ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3674.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3674/2021-172
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně EL NIŇO BEVERAGES, a.s., identifikační číslo osoby 27950395, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, Ph.D., advokátem, se sídlem v Karviné, Masarykovo nám. 6/5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 519 804,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 194/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 11 Co 401/2020-107, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 11 Co 401/2020-107, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 519 804,54 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé z nezákonného rozhodnutí Celního úřadu Kolín, kterým jí byl uložen správní trest propadnutí věci, přičemž inkriminovaná věc byla následně zlikvidována. Škoda je představována vynaloženými náklady na výrobu prázdných plechů (obalů) a víček.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 20 C 194/2017-71, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 519 804,54 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Městský soud v Praze dne 11. 12. 2008 usnesením, č. j. 19 Cm 153/2008-23, nařídil předběžné opatření, kterým žalobkyni uložil povinnost zdržet se (krom užívání slova Duracell pro energetické nápoje nebo v souvislosti s energetickými nápoji) výroby, distribuce a prodeje energetických nápojů pod označením Duracell a zdržet se jejich uvádění na trh energetických nápojů v definovaných plechovkách v rámci České republiky. Dalším usnesením Městský soud v Praze rozšířil územní působnost předběžného opatření i na členské státy Evropského společenství. Poté tutéž povinnost uloženou žalobkyni rozsudkem Městského soudu v Praze potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č. j. 3 Cmo 203/2011-549.
4. V mezidobí Celní úřad Kolín dne 23. 1. 2009 na základě rozhodnutí (č. j. 1728/2009-177500-032/2 a č. j. 1729/2009-177500-032/3) zadržel žalobkynino zboží představované 185 941 ks plechovek energetického nápoje označených nápisem DURACELL ENERGY DRINK (dále jen „výrobky“), načež rozhodnutím ze dne 6. 8. 2010, č. j. 22542/2010 177500-021, rozhodl o propadnutí výrobků z důvodu spáchání správního deliktu podle §24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), a dne 5. 12. 2011 tyto výrobky byly kompletně zlikvidovány. Posledně zmíněné rozhodnutí ze dne 6. 8. 2010 však bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 As 157/2014, zrušeno a řízení o správním deliktu bylo v návaznosti na to zastaveno.
5. Soud prvního stupně konstatoval, že je naplněn předpoklad odpovědnosti žalované, neboť rozhodnutí o propadnutí výrobků bylo zrušeno pro nezákonnost ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), avšak také uvedl, že s ohledem na pravomocná rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 19 Cm 153/2008 již od roku 2008 nesměl žalobce výrobky vyrábět a distribuovat. Je pak zřejmé, že nevratný obal jako součást výrobku, který nelze vyrábět ani obchodovat, nemá fakticky žádnou hodnotu, případně má hodnotu toliko nepatrnou. Zdůraznil dále, že předchozí rozhodnutí celního úřadu o zadržení výrobků nebyla pro nezákonnost zrušena, a tak mezi nimi a vznikem škody spočívající ve zničení obalů výrobků není přímá příčinná souvislost. Žalobu proto zamítl.
6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II).
7. Odvolací soud konstatoval, že si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění a zčásti se shoduje i s jeho odůvodněním neúspěchu žaloby.
8. Odvolací soud souhlasil se žalobkyní v závěru, že k likvidaci předmětných výrobků bylo přistoupeno na základě rozhodnutí posléze zrušeného, a i v závěru, že je bez významu, že samotné rozhodnutí, kterým bylo předmětné zboží zadrženo, zůstalo v platnosti, neboť takové rozhodnutí neopravňovalo žalovanou k provedení likvidace předmětných výrobků. Uzavřel, že v této věci shledal odpovědnostní titul (vydání rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem), jakož i příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a skutečností, že na jeho základě došlo k likvidaci majetku žalobkyně.
9. Odvolací soud dále konstatoval, že není sporu o tom, že usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 19 Cm 153/2008-23 (předběžné opatření), bylo žalobkyni uloženo zdržet se výroby, distribuce a prodeje energetických nápojů pod označením Duracell a jejich uvádění na trh v České republice, což bylo následně rozšířeno na celé území Evropské unie, čímž se předmětné výrobky staly neobchodovatelné, jinak řečeno ztratily cenu. Nepřisvědčil žalobkyni, že předmětné výrobky mohla prodat mimo Evropskou unii. Z logiky věci tedy vyplývá, že žalobkyni pojmově nemohla vzniknout žádná škoda, která by byla v tomto řízení odškodnitelná, neboť předmětné výrobky byly pravomocně zadrženy, a pokud měly být žalobkyni vráceny, jednalo se o výrobky nulové hodnoty, se kterými žalobkyně nemohla jakkoli nakládat a mít z nich zisk, nebo alespoň nahradit ztrátu způsobenou jejich výrobou.
10. Rovněž akcentoval i tu skutečnost, že žalobkyni byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 15 Co 293/2018 - 78, zamítnuta žaloba o zaplacení částky 59 148 Kč s příslušenstvím, které se žalobkyně domáhala po žalované jako náhrady za shodnou částku, kterou žalobkyně musela vynaložit na úhradu nákladů na úřadem nařízenou likvidaci předmětných výrobků. Též konstatoval, že nelze odhlédnout od závěru Městského soudu v Praze v citovaném rozhodnutí, že jeho rozhodnutí není v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, když je nepochybné, že žalobkyně v době zahájení správního řízení se zcela vědomě dopouštěla nekalosoutěžního jednání tím, že parazitovala na celosvětově známé ochranné známce společnosti Duracell Batteries BVBA a nerespektovala rozhodnutí o předběžném opatření vydané Městským soudem v Praze (sp. zn. 19 Cm 153/2008), které bylo vydáno ještě před zadržením předmětných výrobků v řízení pravomocně ukončeném rozsudkem Městského soudu v Praze (č. j. 19 Cm 153/2008-434), kterým soud konstatoval nepoctivé těžení z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky Duracell (nekalosoutěžního jednání) ze strany žalobkyně. Akcentoval zásadu, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. To je dle odvolacího soudu i případ zde souzené věci, kde žalobkyně požaduje, aby jí byla přiznána náhrada za výrobu předmětných výrobků, která jí byla soudním rozhodnutím zapovězena, když jí navíc byla uložena povinnost uhradit náklady jejich likvidace.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla advokátem zastoupená žalobkyně včasným dovoláním.
12. Dovolatelka měla všechny níže komentované otázky, u nichž namítala ve stručné argumentaci nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu, za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
13. Předložila otázky
a. zda se jednání žalobkyně spočívající ve vlastnictví (a skladování) zadrženého zboží, které bylo vyrobeno a do skladového prostoru umístěno ještě před doručením usnesení Městského soudu v Praze o nařízení předběžného opatření, považuje za nerespektování tohoto předběžného opatření vydaného Městským soudem,
b. zda žalobkyni (nebýt rozhodnutí celních orgánů o zadržení skladovaného zboží) bránilo doručené usnesení o nařízení předběžného opatření v prodeji (a vývozu) skladovaného zboží kupujícímu mimo Českou republiku a mimo země Evropské unie,
c. zda vlastnictví předmětného zboží, které bylo následně v rámci kontroly celními orgány zadrženo, a jeho skladování vykazují znaky nekalosoutěžního jednání,
d. zda skutečnost, že žalobkyně nemohla zadržené zboží (v návaznosti na doručené usnesení o nařízení předběžného opatření) prodat v České republice a v zemích EU, činí z tohoto zboží věc (výrobky) zcela bezcenné a tudíž jejich zničením žalobkyni nevznikla žádná škoda
14. Žalovaná se k dovolání vyjádřila přípisem ze dne 13. 12. 2021 a navrhla dovolání zamítnout, neboť měla napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
20. Dovolání žalobkyně není přípustné v části, kterou jsou napadány výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím [viz §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
21. Dovolání není přípustné pro řešení otázek a) a c), neboť na vyřešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby, neboť (ve shodě se soudem prvního stupně) neshledal jednu z podmínek nutných pro závěr o odpovědnosti žalované za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., a to existenci žalobkyní tvrzené majetkové újmy (škody), nikoliv tedy z důvodu odpovědnosti žalobkyně za dodržování povinností jí uložených předběžným opatřením, či na základě posouzení povahy vlastnictví a skladování výrobků žalobkyní z pohledu hospodářské soutěže.
22. Dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro řešení otázky b), neboť tato otázka míří do skutkových zjištění odvolacího soudu, z nichž dovolací soud vychází, a jež zásadně nepodléhají dovolacímu přezkumu. Odvolací soud závěr o nemožnosti žalobkyně vykonávat aktivitu na území České republiky (posléze i členských států Evropských společenství), jejímž cílem a výsledkem by byla výroba, prodej a distribuce předmětných výrobků kterékoliv osobě (na něž dopadalo následné rozhodnutí celního úřadu o zabrání věci), neučinil na základě své právní úvahy, ale převzal jej jako prokázanou skutečnost z usnesení Městského soudu v Praze o předběžném opatření, č. j. 19 Cm 153/2008 – 23, kterým bylo žalobkyni uloženo zdržet se výroby, distribuce a prodeje energetických nápojů pod označením Duracell a jejich uvádění na trh v České republice, což bylo následně rozšířeno na celé území Evropské unie usnesením téhož soudu, č. j. 19 Cm 153/2008 – 476, přičemž ve věci bylo vydáno meritorní rozhodnutí, č. j. 19 Cm 153/2008 – 434, se shodným zákazem. Dovolatelka tak uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1068/2021, a ze dne 16. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3608/2020; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Argumentace žalobkyně možným exportem výrobků mimo území Evropské unie pak pomíjí i skutkové zjištění, že zlikvidované výrobky expirovaly 7 dnů po vydání nezákonného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jakož i samu skutečnost, že se žalobkyně v tomto řízení nedomáhá náhrady za zlikvidované výrobky, ale toliko za prázdné plechy a víčka.
23. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky d), zda skutečnost, že žalobkyně nemohla zadržené zboží (v návaznosti na doručené usnesení o nařízení předběžného opatření) prodat v České republice a v zemích Evropské unie, činí z tohoto zboží věc (výrobky) zcela bezcenné a tudíž jejich zničením žalobkyni nevznikla žádná škoda, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud takové vady neshledal.
26. Podle §5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
27. Podle §7 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
28. Dovolací soud konstatuje, že byť odvolací soud akcentoval v době svého rozhodování skutečnost, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 15 Co 293/2018 - 78, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady škody, kterou žalobkyně musela vynaložit na úhradu nákladů na likvidaci předmětných výrobků, přičemž souhlasil s tam uváděným rozporem žalobkyní uplatněného práva s obecně sdílenou představou spravedlnosti, když je nepochybné, že se žalobkyně v době zahájení správního řízení zcela vědomě dopouštěla nekalosoutěžního jednání, toto rozhodnutí bylo (v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, I. ÚS 2904/20, a v době po rozhodnutí odvolacího soudu) zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2639/2021. V něm Nejvyšší soud dospěl oproti Městskému soudu v Praze k závěru, že samotná skutečnost, že pravomocné rozhodnutí Celního úřadu Kolín ze dne 27. 3. 2012, č. j. 7837-2/2012 177500-021 (rozhodnutí o likvidaci předmětných výrobků), nebylo pro svou nezákonnost formálně zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, nemá za daných specifických okolností za následek vyloučení odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., pakliže nezákonnost tohoto rozhodnutí vyplynula z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 As 157/2014, jímž bylo pro nezákonnost zrušeno rozhodnutí Celního úřadu Kolín ze dne 6. 8. 2010, č. j. 22542/2010 177500-021, o tom, že žalobkyně spáchala správní delikt, jenž jí byl kladen za vinu, a jímž bylo současně rozhodnuto o propadnutí jejího zboží, které bylo následně zlikvidováno.
29. Sluší se dodat, že již Nejvyšší správní soud ve výše uvedeném rozhodnutí rozlišoval odpovědnost žalobkyně za protiprávní jednání v režimu zákona na ochranu spotřebitele (kde protiprávní jednání žalobkyně z pohledu správnětrestního neshledal) a odpovědnost soukromoprávní z hlediska možného nekalosoutěžního jednání žalobkyně (kterou se však nezabýval). Konečně v usnesení ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2662/2012 (ve věci úzce související žaloby na ochranu práv z ochranných známek a proti jednání nekalé soutěže proti nynější žalobkyni), Nejvyšší soud poukázal na to, že z již dříve vydaných soudních rozhodnutí (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 1446/94) správně vyplývá, že užití i zapsané ochranné známky (viz výše komentované nikoli protiprávní jednání žalobkyně podle zákona na ochranu spotřebitele) nevylučuje protiprávní jednání vlastníka ochranné známky - např. nekalosoutěžní jednání.
30. V rozsudku ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1409/2021 (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 433/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000) Nejvyšší soud konstatoval, že škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. Majetkový stav, který je zde východiskem ke zjištění existence škody a k vyčíslení její výše, je tvořen především souhrnem hmotných předmětů (věcí) o určité hodnotě vyjádřené v penězích a jiných hodnot či práv, jsou-li penězi ocenitelné; oproti tomu pasiva se do hodnoty majetkového stavu promítají negativně. Ke zmenšení majetkového stavu dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které plní úlohu všeobecného ekvivalentu V teoretické rovině je smyslem a účelem náhrady škody to, aby ohledně majetku poškozeného došlo k návratu do stavu, v němž by se nacházel, kdyby ke škodní události nedošlo.
31. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud dospěl k závěru o neexistenci škody v majetkové sféře žalobkyně právní úvahou, že pokud se měla žalobkyně ke dni likvidace předmětných výrobků, tj. ke dni 5. 12. 2011, zdržet na základě předběžného opatření výroby, distribuce a prodeje energetických nápojů pod označením Duracell a jejich uvádění na trh (na jisto bylo postaveno nekalosoutěžní jednání žalobkyně až rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, č. j. 3 Cmo 203/2011-549), staly se tím předmětné výrobky neobchodovatelné a „jinak řečeno ztratily cenu“. Žalobkyně naproti tomu svůj nárok na náhradu škody vztahuje k nákladům na výrobu prázdných plechů (obal) a víček (dále jen „obalový materiál“) a byť výši svého nároku stanoví v nákladech na výrobu obalového materiálu, je zřejmé, že svůj žalobní nárok vztahuje k hodnotě obalového materiálu, jehož vlastnictví byla v důsledku nezákonného rozhodnutí a následné likvidace zbavena. Toto pojetí škody podle dovolacího soudu nicméně nelze považovat za správné, neboť žalobkyně pomíjí, že obalový materiál byl zpracován na konečný výrobek, obsahující nápoj, a na svém obalu byl opatřený nekalosoutěžními znaky, v důsledku čehož se stal neobchodovatelný. Za tuto neobchodovatelnost žalovaná neodpovídá. Neobchodovatelnost konečného výrobku ovšem nevylučuje, že i tak mohl mít určitou hodnotu jakožto zdroj druhotné suroviny, použité právě při výrobě obalového materiálu.
32. Dovolací soud k tomu konstatuje, že aby mohl odvolací soud vyjádřit nulovou peněžní hodnotu zlikvidovaných výrobků a na základě toho teprve přistoupil k závěru, že žalobkyni škoda i přes nezákonnou likvidaci výrobků nevznikla, nemohl tak učinit pouze (bez dalšího) formou obecné (právní) proklamace o neobchodovatelnosti předmětných výrobků (přestože tento dílčí soudem uložený zákaz existoval), tj. nemohl tak učinit jak bez argumentace, proč nemohla žalobkyně nakládat s výrobky (v režimu předběžného opatření) jiným s právem souladným způsobem zachovávajícím alespoň část hodnoty obalového materiálu, tak bez porovnání majetkových hodnot před a po škodné události. Je totiž představitelná možnost zpracování výrobku za účelem zachování suroviny použité na výrobu obalového materiálu. Bez dalšího tak nelze vyloučit, že by výrobky, v důsledku zákazu jejich obchodovatelnosti ovšem pouze jako šrot, bylo možno jako zdroj druhotných surovin prodat. Této potenciální možnosti byla žalobkyně zbavena nezákonnou likvidací předmětných výrobků. Odvolacím soudem konstatovaný prostý závěr o neobchodovatelnosti výrobků se tak z hlediska konečného závěru o neexistenci peněžní hodnoty obalového materiálu (zlikvidovaného výrobku) jeví přinejmenším jako závěr předčasný (neúplný), tudíž nesprávný, byť samozřejmě nelze vyloučit, že ani jako šrot zlikvidované výrobky žádnou hodnotu neměly a naopak bylo možno očekávat, že za jejich likvidaci, zpracování na druhotnou surovinu, by s ohledem na náklady zpracování a hodnotu získané druhotné suroviny musela žalobkyně ještě zaplatit.
33. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí klíčovou okolnost, tj. majetkovou hodnotu výrobků, zahrnujících i použitý obalový materiál, s ohledem na možnosti žalobkyně nakládat s výrobky v režimu předběžného opatření, jejíž znalost je nutná pro závěr o neexistenci škody, přičemž vyjde ze shora uvedených právních závěrů dovolacího soudu. Je přitom na žalobkyni, aby tvrdila a prokazovala, že i při respektování rozhodnutí vydaných v řízení o nekalé soutěži měly výrobky s ohledem na použitý obalový materiál svoji hodnotu.
34. Soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu