ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2315.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2315/2022-250
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně D. V. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, Poděbradova 2995/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 600 000 Kč s příslušenstvím a částek 132 318, 90 Kč a 44 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 191/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. 35 Co 82/2022-228, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. 35 Co 82/2022-228, v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2021, č. j. 22 C 191/2020-206, potvrzen ve výrocích o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 600 000 Kč s příslušenstvím a k částce 132 318,90 Kč (výroky II a III) a ve výroku o nákladech řízení (výrok V), a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2021, č. j. 22 C 191/2020-206, ve výrocích II a III o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 600 000 Kč s příslušenstvím a k částce 132 318,90 Kč a ve výroku V o nákladech řízení se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 12. 2021, č. j. 22 C 191/2020-206, zastavil řízení ohledně úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 600 000 Kč za dobu od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 (výrok I), a dále zamítl žalobu o zaplacení částky 600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6 % ročně za dobu od 16. 10. 2009 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 2018 do zaplacení, jakož i částek 132 318,90 Kč a 44 000 Kč (výroky II, III a IV). Současně s tím žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok V).
2. Takto rozhodl o požadavku žalované na přiznání uvedené částky z titulu náhrady škody, kterou utrpěla v důsledku nezákonného rozhodnutí představovaného rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2014, č. j. 35 C 338/2014-109, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2015, č. j. 19 Co 654/2015-139. Uplatněná částka odpovídala jednak nevymoženému plnění ve výši 600 000 Kč, které bylo žalobkyni po zrušení uvedených rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3976/2015, přiznáno vůči M. R. rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2018, č. j. 35 C 338/2014-232, dále nevymožené náhradě nákladů řízení, jež byla žalobkyni posledně uvedeným rozhodnutím přisouzena ve výši 132 318,90 Kč, a konečně částce 44 000 Kč, kterou žalobkyně na podkladě posléze zrušených rozsudků zaplatila M. R. na náhradu jejích nákladů řízení. K částce 600 000 Kč žalobkyně požadovala přiznat též náhradu přisouzeného smluveného úroku ve výši 6 % za dobu od 16. 10. 2009 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení vyčísleného za dobu od 16. 1. 2010 do zaplacení.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování a na základě shodných prohlášení účastníků řízení, tento soud předně uvedl, že usnesením ze dne 28. 5. 2014, č. j. 10 Nc 3171/2014-6, Okresní soud v Českých Budějovicích nařídil k návrhu žalobkyně předběžné opatření, kterým M. R. zakázal nakládat s její bytovou jednotkou č. XY nacházející se v budově č. p. XY, na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jejíž cena odpovídala částce 1 300 000 Kč a která představovala jediný zpeněžitelný majetek jmenované. Rozsudkem ze dne 8. 12. 2014, č. j. 35 C 338/2014-109, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2015, č. j. 19 Co 654/2015-139, však byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně vůči jmenované domáhala zaplacení částky 600 000 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobkyni bylo uloženo zaplatit M. R. na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 44 000 Kč. Poté, co uvedená rozhodnutí nabyla právní moci, nařízené předběžné opatření zaniklo. Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3976/2015, oba zmíněné rozsudky zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 3. 1. 2018, č. j. 35 C 338/2014-232, který nabyl právní moci dne 13. 2. 2018, poté Okresní soud v Českých Budějovicích žalobnímu požadavku žalobkyně zcela vyhověl, přičemž jí současně přiznal vůči M. R. i náhradu nákladů řízení ve výši 132 318,90 Kč. V mezidobí však M. R. výše zmíněnou bytovou jednotku převedla kupní smlouvou uzavřenou dne 30. 4. 2014 na třetí osobu, jejíž vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí vloženo dne 22. 7. 2015, a to k návrhu ze dne 20. 5. 2015. Žalobkyně se přitom neúspěšně snažila tomuto vkladu zabránit tím, že dne 16. 6. 2015 příslušný katastrální úřad informovala, že na M. R. podala téhož dne trestní oznámení s návrhem na zajištění dotčené nemovitosti. Relativní neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 30. 4. 2014 se žalobkyně nedovolala. Částku 44 000 Kč, kterou žalobkyně M. R. zaplatila dle zrušených rozsudků na nákladech řízení, jí jmenovaná vrátit odmítla.
4. Dále soud prvního stupně zjistil, že v rámci exekuce, jež byla na podkladě posledně zmíněného rozsudku zahájena proti M. R. dne 20. 4. 2018, bylo zjištěno, že jmenovaná povinná, která čelí celkem devíti exekucím (z nichž první byla zahájena dne 29. 6. 2015), je dlouhodobě nemajetná. Ve prospěch uspokojení pohledávky žalobkyně proto v rámci vedené exekuce nic vymoženo nebylo. Žalobkyně svůj nárok na náhradu škody předběžně uplatnila u žalované dne 21. 11. 2020. Žalovaná jí však požadovanou náhradu nezaplatila.
5. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace §1 odst. 1, §5 a §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou škodu je totiž vedle existence nezákonného rozhodnutí, jež je v posuzovaném případě dána, též vztah příčinné souvislosti mezi tímto rozhodnutím a vzniklou škodou. Tato podmínka však již splněna není, neboť žalobkyně tím, že si postupem podle §593 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve spojení s §589 odst. 1, 2 téhož zákona, nevyhradila prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu právo dovolat se neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 30. 4. 2014, a to ještě předtím, než se její pohledávka stala vykonatelnou, čímž by si do částky 1 300 000 Kč zajistila podle §595 odst. 1 o. z. budoucí uspokojení své pohledávky z majetku M. R., a namísto toho podávala návrhy, které za účinné právní prostředky ochrany jejího práva považovat nelze, sama uspokojení své pohledávky zmařila. Případného příslušenství předmětné pohledávky jdoucího nad uvedenou částku by se však žalobkyně pro nemajetnost jmenované i tak nedomohla.
6. Za současného konstatování, že rozhodnutím o částečném zastavení řízení soud prvního stupně reagoval podle §96 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu na částečné zpětvzetí žaloby, které žalobkyně učinila při jednání konaném dne 3. 12. 2021, proto tento soud žalobu zamítl.
7. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, jež zhodnotil jako správné a dostatečné, načež přisvědčil též závěru soudu prvního stupně, ke kterému dospěl po právním posouzení věci. Ve shodě se soudem prvního stupně tak uzavřel, že žalobkyně mohla vzniku škody zabránit tím, že by využila postup upravený v §593 o. z., který měla k dispozici a s jehož pomocí by mohla účinně zabránit tomu, aby se její pohledávka stala nevymahatelnou. Neučinila-li tak, přestože nejpozději dne 16. 6. 2015 o úmyslu M. R. bytovou jednotku převést věděla, není dle odvolacího soudu dán vztah příčinné souvislosti mezi touto škodou a nezákonným rozhodnutím.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadla žalobkyně včasným dovoláním.
10. V něm žalobkyně odvolacímu soudu vytkla, že se při řešení hmotněprávní otázky vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou nezabýval tím, zda by žalobkyně vznesením výhrady práva dovolat se neúčinnosti právního jednání skutečně mohla docílit úspěšného vymožení své pohledávky z majetku, který M. R. převedla kupní smlouvou ze dne 30. 4. 2014 na třetí osobu, přičemž namísto toho tento její budoucí úspěch pouze nedůvodně předpokládal. Závěr, který odvolací soud ve vztahu k této otázce, jež dle názoru žalobkyně dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, vyslovil, totiž nebere v úvahu podmínky upravené v §590 o. z., za nichž se věřitel může neúčinnosti právního jednání, kterým je zkracováno uspokojení jeho vykonatelné pohledávky, úspěšně dovolat. Tyto podmínky přitom v posuzovaném případě splněny nebyly. K převodu příslušného majetku na třetí osobu totiž došlo až v době, kdy zde již byl pravomocný zamítavý rozsudek týkající se pohledávky žalobkyně, pročež nelze uvažovat o tom, že by kupující věděl o úmyslu M. R. zkrátit její uspokojení. Není přitom možné žalobkyni nutit k tomu, aby podstoupila předem neúspěšný spor s kupujícím. Nevyužití postupu upraveného v §593 o. z. tudíž do vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody nezasáhlo, a tento vztah zde proto existuje. Žalobkyně tedy závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně vyslovila pro jeho zamítnutí, eventuálně odmítnutí. V této souvislosti připomněla, že poté, co byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala proti M. R. zaplacení částky 600 000 Kč s příslušenstvím, pravomocně zamítnuta, byl dne 20. 5. 2015 podán u katastrálního úřadu návrh na vklad vlastnického práva k bytové jednotce jmenované ve prospěch třetích osob. Dovolání proti zmíněnému rozsudku pak žalobkyně podala dne 2. 7. 2015 a dne 22. 7. 2015 byl vklad povolen. Právní úprava obsažená v §593 o. z. přitom žalobkyni poskytovala institut, který mohl uspokojení její tehdy ještě nevykonatelné pohledávky ochránit, pokud by jej využila. Dále žalobkyně relevantně netvrdila a neprokázala, v jakém rozsahu by byla z převedeného majetku reálně uspokojena.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto po zkonstatování, že dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
17. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
18. V souladu s uvedenými judikatorními závěry tedy dovolání žalobkyně není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně přípustné v té části, v níž napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku vztahujícím se k nároku na náhradu škody odvozeného od náhrady nákladů řízení, které žalobkyně na základě posléze zrušených rozhodnutí zaplatila M. R.. Výše tohoto samostatného nároku totiž nepřevyšuje částku 50 000 Kč, když odpovídá pouze částce 44 000 Kč.
19. Podané dovolání pak není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
20. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
21. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání přípustné je, neboť při řešení otázky vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle §5 písm. a) OdpŠk Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.
24. Podle §7 právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odstavec 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo (odstavec 2).
25. Podle §8 nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odstavec 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odstavec 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odstavec 3).
26. Podle §589 odst. 1 o. z. zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno.
27. Podle §589 odst. 2 o. z. neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).
28. Při řešení otázky existence nároku, který žalobkyně v souvislosti se zjištěnými nezákonnými rozhodnutími v tomto řízení uplatnila, postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, zaměřil-li se na posouzení, zda je mezi tvrzenou škodou a zmíněnými rozhodnutími dán vztah příčinné souvislosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, jenž byl uveřejněn pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2076/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 414/13). Přitom platí, že příčinná souvislost, která je nezbytným předpokladem odpovědnosti státu za škodu, je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Nemusí přitom jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit, zda v konkrétním případě více skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučovala druhou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007). K přerušení příčinné souvislosti pak dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Naopak zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.
29. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že vztah příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou škodou v posuzovaném případě přerušila skutečnost, že žalobkyně nevyužila možnost, kterou jí nabízel §593 o. z., podle něhož vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou, právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat, pak věřiteli lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání neběží, dokud se pohledávka vykonatelnou nestane. Poukázal přitom na zjištění, že žalobkyně nejpozději dne 16. 6. 2015 (kdy podala na M. R. trestní oznámení a kdy o tomto trestním oznámení informovala příslušný katastrální úřad) věděla, že M. R. svou bytovou jednotku prodává, jakož i to, kdo je jejím kupujícím, přičemž dne 2. 7. 2015 podala dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2015, kterým byla její žaloba vůči M. R. pravomocně zamítnuta. Uvedený závěr však přijal bez toho, aby současně zhodnotil, zda byly skutečně naplněny podmínky, za nichž se žalobkyně (při případném využití postupu upraveného v §593 o. z.) mohla po získání vykonatelné pohledávky neúčinnosti právního jednání spočívajícího v uzavření kupní smlouvy ze dne 30. 4. 2014 s úspěchem domoci, tedy, zda byla v rozhodném okamžiku (viz níže) dána některá ze situací, které vymezuje §590 o. z.
30. Smyslem žaloby podle ustanovení §589 o. z. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinné dlužníkovo právní jednání. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením i toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním jednáním ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch bylo právní jednání učiněno. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporované právní jednání učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel domáhat, aby mu byla poskytnuta odpovídající náhrada. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které neúčinným právním jednáním ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením náhrady odpovídající požadavkům ustanovení §595 odst. 2 a 3 o. z. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1413/2020).
31. Podle výše zmíněného ustanovení §590 o. z. platí, že se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání a) které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám, b) kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel (odstavec 1). Věřitel se může dovolat neúčinnosti kupní nebo směnné smlouvy uzavřené v posledním roce, musela-li druhá strana poznat v dlužníkově jednání mrhání majetkem, kterým je dlužníkův věřitel zkracován (odstavec 2).
32. Rozhodný okamžik, ke kterému je třeba naplnění podmínek upravených v §590 o. z. vyhodnotit, představuje doba, kdy dlužník právní úkon učinil. Je-li předmětem dlužníkova právního jednání nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, pak dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je tímto okamžikem den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1231/2013, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3481/2020, v němž se dovolací soud k uvedené judikatuře přihlásil i v podmínkách občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014). Právní účinky vkladu přitom nastávají k okamžiku, kdy návrh na tento zápis došel příslušnému katastrálnímu úřadu, jak stanoví §10 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). V posuzovaném případě tedy dne 20. 5. 2015.
33. Závěr o přerušení vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou škodou odůvodněný tím, že žalobkyně nevyužila možnost upravenou v §593 o. z., tedy nelze přijmout bez toho, aby soud v podmínkách posuzovaného případu současně zkonstatoval, že ke dni 20. 5. 2015 existovala některá ze situací upravených v §590 o. z., pročež by žalobkyně s posléze podanou odpůrčí žalobou mohla uspět. Na takovém závěru však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, pokud rozhodný okamžik pro posuzovaní zmíněných okolností spojil až s dobou, kdy se žalobkyně „nejpozději dne 16. 6. 2015“ dozvěděla o tom, že M. R. svůj majetek prodává, a případnou vědomost kupujícího o fraudulózním úmyslu jmenované spojil až s případným (neuskutečněným) úkonem žalobkyně, kterým by §593 o. z. využila (viz str. 7 dole a str. 8 nahoře napadeného rozsudku). Právní posouzení otázky (ne)existence vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou škodou, které odvolací soud v napadeném rozsudku za popsaných okolností vyslovil, je proto neúplné a tudíž nesprávné.
34. Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu v posuzovaném případě zakládá skutečnost, že napadeným rozhodnutím nebylo v rozporu s §152 odst. 2 větou první a §153 odst. 2 o. s. ř. rozhodnuto o celém předmětu řízení, jak byl vymezen žalobou doručenou prvostupňovému soudu dne 21. 11. 2020. Její součástí byl totiž také požadavek žalobkyně na přiznání náhrady škody odpovídající zákonnému úroku z prodlení, který jí byl spolu s částkou 600 000 Kč přiznán rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2018, č. j. 35 C 338/2014-232, a to za dobu od 16. 1. 2010 do zaplacení. Soud prvního stupně však do svého rozsudku zahrnul tento úrok z prodlení pouze za dobu od 1. 1. 2018 do zaplacení, přičemž odvolací soud toto jeho pochybení nenapravil. Z podání žalobkyně ze dne 2. 12. 2021 (č. l. 202), jakož i z protokolu o jednání konaném před soudem prvního stupně dne 3. 12. 2021 (č. l. 203 a násl.) je přitom patrné, že žalobkyně žalobu omezila jen v rozsahu, v jakém soud prvního stupně výrokem I svého rozsudku řízení částečně zastavil, zatímco na svém zbývajícím požadavku týkajícím se tohoto úroku i nadále trvala, přičemž ve vztahu k době od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2021 pouze nově upřesnila výši tohoto úroku doplněním údaje o konkrétní procentní sazbě za to které kalendářní pololetí, jež uplynulo od doby, kdy jí byl tento nárok v řízení vedeném proti M. R. přiznán. Ve vztahu k odvolacím soudem dále nerozvíjenému názoru soudu prvního stupně o tom, že části příslušenství z částky 600 000 Kč by se žalobkyně nedomohla ani z majetku, jehož se kupní smlouva ze dne 30. 4. 2014 týkala, pak není z tohoto rozhodnutí v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. zřejmé, ve vztahu k jaké konkrétní části dotčeného příslušenstvím byl tento závěr vysloven.
35. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve zbývajícím rozsahu výroku o věci samé (tj. ve vztahu k částce 600 000 Kč s příslušenstvím a k částce 132 318,90 Kč), jakož i v závislém výroku o nákladech řízení zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v souladu s §243e odst. 2 o. s. ř. v tomu odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně v této části k dalšímu řízení.
36. Soudy nižších stupňů jsou nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu