ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.473.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 473/2022-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce R. J., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní nám. 365/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 153 307 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 84/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, č. j. 91 Co 212/2021-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení 153 307 Kč jako náhrady škody, která mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním vedeným u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 11/2014. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017 bylo zamítnuto odvolání státního zástupce, a tím trestní stíhání žalobce pravomocně skončilo zproštěním obžaloby.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 11 C 84/2020-72, rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci 100 430 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které žalobce požadoval zaplacení 52 877 Kč (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 95 830 Kč, zamítá (výrok I), a rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 4 600 Kč, a dále ve výroku III zrušuje, a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky,
„zda v případě odpovědnosti za škodu (a nikoliv tedy nemajetkovou újmu), kdy podle příslušných mimotrestních procesních předpisů (konkrétně pak trestního řádu) ‚zrušovací rozhodnutí‘ předvídané §32 odst. 1, jakož i §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., nabývá právní moci (rozhodné pro §8 odst. 1) nejen dříve, než je ‚doručeno‘, ale také dříve, než je ‚oznámeno‘, kdy podle příslušných procesních předpisů (konkrétně pak trestního řádu) ‚vyhlášení‘ rozhodnutí v přítomnosti účastníka nemá žádný vliv na zákonný požadavek ‚oznámení‘ (rozhodnutí vyhlášením v přítomnosti účastníka oznámeno není), a má vliv pouze na právní moc rozhodnutí (rozhodnutí vyhlášením v přítomnosti účastníka nabývá právní moci), kdy daný typ rozhodnutí, podle příslušných procesních předpisů povinně ‚vyhlašovaný‘, nicméně také povinně ‚oznamovaný‘ až následným ‚doručením‘, v dané procesní konfiguraci standardně (při obvyklé přítomnosti účastníka při vyhlášení) nabývá právní moci dříve, než je rozhodnutí ‚doručeno (oznámeno)‘, běží promlčecí doba a) bez dalšího už od právní moci rozhodnutí bez ohledu na absenci oznámení i doručení, anebo b) až od ‚doručení (oznámení)‘ rozhodnutí, v souladu s jazykovým vyjádřením §32 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb.“
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že není rozumného důvodu pro stanovení různého počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §32 odst. 3 OdpŠk (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Judikatura Nejvyššího soudu přijatá k výkladu počátku běhu promlčecích lhůt ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., byla sjednocena (nejen) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněným pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož subjektivní promlčecí lhůta ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním počíná plynout dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku. Byla-li trestně stíhaná osoba zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle §32 odst. 3 věty první OdpŠk běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, a dále rozsudky ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1316/2013, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1687/2013, nebo ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017).
U nároku na náhradu škody z titulu nezákonného trestního stíhání byl přijat obdobný závěr k výkladu §32 odst. 1 OdpŠk již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněném pod číslem 20/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolací soud nepřehlédl ze spisu, že ve věci bylo nespornou skutečností, že dne 27. 2. 2017 se konalo veřejné zasedání u Vrchního soudu v Praze, kterého se osobně účastnil žalobce a jeho právní zástupce. Při tomto veřejném zasedání bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo odvolání státního zástupce do rozhodnutí o zproštění žalobce obžaloby zamítnuto. Dotčené usnesení Vrchního soudu v Praze téhož dne (při jeho vyhlášení) nabylo právní moci. Nesporným zůstalo i to, že téhož dne tím nabylo právní moci i odvoláním státního zástupce napadené rozhodnutí o zproštění žalobce obžaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, a tam uvedený závěr, že přestože §32 odst. 1 OdpŠk nestanoví jako podmínku pro běh promlčecí lhůty právní moc zrušovacího rozhodnutí, je tato podmínka implicitně obsažena již v §8 OdpŠk). Dovolatel ani netvrdí, že by mu zrušovací rozhodnutí, tj. rozhodnutí o zproštění obžaloby, nebylo ještě před veřejným zasedáním o odvolání státního zástupce doručeno.
Nad rámec již konstatovaného dovolací soud poznamenává, že se zde neuplatní závěry nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, postavené na pozdním doručení zrušovacího rozhodnutí (jehož v odůvodnění obsažené informace by mohly mít vliv na uplatnění práva na náhradu újmy) v materiálním důsledku zkracujícím běh promlčecí lhůty. V nynější věci dovolatel žádné významné okolnosti, které by mu zabránily uplatnit včas nárok na náhradu škody (během tříleté promlčecí lhůty), ani netvrdil.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu