ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3293.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3293/2022-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobkyně A. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody ve výši 183 583 992 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 180/2020, o dovolaní žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 11 Co 23/2022-255, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 14. 10. 2021, č. j. 15 C 180/2020-223, zamítl žalobu na zaplacení částky 183 583 992 Kč s příslušenstvím jako škody vzniklé v důsledku trestního stíhání žalobkyně, jež bylo završeno zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 46 T 7/2013 (dále jen „posuzované řízení“ nebo „trestní řízení“). V důsledku probíhajícího trestního řízení mezi žalobkyní a společností Vemex s. r. o. nevznikl jimi původně předpokládaný pracovní poměr a žalobkyni ušla blíže specifikovaná mzda, odměny a odstupné. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně jednak neprokázala, že by s ní společnost Vemex s. r. o. uzavřela konkrétní „manažerskou smlouvu“, pokud by trestní stíhání nebylo zahájeno, jednak podle soudu prvního stupně nebyla dána příčinná souvislost mezi trestním stíháním žalobkyně a tvrzeným neuzavřením manažerské smlouvy, jelikož vlastním důvodem neuzavření smlouvy bylo volní rozhodnutí společnosti Vemex s. r. o.
Rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil svým rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 11 Co 23/2022-255. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud připustil, že dokazování bylo, co do možnosti uzavření manažerské smlouvy, stiženo procesními vadami v podobě nedostatečného poučení soudem prvního stupně, navazující závěr ohledně absence příčinné souvislosti však shledal správným a dostačujícím pro zamítnutí žaloby.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) v celém jeho rozsahu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí stojí na vyřešení právních otázek, v rámci kterých se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka za prvé dovozovala, že při vyřešení otázky, zda je možné učinit právní závěr o existenci příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem v podobě nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a ušlým ziskem za situace, kdy jediným a dominantním důvodem vedoucím k neuzavření předjednané manažerské smlouvy (a tedy ke vzniku ušlého zisku) bylo samotné vedení trestního řízení, se odvolací soud odchýlil od právních závěrů obsažených např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, nebo ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3170/2021.
Za druhé měla dovolatelka za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe představované např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4240/2009, nebo ze dne 20. 6. 2012, sp zn. 31 Cdo 619/2011, a to v otázce, zda měl soud prvního stupně povinnost přikročit k opětovnému poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy ani po doplnění dokazování dovolatelka neměla podle jeho názoru dostatečně prokázat svá tvrzení o tom, že by při pravidelném běhu věcí byla „manažerská smlouva“ uzavřena.
Podané dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V případě první otázky Nejvyšší soud shledal, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nikterak neodchýlil.
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Žalobkyně v dovolání nezpochybňuje skutkové závěry, kterých odvolací soud dosáhl a na nichž své rozhodnutí vybudoval, její námitky potud správně míří k tomu, zda je v rovině právního posouzení mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a neuzavřením manažerské smlouvy zachován zákonný požadavek nezbytné kauzality.
Tuzemská právní praxe shrnuje základní východiska ohledně příčinné souvislosti následovně: „O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003) a dále: „je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti naopak dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) – srov. k tomu instruktivně odůvodněný nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který svými závaznými závěry [ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy] významně usměrnil judikaturu obecných soudů k dané materii. Stejně tak je možno pro stručnost upozornit na v něm označené odkazy na literaturu vztahující se k teorii adekvátní příčinné souvislosti (k tomu viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013).
Pokud se jedná o otázku přetržení řetězce příčinné souvislosti, dovolací soud např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, dostatečně zřetelně vyjádřil názor, že jednání svobodně uvažujících osob (byť bylo do určité míry ovlivněno nezákonným rozhodnutím) řetězec příčinné souvislosti přetrhává. Uvedený závěr je souladný s poznatky právní vědy (viz např. DOLEŽAL, Adam – DOLEŽAL, Tomáš. Kauzalita v civilním právu se zaměřením na medicínskoprávní spory. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2016, 262 s. ISBN 978-80-87439-27-2, s. 48).
V dovolání žalobkyně zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, a ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3170/2021, v nichž Nejvyšší soud připustil možnost přetržení příčinné souvislosti mezi zahájením trestního stíhání a škodou vzniklou ukončením pracovního poměru, však nejsou na nynější spor aplikovatelné. V obou odkazovaných případech totiž trestní stíhání vytvářelo pro tamější žalobce zákonnou překážku výdělečné činnosti - v prvním případě šlo o nesplnění zákonné podmínky bezúhonnosti pro provozování živnosti fyzickými osobami po pravomocném odsouzení, v druhém případě o zákonem výslovně uloženou povinnost banky zajistit, aby členem jejího statutárního orgánu či osobou v řídící funkci nebyla osoba, která je trestně stíhána za trestný čin související s bankovnictvím. Žádná taková zákonná překážka bránící uzavření „manažerské smlouvy“ však v nynějším případě žalobkyní tvrzena nebyla.
Stejně tak není podle Nejvyššího soudu nynější věc souměřitelná s případy, ve kterých byla odpovědnost státu za vzniklou škodu dovozena v souvislosti s výkonem politické funkce (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, nebo ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21). Zde Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že výkon politické funkce úzce souvisí s dodržováním určitých morálních a mravních pravidel, tedy s důvěryhodností politika. Stát zahájením trestního stíhání zasáhl stěžovatele jako politika na místě pro něj nanejvýš citlivém tím, že zpochybnil jeho důvěryhodnost. Ta je přitom rozhodná pro další působení ve veřejné funkci či obecně v politice. V takovém případě se však stát nemůže zprostit své odpovědnosti za vzniklou škodu, neboť zpětné nabytí důvěry bývá, když ne nemožné, tak přinejmenším velmi obtížné. O takový případ však v poměrech právě projednávané věci také nešlo, neboť manažerská smlouva, z jejíhož neuzavření dovolatelka odvozovala svůj nárok na náhradu škody, se výkonu politické funkce netýkala.
Namítala-li konečně žalobkyně, že v otázce příčinné souvislosti odvolací soud pominul jí dovozovanou fakticitu následků spojených obecně se zahájením trestního stíhání, pak již výše bylo vysvětleno, že právně relevantními příčinami nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. zásada umělé izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost), k tomu srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015.
Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že příčinu případně vzniklé škody lze přičítat nanejvýš společnosti Vemex, s. r. o. , která by žalobkyní zmiňovaným postupem nerespektovala princip presumpce neviny, neodchyluje se takové posouzení od závěrů, jež Nejvyšší soud přijal v odvolacím soudem přiléhavě citovaném rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015. Lze tedy shrnout, že právní posouzení učiněné odvolacím soudem zcela konvenuje s dlouhodobě ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolání pak není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky týkající se poučovací povinnosti, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (žaloba totiž nebyla zamítnuta pro tzv. neunesení důkazního břemene). Odvolací soud založil napadené rozhodnutí výlučně na závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi trestním stíháním dovolatelky a neuzavřením manažerské smlouvy, z tohoto důvodu se ovšem odvolací soud – na rozdíl od prvostupňového soudu – obsahem manažerské smlouvy a reálností jejího uzavření vůbec nezabýval. Případné nesprávné právní hodnocení poučovací povinnosti prvostupňového soudu při dokazování obsahu manažerské smlouvy se tak ve výroku napadeného rozhodnutí nemohlo nijak projevit.
Jestliže se žalobkyni dovoláním nepodařilo úspěšně zpochybnit nosný důvod zamítnutí žaloby tkvící ve zjištěné absenci příčinné souvislosti, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak příznivě projevit, což činí jejíw dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu