ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3017.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3017/2021-135
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce J. T., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 75 833 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 203/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, č. j. 21 Co 70/2020-82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, č. j. 21 Co 70/2020-82, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 12. 2019, č. j. 26 C 203/2019-61, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 75 833 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 100/2015.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2019, č. j. 26 C 203/2019-61, připustil změnu žalobního nároku tak, jak byla uplatněna v podání ze dne 31. 10. 2019 týkající se úroku z prodlení (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 75 833 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok III).
3. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 100/2015 vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce podal dne 1. 4. 2015 žalobu o zaplacení částky 1 050 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 56/2008. Dne 30. 9. 2014 uplatnil žalobce svůj nárok u žalované, která mu stanoviskem ze dne 30. 3. 2015 přiměřené zadostiučinění neposkytla s odůvodněním, že řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Dne 24. 4. 2015 se žalobkyně na výzvu soudu vyjádřila k žalobě. Soud v rámci přípravy jednání vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 7 předmětný spis. Na vyjádření žalované reagoval žalobce prostřednictvím svého právního zástupce podáním ze dne 19. 8. 2015, v němž polemizoval se závěry žalované ohledně předmětu sporu. Dne 3. 3. 2016 se konalo ústní jednání, na kterém byl žalobce soudem poučen dle §118b o. s. ř. a jednání bylo odročeno za účelem opětovného vyžádání spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 na 25. 5. 2016. Na ústním jednání dne 25. 5. 2016 soud vyslechl žalobce, provedl důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 7 a za účelem dalšího dokazování odročil jednání na 21. 9. 2016. Žalovaná požádala o odročení ústního jednání, kterému soud vyhověl. Obvodní soud pro Prahu 7 mezitím požádal o vrácení zapůjčeného spisu. Dne 23. 11. 2016 se konalo další ústní jednání, na němž byl proveden důkaz čtením listin ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 24 T 56/2008. Na ústním jednání konaném dne 1. 2. 2017 vynesl soud rozsudek, kterým žalobě částečně vyhověl, když shledal, že posuzované řízení bylo zatíženo nesprávným úředním postupem v podobě průtahů a přiznal žalobci částku 63 000 Kč s příslušenstvím. Ve zbývající části žalobu zamítl. Proti rozsudku podal odvolání žalobce i žalovaná, přičemž věc byla předložena odvolacímu soudu dne 18. 5. 2017 s tím, že odvolací soud svým rozhodnutím ze dne 30. 8. 2017 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 tak, že žalobu o zaplacení částky 63 000 Kč s příslušenstvím zamítl, ve zbývající části rozsudek potvrdil a současně zavázal žalobce k zaplacení nákladů řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 13. 10. 2017. Proti rozsudku podal žalobce dne 31. 10. 2017 dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2018 odmítl. Právní moc nastala dne 8. 10. 2018. Žalobce následně podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 8. 1. 2019 odmítl. Předmětné řízení trvalo od podání návrhu na předběžné projednání nároku žalobce (dne 30. 9. 2014) do rozhodnutí Ústavního soudu (dne 8. 1. 2019) 4 roky a 4 měsíce.
4. Podáním ze dne 20. 2. 2019 uplatnil žalobce nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění u žalované, která stanoviskem ze dne 31. 10. 2019, č. j. MSP- 476/2019-ODSK-ODSK/6, odmítla nárok žalobce uspokojit s tím, že v řešené věci nedošlo ke splnění všech zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu, resp. nemajetkovou újmu, neboť nebyla shledána existence odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu.
5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle §14 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.
6. V řešené věci rozhodovaly tři stupně soudní soustavy, Ústavní soud a Ministerstvo spravedlnosti, tedy 5 orgánů státu, řízení trvalo 4 roky a 4 měsíce, což znamená, že každý stupeň soudní soustavy nerozhodoval déle než jeden rok. Žalované zákon stanoví pro posouzení nároku šestiměsíční lhůtu. Mezi jednotlivými úkony soudů soud prvního stupně neshledal žádný průtah. Odvolací, Nejvyšší i Ústavní soud rozhodly ve velmi krátké době. Ani jednomu ze soudů nelze dle soudu prvního stupně vytknout nečinnost, řízení tak probíhalo v přiměřené době, přičemž složitost věci odpovídala délce posuzovaného řízení.
7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
8. Odvolací soud vzal na základě doplněného dokazování za prokázané, že řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 vedené pod sp. zn. 14 C 100/2015 bylo zahájeno žalobou ze dne 1. 4. 2015, která byla podána u soudu dne 2. 4. 2015 prostřednictvím emailové zprávy. V písemné podobě došla soudu prvního stupně poštou až dne 7. 4. 2015 (spolu s kopií žádosti žalobce o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, která byla podána u Ministerstva spravedlnosti dne 30. 9. 2014). Dne 9. 4. 2015 vyzval soud žalovanou, aby se ve lhůtě 30 dnů k žalobě písemně vyjádřila. Písemné vyjádření žalované došlo soudu do datové schránky dne 24. 4. 2015. Dne 7. 5. 2015 bylo vyjádření žalované zasláno zástupci žalobce a současně byl vyžádán u Obvodního soudu pro Prahu 7 trestní spis vedený pod sp. zn. 24 T 56/2008. Dne 1. 6. 2015 bylo soudu sděleno, že požadovaný spis byl zapůjčen Městskému soudu v Praze na jednání konané dne 1. 6. 2015. Dne 21. 8. 2015 došla soudu replika žalobce k vyjádření žalované. Dne 24. 8. 2015 soud opětovně žádal o zapůjčení trestního spisu. Jeho zapůjčení bylo urgováno dne 7. 10. 2015 a dne 23. 10. 2015 bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 3. 3. 2016.
9. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že kompenzační řízení probíhající od 7. 4. 2015 (zahájení řízení) do 8. 1. 2019 (rozhodnutí o ústavní stížnosti), tedy 4 roky a 4 měsíce, není nepřiměřeně dlouhé.
10. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně naprosto legitimně vyzvedl, že kompenzační řízení probíhalo před Ministerstvem spravedlnosti a na čtyřech stupních soudní soustavy, přičemž považoval za bezvýznamné, že Nejvyšší a Ústavní soud v kompenzačním řízení meritorně nerozhodly. Řízení u Nejvyššího a Ústavního soudu navíc vyvolal sám žalobce, který nesouhlasil se závěry Městského soudu v Praze vyslovenými v jeho rozsudku ze dne 30. 8. 2017, č. j. 91 Co 197/2017-142. Městský soud v tomto rozsudku posoudil nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 56/2008 (ve výši 1 050 000 Kč) jako neopodstatněný s odůvodněním, že žalobce byl v posuzovaném trestním řízení odškodněn zmírněním ukládaného trestu. Žalobci tak bylo odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení již poskytnuto v souladu s §31a odst. 1, 2 OdpŠk formou konstatování porušení práva, přičemž tuto formu považoval odvolací soud za dostatečnou a přiměřenou. Odvolací soud považoval za nezbytné v této souvislosti zmínit, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, č. j. 91 Co 197/2017-142, nabyl právní moci dne 13. 10. 2017, tedy po dvou a půl letech.
11. K poukazu žalobce na závěry vyslovené v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č.10092/13, odvolací soud konstatoval, že v posuzované věci kompenzační řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem trvalo 2 a půl roku (od 7. 4. 2015 do 13. 10. 2017), což je v souladu se závěry uvedenými v tomto rozhodnutí.
12. Odvolací soud nepovažoval za opodstatněnou ani výtku žalobce, že v posuzovaném řízení došlo k průtahům a procesní nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 v období od podání žaloby dne 1. 4. 2015 do dne 3. 3. 2016, kdy proběhlo první jednání ve věci, když uzavřel, že v uvedeném období k žádnému průtahu ani procesní nečinnosti nedošlo.
13. Odvolací soud nepřisvědčil žalobci ani v případě nedostatečného posouzení kritéria významu předmětu řízení, když uvedl, že v posuzované věci nejde o žádnou z okolností, jež by v obecné rovině svědčily o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobce, ani z okolností této věci nelze bez dalšího dovodit, že v tomto sporu je význam předmětu řízení pro žalobce zvýšený, přičemž poukázal na to, že povinnost tvrzení i povinnost důkazní ohledně existence okolností, které zvyšují význam předmětu řízení pro poškozeného, leží na poškozeném.
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v rozsahu výroku I včasným dovoláním.
15. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v řešení právních otázek, zda skutečnost, že si soud téměř rok nedokázal vyžádat spis k důkazu, může jít k tíži žalobce při poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za průtahy v kompenzačním řízení, zda tento postup může být nižšími soudy aprobován, pokud je jednoznačně v rozporu s judikaturou ESLP, na kterou žalobce poukazoval a zda údajná složitost kompenzačního řízení může být založena pouze na tom, že o věci bylo rozhodováno na všech stupních soudní soustavy a důvodem pro nepřiznání žádného finančního zadostiučinění, když skutkově i právně se jednalo o řízení jednoduché. Dovolatel má za to, že žádná z nich nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
16. Dovolatel nepovažuje za správný závěr obou nižších soudů, že posuzované kompenzační řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 100/2015 netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Délka řízení činila více než tři roky (od uplatnění nároku dne 30. 9. 2014 do pravomocného ukončení dne 13. 10. 2017), přičemž soud prvního stupně teprve po roce od podání žaloby nařídil první ústní jednání, kdy v souladu s rozsudkem ESLP ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, už mělo správně dojít k vydání rozhodnutí ve věci, k němuž v tomto případě došlo až za další rok.
17. Dovolatel nesouhlasí ani s konstatováním odvolacího soudu, že v průběhu řízení nedocházelo k průtahům, přičemž průtah spatřuje právě v onom výše popsaném nařízení prvního ústního jednání před soudem prvního stupně. V této souvislosti odkázal dovolatel na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a dále na rozsudek téhož soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010.
18. Ve vztahu ke složitosti řízení dovolatel opět poukázal na rozhodnutí ESLP ve věci Žirovický proti České republice, podle něhož jsou odškodňovací řízení všeobecně považována za řízení spíše jednoduchá. Odvolací soud však ke složitosti pouze uvedl, že bylo rozhodováno na všech stupních soudní soustavy, což mu postačilo k učinění závěru, že se nejednalo o řízení nepřiměřeně dlouhé s ohledem na jeho složitost. Jestliže odvolací soud v této věci považoval opakované složitosti s vyžádáním spisu za důvod pro označení předmětného řízení za složité, je to z hlediska správného fungování justice přinejmenším překvapivé. Soudy by si totiž měly být schopny bez větších problémů s tímto poradit, neboť tyto úkony by měly být jejich běžným výkonem práce a v podstatě každodenní rutinou.
19. Dovolatel považuje dovolání za přípustné rovněž pro řešení otázky, zda lze kompenzační řízení považovat za řízení standardního významu, bez toho aniž by soud přihlédl k vysokému věku žalobce a jeho zdravotnímu stavu, protože žalobce dle odvolacího soudu nese povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Odvolací soud se měl při jejím řešení odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudky ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, nebo usnesením ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, a části IV. Stanoviska.
20. Dovolatel ve svých podáních několikrát upozorňoval na to, že řízení pro něj mělo velký význam, což lze podle stávající judikatury také dovozovat z okolností konkrétního sporu, který sice nemusí spadat pod judikaturou uvedená typová řízení, ale s přihlédnutím například k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba jeho věc vyřídit přednostně. V těchto případech má dovolatel za to, že lze upustit od prokazování významu řízení, neboť to plyne přímo ze samotné podstaty posuzovaného řízení a osoby žalobce. Oba nižší soudy tedy pochybily, jestliže bez dalšího označily kompenzační řízení za řízení se standardním významem, aniž by přihlédly k věku dovolatele. Navíc zdravotní stav dovolatele vyplýval z trestního spisu, který byl v kompenzačním řízení, které je naříkáno, proveden k důkazu, když trestní soud posuzoval dokonce znalecky, zda lze dovolatele jako obžalovaného postavit před soud. V této souvislosti dovolatel poukázal na rozsudek ESLP ze dne 22. 7. 2003 ve věci Schmidtová proti České republice, stížnost č. 48568/99, bod 68.
21. V závěru dovolatel namítl, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
22. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
23. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
25. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
26. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
27. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
28. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, „zda lze kompenzační řízení považovat bez dalšího za řízení standardního významu, bez toho aniž by soud přihlédl k vysokému věku žalobce a jeho zdravotnímu stavu, protože žalobce dle odvolacího soudu nese povinnost tvrzení i povinnost důkazní,“ neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
29. Nejvyšší soud vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného ustáleně tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Problematikou délky kompenzačního řízení se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, v němž vyložil, že pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla jako pro posouzení přiměřenosti jiných řízení. Kompenzační řízení tedy nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).
30. Jestliže odvolací soud nezohlednil věk ani zdravotní stav dovolatele, nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012 a judikaturu tam citovanou; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), podle které osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska nejsou myšleny osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku jsou tedy myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka. Dovolatel však žádné významné okolnosti vážící se k uvedeným hlediskům netvrdil.
31. Dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není přípustné ani pro řešení otázky, zda údajná složitost kompenzačního řízení může být založena pouze na tom, že o věci bylo rozhodováno na všech stupních soudní soustavy, i když skutkově i právně se jednalo o řízení jednoduché, neboť přihlédl-li odvolací soud k počtu soudních instancí (státních) orgánů, které se z podnětu žalobce v průběhu řízení věcí zabývaly, neodchýlil se tím ve smyslu §237 o. s. ř. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
32. Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (v rámci kritéria chování poškozeného). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí (srov. Stanovisko, část IV a).
33. Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem tvrzené porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru jeho odstavec 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud nemůže žádné další nároky konstituovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005, nebo ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006).
34. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda nezajištění soudního spisu soudem k důkazu (jeho nezapůjčení jiným soudem) po dobu téměř jednoho roku je průtahem v postupu orgánů veřejné moci během řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
35. Dovolání je důvodné.
36. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.
37. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
38. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
39. V rozsudku ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 267/2021, Nejvyšší soud uvedl, že stát má povinnost garantovat právo na přiměřenou délku řízení jako celek. Jinak řečeno, všechny dotčené státní orgány musejí postupovat tak, aby nebyl mařen účel určitého řízení a nebylo ohroženo právo jeho účastníků na projednání věci v přiměřené době. Je přitom lhostejno, zda jde o státní orgán, před kterým dané řízení probíhá, nebo o státní orgán, jehož součinnost je pro rozhodnutí jiné věci podstatná. V případě žádosti o součinnost musí dožádaný orgán vyvinout maximální úsilí k tomu, aby součinnost poskytl. Zpravidla nebude možné součinnost odmítnout s poukazem na těžkosti, které jsou s ní spojené. Má-li součinnost spočívat v zapůjčení spisu, musí dožádaný orgán v součinnosti s orgánem, jenž se na něj s žádostí o zapůjčení spisu obrátil, vyvinout maximální úsilí k vyhovění žádosti, a to například zapůjčením spisu na relativně krátkou dobu. Zjistí-li dožádaný orgán, že spis zapůjčit za žádných okolností nelze, musí vyvinout úsilí k zajištění účelu žádosti a v součinnosti s orgánem, který se na něj obrátil, poskytnout alespoň kopii spisu, nebo jeho částí podstatných pro dokazování. V rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk je tak třeba zohlednit jako průtah i situaci, kdy v řízení nemůže být pokračováno, neboť orgánu, který řízení vede, nebyla poskytnuta jiným státním orgánem součinnost nezbytná pro to, aby v řízení mohlo být pokračováno a věc rozhodnuta.
40. Přestože odvolací soud rozhodoval v době, kdy rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebyla výše uvedeným rozsudkem ustálena, nelze odhlédnout od potřeby reflektovat vývoj judikatury i na dříve zahájená řízení. Při výkladu časových účinků vývoje judikatury se konstantně dovozuje, že coby východisko platí v českém právním řádu tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, a tam uvedenou judikaturu), což ovšem není případ právě projednávané věci.
41. Pokud se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že v období od podání žaloby dne 1. 4. 2015 do dne 3. 3. 2016, kdy proběhlo první jednání ve věci, k žádnému průtahu ani procesní nečinnosti nedošlo, aniž činnost soudu (vč. soudu dožádaného) v tomto období hodnotil ve smyslu závěrů shora označené judikatury, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
42. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše uvedené právní otázky nesprávné a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
43. V dalším řízení soud prvního stupně znovu posoudí podmínky odpovědnosti státu ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku, přičemž vyjde ze shora uvedených právních závěrů dovolacího soudu. Především tedy znovu posoudí činnost soudu (soudů) při přípravě jednání, zejména při zajištění soudního spisu jako důkazního materiálu, a její případný vliv na celkovou délku řízení (dovolací soud samozřejmě nepřehlédl, že skutkové okolnosti v nyní projednávané věci nejsou s těmi ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 267/2021 zcela totožné), a v návaznosti na to znovu zváží, zda ve světle tohoto posouzení lze na celkovou délku řízení ve smyslu všech kritérií uvedených v §31a odst. 3 o. s. ř. nahlížet jako na nepřiměřenou podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Přitom neopomene, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k nesprávnému úřednímu postupu nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela, nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze tolerovat v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1027/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3566/15).
44. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu