právo dle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. V rozsahu posléze uvedeného požadavku bylo řízení po částečném zpětvzetí žaloby zastaveno, když žalovaná měla v témže rozsahu po podání žaloby tuto část nároku dobrovolně splnit (v napadeném rozhodnutí je poněkud nepřesně uvedeno namísto o konstatování porušení práva o „písemné omluvě“, která, ač žalovanou poskytnuta, předmětem řízení nebyla – poznámka Nejvyššího soudu)
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2019, č. j. 13 C 197/2017-148, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 450 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), žalobu zamítl co do částky 450 000 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III rozsudku).
3. Soud prvního stupně vycházel z převážně nesporných skutkových tvrzení, týkajících se průběhu vlastního trestního řízení vedeného orgány Policie České republiky (dále jen „policejní orgán“) pod sp. zn. OKFK-3252-471/TČ-2012-25230 (dále jen „posuzované řízení“). Trestní řízení mělo být vůči žalobci zahájeno sdělením obvinění dne 25. 2. 2014 pro pomoc ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nicméně tomu předcházela mimo jiné domovní prohlídka budovy č. p. XY, objektu bydlení, na adrese XY, ve vlastnictví I. R., tehdejší partnerky žalobce, a dále domovní prohlídka budovy č. p. XY na adrese XY, ve vlastnictví J. P. a Z. P., užívané v rámci podnikatelské činnosti žalobcem. Po podání obžaloby rozhodoval Krajský soud v Brně pod sp. zn. 43 T 5/2015, který rozsudkem ze dne 11. 5. 2016 zprostil žalobce obžaloby dle ustanovení §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o soudním řízení trestním (trestní řád), neboť v obžalobě označený skutek nebyl trestným činem. Státní zástupce toto rozhodnutí napadl odvoláním, ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, který usnesením ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 6 To 58/2016, odvolání státního zástupce vůči výroku týkajícího se žalobce jako nedůvodné zamítl. Žádosti žalobce o předběžné projednání nároku nebylo žalovanou vyhověno.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně shledal příčinnou souvislost mezi vydaným nezákonným rozhodnutím a tvrzeným škodním následkem v osobnostní sféře žalobce, jenž byl citelně vystaven negativním vlivům trestního řízení, když byl nedůvodně trestně stíhán a zatížen i úkony přípravného řízení a neodkladnými úkony, proto pouhé konstatování porušení práva považoval za nedostatečné. Pro nižší než žalobcem vymezený rozsah tvrzené nemajetkové újmy se však neztotožnil s výší žalobcem uplatněného nároku na zaplacení peněžitého zadostiučinění, kterou si žalobce vyčíslil v podobě součtu náhrad ve výši 300 000 Kč za každý rok trestního stíhání. Žalobci přiznal peněžité zadostiučinění v polovině jím žalované částky, kterou stanovil při zohlednění povahy trestní věci, celkové délky trestního řízení a následků v osobní sféře. Výši zadostiučinění, s ohledem na zásah do zdraví i pověsti žalobce a též s přihlédnutím k následkům spojeným s medializací případu a důsledkům provedených domovních prohlídek, určil nalézací soud analogicky podle denní sazby vymezené judikaturou pro vazebně stíhané osoby, a to pod dolní hranicí stanoveného rozpětí v denní sazbě 425 Kč za jeden den trestního stíhání, které celkově vymezil délkou 1059 dnů. Postup při stanovení peněžitého zadostiučinění odůvodnil soud prvního stupně tím, že nesouhlasí s paušalizací při odškodňování poškozených za nezákonné rozhodnutí státu tak, jak je to činěno jinými soudními rozhodnutími v obdobných věcech, která soudu prvního stupně předložila žalovaná; v jiných řízeních přiznané částky neodpovídají požadavku slušnosti a spravedlnosti i s ohledem na individuální následky ve sféře žalobce, které lze těžko mechanicky srovnávat s jinými případy.
5. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) na základě odvolání jak žalobce, tak i žalované, v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím potvrdil [výrok I, bod a) rozsudku odvolacího soudu] a co do částky 350 000 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá [výrok I, bod b) rozsudku odvolacího soudu]. Žalované dále uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 37 389 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel v zásadě ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval převážně za správná a úplná. Nepřihlédl k návrhu žalobce, aby do řízení na jeho místo (v průběhu odvolacího řízení) podle §107a občanského soudního řádu vstoupila Československá obchodní banka, a.s., coby oprávněná z exekučního řízení vedeného proti žalobci coby povinnému před soudním exekutorem Mgr. Martinem Roubalem, který vydal dne 17. 10. 2019 pod č. j. 188 EX 146/19-39 exekuční příkaz k přikázání jiné peněžité pohledávky (dále jen „exekuční příkaz“), jímž České republice – Ministerstvu spravedlnosti, jako dlužníku povinného (v exekučním řízení je žalovaná tzv. poddlužníkem) zakázal, aby jinou peněžitou pohledávku – nárok na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu z posuzovaného řízení (o němž bylo v době vydání exekučního příkazu rozhodováno v odvolacím řízení před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 44 Co 292/2019) plnila dlužníkovi (v současném řízení žalobci), provedl její započtení nebo s ní jinak nakládal, a aby ji v blíže určený okamžik vyplatil přímo soudnímu exekutorovi. Soudní exekutor rovněž v exekučním příkazu uvedl, že povinný ztrácí právo na pohledávku okamžikem, kdy byl dlužníkovi doručen exekuční příkaz. K uvedenému návrhu žalobce odvolací soud při odvolacím jednání uvedl, že byl uplatněn procesně podmíněně, a že proto k němu nebude přihlížet; rozhodnutí o návrhu žalobce podle §107a občanského soudního řádu tak vydáno nebylo.
7. Odvolací soud se po právní stránce ztotožnil se soudem prvního stupně toliko částečně.
8. Pokud jde o tvrzený negativní zásah do zdraví žalobce, které si vyžádalo hospitalizaci, je zřejmé, že k té došlo ještě před provedením domovních prohlídek dne 17. 7. 2013. Vysoký krevní tlak, na nějž žalobce poukazoval, mu byl diagnostikován již od roku 2001, tedy nemůže být v příčinné souvislosti s posuzovaným řízením.
9. Z hlediska tvrzeného zásahu do pověsti žalobce odvolací soud zdůraznil, že žalobce nebyl osobou veřejně činnou a natolik všeobecně známou, aby bylo možné dovodit, že medializace jeho trestního případu měla zásadní dopady do jeho soukromého života a jeho podnikání. Předložené internetové články, v nichž je zmiňován v souvislosti s trestním řízením, nejsou podle názoru odvolacího soudu z většiny a pro většinu obyvatelstva běžně dostupnými periodiky, jakými jsou například tištěné noviny. K tomu, aby se příslušný čtenář dozvěděl o jejich obsahu ve vztahu k žalobci, musí jednak disponovat internetovým připojením a dále aktivně zadat do příslušného internetového vyhledávače jméno a příjmení žalobce. I přesto, že pro mladší generaci je internetové zpravodajství nepochybně častěji využívaným periodikem, nelze tento závěr učinit v případě starší generace, mezi níž doposud, natož v době trestního stíhání žalobce, nebyl internet všeobecně rozšířen. Intenzitu zásahu do pověsti žalobce je podle názoru odvolacího soudu posuzovat z obecného pohledu, nikoliv jen ve vztahu k určité skupině osob. Článek zveřejněný na stránkách České televize – stanice ČT 24, kterou lze považovat za všeobecně rozšířené periodikum i s ohledem na souběžně provozované televizní zpravodajství, dle něhož by bylo možno informace o trestním stíhání žalobce zjistit, v názvu reportáže neobsahuje jméno žalobce. Přestože internetový vyhledávač poskytne seznam článků týkajících se osoby žalobce, v žádném z nich není žalobce jmenovitě označen jako osoba odsouzená. U průměrně rozumově vybavené osoby, která by měla zájem si prověřit informace o osobě žalobce, již jmenovitě zná, lze předpokládat i určitý přiměřený kriticko-analytický postup, tzn., že by se pravděpodobněji nespokojila pouze s názvem či titulkem příslušného článku, nýbrž by se pouhým kliknutím na tento titulek (což je technicky vzato snadné) seznámila i s obsahem samotných článků, v nichž je již obsažena informace o konkrétních obžalovaných, jakož i o zproštění obvinění žalobce. Odvolací soud proto nepovažoval zásah do pověsti žalobce v souvislosti s medializací trestního řízení za natolik zásadní. Povědomost o trestním stíhání žalobce sice působila, avšak jen na omezený okruh osob. Závěr soudu prvního stupně o rozšíření zavádějících informací o trestním řízení žalobce způsobilých vyvolat u veřejnosti dojem, že žalobce byl zapojen do podvodů a že byl veřejně odsouzen před rozhodnutím soudu o vině, neměl odvolací soud za správný. Zohlednění domovních prohlídek provedených před zahájením trestního stíhání (přestože příkazy k nim nebyly v předepsaném řízení zrušeny) bylo podle odvolacího soudu na místě, potud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 1540/11, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2999/2017. Odvolací soud současně nehodnotil míru zásahu do soukromého života žalobce v posuzovaném případě jako zásadní pro účely určení výše zadostiučinění, nýbrž pouze jako další okolnost mající dílčí vliv na výši odškodnění, která se primárně odvíjí od délky trestního řízení, když naopak přisvědčil námitce žalované, podle níž je těžko uvěřitelné ztroskotání partnerského vztahu žalobce po provedení jedné ze dvou domovních prohlídek v bydlišti partnerky žalobce, pokud by již předtím nebyl partnerský vztah žalobce se svědkyní R. narušen, a naopak se jednalo o vztah, v němž uvedená svědkyně plánovala dle svých slov po boku žalobce strávit zbytek života. Domovní prohlídky proto odvolací soud nevnímal z pohledu intenzity zásahu do osobnostních práv žalobce jako okolnosti výrazně ovlivňující výši peněžního zadostiučinění. Odvolací soud se při svém rozhodování rozešel se soudem prvního stupně v tom, že neakceptoval podpůrné použití rozpětí náhrady za vazební stíhání pro daný případ namísto určení zadostiučinění na základě porovnání s částkami peněžitých satisfakcí poskytnutými v obdobných dříve řešených případech, byť se jednalo o denní sazbu sníženou o 75 Kč oproti dolní hranici stanoveného sazebního rozpětí. V daném případě se nejednalo z hlediska povahy stíhaného trestného činu – pomoc ke spáchání podvodu – o natolik závažný případ (srovnatelný například se závažnou násilnou trestnou činností), který by se blížil újmě pociťované osobou nezákonně vazebně stíhanou. Rozdíl mezi zásahem do života osoby stíhané na svobodě a osoby ve vazbě je jednoznačný.
