ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.437.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 437/2022-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. B. , narozeného XY, bytem XY, Slovenská republika zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 56/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, č. j. 39 Co 297/2020-239, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 25. 8. 2021, č. j. 39 Co 297/2020-247, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Matouše Jíry, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 31 C 56/2017-239, nepřipustil rozšíření žaloby učiněné u jednání 15. 5. 2020 o částku 154 688 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 30 000 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 960 000 Kč s příslušenstvím (výrok III rozsudku), a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 149 541 Kč s příslušenstvím, jinak jej v uvedeném výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Usnesením ze dne 25. 8. 2021, č. j. 39 Co 297/2020-247, pak odvolací soud podle §211 a 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, opravil zjevnou chybu v psaní a počtech zatěžující výrok II písemného vyhotovení jím vydaného rozsudku tak, že změna rozhodnutí soudu prvního stupně se vztahovala správně k částce 149 211 Kč s příslušenstvím.
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu jednak ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím způsobenou „odepřením práv oběti trestného činu“ (o té již nebylo dovoláním napadeným rozsudkem rozhodováno) a dále částky 990 000 Kč s příslušenstvím způsobené mu nepřiměřenou délkou trestního řízení. Tvrdil, že je jedním z několika desítek oznamovatelů trestné činnosti páchané podezřelými D. M., J. M. a L. D., kdy o jím podaném trestním oznámení z 26. 7. 2011 (správně z 31. 1. 2011) nebylo orgány činnými v trestním řízení (kdy věc byla prověřována Policií České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha 1, Správa kriminální policie a vyšetřování pod sp. zn. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ) v přiměřené době s konečnou platností rozhodnuto, a to ani dlouho poté, co Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, konstatoval, že usnesením policejního orgánu ze dne 12. 7. 2013, sp. zn. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, bylo porušeno základní právo tamních stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle článku 8 odst. 1, článku 9a a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a uvedená rozhodnutí byla zrušena.
Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla dovoláním (směřujícím implicitně proti celé výrokové části rozsudku), které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), odmítl.
Žalobce prostřednictvím zvoleného zástupce ve svém vyjádření vyvracel opodstatněnost žalovanou podaného dovolání a s podrobnější argumentací navrhoval, aby je Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalované směřující proti výroku II napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, v rozsahu, jímž byl k odvolání žalobce „jinak“ (tj. ohledně částky 810 789 Kč s příslušenstvím) potvrzen v tomu odpovídajícím rozsahu žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku III, není subjektivně přípustné.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96 a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
Podala-li žalovaná dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž dovoláním výslovně napadený výrok v uvedeném rozsahu vyzněl pro žalovanou příznivě, pak v tomto rozsahu dovolání není subjektivně přípustné.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné k jediné relevantně specifikované námitce, jejímž prostřednictvím žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, podle něhož bylo-li předmětem posuzovaného řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby jej zadostiučinění přiznané v penězích za nepřiměřenou délku řízení svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Žalovaná v této souvislosti namítala, že dostačujícím zadostiučiněním pro žalobce by bylo, namísto nesprávně přiznané relutární satisfakce, konstatování porušení práva.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, vysvětlil, že žalovanou namítaná limitace výše odškodnění neplatí, pokud pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení v penězích svědčí některé z kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk. Taktéž není přípustná automatická aplikace shora uvedeného pravidla na posuzované případy, neboť základní zásadou vypořádání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle OdpŠk je individuální posouzení nároku a citované rozhodnutí představuje limitaci tam, kde by se při výpočtu na základě stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, došlo ke zjevně nepřiměřenému peněžitému zadostiučinění, což s ohledem na současný zásah do základních práv žalobce není jeho případ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3261/2021, který byl nadto vydán ve věci jiného poškozeného z téhož posuzovaného řízení; viz k tomu i §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury, jestliže přihlédl k extrémní délce posuzovaného řízení, k tomu, že bylo zasaženo do základních práv žalobce a konečně ke zjevné indolenci orgánů činných v trestním řízení, které v neodůvodněných průtazích pokračovaly i poté, co usnesení policejního orgánu ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, jímž byla prověřovaná věc poprvé odložena, jakož i usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti posledně uvedenému rozhodnutí, byla Ústavním soudem označena ve shora označeném nálezu za porušující základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv upravených v článcích 8 odst. 1, 9 a 10 odst. 1 Listiny a v článcích 4 odst. 1 a 2 a 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a jako taková zrušena nálezem, v němž se soud ochrany ústavnosti velmi důrazně ohradil proti postupu orgánů, které věc v posuzovaném řízení řešily a jejichž přístup k prověřování dané věci byl v tomto nálezu označen za nekoncepční a zatížený značnými průtahy (srov. zejména odstavec 22 a dále odstavce 25 až 30 nálezu). Po této kritice ze strany Ústavního soudu by Nejvyšší soud očekával – jak ostatně uvedl v dalším rozsudku ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2081/2021, opět vydaném v rámci kompenzačního řízení vážícího se k řízení posuzovanému – přehodnocení dosavadních postupů a jejich nápravu. Ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, je však patrné, že se tak ani po více než deseti letech od podání trestního oznámení nestalo. V rámci dalšího postupu orgánů veřejné moci totiž byla věc policejním orgánem opětovně odložena, načež toto rozhodnutí bylo k podané stížnosti některých poškozených zrušeno usnesením státní zástupkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2017, č. j. ZN 1423/2013-236, jako neodůvodněné a věcně rozhodnuto nebylo ani v době vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu. Žalovaná poukazem na částku odpovídající nevyplacené mzdě žalobce (22 300 Kč s příslušenstvím) přehlíží, že v sázce pro žalobce bylo nejen uvedené peněžité plnění, včetně jeho příslušenství, ale rovněž právo žalobce na účinné vyšetřování (v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění shora označeného nálezu Ústavního soudu nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, v němž navíc byla délka téhož posuzovaného řízení označena za „tristní“). Ve sledovaných souvislostech lze konečně připomenout i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, uveřejněného pod číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že jiné okolnosti, zdůrazňující intenzitu poškozeným utrpěné újmy, mohou spočívat i v tom, že je nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení porušeno nejen jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale i jiné základní právo.
Argumentuje-li potom žalovaná rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (rozsudkem Apicella proti Itálii ze dne 29. 3.2006, rozsudkem Klein proti Německu ze dne 27. 7. 2000, Klepetář proti České republice ze dne 21. 2. 2006, rozsudkem Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003 a rozsudkem Szeloch proti Polsku ze dne 22. 5. 2001), pak tam projednávané věci jsou svým obsahem zcela nesouměřitelné s extrémní délkou posuzovaného řízení, na níž se žalobce, na rozdíl od orgánů veřejné moci, které nerespektovaly ani kasačně závazný nález Ústavního soudu, v poměrech posuzované věci nijak nepodílel. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž v části V. Stanoviska dovolací soud s odkazem na judikaturu ESLP uvedl, že ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích, v kterémž ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). V usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, pak Nejvyšší soud uzavřel, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce. Oponentní tvrzení dovolatelky, že jednotliví poškození po opuštění České republiky „celou věc pustili ze zřetele“ a že „v některých případech ani trestní oznámení podáváno nebylo“ nemají oporu ve skutkových zjištěních odvolacího soudu. Své odlišné právní posouzení věci tak žalovaná částečně konstruuje na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nesouhlas žalované s výší základní částky (spojené s tvrzením, že nepřiměřeně dlouhá řízení trvající více než 10 let a méně než 11 let se mají údajně odškodňovat základní částkou právě a jen ve výši 16 000 Kč a nikoliv 17 000 Kč, jak to učinil odvolací soud v této věci), není spojen s řádným vymezením přípustnosti dovolání.
Posuzované dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu neobsahuje obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná zde náležitě nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro tuto dílčí námitku. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). V úvodu dovolání (srov. bod 1) jsou pak důvody přípustnosti dovolání vymezeny jen obecně, a nadto alternativně, a proto nedostatečně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Odkazuje-li žalovaná v dovolání na usnesení policejního orgánu, jež bylo v posuzovaném řízení vydáno dne 24. 9. 2021 (tedy až poté, co rozhodl napadeným rozsudkem odvolací soud), pak dovolací soud k této skutečnosti nepřihlédl, když podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy a v §243f odst. 1 o. s. ř. je zakotvena zásada, podle níž je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, včetně vad tzv. zmatečnostních, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nejvyšší soud se proto nezabýval argumentací dovolatelky obsaženou na konci str. 4 a na str. 5 a 6 dovolání, jež se dílem vztahuje k věci jiných účastníků a dílem má ospravedlňovat důvodnost žaloby pro zmatečnost, jejíž podání žalovaná v dovolání avizuje a o níž by rozhodoval soud uvedený v §235a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalovanou v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a zčásti nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu