ECLI:CZ:US:2013:2.US.1540.11.1
sp. zn. II. ÚS 1540/11
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké (soudce zpravodaj) - ze dne 20. února 2013 sp. zn. II. ÚS 1540/11 ve věci ústavní stížnosti Michala Pilníka, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem, se sídlem Rooseveltova 335, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 2976/2009 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 19 Co 345/2008 o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem.
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 2976/2009 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 19 Co 345/2008 se ruší.
Odůvodnění:
Podáním splňujícím podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2, která byla projednávána pod sp. zn. 20 C 57/2006, domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 10 399 137,30 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 9. 2007 č. j. 200-57/2006-108 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrzen. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu, rovněž napadeným ústavní stížností, odmítnuto.
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, bylo mu dne 7. 2. 2000 Policií České republiky sděleno obvinění pro trestný čin podvodu, který měl spáchat podnikáním provozovaným ve sdružení P + B. Téhož dne byl vyzván k vydání veškerých účetních a jiných dokladů sdružení, včetně počítače s celým softwarem, pod pohrůžkou jejich odnětí, pokud nebudou vydány dobrovolně. Stěžovatel doklady dobrovolně vydal a poté opakovaně žádal o jejich vrácení, a to dne 21. 2. 2000, 15. 5. 2000 a 6. 2. 2001, s upozorněním na možný vznik škody při jeho podnikání. Na základě těchto žádostí mu bylo vráceno několik desítek dokladů, přičemž zabaveno jich bylo několik tisíc (vráceno bylo asi 0,5 % dokladů, 99,5 % jich zůstalo zadrženo). Veškeré doklady byly vráceny až dne 12. 12. 2002. Dne 14. 12. 2003 bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno.
V průběhu trestního řízení bylo účetnictví sdružení předáno znalci z oboru účetnictví, který měl zpracovat znalecký posudek, a tyto doklady měl znalec k dispozici od února 2000 do září 2001. Vyšetřovatel, který věc zpracovával, byl dle stěžovatele v té době zcela nečinný, nijak u znalce vypracování posudku neurgoval ani znalce neodvolal a neustanovil jiného. Až na podzim 2001 byl ustanoven nový znalec, kterému měla Policie České republiky předat doklady pro vypracování posudku do konce roku 2001, předala je však až v lednu 2002. Znalec je v té době odmítl převzít s tím, že z důvodu pozdního předání již nebude mít na vypracování posudku čas. Skutečně se posudek začal vypracovávat až po ustanovení třetího soudního znalce, který doklady převzal v květnu 2002, začal je zpracovávat až v srpnu 2002 a posudek vypracoval v říjnu 2002.
Stěžovatel namítá, že prokázáním výše způsobené škody se soudy nezabývaly, neboť uzavřely, že v postupu orgánů činných v trestním řízení nelze shledávat nesprávný úřední postup, jak ho má na mysli ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a neprovedly proto důkazy žalobcem k prokázání výše škody navržené.
Nejvyšší soud v napadeném usnesení právní hodnocení soudů nižších stupňů zpochybnil tím, že již samotné zahájení trestního stíhání, pokud později došlo k jeho zastavení, je nutno považovat za zásah veřejné moci spočívající v nezákonném rozhodnutí. Dle tvrzení Nejvyššího soudu újma vzniklá stěžovateli byla způsobena jeho nedostatečnou aktivitou.
Stěžovatel spatřuje nesprávný úřední postup nejenom v průtazích, které v řízení nastaly, ale i v tom, že k omezení podnikání zabavením písemností nutných pro jeho podnikání došlo způsobem neadekvátním, zasahujícím nad přiměřenou míru do jeho chráněných práv. Stejně tak za neadekvátní považuje stěžovatel zásah státní moci, neboť policisty bylo smluvním partnerům sdružení sdělováno, aby přestali sjednané splátky platit, že by peníze byly "zašantročeny". K tomuto tvrzení stěžovatel důkazy navrhl, ale soud je neprovedl.
Stěžovatel je přesvědčen, že pokud sdružení, které má několik set smluvně vázaných partnerů, jsou zabaveny veškeré účetní doklady a smlouvy, dostává se okamžitě do neřešitelných problémů s evidencí pohledávek a závazků, s jejich vymáháním, dokazováním a vůbec se samým pokračováním v činnosti. Tvrzení žalovaného, které převzaly i rozsudky soudů obou stupňů, že žalobci v podnikání bráněno nebylo, považuje stěžovatel za nesprávné, protože faktický stav byl zcela jiný. Jeho podnikání bylo založeno na důvěře zákazníků k němu, kterou až do zahájení trestního stíhání nezklamal. Pokud však bylo zahájeno a několik let vedeno proti němu trestní řízení a všem zákazníkům bylo při výslechu sděleno, že je obviněn z trestného činu podvodu, byla samozřejmě tato důvěra hrubě narušena a sdružení nemohlo dále fungovat ve stávajícím předmětu podnikání.
Jak stěžovatel dále uvedl, vznikly mu škody jak přímé (promlčení pohledávek, penále apod.), tak nepřímé (ušlý zisk). K prokázání výše škod navrhl důkazy, soud se jimi však nezabýval vzhledem k nesprávnému právnímu názoru na neexistenci odpovědnosti za škodu.
K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Nejvyšší soud k ústavní stížnosti uvedl, že se jedná pouze o opakující se argumentaci uplatněnou před obecnými soudy, s níž se soudy řádně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Účastník zopakoval, že škoda vznikla z nečinnosti stěžovatele, který nevyužil práva nahlížet do spisu a činit si z něj kopie. Z tohoto důvodu navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Městský soud v Praze se k věci nevyjádřil. Z vyjádření vedlejšího účastníka řízení vyplývá, že obě napadená rozhodnutí považuje za správná a navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z tohoto pohledu přezkoumal Ústavní soud i obě napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Jak Ústavní soud zjistil z napadených rozhodnutí, soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele s tím, že "k založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou podle zákona je nutné splnění tří podmínek, a to jednak existence nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí, dále vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou. Z provedených důkazů však bylo zjištěno, že v předmětné věci se jednalo o věc skutkově složitou a časově náročnou, jak vyplývá z obsahu vyšetřovacího spisu, která si ke svému posouzení vyžádala i zpracování výše uvedených znaleckých posudků. Doklady, které v této souvislosti byly žalobci odebrány, byly postupně orgány činnými v trestním řízení v průběhu tohoto trestního řízení žalobci vraceny." Dále soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že "vzhledem k těmto skutečnostem soud dospěl k závěru, že v předmětné věci není dána existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, když žalobce taktéž proti postupu orgánů činných v trestním řízení žádné stížnosti nepodával, nepožádal o přezkoumání postupu vyšetřovatele. Dále bylo zjištěno, že postup orgánů činných v trestním řízení byl přezkoumán nadřízenými státními zastupitelstvími, která neshledala v tomto postupu žádná pochybění, když zabavené věci byly žalobci vráceny. Zároveň pak nelze hovořit ani o nezákonném rozhodnutí v předmětné věci. Dále však nebyla splněna výše uvedená podmínka příčinné souvislosti, když jak již bylo uvedeno, žalovanou nelze činil odpovědnou za to, že žalobce podcenil podnikatelská rizika vyplývající z oblasti podnikání formou splátkového prodeje, jeho účetnictví je nutno označit za chaotické a neprůkazné". Jelikož soud zhodnotil, že není dána existence nezákonného rozhodnutí ani nesprávného úředního postupu, jakož i zmíněné příčinné souvislosti, nezabýval se otázkou opodstatněnosti stěžovatelem požadované částky.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť shodně dospěl k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, tzn. nemůže být dána ani příčinná souvislost mezi neexistujícím nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. K požadované výši náhrady škody soud konstatoval, že žalobce o vzniklé škodě hovoří velmi obecně a nekonkrétně a nejsou namístě ani námitky k průběhu řízení před soudem prvního stupně spočívající v tom, že nebylo prováděno další dokazování podle návrhů žalobce. Soud prvního stupně se soustředil na zjištění, zda došlo k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu, a vzhledem k závěru, že orgány činné v trestním řízení se nesprávného úředního postupu nedopustily, bylo by další dokazování např. výslechem svědků - klientů sdružení - nadbytečné.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť neshledal zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolací soud k rozhodování soudů nižších stupňů uvedl, že "soudy pochybily, zabývaly-li se pouze tím, zda ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, aniž by zohlednily závěr opakovaně připomenutý rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, že dojde-li k zastavení trestního stíhání z důvodů neuvedených v §12 zákona č. 82/1998 Sb., je třeba trestní stíhání považovat za zásah veřejné moci spočívající v nezákonném rozhodnutí, a nikoliv v nesprávném úředním postupu, jelikož je třeba vycházet z toho, že osoba čin nespáchala, trestní řízení proti ní nemělo být vůbec vedeno a usnesení o zahájení trestního stíhání nemělo být vůbec vydáváno". Současně Nejvyšší soud konstatoval, že "v dané situaci, kdy bylo zjištěno, že újmu vzniklou dovolateli lze přičítat především jeho nedostatečné aktivitě směřující k ochraně jeho práv, je však toto pochybení v právních úvahách soudů obou stupňů zcela bez vlivu na správnost rozhodnutí ve věci."
Nedostatečnou aktivitu stěžovatele spatřuje dovolací soud zejména v tom, že nevyužil svého práva nahlížet do spisu a činit si z něj kopie, které mu jako obviněnému v souladu s §65 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, náleželo, přičemž nebylo nijak tvrzeno či prokázáno, že by se dovolatel této možnosti domáhal a byla mu dle §65 odst. 2 tr. řádu odepřena.
Podle názoru dovolacího soudu škodu vzniklou touto nečinností dovolatele lze v souladu s obecnými ustanoveními týkajícími se náhrady škody, jež se dle §26 zákona č. 82/1998 Sb. použijí i v případech náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem, považovat za škodu vzniklou zaviněním poškozeného ve smyslu §441 občanského zákoníku, jenž nepostupoval tak, aby nedošlo ke vzniku škody, jak ukládá §415 občanského zákoníku. Je tedy zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení, že by závěr odvolacího soudu o tom, že na straně dovolatele nedošlo ke vzniku škody nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, bylo možno považovat za odporující ustanovením hmotného práva a předestřenou otázku tedy za zakládající přípustnost dovolání.
Problematikou náhrady škody způsobené státem v souvislosti s trestním stíháním určité osoby se Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zabýval.
Ústavní soud zejména konstatoval, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby (či dokonce zastavením trestního stíhání), je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 42/60 SbNU 491), dostupné též na http://nalus.usoud.cz].
Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, nelze posuzovat zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Pokud se v kterékoli fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny.
Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet [viz nález sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].
Citované závěry platí jak pro majetkovou, tak i nemajetkovou újmu. V případě požadavku na náhradu majetkové újmy, která byla osobě trestně stíhané způsobena v souvislosti s tímto trestním stíháním, je povinností soudu, pokud byl obviněný obžaloby zproštěn nebo bylo zastaveno jeho trestní stíhání, posoudit, zda je nárok na náhradu opodstatněný, případně v jaké výši. Shora uvedeným postulátům vyjádřeným i v judikatuře Ústavního soudu však v projednávané věci obecné soudy dle názoru Ústavního soudu nedostály. Stěžovatel opíral svůj nárok na náhradu škody vůči státu o neoprávněné několikaleté zabavení písemností (bez nichž nemohl řádně podnikat) jako důsledku prodlení se zpracováním znaleckého posudku způsobeného i nečinností orgánů činných v trestním řízení. Soudy tuto stěžejní námitku odmítly s konstatováním, že k tvrzeným průtahům nedošlo právě s ohledem na problémy s vypracováním znaleckého posudku, aniž by se řádně zabývaly postupem orgánů činných v trestním řízení právě ve vztahu k déle trvající nečinnosti prvních dvou ustanovených znalců. Výsledkem byl chybný právní závěr, že odpovědnost státu zde není dána pro absenci nesprávného úředního postupu.
I když Nejvyšší soud právní závěry odvolacího soudu částečně korigoval, nepromítlo se to nikterak do jeho rozhodnutí a dovolání odmítl jako nepřípustné. Současně vyslovil názor, že případnou škodu si stěžovatel zavinil svou nečinností. K tomuto názoru dovolacího soudu je třeba poznamenat, že v žádném případě nelze přičítat k tíži stěžovatele, že kromě svých žádostí o vrácení dokladů adresovaných orgánům činným v trestním řízení nevyužil svého práva obviněného nahlížet do spisu a činit z něj kopie. Právo nahlížet do vyšetřovacího spisu je právem obviněného dle §65 odst. 1 tr. řádu, které je jednou ze složek práva obviněného na obhajobu zaručeného čl. 40 odst. 3 Listiny. Nevyužití tohoto práva nelze kvalifikovat jako zavinění poškozeného při vzniku škody, která mu byla způsobena v souvislosti s jeho trestním stíháním, neboť dle přesvědčení Ústavního soudu nelze stěžovateli klást za vinu, že své podnikání neprovozoval "prostřednictvím trestního spisu".
Závěrem Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud, který sice rozhodoval pouze o přípustnosti dovolání, nedostál své roli, jakou Ústavní soud ve své ustálené judikatuře obecným soudům přisuzuje, totiž že "jde-li o ochranu základních práv, musí být tato chráněna cestou všech opravných prostředků." V tomto směru je taktéž Nejvyšší soud, rozhodující o dovolání, vázán čl. 4 a 95 Ústavy zavazujícími soudní moc k ochraně základních práv a svobod.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že postupem obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a to zejména čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, a proto dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a obě napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.