10. Odvolací soud s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, tj. k osobě žalobce, délce trestního řízení, povaze trestní věci a trestnímu postihu, který žalobci hrozil, následkům způsobeným trestním řízením v osobní sféře žalobce, jakož i k jiným obdobným případům, které v minulosti řešil odvolací senát 44 Co, specializovaný v rámci Krajského soudu v Brně na problematiku odškodňování v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ či „zákon č. 82/1998 Sb.“, považoval za adekvátní výši peněžní satisfakce v částce 100 000 Kč, když co do srovnání s jinými jím projednávanými věcmi odkázal na případ sp. zn. 44 Co 310/2019, kdy bylo žalobci na odškodnění nemajetkové újmy za trestní stíhání pro trestný čin podvodu poskytnuto 15 000 Kč a omluva namísto jím požadované částky 235 000 Kč, ve věci sp. zn. 44 Co 222/2018, kdy za trestní stíhání pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku a zneužívání pravomoci veřejného činitele bylo přiznáno odškodnění ve výši 140 000 Kč namísto požadovaných 6 000 000 Kč, ve věci sp. zn. 44 Co 150/2018, v němž za trestní stíhání, kde žalobci hrozil trest odnětí svobody v rozsahu 2–8 let, byla přiznána omluva a zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a ve věci sp. zn. 44 Co 258/2017, v níž namísto požadovaného zadostiučinění v penězích v částce 220 000 Kč byla přiznána poškozenému pouze omluva. Vyšel také z věci jím projednávané pod sp. zn. 44 Co 561/2018, v jejímž rámci za trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu, kde poškozenému hrozil trest odnětí svobody v rozsahu 2–8 let, bylo přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním jak žalobce, tak i žalovaná. Dovolání žalobce směřovalo do měnící části výroku I pod bodem b), kdežto dovolání žalované napadalo pro ni naopak nepříznivý výrok I pod bodem a).
12. V dovolání žalované bylo namítáno, že se odvolací soud A) odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když při srovnání zadostiučinění, jež náleží žalobci, dostatečně neuvedl společné a rozdílné znaky, které se měly (mohly) promítnout do výše poskytnutého zadostiučinění s věcí právě projednávanou (zde odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, nebo ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1343/2020). V dané věci fakticky žádné srovnání provedeno nebylo, a ač byly k porovnání použity případy se značně variabilní výší odškodnění (od 140 000 Kč do pouhého konstatování porušení práva), nebylo uvedeno, který případ je obdobný věci žalobce. Odvolacímu soudu žalovaná dále vytýkala, že se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku (správně jde ovšem o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3624/2019, a od rozsudku ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, když B) pominul v odvolacím řízení přípustně uplatněné tvrzení žalované o tom, že v jeho průběhu došlo k postižení zažalované pohledávky exekučním příkazem a žalobce tak pozbyl aktivní věcné legitimace k dalšímu vedení tohoto sporu (ve smyslu §303, §317 a §321 a násl. občanského soudního řádu). Žalovaná přitom považuje za nerozhodné, že žalobce nebyl úspěšný se svým návrhem na vstup jiné osoby (svého věřitele – oprávněného v exekučním řízení) na jeho místo do tohoto řízení, neboť exekuční postižení sporné pohledávky mělo odvolací soud vést k závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce k vedení daného sporu.
13. Žalobce své dovolání staví rovněž na nesprávném právním posouzení věci ze strany odvolacího soudu, když co do přípustnosti dovolání uvádí, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a – která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Konkrétně pak namítá, že 1) co do srovnání přiznaného zadostiučinění nepostupoval odvolací soud v souladu se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, a ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016, když neprovedl komplexní srovnání odkazovaných rozhodnutí s předmětnou věcí, nýbrž toliko konstatoval, kolik daný senát přiznal namísto požadované částky a o jaký trestný čin se jednalo. Výše požadované částky je podle žalobce informací zjevně irelevantní, srovnání trestné činnosti a hrozícího trestu je pak toliko jednou dílčí otázkou, která sama o sobě není a nemůže být pro srovnání přiznané výše zadostiučinění dostačující.
14. Rovněž namítal, že 2) s rozhodnutími Krajského soudu v Brně, na něž odkazoval odvolací soud, tj. s věcmi sp. zn. 44 Co 150/2018, sp. zn. 44 Co 258/2017, sp. zn. 44 Co 561/2018, sp. zn. 44 Co 222/2018, a sp. zn. 44 Co 310/2019, nebyl žalobce před vydáním rozhodnutí vůbec seznámen (znovu přitom odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017).
15. Žalobce sám v průběhu řízení soudu označil podáním ze dne 2. 11. 2018 rozhodnutí obecných soudů v obdobných případech (v dovolání i označeném podání blíže specifikovaná), která měl za adekvátní pro jím uplatněný nárok, soudy obou stupňů však na uvedenou argumentaci nereagovaly, srovnání s obdobnými případy neprovedly a ani nevysvětlily, proč k žalobcovým tvrzením nepřihlédly.
16. Žalobce dále (aniž by vymezil důvod přípustnosti dovolání) vytýkal odvolacímu soudu 3) nesprávné hodnocení míry intenzity zásahu do osobnostních práv, jež má snášet veřejně činná osoba, totéž platí i pro 4) námitku (pod bodem D dovolání) dovozující nesprávná skutková zjištění stran hloubky a důvodu rozpadu partnerského vztahu žalobce a s tím související výhradu 5) o nepřezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozsudku vážící se k totožné problematice.
17. Žalobce dále namítal, že odvolací soud při svém rozhodování řešil otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neustálenou, a sice 6) jak posuzovat otázku medializace v prostředí internetu, kdy odvolací soud v rozporu s elementární logikou považuje toto prostředí za omezeně přístupné a zásahy v tomto prostředí za méně invazivní. Předložené „články na internetu“ nejsou podle názoru odvolacího soudu z většiny a pro většinu obyvatelstva běžně dostupnými periodiky, jakými jsou například tištěné noviny. K tomu, aby se příslušný čtenář dozvěděl o jejich obsahu ve vztahu k žalobci, musí jednak disponovat internetovým připojením a dále aktivně zadat do příslušného internetového vyhledávače jméno a příjmení žalobce. Podle žalobce dovolací soud dosud neřešil otázku dopadů medializace v prostředí internetu, respektive ve své rozhodovací praxi nedovodil nižší míru intenzity zásahu v případě medializace formou internetového zpravodajství. V době dnešní (i v době rozhodné) byla a jsou elektronická media standardním způsobem získávání informací. V případě získávání informací o potenciálních obchodních partnerech pak jde o medium zcela prioritní. Spekulativní závěr odvolacího soudu, podle něhož každý, kdo bude osobu žalobce vyhledávat, také jednotlivé články prostuduje a dojde k závěru, že žalobce byl obviněn nedůvodně, pak v tomto směru neobstojí, když žalobce jej považuje spíše za dopad rčení „přání otcem myšlenky“ na straně odvolacího soudu.
18. Navazující námitka 7) se pojí s řešením otázky příčinné souvislosti mezi průběhem posuzovaného řízení a zhoršeným zdravotním stavem žalobce. Odvolací soud podle dovolatele danou materii řešil příliš úzce, závěry odvolacího soudu jsou namnoze čistě spekulativní a odvolací soud tak postupoval v přímém rozporu s relevantní judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s jeho nálezem ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21. Skutečnost, že žalobce měl zdravotní problémy, naopak svědčí o tom, že zásah způsobený úkony trestního řízení do zdraví žalobce byl znatelnější, než v případě zdravého člověka. Důsledky pro zdravotní a psychický stav žalobce pak byly v řízení (podle dovolatele) prokázány, odvolací soud je však vůbec nehodnotí, a to právě z důvodu úzkého náhledu na otázku příčinné souvislosti a spekulativního výkladu stran zdravotního stavu žalobce (jednou nemocen, navždy nemocen bez ohledu na vnější vlivy).
19. Předmětem dovolací otázky 8) je (opět) námitka nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který si dle dovolatele protiřečí v odstavcích 16 a 19 přezkoumávaného rozhodnutí. Žalobce v té souvislosti připomíná, že závěr o tom, že třetí osoby (právně nevzdělaní zákazníci, přátelé a další osoby z okolí žalobce) jistě hledí na žalobce jako na nevinného, je v přímém rozporu s objektivní skutečností, že aparát žalované, tedy osoby práva znalé, jež by měly zásady presumpce neviny a důsledky zproštění obžaloby znát a ctít bez dalšího, o žalobci hovoří jako o osobě sice neodsouzené, leč vinné (zde žalobce cílil zřejmě na odůvodnění odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně).
20. Prostřednictvím námitky 9) žalobce odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s dopadající judikaturou Nejvyššího soudu kupř. v podobě rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, zcela odhlédl od tvrzeného prohloubení imateriální újmy jednáním žalované; k návrhu žalované v tomto směru nepřihlédl.
21. Poslední výhrada 10) , u níž opět, jak bude vyloženo dále, není řádně vymezen předpoklad přípustnosti dovolání, se týká skutečnosti, že odvolací soud se vůbec nezabýval tvrzením žalobce stran jednotlivých dopadů trestního řízení, jak je žalobce v souladu s „dopadající judikaturou“ Nejvyššího soudu řádně v průběhu řízení tvrdil a prokazoval. Odvolací soud toliko svévolně vybral část možných dopadů mimo odpovídající zákonnou úpravu a mimo ustálený náhled Nejvyššího soudu a tyto svévolně vyhodnotil.
22. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované jednak poukázal na své výhrady, jež se zčásti kryjí s námitkami žalované, pokud pak šlo o dovozovanou ztrátu aktivní věcné legitimace, s ohledem na charakter vymáhané pohledávky měl žalobce za to, že nebyla způsobilá být předmětem postižení v rámci soudní exekuce, jinak by jí nemohly být propůjčeny zákonem akcentované reparační funkce. Žalobce dále tvrdil, že již v době postižení sporné pohledávky soudním exekutorem sám nebyl „vlastníkem“ uvedené pohledávky. Tuto postoupil s tím, že na žádost postupníka jí nadále vymáhá svým jménem (na cizí účet). V části napadené žalovanou považuje proto žalobce rozsudek odvolacího soudu za správný.
23. Žalovaná pak, bez jakéhokoliv zdůvodnění, odkázala na rozsudek odvolacího soudu, který v rozsahu, v němž je napadán žalobcem, sama považovala za správný.
III. Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
25. Dovolání bylo podáno oběma účastníky včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení a za splnění podmínky §241 o. s. ř.
26. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
27. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
28. Dovolání žalované je prosto nedostatků bránících jeho projednatelnosti, a to ve vztahu k oběma předestřeným otázkám.
29. Naopak dovolání žalobce zčásti, pokud jde o otázky pod body 3), 4), 5) a 10), neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo řádně vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto otázkám. Žalobce v souvislosti s těmito otázkami toliko parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizoval, který ze zákonem předvídaných předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
30. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
31. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Pokud se žalobce domníval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury dovolacího soudu nebo Ústavního soudu se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013), a to vždy pro tu kterou otázku.
32. Nejvyšší soud současně nepřehlédl, že zákonem vyžadovaný důvod přípustnosti dovolání byl v jeho úvodu obecně vymezen tak, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a – která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání. Splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
33. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho posouzení, tím méně vyhledával důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž nedostatečnou procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
34. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
35. Nejvyšší soud se zřetelem k výše uvedenému nemohl podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve výše specifikovaném rozsahu věcně projednat, neboť vady, jimiž bylo zatíženo, nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním žalobce se tak mohl zabývat jen v tom rozsahu, v němž u jednotlivých otázek byl důvod přípustnosti dovolání (alespoň implicitně) vymezen.
36. Ve vztahu k otázce žalobce pod bodem 4) – námitkou, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním (je-li zpochybňováno, že není souvislost mezi posuzovaným řízením a rozpadem vztahu žalobce a jeho tehdejší přítelkyně) – je žalobcem zpochybňován skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Jejich zpochybňováním je tak uplatňován nepřípustný dovolací důvod. Ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat výlučně jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
37. K problematice částečné nepřezkoumatelnosti [namítané pod bodem 5)] Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze konstatovat, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013).
38. Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal (ve vztahu k dané otázce) i s nosnými argumenty a námitkami obou účastníků řízení.
39. Ve vztahu k námitce 7) platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, pak je prostřednictvím této námitky uplatňován nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Žalobce v žalobě jen vágně poukazoval na zdravotní problémy, jež měly být vyvolány posuzovaným řízením, aniž by je jakkoliv konkretizoval. K výzvě soudu prvního stupně posléze připomenul „především“ problémy s vysokým krevním tlakem a navazující psychické problémy, které mu mělo způsobit trestní stíhání. Přes poučení ze strany soudu prvního stupně podle §118a odst. 3 o. s. ř. (srov. č. l. 114 spisu) vedle výpovědi své bývalé družky R. (jíž soud prvního stupně neuvěřil ani ve vztahu k příčinám rozpadu jejího vztahu se žalobcem) předložil jen zprávu ošetřující lékařky U. (č. l. 137 spisu), která udává zvýšený krevní tlak u žalobce již v roce 2001 a zmiňuje jednodenní hospitalizaci v červnu 2013 (tedy před první domovní prohlídkou), jejímž důvodem bylo mimo jiné nadužívání alkoholu (elevace hodnot při jaterních testech) a již tehdy, tedy zcela mimo rozhodné období, byla u žalobce posílena antihypertenzní léčba, která trvá dosud. Tvrzení žalobce, že došlo k dalšímu umocnění dříve prokázané esenciální hypertenze, prokázáno nebylo. Obdobně ze zprávy Fakultní nemocnice Brno z 8. 6. 2013 nebylo u žalobce zjištěno žádné vážnější onemocnění, pro které by měl být hospitalizován; rovněž tato zpráva připomíná „alkoholový exces“. Jelikož žalobce žádné jiné důkazy k prokázání svého v důsledku trestního stíhání vůči jeho osobě nepříznivého zdravotního stavu neoznačil, nelze mít za popsané procesní situace závěry soudu obou stupňů o důkazní nouzi žalobce a z toho plynoucí absenci nezbytné příčinné souvislosti za jakkoliv excesivní, tím méně je lze poměřovat nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, který vychází ze skutkově i právně zcela nesouměřitelné situace.
40. Ani otázka pod bodem 8) nemůže založit přípustnost žalobcova dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani v tomu odpovídajícím rozsahu není rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný (k problematice nepřezkoumatelnosti se přitom Nejvyšší soud vyjádřil již výše). Nejvyšší soud pak, oproti mínění žalobce, nespatřuje logický rozpor mezi odstavci 16 a 19 napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť odstavec 19 neobsahuje vlastní úvahy odvolacího soudu, nýbrž, jak je v něm také srozumitelně zdůrazněno, je reprodukcí odvolacích námitek žalované, jimž navíc odvolací soud nepřisvědčil, odkázav přitom na pro žalobce příznivý výsledek trestního řízení (§135 odst. 2 o. s. ř.).
41. Přípustnost dovolání pak nelze spojovat ani s otázkou č. 9), neboť žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, dopadá na zcela jinou situaci, v níž dochází k průtahům i v kompenzačním řízení a lze – při splnění dalších podmínek – k takové skutečnosti přihlédnout. Žalované však zásadně nemůže jít k tíži to, jaký způsob obrany v rámci tohoto řízení zvolila, tedy zda navrhovala vyhovět žalobě či ji zamítnout. Stejně tak je nerozhodný průběh předběžného projednávání nároku u příslušného ústředního orgánu, neboť ten má k dispozici šestiměsíční lhůtu, jejíž marné uplynutí má za následek právo poškozeného obrátit se (bez dalšího) na soud. Žalobce se v dovolání snaží nepřípustně redukovat procesní práva žalované a toliko z jejího postoje k uplatněnému nároku vyvodit pro sebe příznivé následky. Platí však, že zjištění rozhodných skutečností je v poměrech projednací zásady dosahováno rozvíjením kontradiktorního sporu, v němž má rozhodující úlohu svobodná iniciativa procesních stran. Subjektivní aktivita každé ze sporných stran je poté korigována opačnou aktivitou druhé procesní strany. Komunikační struktura civilního procesu vychází z určitých pevných procesních rolí stran, které jsou v podstatě dány jednoduchým rozlišováním procesního útoku a obrany. Subjektivní přístup stran k uplatňování jejich zájmů v řízení, svoboda a volnost jejich skutkových přednesů a důkazních návrhů v kontradiktorním sporu, ovládaném zásadou projednací, slouží především ke shromáždění dostačujícího materiálu k objektivnímu a nestrannému posouzení skutkového stavu soudem (srov. MACUR, J. Vyšetřovací důkaz v civilním soudním řízení . Právní rozhledy, č. 2, roč. 2000, s. 46).
42. Dovolání žalobce je podle §237 o. s. ř. naopak přípustné ve vztahu k otázkám 1) a 2) – srovnání posuzované věci s jinými obdobnými případy a způsoby jeho provádění, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a dále pro otázku 6) týkající se medializace posuzované věci v prostředí internetu, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešena.
43. Rovněž dovolání žalované je podle §237 o. s. ř. přípustné pro obě předestřené otázky [otázka A) je přitom obdobná otázkám 1) a 2) předloženým žalobcem], když i ve vztahu k nim se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
44. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
45. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
46. Podle §31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
47. Podle §121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nebo v předcházející obdobné sbírce.
48. Podle dlouhodobě ustálené soudní praxe odpovídá stát za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon č. 82/1998 Sb. tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, a ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991).
49. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud shrnul dosavadní judikaturní vývoj a odůvodnil závěr, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích s projednávanou věcí shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
50. Na uvedené závěry pak Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž doplnil, že pokud nelze nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.
51. V usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2584/2018, pak Nejvyšší soud dále uvedl, že je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce. Soud však není omezen pouze procesní aktivitou či pasivitou stran, pokud má odpovědně dostát své povinnosti přiznání zadostiučinění, které bude odpovídat obecně sdílené představě spravedlnosti (k tomu viz již zmiňované R 122/2012). To vyplývá mimo jiné z požadavku, aby soud své rozhodnutí (resp. zvolenou formu a případně i výši satisfakce) přesvědčivě zdůvodnil primárně komparací s charakterem podobnými případy, avšak s ohledem na konkrétní okolnosti věci může soud pro porovnání použít i judikaturu týkající se nemajetkové újmy vzniklé z jiného odpovědnostního titulu, byť za předpokladu, že oba případy vykazují pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění významné množství jednotících prvků.
52. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, bylo vyloženo, že soud v roli nestranného arbitra by měl argumentaci účastníků řízení posoudit, avšak v souladu s výše uvedeným je i neopomenutelnou rolí soudu, aby své úvahy, zejména v případech, kdy právní vypořádání vztahů vyplývá ze zákona, a soud tak není vázán žalobním petitem (§153 odst. 2 o. s. ř.), což je právě projednávaná problematika, pečlivě osvětlil a zdůvodnil své závěry (§157 odst. 2 o. s. ř.) tak, aby byly přezkoumatelné. Jen tak totiž může dojít k naplnění postulátu právní jistoty a legitimního očekávání určitého rozhodnutí, a to zejména ve vztahu k typově podobným případům ve smyslu §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (k dané problematice viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018).
53. Zjišťování podkladů pro stanovení formy a případně i výše zadostiučinění srovnáváním projednávané věci s jinými obdobnými případy nepředstavuje zjišťování skutkového stavu ve vlastním slova smyslu. Má-li však soud postupovat předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.), nelze, než i v takovém případě postupovat přiměřeně podle části třetí, hlavy druhé občanského soudního řádu, upravující v jeho ustanoveních §120 až 136 procesní pravidla o dokazování.
54. Soud je tak oprávněn při srovnávání požadovaného zadostiučinění s jinými obdobnými případy vycházet z výsledků dokazování, jejichž prostřednictvím budou najisto postaveny rozhodující okolnosti vedoucí k odškodnění v jiných případech (nejčastěji půjde o dokazování provedené podle §129 odst. 1 o. s. ř.) .
55. Není však vyloučeno, aby soud postupoval podle §121 o. s. ř., který stanoví, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho úřední činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že předmětem dokazování nejsou tzv. notoriety, skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé širšímu okruhu osob včetně soudu, nebo skutečnosti, které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety). Skutečnosti úředně známé pak jsou takové skutečnosti, ohledně nichž získal soud poznatky svou vlastní úřední činností (viz BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 578). Uvedené ustanovení proto umožňuje, aby skutečnosti známé soudu z jiné jeho úřední činnosti byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování), a to právě na základě výjimky ze zásady dosahování zjišťování skutkového stavu věci coby základu rozhodnutí (viz §153 odst. 1 o. s. ř.) prováděním a volným hodnocením důkazů zakotvené v §122 a násl. a v §132 o. s. ř.
56. I v takovém případě ale musí být účastníkům v rámci principu předvídatelnosti umožněno, aby se v řízení o těchto skutečnostech vyjádřili, a musí jim být umožněno, aby případně dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný (viz HANDL, V., RUBEŠ, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl . Praha: Panorama, 1985, s. 563). Tentýž závěr lze dovodit i z novější komentářové či učebnicové literatury (např. WINTEROVÁ, A. a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání . Praha: Linde Praha, a. s., 2007, s. 266; k dané problematice srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019).
57. Z vyložených (dlouhodobě ustálených) judikatorních závěrů odvolací soud, který jinak správně korigoval zcela odlišnou úvahu soudu prvního stupně, sice vycházel, leč je nedostatečně do projednávané věci promítl. Nedostál totiž povinnosti uvést podstatné společné a rozdílné znaky již přiznaných odškodnění za nemajetkovou újmu a v odůvodnění svého rozhodnutí nevysvětlil, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nejvyšší soud tak musel přisvědčit námitkám obou sporných stran, že v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí odvolací soud odkazuje na spisové značky případů odškodňování nedůvodného trestního stíhání, spolu s právní kvalifikací stíhaného jednání a přisouzeným odškodněním, avšak již nijak blížeji nekonkretizuje, v čem se tyto případy shodovaly s případem žalobce či v čem se od jeho případu lišily. Žalovaná pak právem poukazuje na to, že ve srovnávaných případech byly částky přiznaného zadostiučinění diametrálně odlišné jak mezi sebou navzájem, tak i ve vztahu k částce přisouzené žalobci. Z odůvodnění tak nelze seznat, který z uvedených případů vzal odvolací soud za vhodný ke srovnání, natož aby bylo zřejmé, jaké společné znaky tento případ s případem žalobce pojily a jaké znaky se naopak neshodovaly. Žalobce pak právem poukazuje na to, že odvolací soud se nikterak konkrétněji nevypořádal s rozhodnutími, jež měl žalobce za souměřitelná s posuzovanou věcí a která soud prvního stupně konstatoval (účastníky s jejich obsahem seznámil, viz č. l. 126 spisu). Rovněž žalovaná na podporu svého stanoviska označila konkrétní rozhodnutí, jež sice soud prvního stupně v průběhu řízení rovněž konstatoval (č. l. 125 p. v. spisu), leč odvolací soud z nich žádné závěry neučinil. Lze proto shrnout, že se soudy obou stupňů komplexně nevypořádaly s účastníky předkládanými rozhodnutími. Soud prvního stupně seznámil účastníky s obsahem jen některých z nich, přičemž odvolací soud do svých úvah zahrnul i svá dřívější rozhodnutí pod sp. zn. 44 Co 310/2019, sp. zn. 44 Co 222/2018, a sp. zn. 44 Co 561/2018, přestože s jejich obsahem účastníky naopak neseznámil a tím zatížil řízení vadou spočívající v překvapivosti rozhodnutí a s tím spojeným procesně nesprávným postupem při využití tzv. soudních notoriet. Naopak žalobci nelze přisvědčit, že by odvolací soud nebyl oprávněn vycházet ze svých rozhodnutí pod sp. zn. 44 Co 150/2018 a sp. zn. 44 Co 258/2017, neboť s nimi byli účastnici seznámeni již v řízení před soudem prvního stupně (viz k tomu č. l. 126 spisu). Ve vztahu k navzájem souvisejícím otázkám žalobce 1) a 2) a otázce žalované pod bodem A) je tak dosud učiněné právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné.
58. Pokud jde o otázku významu medializace trestní věci prostřednictvím sítě internet (a její vztah ke zveřejnění údajů o trestním stíhání pachatele v tištěných sdělovacích prostředcích), jde sice o otázku neřešenou, leč pro její (vy)řešení ze strany dovolacího soudu by bylo nezbytné, aby závěry, které jsou dovoláním zpochybňovány, byly v řízení před soudem prvního či druhého stupně dosaženy procesně korektním způsobem. Je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, Nejvyšší soud přihlédne k zmatečnostním vadám ve smyslu §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudy obou stupňů se, byť s odlišnými závěry, sice zabývaly otázkou medializace osoby žalobce, leč problematikou toho, zda a jaký význam připisuje odvolací soud dopadu informacím sdíleným celosvětovou sítí internet (a že část zejména starší populace k němu měla jen omezený přístup) a že je obecně považuje za méně devastující vůči poškozeným, než kdyby tytéž informace byly sdělovány veřejnosti prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků v tištěné podobě, se poprvé zabýval až v napadeném rozhodnutí, aniž by v průběhu odvolacího jednání účastníkům tuto svoji úvahu zpřístupnil a umožnil jim před vydáním rozhodnutí k ní zaujmout stanovisko.
59. Změnil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně (též) z jiného důvodu, než byl důvod částečného vyhovění žaloby soudem prvostupňovým, aniž by před vydáním svého rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně a neumožnil jim se k němu vyjádřit, pak tím ve svých důsledcích zasáhl do (žalobcova) práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02, či ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005). Za nastalé procesní situace je tím Nejvyššímu soudu pro tentokráte znemožněno se k žalobcem nastolené otázce vyjádřit, neboť (pokud na ni odvolací soud setrvá) by se k jejímu řešení měli nejprve vyjádřit samotní účastníci. Ani v tomto směru proto nelze právní posouzení odvolacím soudem považovat prozatím za správné.
60. A konečně dovolání žalované je přípustné i pro otázku B) předloženou žalovanou v souvislosti s probíhajícím exekučním řízením směřujícím proti žalobci. Nejvyšší soud je striktně vázán rozsahem i důvody podaného dovolání (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), proto mu nepřísluší přezkoumávat správnost postupu odvolacího soudu, který jako k podmíněnému nepřihlížel k návrhu žalobce, aby na jeho místo do řízení vstoupila Československá obchodní banka, a. s. To ovšem neznamená, že odvolací soud nebyl povinen se náležitě vypořádat s obsahem jemu známé listiny, byť jí nesprávně neprovedl dokazování (a to přestože si od soudního exekutora aktivně vyžádal příslušný spis). Podle §132 o. s. ř. platí, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Uvedené pravidlo se přitom prosadí i v odvolacím řízení (§211 o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu, že nařízení exekuce vůči žalobci, jako povinnému postižením jiné majetkové pohledávky (té, jež je předmětem nynějšího sporu), je pro osud daného řízení bez významu, nelze považovat za správný. V nynějším kompenzačním řízení totiž soudu nepřísluší zkoumat, zda je uplatněná pohledávka exekučně postižitelná, jestliže již soudní exekutor vydal odpovídající exekuční příkaz; jím je totiž soud vázán [§159a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř. ve spojení s §55b odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů], a tudíž je v tomto řízení zcela nerozhodná námitka žalované, že daná pohledávka nemůže být pro svůj charakter exekučně postižena (ta by mohla nabýt na významu při postoupení pohledávky a následném postupu podle §107a o. s. ř.). Argumentaci o nepřípustnosti postižení pohledávky může povinný uplatnit výhradně v rámci exekučního řízení (např. návrhem na částečné zastavení exekuce). Apriorní úvaha odvolacího soudu, že exekuce neměla být v dané věci vůbec nařízena, je proto nepřiléhavá nejen z důvodu, že odvolacímu soudu nepříslušelo v této věci přezkoumávat správnost exekučního příkazu vydaného v jiném řízení, ale i proto, že v exekuci lze postihnout i budoucí pohledávku (§312 odst. 1 o. s. ř.), a to zcela bez ohledu na to, jde-li o pohledávku přiznanou vykonatelným rozhodnutím či nikoliv. Bylo proto na odvolacím soudu, aby se obranou žalované spojovanou s možnou absencí aktivní věcné legitimace žalobce k vedení sporu (§313 odst. 3 o. s. ř.) podrobněji zabýval. Neučinil-li tak, je i v tomto směru jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
61. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí částečně i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
62. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
63. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu